Obsah

Plánice - Bližanovy - místní část města

Adresa

Plánice - Bližanovy
340 34 Plánice

GPS: 49° 25′ 29.5″N  13° 30′ 13.4″E

zobrazit v mapě
První zmínku o vsi nacházíme v roce 1551, kdy byla součástí panství Zelená Hora. Původně se ves nazývala zřejmě Bližanov. Tento tvar vznikl od osobního jména Bližan, tedy Bližanův.
Uprostřed obce se nachází kaple sv. Vojtěcha.
V roce 1902 bylo v Bližanovech 65 čísel popisných, ve kterých žilo 438 obyvatel. Ves se rozkládá na obou březích Bližanovského (Klikařovského) potoka v údolí mezi výběžky Buzdrakova a Kakova.
V současné době žije ve vsi kole stovky obyvatel.
Text: Martin Kříž

K Bližanovům se váže následující pověst:

Mezi Neurazy a Myslívem se zvedá skupina vrchů zvaných Kakov. Na jednom z nich nad vesnicí Bližanovy se nachází skalisko pojmenované "Velký kámen".

V blízkosti tohoto místa žil v dávných dobách rytíř, který nepřízní osudu upadl v nemilost u knížete a nezbylo mu, než uprchnout ze země. Ale co s bohatstvím, které za svůj dosavadní život nashromáždil ? Dlouho se nerozmýšlel, pobral všechno svoje zlato, stříbro i drahé kameny a ukryl je v této skále. Odešel a více se do těchto míst nevrátil. Snad jej zastihli knížecí zbrojnoši, snad zemřel v daleké cizině touhou po domově... Kdo ví ? Jen to lidé věděli, že ukrytý poklad střeží ohnivý pes, který zde sedí a divoce koulí očima, blíží-li se někdo ke skalisku. Ba mnohdy obcházel i celý vrch. Hajní jej často vídali, ale raději se mu vyhnuli.

Uplynul dlouhý čas a nikdo nepřicházel, aby se pokusil pokladu zmocnit. Všichni se báli černého strážce s rudýma očima. Až jednou tudy chvátala žena se svým maličkým dítětem. Byl právě Velký pátek. Když přišla ke skále, co to vidí ? Ta je otevřena, po strážci ani památky a uvnitř se to blyští až přechází zrak. Lakota jí nedala. Věděla, že černý strážce ztratil dnešního dne svoji moc nad pokladem. Když viděla na hromadě tolik vzácných věcí, rychle položila dítě a sama se vrhla na zlato, aby si ho co nejvíce nabrala do zástěry. Ještě neměla plnou, když zpozorovala, že se vchod do skály pomalu zavírá. Dala se na útěk a šťastně jím ještě proběhla ven. Rozradostněna spěchala domů, těšíce se, co všechno si za nalezené zlato koupí. Sotva přiběhla domů, vysypala všechno zlato ze zástěry do necek. A v tom si uvědomila, že ve skále zapomněla své dítě. S pláčem běžela zpátky, ale marně bědovala a naříkala, skála dítě nevydala. Nezbylo jí, než čekat, až se zase za rok na Velký pátek budou číst v neurazkém kostele pašije a při tom se skála opět otevře.

Vrátila se tedy smutně domů a tam ji čekalo další zklamání. Sotva pohlédla do necek, po zlatě ani památky, jen samé lesklé kamení a hromádka hlíny. Proto byl poklad tak těžký! Zapomněla, že se jej může zmocnit jen duše čistá a nevinná!

Rok se jí zdál věčností. Počítala dni a když přišel očekávaný čas, chvátala znovu ke skále a nezklamala se. pokladu na hromadě si již ani nevšimla, popadla své dítě a spěchala s ním ven. Měla svůj poklad, dražší nad všechno zlato a drahé kamení. Ani radostí neviděla, že dítě drží ve své ručičce kousek zlata, se kterým si ve skále hrálo. A to jí také z toho pokladu zůstalo.

Pramen: podle článku Romana Tykala Pověst o velkém kamenu, Vlastivědný sborník jižního Plzeňska Pod Zelenou horou 4/2000