Obsah

Budětice - zřícenina hradu Džbán

Budětice - zřícenina hradu Džbán

Zřícenina hradu z 13. stol. založeného pány z Budětic. Po roce 1380 nechal Bohuslav z Budětic hrad svému osudu a ten rychle zpustl a změnil se ve zříceninu.

zobrazit v mapě
Dolany - Komošín - zřícenina hradu

Dolany - Komošín - zřícenina hradu

Zřícenina hradu nebo tvrze nad vsí Dolany, z  poloviny 13.  století, zpustlý již na  počátku 16. století. Dříve hrad nebo tvrz střežila vedlejší zemskou obchodní stezku z Bavor ke hradu Švihov a dále na Plzeň.

zobrazit v mapě
Kdyně - Rýzmberk - zřícenina hradu

Kdyně - Rýzmberk - zřícenina hradu

Původní hrad byl založen pravděpodobně na konci 13. století. Po třicetileté válce neunikl nařízení Ferdinanda III., který požadoval zboření pevných hradů, aby se nemohly stát útočišti nepřátel.
Hrad Rýzmberk byl založen na vysokém kopci u Kdyně ve 2. polovině 13. století. V r. 1279 je zmiňován jako majetek Děpolta, zakladatele rodu Švihovských z Rýzmberka. Podle některých pramenů hrad založil sám Děpolt na přání Přemysla Otakara II., aby spolu s Domažlicemi střežil zemskou stezku, vedoucí přes Všerubský průsmyk do bavorského Řezna. Hrad byl několikrát přestavován – v 1. půli 14. století, v 2. polovině 15. století po velkém požáru v r. 1448 a zejména po r. 1508 za Břetislava Švihovského z Rýzmberka. V r. 1620 hrad dobyla císařská vojska vedená generálem donem Maradessem. R. 1641 přitáhli před Rýzmberk Švédové, po krátkém obléhání jej dobyli a úplně zpustošili. V r. 1655 byl Rýzmberk na základě nařízení Ferdinanda III. o boření hradů zničen, z r. 1676 je uváděn už jako zřícenina. Hrad měl původně dvojdílnou dispozici: nejvyšší místo zaujímal okrouhlý donjon v nároží malého jádra, na protilehlé straně, kde je dnes rozhledna, stál obytný palác. Předhradí bylo opevněno kamennou hradbou, po jejímž JZ nároží stála druhá okrouhlá věž. V 1. polovině 15. století byla k areálu přihrazena kamennou hradbou, na jižní straně s baštami, další část s věží.
V letech 1846 – 47 byla hrabaty Stadiony postavena nad baštou nová hranolová rozhledna a dřevěná výletní restaurace. V té době byla také odstraněna část zřícenin. Do zřícenin hradu umisťuje část děje svého románu Consuela i známá francouzská spisovatelka George Sandová. Současná expozice nabízí areál zříceniny se zbytky hradních staveb, vyhlídkovou věž, hradní sklepení a hradní divadlo.

Každoročně je v hradním amfiteátru vybudovaném v letech 1935 – 36 a zmodernizovaném v r. 1958, pořádán tzv. Rýzmberský hradní guláš – festival folkové, country a trampské písně. V letních měsících je rovněž otevřena rozhledna a otevřena útulná hospůdka na třetím hradním nádvoří.
Pramen: http://www.kdyne.cz/

Pověst

Psalo se století šestnácté a právě tehdy se Království české hemžilo loupežníky. Ani hrad Rýzmberk nepatřil k vyjímkám a sídlil zde loupežnický rod Švihovských.

Žil tenkrát na Rýzmberku hradní pán se svou dcerou, která byla krutější než mnozí loupežníci. Vyjížděla s nimi na jejich výpravy a častokrát je i vedla. Starému rytíři se krutost jeho dcery nelíbila a počal si dělat starosti, aby Apolenu nezajalo královské vojsko.

Jednoho večera se rytíř svěřil Apoleně se svými obavami, ale ta se jim jen vysmála a pokračovala ve vyprávění o tom, jak společně s lapky mučila zajatce.

Míjel den za dnem, nastal podzim a Apolenina krutost byla snad ještě větší. Slunce stále teple hřálo a Apolena se procházela po zahradě, když spatřila mladého myslivce Jana, jak trhá jablka ze stromu pod hladomornou. Přišla k němu a uštědřila mu takový políček, že se mu až hlava zatočila. Poté ji mládenec pevně stiskl, že nemohla ani dech popadnout. Po chvíli ji pustil a beze slova odešel.

Apolena se rozzlobila, nechala Jana zajmout, vsadit do hladomorny a přikázala, aby ho nechali zhynout hladem. Mladý myslivec přijal svůj ortel. Po dva dny seděl v temné kobce a maličkým oknem pozoroval modrou oblohu. Třetího rána, když se probudil, byla v hladomorně větší tma než jindy. Jan se podíval na okénko a co nevidí. Mezi mřížemi byla propletena větev jabloně a na ní krásné, červené jablko. Jan jej utrhl a snědl.

Jaké bylo jeho překvapení, když se ráno probudil a na větvi se opět červenalo jablko. Den střídal noc, minul týden ba dokonce měsíc a v Janovi opět vzrostla naděje na přežití.

Janovi se vedlo dobře, ale krutá Apolena nemohla spát ani jíst. Mnoho lékařů a učenců přijelo na Rýzmberk, aby se pokusili rytířovu dceru uzdravit. Jejich snaha byla marná. Apolena brzy ani z lože vstát nemohla. Zavolala tehdy kněze a zpovídala se ze svých hříchů. Už se blížila její poslední hodinka, když si vzpomněla na Jana, kterého dala vsadit do hladomorny.

Požádala tedy kněze, aby jeho tělo důstojně pohřbil. Po těchto slovech vydechla naposledy.

