Obsah

Nalžovské Hory - zámek

Adresa

Nalžovské Hory
341 01 Horažďovice

GPS: 49° 19′ 55.2″N  13° 32′ 56.1″E

zobrazit v mapě
Původně zde stávala tvrz připomínaná k roku 1380 (Jan z Paběnic), která byla později v majetku pánů z Nalžov. V roce 1591 Nalžovy získal staroslavný rod pánů Švihovských. Karel Švihovský panství koupil za 80 000 bílých grošů. Jeho syn Bedřich se na počátku českého stavovského povstání v roce 1618 stal členem direktoria, řídícího orgánu povstání, avšak po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 vzhledem ke své opatrnické politice nebyl vítěznými Habsburky výrazněji potrestán. Patrně proto, že nalžovská tvrz byla v té době poškozena uherským vojskem, postavil Bedřich v její blízkosti nové panské sídlo – renesanční zámek, který se poprvé připomíná v roce 1630. Stará tvrz byla upravena na byty pro služebnictvo na zámku.
Zámek Nalžovy je obklopen anglickým parkem z počátku 17. století s empirovými i novohistorickými romantizujícími úpravami z doby kolem roku 1840.


Působení hrabat Taaffe v Nalžovských Horách

1. Stručná historie Nalžovských Hor a Nalžovského panství

Nalžovské Hory jsou městečko asi 12 km západně od Horažďovic po silnici ve směru na Klatovy. Tvoří ho dvě obce, a to Stříbrné Hory a Nalžovy a osada (malá vesnička) ahrádka. V městečku žije asi 1300 obyvatel. Městečko se nachází v předhůří Šumavy si 514 metrů nad mořem.

První historicky doložený držitel Nalžov byl Jan z Paběnic, který sídlil na zdejší tvrzi kolem roku 1380. nalžovské panství koupili v roce 1591 od Radslava ze Vchynic páni z Rýzmberka a vlastnili je až do roku 1718. Z počátku jejich držení se dochovala prvá zmínka o zámku, který byl v roce 1616 vyloupen a popleněn uherským vojskem.

Dalšími majiteli nalžovského panství byli hrabata Poetingové-Persingové, kteří je získali od Habsburků za symbolický 1 zlatý, jako odměnu za služby při potírání odporu odbojné české protestantské šlechty. Toto se vlastně odehrálo v tzv. pobělohohorském období. Šlo o dobu velmi tragickou pro české země. Porážkou vojska českých stavů vojskem Ferdinanda II. Habsburského v bitvě na Bílé Hoře v roce 1620 skončila v Čechách doba náboženské tolerance a přišla násilná rekatolizace zemí Koruny české. V roce 1621 bylo na Staroměstském náměstí v Praze popraveno 27 českých šlechticů - představitelů protestantismu, následovala emigrace české šlechty a vyvlastňování jejího majetku.

Od hrabat Poetingů-Persingů získali celé panství v roce 1769 hrabata Taaffe, původem z Irska. Nalžovské panství se nacházelo přibližně v hranicích těchto obcí a městeček: Neprochovy, Těchonice, Žďár, Plichtice, Zavlekov, Tužice, Letovy, Sedlečko, Mířenice, Nalžovské Hory.

2. Doba hrabat z Taaffe

Nejslavnějším z rodu hrabat Taaffe byl Ludvík (Louis) Taaffe. Všestranně vzdělaný a velmi úspěšný právník a politik. Byl ministrem rakouské vlády a členem rakouského parlamentu, působil na právnické fakultě vídeňské university a na Nejvyšším soudě. Ludvík Taaffe dovršil ve druhé třetině 19. století přestavbu nalžovského zámku, který obklopil rozsáhlým anglickým parkem. V zámecké kapli se dochovala vzácná freska F.J. Luxe, plzeňského rokokového malíře.

Za Ludvíka Taaffe navštívil panství několikrát rakouský císař František-Josef I. Při každé návštěvě zasadil v zámeckém parku jeden červený buk. V parku je 6 mohutných červených buků, které jsou ze zákona chráněny jako přírodní památka. Ovšem existuje ještě jedna verze o císařském sázení červených buků v zámeckém parku. Možná je to pomluva, ale jak víme, na každém šprochu je pravdy trochu. Hrabě Taaffe byl důvěrným přítelem jeho císařského veličenstva. A to když vyvedlo nějaký společenský poklesek, který mohl odpuzovat vídeňský císařský dvůr (např. zálety apod.), okamžitě jelo do Nalžov na poradu s hrabětem. Zde zasadilo červený buk a hrabě se vydal do Vídně vyžehlit pošramocenou důstojnost Františka-Josefa I. u jeho matky císařovny Žofie. Takže, skrze tuto možná pomluvu, nám může být jeho císařské veličenstvo sympatické svou lidskou stránkou. A hraběte si můžeme vážit pro jeho diplomatické schopnosti. Zachránil pověst vídeňského dvora a nepotřeboval zahradníka a zahradního architekta. My se můžeme domnívat, že těch nepřístojností, neslučujících se s císařským majestátem bylo šest.

