Navigace
Obsah
Nalžovské Hory - Miřenice - místní část města
Adresa
Nalžovské Hory - Miřenice341 01 Horažďovice
GPS: 49° 18′ 32.2″N 13° 33′ 25.2″E
Miřenice jsou místní částí města Nalžovské Hory. V Miřenicích stávala tvrz, jejíž zbytky jsou v terénních náznacích patrné za plotem na místě domu č.p.1.
Tři myslivci
Na panství nalžovském žili kdysi tři bratři. Od rána do večera by chodili nejraději po lese. Když se to dozvěděl pan hrabě a zjistil, že rozumí lesu jako málokdo, nechal pro ně postavit tři hájovny. Ty byly umístěny tak šikovně, že novopečení hajní na sebe viděli a mohli si dávat znamení. Tak vznikly hájenky v Krutěnicích, Miřenicích a na Prašivici poblíž Nalžov.
Dvanáct zlatých apoštolů
Nad Miřenicemi vypíná se pověstný vrch. Tam před dávnými časy pohané uctívali své bohy. Když přišlo do těchto končin křesťanství, lidé nechtěli své bůžky, zděděné po otcích, opustit. Kněží tedy nechali ulít dvanáct zlatých soch apoštolů a osadili jimi pohanský háj. Lidé se sem jen hrnuli a vbrzku zapomněli na své dřevěné idoly. Ty se však nedaly a s pomocí nejvyššího Peruna způsobily hrozné bouře a zemětřesení, takže zlaté sochy se propadly do země. Od těch dob nacházely se zde různé starodávné předměty, ale po zlatu ani potuchy. Apoštolové se prý objeví až tehdy, když budou lidé zase tak dobří, jako byli kdysi.
Čert nikdy nespí
Jeden místní sedlák měl svízel. Nemohl totiž za žádnou cenu prodat svého valacha. Zbrousil s koněm všechny trhy v okolí a nic. Jednou tak zase spolu jdou na trh a tu si sedlák ulevil: „To by v tom byl čert, abych ho konečně neprodal!“ Avšak opět měl smůlu a s nepořízenou se vracel zpět. Tu se za jeho zády ozval pekelný hlas: „Ha, ha, ha, neprodals, he, hu, há, neprodals!!!“
Duchové u Vackovic skály
V lese při Vackovic skále kdysi někoho pohřbili. Jednou tudy rázoval při panském honě jeden hajný a zabručel si pod fousy: „Ty si tu klidně ležíš a hniješ, kdybys nám radši pomohl nadhánět!“ Tu nastal příšerný hluk a praskot, jako by se měly všechny stromy vytrhnout z kořenů. Jindy zase pasáci koní spatřili na kameni sedět černou kočku. Jeden z nich jí udeřil holí. Kočka jako duch zmizela ve skále a zase bylo slyšet praskot tisíce kmenů vůkol, až mládenci vzali nohy na ramena.
Kopyta a koňská hlava
Jak už to na vsi bývalo, soudili se jednou dva sousedé. Za svědka musel chodit čeledín jednoho z nich. Do Sušice byla cesta dlouhá a čeledína to věčné chození po soudech omrzelo. I rozhodl se donést panu soudci zabité tele, aby už ho nechal na pokoji. Soudce však mladého muže vyplísnil a poslal zpět. Nůše byla čím dál těžší, horko na čeledína doráželo a on si chtěl odpočinout u lesa Žebráku. Sotva postavil náklad na zem, odhrnula se plachta a z nůše vyskočil chlap s kopyty a s koňskou hlavou a zmizel v lese. Čeledín to vzal na druhou stranu a bez dechu doběhl do Miřenic a všem líčil svoji děsnou příhodu.
Ohnivý sloup
Jednou chlapec Helkovic hnal z pastvy spolu s Tondou Híkou. Už měli čejkovský Loužek za sebou a tu jim pod Hadovkami zůstaly krávy stát jak zkamenělé. Po chvilce se z protějšího lesa vynořilo světlo v podobě ohnivého sloupu. Letěl ten sloup nízko nad zemí směrem k Sedlečku a sršely z něj jiskry. Pak jim zmizel z dohledu.
Ohnivá košťata
Jednou si sousedé po práci hověli na návsi. Tu spatřili vyletět z komína chalupy nad kapličkou ohnivé koště. To letělo přes celou ves, jiskry z něj odletovaly a konečně zmizelo v komíně Staňovic chalupy. Také stařenka Zimanzlíkovic uviděla nad dvorkem letět ohnivé koště, které vylétlo z jejich stodoly.
Strašidelná řešeta
Jednou se Brabcovic čeledín vracel v podvečer od děvčete z Otěšína. Když došel k božím mukám, slyšel divný hlomoz, jako by se za ním kutálela řešeta.
O miřenických božích mukách
Vyprávělo se, že boží muka byla za vsí vystavěna na památku husitů, kteří tudy táhli k hradu Rabí a pochovali zde své mrtvé bratry. Později tam někdo pověsil obrázek svaté Anny, patronky usoužených žen. Tak také jedna žena sem chodila a v zoufalství se modlila za brzkou smrt. Každý den tu prodlévala, až bylo její přání splněno a sousedé ji u božích muk našli jednoho rána mrtvou.