Starý rytíř se šel do hladomorny podívat. Nemohl uvěřit vlastním očím, když spatřil Jana živého. Propustil jej na svobodu, ale nikdy se nedozvěděl, jak Jan mohl v chladné temné kobce přežít.
Pramen: Multimediální encyklopedie - Hrady a zámky Čech, Moravy a Slezska v pověstech

O hradu Rýzmberk pojednává pořad České televize v cyklu Toulavá kamera, který je k dispozici na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=521&strana=4

zobrazit v mapě
Němčice u Kdyně - Nový Herštejn - zřícenina hradu

Němčice u Kdyně - Nový Herštejn - zřícenina hradu

Zřícenina hradu Nový Herštejn se nachází v Branišovském hvozdu. Hrad byl opuštěn v polovině 16 století.
S dějinami hradu je úzce spojen rod pánů z Velhartic. Hrad byl založen v první polovině 14. století a roku 1475 dobyt bavorskými vojsky.
Hrad byl postaven v druhé polovině 13. století. Pravděpodobně ho založil Protivec z Herštejna, který pocházel ze Staňkova a je zmiňován již roku 1272. Pánové z Velhartic na hradě vládli pravděpodobně od první poloviny 14. století, toto období je v některých pramenech uváděno jako založení hradu. Zmíněné rozdíly v datu založení pravděpodobně pocházejí z toho, že nejsou zcela jasné držitelské vztahy a vazby jednotlivých rodů k hradům Starý a Nový Herštejn. Pánové z Velhartic jsou výslovně uvedeni na Novém Herštejně až v letech 1348 - 1349. kdy byl v majetku Protivy a Břeňka z Herštejna. Oba byli příbuzní známé postavy Buška z Velhartic.
Zásadní rekonstrukce se hrad dočkal za panování Ješka z Velhartic po roce 1355. Po jeho smrti někdy kolem roku 1367, se vlády na Novém Herštejně ujal jeho syn Jan z Velhartic. Ten se ale dostal do sporů s mocným rodem Rožmberků, kteří v roce 1385 asi Nový Herštejn dobyli a Jana zajali. V roce 1397 však již Jan z Velhartic vykonával funkci přísedícího u zemského soudu a tuto činnost vykonával až do roku 1412.
V době husitských válek byl Jan z Velhartic ve sporu s bavorským knížetem Vilémem. Tyto spory pokračovaly i po Janově smrti po roce 1435. kdy se vlády nad panstvím ujal jeho syn, rovněž Jan. V roce 1474 byl tento Jan bavorskými vojsky zajat a propuštěn až po dojednání podmínek příměří. Tyto podmínky však Jan nedodržel, a proto bavorské vojsko přitáhlo k Herštejnu, hrad dobylo a Jana znovu zajalo. Propuštěn z vězení byl až po roce. Hrad byl však dobýváním tak poničen, že byl neobyvatelný. Jan sídlil na blízké tvrzi v Lomci a poslední zpráva o něm je, že byl roku 1520 sťat na Pražském hradě.
Zbytek panství koupil Půta Švihovský z Rýzmberka a pravděpodobně jeho syn Břetislav nechal Nový Herštejn opravit, ale pouze jako významný strategický bod v obraném systému proti Bavorům.
Jak se Břetislav z Rýzmberka postupně zadlužoval rozprodával majetek a Nový Herštejn koupilo město Domažlice. To aby se hrad nemohl stát opěrným bodem nepřátel při napadení města, nechalo část jeho hradeb rozbourat. Jako pustý je Nový Herštejn uváděn od roku 1549.
Kolem hradu se nachází od roku 1933 přírodní rezervace Herštýn.

Hrad si oblíbily bílé paní. Podle pověstí se zde zdržují hned tři.

To bylo tak. V době, kdy na českou zem zaútočili Bavoři tak v té neklidné době žil na hradě Nový Herštejn Jan z Velhartic se svými třemi dcerami. Bavorové se již blížili k jeho sídlu. Jan proto často nemohl strachem o život svých spanilých dcer celou noc oka zamhouřit. Až jedné pusté noci se rozhodl, kam dcery ukryje...
Druhého dne, již za rozbřesku slunce, probudil všechny tři dívky a zavedl je do kulaté věže a spolu s nimi tam skryl i celé své bohatství.
Neuplynulo mnoho času a hrad počali Bavorové obléhat. Dívky ve věži se vyděsily, když slyšely podivný rachot, jakoby padalo kamení. A vskutku části některých zdí se sesypaly.
Zakrátko se i věž začala hrozivě chvět. Nejprve padal na pánovy dcery jen jemný prach, ale později se začaly ulamovat i kusy kamenů. Na dívky dolehl hrozný strach a pocit bezmoci. Vrhly se proto ke dveřím. Ty byly však naneštěstí zamčeny.
Dívky už začaly ztrácet veškerou naději. V tom okamžení se sesulo několik kamenů a dopadlo mezi ně. Do věže proniklo světlo, úzký paprsek slunečního svitu dopadal na zřícené kamení. Ještě několikrát se věž počala po částech řítit, až dívky zasypala docela.
Bavorové hrad opravdu dobyli, avšak poklad zdejšího pána stejně nenašli. Bohatství zůstalo navždy skryto pod rozvalinami věže spolu se třemi dcerami pana Jana z Velhartic.
Od těch prastarých dob až do dnešních časů se zříceniny rozestupují na Květnou neděli. Přízraky tří mladičkých dívek se smutnou tváří obcházejí ruiny a vždy se vytratí na místě, kde leží poklad...
Pramen:http://www.rozhlas.cz/hradyazamky/povesti

zobrazit v mapě
Poleň - Pušperk - zřícenina hradu

Poleň - Pušperk - zřícenina hradu

Jen torzo brány, hradebních zdí a obranné valy připomínají existenci středověkého hradu Pušperk. Hrad hodně utrpěl již za husitských válek a po krátkém zmrtvýchvstání v polovině 15. století byl zřejmě definitivně opuštěn.
Hrad Pušperk stával na kopci na západním okraji obce Lišky. Byl opevněn hlubokým příkopem s vysokým náspem, který je dosud zčásti vyzděn. Zbytky zříceniny, ve větší míře znatelné ještě na sklonku 19. století, dnes až na nepatrný zbytek, který tvoří část značně pobořené zdi, zanikly.