Na nedalekém vrchu Prašivci zřídili hrabata Taaffe asi před 150 lety originální přírodní park. Jde o lesopark, který romanticky vyzdobil zvířecími sochami z balvanů v osmdesátých letech 19. století místní kameník Jan Kvíčala. V lesoparku jsou drak a želva. Drak je velmi sugestivně vyvedený ještěr (řemeslným provedením i barevným koloritem), který dodnes svým umístěním v lesním terénu nahání hrůzu nejen občasným neinformovaným a zvědavým návštěvníkům lesoparku, ale i místním znalcům.

Většinou si hrabata Taaffe přiváželi nevěsty z Irska. Existuje určitá legenda, že tyto irské manželky tesknily po vlasti, takže hrabata Taaffe vybudováním lesoparku na Prašivci se jim snažili vytvořit jakési malé Irsko na nalžovském panství. Na Prašivci (575 metrů nad mořem) postavili v polovině 19. století umělou zříceninu, kopii rodového sídla - irského hradu Ballymotte (připomíná irský strážní hrad z 15. století). Traduje se, že stavba zříceniny byla požehnáním pro místní obyvatelstvo, protože v té době byla nouze o pracovní příležitosti, takže si na této akci řada lidí přišla ke slušnému živobytí. Dále bylo v lesoparku zřízeno umělé
jezírko s ostrůvkem, na kterém stál na jedné noze dřevěný čáp a zbudováno několik glorioletů a celý lesopark byl protkán důmyslným systémem cest pro kočáry a stezek pro pěší a jezdce na koních. Gloriolety sloužily panstvu k odpočinku a odpoledním svačinám. Svačilo se i na jedné z věží hradní zříceniny, odkud je nádherný výhled na Nalžovské Hory a jižní část nalžovského panství.

Součástí lesoparku je hraběcí hájovna, kde bydlel správce polesí s rodinou. Je postavena na kraji lesa při hlavní přístupové cestě do lesoparku. Hrabata Taaffe byly hospodářsky velmi aktivní. Panství byl hlavně velkostatek (asi 13 farem, včetně lesů a rybníků). V Nalžovech byl lihovar a sýrárna a sýr byl prý vyhlášený.

3. Poslední z rodu Taaffe

Posledním z roku Taaffe byl Edward Taaffe. Překrásně mi o něm vyprávěla v roce 1996 již osmdesátidevíti letá, nesmírně svěží a vitální paní Marie Šrámková z Nalžovských Hor, která byla poslední tehdy žijící zaměstnankyní hraběcí rodiny. Pracovala u poslední hraběnky Taaffe jako švadlena a komorná asi 5 let - do roku 1938 - kdy rodina panství prodala a vystěhovala se z tehdejšího Československa.

Hraběnka, proti všem zvyklostem Maďarka, byla nevlastní matkou Edwarda. Jeho otce si vzala jako vdovce se synem. Sama prý byla rozvedená a z prvního manželství měla rovněž syna. V roce 1938 už byla vdovou, otec Edwarda zemřel. Rodina fakticky prchala před rozpínajícím se německým nacismem.

Národnostní původ poslední hraběnky zřejmě i vysvětluje, proč ona v roce 1938 odjela z Československa do Maďarska (do Budapešti) a Edward zamířil do pravlasti rodičů, do irského Dublinu.

V Nalžovských Horách se Edward objevil ještě jednou a naposledy v roce 1945 jako příslušník spojeneckých anglo-amerických vojsk, které osvobodily západní Čechy. Jak se říká: přijel, uviděl a zase odjel. Zemřel údajně v Irsku, někdy v roce 1956.

Všechna hrabata Taaffe, kromě Edwarda a jeho nevlastní matky, jsou pohřbeni v kryptě kostelíka u Sv. Antonína, který se nachází asi 1 km od Nalžovských Hor při silnici směrem na Horažďovice.

V Praze dne 11. března 2012
Ing. Marie Stříbrná