Jak světýlko létalo
Mladý kolář z Miřenic jednou doprovázel své děvče do Otěšína. Na zpáteční cestě v lukách nad vsí uviděl roj světýlek. Jedno z nich bylo veliké a vznášelo se nad korunami stromů, sedalo do větví a tropilo neuvěřitelné věci. Mladík se dal na útěk a vzbouřil celé stavení. I šli se další na to podívat a opravdu, světýlko lítalo na kraji lesa V Sosní. Netrvalo dlouho a ztratilo se.
O divoženkách
V lese Vohrazenice prýští pěkná studánka s dobrou vodou. Po vsi se vyprávělo, že v ní perou divoženky své pleny, a tak je začarovaná. Jednou tudy šel jeden mladík a jednu z divoženek chytil, že si ji odvede domů. Její družky za ní křičely: „Markýto, Markýto, neříkej, proč roste na vodě papradí!“ A tak s tím tajemstvím žila na statku jako sedlákova žena. Jenže po nějakém čase začal se ozývat každou noc pod okny divný šum a sténání. To divoženky přicházely za svou družkou a nenechaly sedláka spát. A protože se nedozvěděl od své ženy, proč na vodě roste papradí, aby lesní kouzla zlomil, musel ji nakonec ze statku propustit. Markýta se navrátila mezi své a sedlák se mohl konečně vyspat.
Příběhy rychtáře miřenického
Jak ke zlé síle přišel
Rychtář Petr Vlček býval dlouhý čas ve spojení se zlým duchem. K této moci přišel tím, že vzal od černé slepice její první vejce a pod svou levou paží jej nosil devět dní a nocí. Nesměl se celou tu dobu mýt, česat ani nic jiného dělat. Jen hezky seděl v teple za pecí, až se mu devátý den z vejce vylíhl čertík jak palec velký. Tohoto šotka nosil stále v kapse a při všech věcech mu byl ku pomoci. Jenže ze zapovězeného spojení začalo mu být těžko a on se snažil zlého ducha zbavit. Ať jej zahodil či zakopal, stále se k němu vracel. Až mu nakonec pomohl kaplan ze Stříbrných Hor. Ten zlého ducha zaříkal a rychtář musel čertíka nacpat do skleněné lahvičky, pevně zazátkovat a hodit do bažiny mezi Ústalčí a Miřenicemi. Pokaždé když tudy rychtář jel, zlý duch na něj volal: „Pojď, pomoz mi, vem si mě!“ To trvalo tak dlouho, dokud se lahvička úplně neponořila.
Jak hledal kradené věci
U Vlčků sloužil starý čeledín Martin a ten jednou zapomněl na poli lopatu a vidle. Chtěl se pro nářadí vrátit, ale rychtář povídá: „Je sobota, nech je tam. Až půjdeš v pondělí do práce, zajdeš pro ně.“ Ale Martin se strachoval: „Strejčku, co když to tam už nebude?“ Hospodář se zasmál: „Ten, kdo to ukradne, ten to zase pěkně zpátky přinese!“ A opravdu. Když spolu přišli po neděli na pole, bylo nářadí pryč a čeledín začal lamentovat. Rychtář jej usadil na mezi a začal čarovat. Chodil po poli a zaříkával zloděje. Za chvíli se k nim hnal chlap, vlasy zježené hrůzou, na rameni lopatu a vidle. Doběhl k čaroději a praštil s sebou o zem. Tu k němu hospodář přiskočil a z každé strany mu vrazil pořádnou facku, aby zlého ducha zapudil. Vždyť to byl sám ďábel, který sem zloděje z domu unesl. Potom vedl rychtář řeč a zlodějinu zapovídal s tím, že kdo má hlad a bídu, může k němu přijít a dostane práci na jednom z jeho statků. Zloděj se dalšího kradení odpřisáhl a jako zmoklá slepice se loudal domů.
Jak rychtářovu duši zachránila husopaska
Nakonec i čarodějný rychtář došel svého konce a jako jiní lidé zemřel. Avšak jeho duše nemohla najít pokoje. A navíc nebylo nikoho, kdo by ji vysvobodil. Muselo uplynout mnoho let a na vlčkovský grunt přišla dívka jménem Kateřina za pasačku husí. Ta spatřila jednou pod prahem světnice svítit malé světélko. I běžela za hospodáři, ti však nic divného neviděli. Každý den chodila Kačenka kolem světélka a všude o tom vyprávěla, až jí hospodář nařídil, aby se před světélkem pokřižovala a zeptala se ho, co si přeje.
Druhý den tak Kateřina učinila a tu uslyšela tichý hlas: „Já jsem otec tvého hospodáře a zde pod prahem musím prožívat svůj očistec a ty jsi Bohem vyvolená, abys mne vysvobodila. Chtěla bys to udělat?“ Dívka přisvědčila a duch jí vysvětlil, že jej musí na slovo poslechnout, děj se co děj.