Hrad dali postavit asi roku 1260 Jaroš ze Slivna a purkrabí Pražského hradu Poděhús, účastník bitvy u Kressenbrunnu, v níž 12. července 1260 král Přemysl Otakar II. porazil uherského krále Bélu IV. Hrad pojmenoval po svém erbu, lišce, tedy Fuchsberk, z něhož vznikl počeštěný název Pušperk. V letech 1264 a 1266 se Jaroš psal již z Pušperka. Hrad byl postaven na ochranu nové cesty vedoucí od Horažďovic přes Klatovy, Poleň k Horšovskému Týnu a odtud k zemské hranici. Měla tak být posílena obrana zemské hranice, kterou chránila nově založená královská města Klatovy a Domažlice a hrady Rýzmberk a Starý Herštejn.
Roku 1298 držela hrad Jarošova vdova Kateřina, která ho však záhy prodala členům rodu Hroznatovců, z nichž se jako prvý připomíná Bušek, který se psal již roku 1339 z Pušperka. Buška vystřídal Racek, uváděný v roce 1355. R. 1391 se připomíná další Bušek z Pušperka, jemuž však již hrad nepatřil a který držel Svrčovec. Asi v 70. letech 14. století držel hrad Pušperk Ctibor Tlam, lovčí dobříšských královských lesů a od roku 1379 držitel sousedního statku Únějovic. Roku 1390 daroval král Václav IV. hrad Renvaldovi z Ústupenic, který však statek značně zadlužil. Značnou pohledávku tu měl i pražský žid Jonáš, který se jako hlavní věřitel stal jeho držitelem. Po Jonášově smrti však připadl statek jako odúmrť opět Václavu IV., který jej asi kolem roku 1400 prodal bratřím Renvaldovi a Bohunkovi z Ústupenic, z nichž první se jako pán Pušperka uvádí v roce 1404. Renvalda vystřídal bratr Svojše, který se za husitské revoluce přidal na Zikmundovu stranu a padl v bitvě u Vyšehradu 1. listopadu 1420. Po něm zdědil statek Hynek z Ústupenic, který zemřel po roce 1439. Také on byl katolík, a proto i nebezpečný soused nedalekého táborského města Klatov. S pomocí Klatovských byl hrad neznámo kdy dobyt a pobořen.

V roce 1434 byl sice pušperský statek Hynkovi z Ústupenic vrácen, ale hrad obnoven nebyl. Když Hynkova vdova Ofka prodávala pušperské zboží svému třetímu manželu Jetřichovi z Čiremperka (Černíkov), uvádí se hrad jako zpustlý a pobořený. Ale r. 1457 se zjistilo, že smrtí Hynka z Ústupenic připadl hrad králi Ladislavovi Jagellonskému jako odúmrť a ten ho daroval Janu Zajícovi z Házmburka. Od něho koupil Pušperk v roce 1465 Jiřík z Říčan, který si však ponechal jenom polovinu statku, kdežto druhou polovinu získal téhož roku třetí manžel vdovy po Hynkovi z Ústupenic, Ofky, Jetřich z Čiremperka (Černíkov). Ten však již před rokem 1473 prodal svoji polovinu s pobořeným Pušperkem Břeňkovi z Ronšperka, který hrad obnovil.

Protože prý Břeněk z hradu znepokojoval okolí, byl po sněmu v Benešově, na němž byl obnoven v zemi mír, Pušperk v červnu 1473 Klatovskými dobyt a pobořen. Zdá se však, že hlavní příčinou dobytí hradu bylo Břeňkovo katolictví, což se nesrovnávalo s podobojím klatovských měšťanů, kteří byli věrni králi. Pobořený hrad již nebyl obnoven. Na sklonku 15. století připojili pušperský statek Švihovští z Rýzmberka ke švihovskému panství a o obnovení hradu se nestarali, protože sídlili na hradě Švihově. A když bylo pušperské zboží roku 1548 od švihovského panství znovu odděleno a prodáno Albrechtovi Nebílovskému z Drahobuze, nový majitel si záhy po roce 1550 postavil sídlo v nedaleké Poleni, která byla rovněž součástí pušperského statku.

Koncem 16. století byla na hradišti přestavěna kaple sv. Václava, která však byla za Josefa II. zrušena a časem se zřítila.

Pramen: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (IV – Záp. Čechy); Bělohlávek, M., Dr., Fiala, Z., prof. Dr. DrSc., Hosák, L., prof. Dr. DrSc., Pavel, J., Doc. Dr. DrSc., Janáček, J., Dr. DrSc., Kotek, L., prom. hist.; Nakl. Svoboda, Praha 1985

Pověst, která se váže k místu:

Liška (Pušperk) – bílé zjevení
Na hradě Pušperku se v noci prochází bílé zjevení. Je to duch mladé hradní dámy, která nemá klid za krutosti spáchané za svého života.



Jak hrad ke jménu přišel

Psal se rok 1260, když pan Jaroš ze Slivna založil hrad Pušperk, který se v průběhu staletí proměnil v teskné zříceniny, obklopené lesy.

Pán dlouho nevěděl, jaké jméno by hradu nejvíce slušelo. Nakonec se rozhodl, že jej nazve Liščím vrchem podle lišky, která byla erbovním znamením jeho rodu.

Pozoruhodné vypravování se váže k této lišce. Kdysi dávno, v dobách starých předků pana Jaroše, se kolem jejich sídla proháněly divoké lišky. S příchodem každého nového jara přiváděly na svět mláďata a jedno z nich již jako maličké častokrát zavítalo do blízkosti hradu.

Jak ubíhal čas, z malého liščete vyrostla krásná, rezavá liška s huňatým ocasem. Stále mnohokrát přicházela ke hradu, až jednoho dne se neukázala. Po několik dlouhých týdnů lišku nikdo ani koutkem oka nezahlédl.

Však poté se opět vrátila. Byl právě podvečer, slunce pomalu mizelo za obzorem a nebe poseté drobnými mráčky žhnulo rudým světlem. Právě toho dne se pán dozvěděl, že bude otcem.

Liška od té doby chodila ke hradu každý den v podvečer. Vždy se jen na pár chvil ukázala, zaběhla do lesa a mezi stromy se zakrátko ztratila z dohledu.

Uplynulo několik měsíců a jednoho dne již s ranním úsvitem liška přiběhla ke hradu. Všem to připadalo podivné a věřili, že to musí být nějaké znamení. A vskutku, téhož dne pánova žena povila krásné, zdravé děťátko.

Od těch dob lidé věřili, že liška přichází k jejich sídlu a vždy přináší štěstí.

Pramen: www.rozhlas.cz/hradyazamky



Ukrývá hrad Pušperk zlaté poklady?

Povídá se, že nesmírné poklady jsou ukryty hluboko pod troskami hradu. Tyto poklady se pokoušel objevit i jistý úředník chudenického panství v 18. století. Po dlouhé práci prokopal se k jakési malé, ale pevně uzavřené brance.

Domníval se, že se za uzavřenou brankou nalézá hojnost zlata a vzácných drahokamů. Ale nebylo mu souzeno, aby se pokladů dopátral. Po tři noci na něj doléhaly tak strašné sny s příšernými pohrůžkami od samotného Lucifera, že se zalekl, malou branku zasypal a upustil od dalšího pátrání.

A tak zde poklady čekají do dnešních dní.

Pramen: Běleč mikroregin, vydalo Běleč z.s.p.o., 2013

zobrazit v mapě
Rabí - zřícenina hradu

Rabí - zřícenina hradu

Rabí je pozoruhodné nejen svým prvenstvím mezi nejrozsáhlejšími hradními zříceninami v Čechách. Hrad byl založen patrně kolem roku 1300. V letech 1420 a 1421 jej dvakrát dobyli Husité - druhý bojový úspěch byl osobním neúspěchem vojevůdce Jana Žižky, který zde přišel o druhé oko.
Rabí je největší hradní zříceninou v Čechách. Patří mezi objekty s bohatou architektonickou minulostí, neboť prodělal řadu přestaveb a rozšiřování.

Nejstarší částí hradu z doby po roce 1300 je mohutná hranolová věž s úzkým parkánem a zevním ohrazením. Na přelomu 14.a 15. století byly vybudovány další obytné a hospodářské budovy a hrad byl opevněn druhým podhradím. V poslední stavební fázi bylo vybudováno rozsáhlé dělostřelecké opevnění s baštami. Přestože tento hradební okruh zůstal nedokončen, patří na svoji dobu k nejvyspělejším obranným systémům ve střední Evropě.

V roce 1420 byl hrad dobyt Janem Žižkou a v roce 1421 zde husitský hejtman přišel při obléhání o své druhé oko. V hradním sále je expozice středověkých kachlů a kamen.

Pramen: Hrady a zámky západní Čechy, Památkový ústav v Plzni

Historie hradu

Jádro hradu vzniklo patrně na počátku 13. století ve formě strážní, obytně obranné věže. Hrad byl postaven na příhodném místě. Předpokládá se, že jeho úkolem bylo chránit obchodní cestu spojující města Sušice a Horažďovice a také značně bohatá rýžoviště zlata podél řeky Otavy.

O prvních majitelích hradu neexistují žádné písemné zmínky. Podle nejnovějšího předpokladu historiků byl hrad založen pravděpodobně německými hrabaty z Bogenu a později užíván rodem Wittelsbachů, protože území Sušicka patřilo od roku 1124 do roku 1273 Německu.

Koncem 13. století se toto území pravděpodobně stalo opět součástí českého státu. Usuzuje se , že v této době hrad, stále ještě v podobě pouze obytně-obranné věže, obývali páni z Velhartic.

Do psaných dějin vstupuje Rabí až mnohem později, roku 1380, kdy majiteli zdejšího území byli již Rýzmberkové. Získali jej koupí nebo prostřednictvím příbuzenských vztahů od pánů z Velhartic někdy v průběhu 14. století. Na přelomu 14.století a 15. století byl hrad přestavěn a opevněn a patřil k nejpevnějším v Čechách. Stalo se tak pravděpodobně v důsledku bojů mezi stoupenci krále Václava IV. A členy panské jednoty, k nimž patřil i tehdejší majitel hradu Břeněk Švihovský z Rýzmberka. V roce 1407 získal Rábské panství Jan z Rýzmberka, jenž byl znám jako politický činitel odpůrce husitů. Proto také husitská vojska hrad dvakrát obléhala a dobyla a to v roce 1420 a 1421. Při druhém obležení zde Jan Žižka přišel o druhé oko.Po Janově smrti připadlo Rabí Vilému ml. z Rýzmberka a později jeho synovci Půtovi II. Švihovskému z Rýzmberka, který se díky svému nesmírnému bohatství a vlivnému postavení, Pracoval jako nejvyšší zemský soudce zasloužil o nebývalý stavební rozmach objektu Přestavba probíhala pravděpodobně za účasti předního architekta Benedikta Rejta. Hradní areál byl obehnán mohutnou obranou zdí se systémem předsunutých dělových bašt. Půtovi synové, kteří vlastnili Rabí od roku 1504, se velmi zadlužily a byli nuceni rodinné jmění postupně rozprodat. Na Rabí dochází v roce 1548.

V následujícím období hrad střídá majitele – Jindřich Kurcpach z Trachenberka, Diviš Malovec z Libějovic, Vilém z Rožmberka. V roce 1570 jej získal Adam Chanovický z Dlouhé Vsi, jehož rod si jej podržel ve svém vlastnictví do prvního desetiletí 18. století. Tehdy přešel objekt, již značně zpustlý díky hospodaření posledních majitelů a těžkému období 30-ti leté války, do majetku šlechtického rodu Lamberků. Okolo roku 1720 konečnou zkázu dokonal požár a také fakt, že volně přístupný hrad sloužil jako snadný zdroj stavebního kamene pro obyvatele okolních vsí. Lamberkové zříceninu v roce 1920 darovali Spolku pro zachování uměleckých, historických a přírodních památek v Horažďovicích za symbolickou 1,- Kč. V této době začaly první záchranné práce na opravu hradu. V roce 1954 byl hrad předán do rukou státu a roku 1978 vyhlášen Národní kulturní památkou.

Pramen: www.rabi.cz

O zřícenině hradu Rabí byly natočeny pořady České televize v rámci cyklu Toulavá kamera, které najdete na:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=5
nebo
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=9

zobrazit v mapě
Švihov - Kokšín - zřícenina hradu

Švihov - Kokšín - zřícenina hradu

Zříceniny středověkého hrádku, ležícího v předsunuté pozici u vodního hradu Švihov. Důležitá úloha Kokšínu spočívala v obraně náhonu napájejícího systém švihovských vodních příkopů. Dochovány jsou zbytky přízemí dvouprostorové věžovité budovy, příkop a valy.

zobrazit v mapě
Švihov - vodní hrad

Švihov - vodní hrad

Mohutný gotický hrad vznikl na konci 15. století jako vodní pevnost. Od poloviny 16. století začal ztrácet na významu a po třicetileté válce měl být na rozkaz Ferdinanda III. srovnán se zemí.

Předchůdcem dnešního hradu byla vodní tvrz, kterou v první polovině 14. století nechal vybudovat Vilém ze Švihova. Tvrz nahradila starší panské sídlo ze 13. století, které stávalo na nedalekém kopci v místě dnešního kostela sv. Jiljí. Nedlouho poté získali získali Švihov páni z Rýzmberka a ze Skály, kteří se začali po Švihovu psát.

V druhé polovině 14. století byl držitelem Švihova Břeněk Švihovský z Rýzmberka. Následujícím majitelem statku a tvrze se stal Vilém Švihovský z Rýzmberka , který byl známým odpůrcem husitů a ohrožoval i nedaleké kališnické město Klatovy. Proto Švihov oblehla táborská a sirotčí vojska. Ta čítala 8000 pěších a 1000 jízdních vojáků. O kvalitách vodního opevnění svědčí fakt, že pouhých 136 mužů posádky drželo tvrz proti ohromné přesile patnáct dní a ke kapitulaci je donutilo až vypuštění vodních příkopů vypuštěným kanálem.

Po nástupu krále Zikmunda na trůn byl roku 1436 švihovský statek a s ním i tvrz Vilémovi vrácen. V druhé polovině 15. století spojil majetek rábské i švihovské větve Půta Švihovský z Rýzmberka a stal se tak jedním z nejbohatších a nejvlivnějších mužů v zemi. Záhy začala být schopnému a vzdělanému nejvyššímu sudímu Království českého tvrz malá, a tak započal stavět velkolepý hrad.

Zřejmě roku 1480 využil Půta svého práva, které dostal od krále Vladislava II. Jagelonského na přestavbu 4 svých hradů. Starou tvrz nechal zbořit a na jejím místě započal s velkolepou stavbou nového sídla. Hrad byl postaven na uměle zbudovaném ostrově, chráněném na severu a západě mlýnským náhonem, na východě řekou a na zbylé ploše rybníky. Jádro hradu tvořilo obdélné nádvoří, kolem něhož byly postaveny dva paláce - Severní a Jižní. Celý prostor obklopovala parkánová hradba s pětiposchoďovou věží a čtyřmi nárožními baštami - Červenou, Zlatou, Zelenou a Bílou.

Po Půtově smrti pokračovali ve stavbě Švihova jeho synové Jindřich a Václav z Rýzmberka. Snažili se o dostavbu vnějšího opevnění, ale stavba byla provedena špatně , takže museli roku 1505 povolat z Prahy Benedikta Rejta z Pístova, který nechal celou novou část vnějších hradeb zbořit a postavit znovu. Dokončené opevnění hradu odpovídalo tehdejším nejmodernějším obranným požadavkům a bylo plně zařízeno pro palné zbraně. Byly zde například důmyslné střílny ve tvaru brýlí s otočným bubnem. Hrad byl dostavěn kolem roku 1530, kdy byla dokončena i vnitřní výzdoba. Z této je nejpozoruhodnější nástěnná malba sv. Jiří v hradní kapli. Na ní je zachycen švihovský hrad těsně po dokončení.

Ale kvůli nákladným stavbám Švihova a Rabí se Rýzmberkové velice zadlužili a byli nuceni hrad prodat. Roku 1548 ho koupil Heralt Kavka z Říčan a ze Štěkně. Rod Švihovských z Rýzmberka, kdysi mocný a významný, vymřel zchudlý a zapomenutý roku 1720. Ani Heralt Kavka však nebyl dobrým hospodářem, a tak Švihov získal Humprecht Černín z Chudenic. V držení Černínů pak Švihov zůstal až do 20. století.

Nákladné švihovské opevnění nedostalo historickou příležitost ukázat své kvality. Za třicetileté války sice Švédové vyplenili město, ale k útoku na hrad se neodvážili. Zato v roce 1655 byl švihovský hrad právě z důvodu svých vojenských kvalit zařazen mezi pevnosti, které měli být z rozkazu císaře Ferdinanda III. zbourány, aby v případě války nemohly posloužit nepříteli. K úplnému "rozmetání" hradu, jak stálo v nařízení, naštěstí díky Černínským intervencím nedošlo a byla zbořena pouze část jeho vnějšího opevnění. Hrad však chátral a roku 1662 se uvádí jako "zámek zdemolírovaný". V Černínském majetku zůstal až do roku 1918 a po celou dobu byl využíván pouze hospodářsky, ba i jako sýpka. V roce 1928 postoupil proces rozpadu Švihova tak daleko, že byl dokonce označen jako zřícenina. Nelze však popřít, že potupné a částečně i destruující hospodářské využití hradu tuto vzácnou památku zachránilo před úplnou zkázou, protože hrad byl alespoň sporadicky opravován. Po roce 1930 došlo alespoň k provizorním opravám a po válce, kdy se stal objekt majetkem státu, se situace konečně obrátila k lepšímu a byl zrekonstruován.
Text pochází ze stránek www.svihov.cz

Půta Švihovský z Rýzmberka

Půta se narodil v roce 1460 a na jeho dobu to byl velmi vzdělaný muž. Vystudoval práva na univerzitě v Lipsku a hovořil již pěti světovými jazyky. V poměrně mladém věku se stal nejvyšším sudím Království českého a zároveň byl hejtmanem Plzeňského a Prácheňského kraje. Za jeho úřadování se děly zápisy do zemských desek pouze česky a ne latinsky, jak to bylo dosud zvykem. Přitom však byl srdce velmi tvrdého. Neměl porozumění pro útrapy a strádání poddaného lidu, nutil jej neúprosně k těžké robotě, trestal jej krutě a věznil v hladomorně svého hradu. Měl hlavní podíl na usnesení sněmu , jímž bylo uvaleno na poddaný lid plné nevolnictví. Pánovitě vystupoval Půta i vůči nižší šlechtě a z duše nenáviděl jinověrců. Když zemřel v roce 1504 v mladém věku náhlou smrtí, pokládali to mnozí za trest Boží. Mezi lidem ale dodnes koluje pověst, že Půtu za jeho hříchy odnesl sám ďábel do pekel.
$
Půta a čert

Pověst pravý, že jednoho dne přišla na hrad prosit mladá venkovská dívka. Chtěla si vzít chlapce z vedlejšího panství, to ale v té době zakázáno. Prosila tedy Půtu o svolení, ten jí ale vykázal z hradu. Statečná dívka se nevzdala a šla za Půtovo hodnou ženou Bohunkou. Ta jí přislíbila, že se za ní u svého muže přimluví. Půta se to ale dozvěděl a nebohou dívka nechal zaživa zazdít v hradních sklepeních. A když se chystal vztáhnout ruku také na svou ženu, přiletěl čert a odnesl ho do pekel. Od té doby se Půta zjevuje v noci na Švihově jako ohnivý pán a svými ohnivými důtkami trestá každého, koho potká. Bohužel ani jeho žena nenašla po smrti klid a po hradě obchází jako černá paní. Pověst říká, že z prokletí se může vysvobodit jedině tím, že rozebere celý hrad - kámen po kameni a ty poté vrátí do míst, odkud byly na stavbu hradu vytěženy. Ale protože hrad zde dodnes stojí, tak se to paní Bohunce dosud nepodařilo a bloudí v jeho temných chodbách dodnes.
$
Švihov x Rabí

Na hradě Rabí často vyprávějí, že Půtu odnesl čert právě odtamtud. Pravdou ale je, že když čert odnášel Půtu ze Švihova, měl Půta před smrtí ještě jedno přání. Proletět se naposledy nad svým hradem Rabím a vidět ho tak z ptačí perspektivy. Čert mu toto přání splnil, ale když letěli nad Rabím, tak na hradě zrovna probíhala vojenská přehlídka a jak vystřelili z děla, čert se lekl a Půtu upustil. A zděšení lidé už viděli jen to, jak se čert pro Půtu vrací a odnáší ho z Rabí. Na Švihově je totiž dodnes po této události památka - díra ve střeše Půtovi ložnice, kterou ho čert odnesl. Tahle díra se zachovala do dnešních dnů, protože nelze spravit, ale je velmi zajímavé, že přes tuto díru neprší ani nesněží.
$
Ještě jednou o Půtovi Švihovském

Švihov, zemanská tvrz na řece Úhlavě, přešla na konci 13. století do rukou pánů z Rýzmberka a ze Skály. Za vlády těchto pánů byla zbořena a na jejím místě byl vystavěn vodní hrad téhož jména.

Půta Švihovský, dobrý vlastenec, jehož zásluhou byly prováděny zápisy do desk zemských česky, byl velmi přísný na chudý lid, zejména na své poddané. Protože zemřel poměrně mlád, asi ve čtyřiceti letech, vypráví si lid, že pro něj přišel čert.

Jedné noci měl Půta těžký sen. Zdálo se mu, že u jeho lůžka stojí divný muž. A najednou jej poznává, vždyť je to sám čert, jemu hrozící. Té noci se hodně zapotil, ale do druhého dne na vše zapomněl a poddaní tvrdili, že ještě nikdy neřádil, jako v ten den.

Ani další dny nebyly lepší, ba zdálo se, že Půtu samotný rarach posedl. Když již jeho krutosti neznaly mezí, tehdy se mu zjevil čert podruhé a mluvil k němu tato slova: "Již jedenkráte jsem tě varoval a tys neuposlechl. Přicházím tě znovu varovati a neposlechneš-li, budeme spolu účtovati!"

Půta procitl a když viděl, že sedí v lenošce, a že vše byl pouhý sen, tu se otřásl celý hrad jeho hněvem. Kam přišel, všude bylo slyšet jeho podrážděný hlas a jeho krutost.

Tehdy přišel čert potřetí, a ač se Půta na jeho návštěvu připravil, přece jen jeho rukám neunikl. Ráno, když jej přišli vzbudit, našli jej mrtvého a v komnatě zápach po síře. Ale ještě více se ulekli, když uviděli ve stropě otvor. Ač jej chtěli zadělati, nemohli a přec ani voda ani sníh se na půdu nedostal.

Půta byl pohřben v horažďovickém klášteře. Ale ani po smrti neměl pokoje. Často se objevil své choti a ta, chtíc jej zachrániti před věčným trápením, ptala se ho, jak by mu mohla pomoci. A Půta jí odpověděl: "Jako nemůžeš můj hrad rozbourati a stavivo dáti na původní místo, tak také já nemohu být spasen!"

I jiným lidem se zjevoval na cestě ze Sušice ke Klatovům nebo na cestě k Horažďovicům. To obcházel své panství a běda tomu, kdo by šel kolem a nepozdravil jej. Zle by se mu vedlo. Proto lidé, aby měli od něho pokoj, raději se mu vyhnuli.

O vodním hradu Švihov byly natočeny pořady České televize v rámci cyklu Toulavá kamera, které jsou k dispozici na adrese: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=9 nebo
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=20

zobrazit v mapě
Velhartice - hrad

Velhartice - hrad

Ke gotickému hradu byl v době pozdní renesance přistaven Huertův palác (nazvaný podle tehdejšího majitele). Poutavým stavebním prvkem je kamenný most spojující gotický věžovitý palác s věží »Putnou«.

Hrad Velhartice - romantický šumavský hrad s naprosto unikátním kamenným mostem a pozdně renesančním zámeckým křídlem. Je krásnou ukázkou originálního českého gotického hradu. Můžeme jej nalézt na půl cesty mezi městy Klatovy a Sušicí, na skalním ostrohu obtékaném říčkou Ostružnou.

Dominanty tvoří neobyčejně hmotná torza paláce zvaného Rajský a jeho protějšku, přední věže, které vzájemně spojuje světově unikátní, mohutný kamenný most. Nad dvouštítovým hradním pivovarem a pozůstatky vinopalny situovaných na spodním nádvoří dominuje štíhlá stavba jižního paláce. Vše obehnáno hradbami s flankovacími a hrotitými baštami a vstupní věží - vrátnicí.

Mezi Rajský a jižní palác byla později, v 17. století, umístěna stavba pozdně renesančního paláce s arkádovým průčelím, zvaná po jeho staviteli Huertovo křídlo.

Zalesněné stráně jednoho z nejkrásnějších pošumavských údolí, které říčka Ostružná pod hradem vytváří, dokreslují a podtrhují impozantnost hradní stavby. Návštěvník těchto míst nalézá velmi působivou, pohádkově romantickou komposici tvořenou plody lidského umu a píle, ve vyváženém souznění s nepřebernou rozmanitostí přírody.

Pramen: www.hradvelhartice.cz

Pověst:

Na ostrohu nad údolím říčky Ostružné ční gotický hrad Velhartice. Pověst praví, že pod hradem jsou tajné podzemní chodby, které vedou až k řece. Kdysi tu prý páni mívali skryté své poklady. Avšak jednou, v dobách velmi neklidných, dostali strach, že jejich poklad bude objeven, a proto jej ukryli na nedalekém hradu Kašperku.

O hradu byly natočeny Českou televizí pořady v rámci cyklu Toulavá kamera, které jsou k dispozici na adrese: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=11
nebo
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=20.

zobrazit v mapě
Velké Hydčice - Prácheň - zřícenina hradu

Velké Hydčice - Prácheň - zřícenina hradu

Zříceniny hradu, který vyrostl na místě významného přemyslovského hradiště, a který se stal centrem okolního kraje - Prácheňska. Kamenný hrad vybudoval ve 13. století Bavor III. ze Strakonic, který dostal původní hradiště darem od Jana Lucemburského.

Hradiště Prácheň vzniklo jako součást hradské soustavy raně přemyslovských Čech někdy v polovině 10. století. I přesto, že Prácheň ležela uprostřed rozsáhlých lesů poblíž jihozápadní hranice země, zaznamenali kronikáři soustředění obyvatel v jejím okolí již v 11. století. V podobném duchu se zmiňuje o Práchni i Vintířova legenda, když hovoří o " culusdam urbis, que Prahen dicitur confinium" - pomezí jakéhosi města, jež sluje Prácheň. Prácheňské hradiště bylo v dobách prvních Přemyslovců centrem nejen správním, ale i kulturním, řemeslným a vojenským. Vázala se k ní celá řada menších hradišť, která tvořila jakýsi prstenec kolem.

Z pomístních názvů, zasvěcení kostela svatému Klimentovi či názvu města Horažďovice můžeme vytušit, že se do jihozápadních Čech šířila víra z prostředí Velké Moravy, a to v průběhu první poloviny 10. století. Učedníci svatého Gorazda, přímého žáka věrozvěsta Metoděje, v tomto kraji s pomocí ostatků svatého Klimenta šířilo křesťanskou víru (ostatky svatého Klimenta byly přeneseny Konstantinem a Metodějem z Říma během jejich misijní cesty na Moravu).

Hradiště na Práchni se jako nové centrum kraje stalo tedy přirozeně i centrem církevní správy. Jedna z prvním zmínek o Práchni se úzce váže na benediktiny. Roku 1042 totiž daroval kníže Břetislav pražským benediktinům území v Prácheňském kraji s centrem v Nezamyslicích, kde si tento církevní řád později zřídil probošství. I přes nedostatek historických pramenů existují zmínky o zdejších kastelánech. Roku 1184 zde sídlil Vítek, předek pánů z Rožmberka. V letech 1220 - 1222 Diviš, předek pánů ze Šternberka a roku 1264 je zde zmiňován Purkart, coby předek pánů z Janovic.

Soustava hradišť, mezi které patřila i prácheň, se rozpadla zhruba v polovině 13. století. V roce 1268 se soudní pravomoci přenesly na Vyšehrad a hradiště bylo víceméně opuštěno. Další kapitolu prácheňské historie začal psát až Bavor II. ze Strakonic spolu se založením hrazeného města Horažďovic. V započatém díle pokračoval jeho syn Bavor III., který je, podobně jako jeho otec zmiňován ve funkci purkrabího na hradě Zvíkově. Roku 1315 začal se souhlasem krále Jana Lucemburského budovat kamenný hrad, snad s cílem navrátit Práchni původní význam správního střediska svého panství. Není vyloučeno, že stavbou byla tehdy pověřena královská stavební huť, která stála např. za vznikem nejstaršího kamenného mostu v Písku. Hrad se svou podobou hlásil ke královským hradům s obvodovou zástavbou. Připojení flankovacích bašt coby aktivního obranného systému, bylo zřejmě přejato z francouzských hradů kastelového typu.

Těsně po dostavění hradu však Bavor III. umírá a jeho syn Vilém mění původní záměr využití Práchně. Hrad se od té doby stává pouhou trpěnou kulisou, neboť veškerá agenda se vyřizuje v Horažďovicích či Strakonicích. O poslední záchranu hradu se pokusil Půta Švihovský z Rýzmberka. Ten dostal svolení od krále Vladislava II. Jagellonského v roce 1473 - týkalo se stavby 4 hradů: rabí, Švihova, Pušperka a Práchně. Přestavby se nakonec dočkaly jen hrady Rabí, Švihov a částečně Prácheň. Dle slov Bohuslava Balbína dal "Půta i zbořený hrad na Práchni tak opraviti, že v čas potřeby se v něm mohlo bydleti". Eskapádou věn a dědictví mezi Půtovými potomky se hrad ocitl v polovině 16. století, kde je již v roce 1558 zmiňován jako "pustý zámek Prácheň". Od té doby byl hrad opuštěn a ponechán svému osudu.

O hrad se začali zajímat až počátkem 19. století Rummerskirchové, majitelé horažďovického panství. Na Práchni nechali mezi hradní zříceniny vestavět poustevnu, ze které dnes zbyly pouze obvodové zdi. O podobě poustevny se zmiňuje F.A.Heber ve své knize o hradech z roku 1848. Z knihy vyplývá, že z venkovní strany byla poustevna pokryta kůrou, uvnitř měla papírové tapety a na hřebeni střechy byla umístěna zvonička. Na vrcholu torza válcové věže vztyčili Rummerskirchové tři kříže v nadživotní velikosti.

V roce 1818 navštívil hrad Prácheň císař František I. a za národního obrození byl v roce 1868 odvezen kámen z hory Práchně do základů budovy Národního divadla.

Příběhy k místu se vážící:

Prácheň – prácheňská zjevení
Na východním svahu pod prácheňským hradem se zjevuje celá řada duchů. Objevuje se zde například pan Půta Švihovský, jenž se nevlídně chová ke každému, kdo ho uctivě nepozdraví. Ví, prý o zakopaných pokladech, ale ještě nikomu neprozradil, kde jsou.
$
Prácheň – zlatá sova
Poklady se údajně nacházejí na straně kostelíka se hřbitovem. Říká se, že je střeží zlatá sova s rubínovýma očima. Poklady je možno spatřit jen jednou do roka a to na Štědrý večer, kdy se slouží půlnoční mše.
$
Prácheň – mrskání přízraku
V kostele svatého Klimenta na Práchni měli kdysi kus opotřebované metly, kterou bilo jedno dítě svoji matku ve Velkých Hydčicích. Když potom dítě zemřelo, vystrkovalo ruce z hrobu a matka je metlou tak dlouho mrskala až je zase stáhlo do hrobu. Metla byla vystavena jako varování všem zlobivým dětem.
$
Ves Prácheň
Kolem kostela svatého Klimenta stála kdysi stejnojmenná ves Prácheň. Ta vznikla zřejmě současně s hradištěm v 10. století. V průběhu 14. století byla odprodána Bavory ze Strakonic horažďovickým měšťanům. Nejstarším známým majitelem vsi byl Michal z Obytec.
Po jeho smrti roku 1404 si nárokovali jeho pozůstalost bratři Jan a Zbraslav ze Zahrádky. Měla být náhradou za 100 kop grošů, které Michalovi z Obytec zapůjčili. Ves jim byla přiřčena roku 1414. Dalším majitelem vsi byl v roce 1417 Volna ze Zahrádky. Roku 1433 si stěžuje Oldřich Leštnický z Práchně před městskou radou a Janem starším z Běšin (purkrabím na Velharticích), že mu nebyla doplacena suma za prodanou ves Prácheň, kterou od něj koupil sladovník Marta Holub za 78 kop. Ten přiznává, že zmíněnému Oldřichovi slíbil mimo kupní smlouvu ještě 10 kop grošů navíc. Nakonec mu z vlastní vůle vyplatil ještě o 5 kop navíc...
- toliko stručně z historie vsi. která zanikla spolu s hradem v průběhu 16. století.
Pramen: vysvětlující tabule Naučné stezky Prácheň, kterou realizovalo sdružení Šumařina o.s. s podporou Plzeňského kraje a města Horažďovice, 2011.

zobrazit v mapě