A tak Kateřina přes den pásla husy a v noci její duch putoval s duchem rychtářovým po svatých místech jako Mariazell, Maria Taferl, Svatá Hora u Příbrami a jinde. Její tělo zůstávalo na lůžku mrtvé a studené a těsně před východem slunce se její duch navracel zpět. A další podivné věci se děly s děvčetem. Všechno věděla, co kdo ukradl, kam to dal a co za to dostal, neboť duch starého Vlčka jí o všem vyprávěl. Avšak i trápení musela snášet, protože nesměla doma vzít nic do úst. Chodila tedy po sousedech žebrotou. Jednou jí duch poradil, aby nechala semlít tři pytle obilí, upéci chleba a rozdat jej mezi chudé lidi. Zpráva o jejím podivném chování se donesla až pánům na Nalžovech a ti ji nechali vyslýchat jako podvodnici. Avšak k úžasu všech dokázala vyprávět takové podrobnosti ze svých nočních cest, že jí nakonec uvěřili. Nechali ji tedy jít s pokojem a nikdo neměl bránit jejímu osudu.
Jednou se sousedovi Janečkovi ztratila kosa, a tak šel za Kateřinou. Dívka povídá: „Strejčku, váš pacholek Matěj ji prodal do Ústalče Martínkovi za dva stříbrné dvacetníky, to mi pověděl duch, který vedle mne stojí.“ A skutečně. Janeček si svou kosu mohl odnést domů. Jindy se hospodyně pokoušela dívku ošidit a předložila jí jídlo vlastnoručně uvařené. Tu Kateřina vykřikla: „Ne, teto, to já nesmím, to je vařeno z vašeho.“ Selka se jí udiveně zeptala, jak to může vědět. „Zde stojí vedle mne duch vašeho tchána a ten mně to všechno povídá.“ Jindy musela projít další zkouškou. Poslali jí do Stříbrných Hor pro kvasnice a duch jí připravil na setkání se strašidlem. Když došla za ves, tu se jí zjevil strašně veliký černý řezník se dvěma obrovitými psy a zařval na ni: „Kolik je hodin!“ a psi se jí sápali po krku. Když však nepromluvila ani slovíčko a pokřižovala se, zjevení zmizelo. Druhý den pak uslyšela divné proroctví, že Vlčkův statek musí třikrát vyhořet a z rodu dvě nejmladší děti v bídě zahynout. Až se to všechno stane, pak dojde hospodářství Božího požehnání. Kačenka statečně přestála další ďábelská pokoušení, ještě mnoho zkusila, avšak Bůh při ní stál a rychtářův duch ji chránil.
Po dvou letech se přiblížilo jeho vysvobození. I musela být příští neděli sloužena velká a slavnostní mše svatá. Když kněz pozdvihl nejsvětější svátost, u stropu chrámu se cosi zatřepetalo a ven vylétla bílá holubice a ztratila se v nebi. Po celou tu dobu klečela Kateřina u oltáře a loučila se s vysvobozeným duchem. Byla však sama na konci svých sil a padla do mdlob, takže jí museli z kostela vynésti. Tím tato podivuhodná historie skončila.
Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.
Čertova studánka
V lese Kákově je Čertova studánka. Kdysi zde pokropili čerta svěcenou vodou a ten zmizel v zemi. Vytvořila se zde prohlubeň, která se naplnila vodou a čert v ní vztekle bublá.
Zjevení hradu
Na vrchu zvaném Kákovský kámen se jednou za rok na Velký pátek, když se čtou v kostele pašije, zjeví mohutný hrad. Hrad zkameněl i se svými obyvateli, protože byli nesmírně krutí. V podzemních místnostech hradu jsou podle pověsti ukryty poklady, které se už nejednou pokoušel někdo najít.
Ohnivé bytosti
V kraji kolem Myslíva se to kdysi jen hemžilo podivnými ohnivými bytostmi, které zachycuje hned několik pověstí. Prostí lidé se dříve domnívali, že člověk, který přesazoval mezníky oddělující pozemky či rozorával společné meze, se stal po smrti ohnivým mužem. (21) To by mohl být i případ Žhavohlavce, který se zjevoval v lesíku severozápadně od Myslíva. Šlo o podivného muže, který měl hlavu v plamenech.
Zřejmě někdy počátkem 19. století si ve zmíněném lesíku o Božím hodu vánočním hrálo několik hochů z Myslíva. Křičeli, koulovali se a honili se ve sněhu mezi stromy. Když tu náhle se nebe zatáhlo a rychle se začalo stmívat. Z ničeho nic se pak v lese zjevil onen muž s ohnivou hlavou a pronásledoval chlapce až k samému Myslívu. Ti s křikem přiběhli celí uřícení do svých domovů a vyprávěli, co se jim přihodilo. Ještě za řídícího učitele Petra Vodičky koncem 19. století se prý zvláště mezi starými občany našli ti, kteří Žhavohlavce vídali.
Podobný přízrak navíc vybavený dudy se zjevoval lidem nedaleko Myslíva, mezi Loužnou a Zborovy. V jednom lese, kudy cesta procházela, stávala veliká stará hrušeň, která bývala postrachem všech kolemjdoucích. Stávalo se totiž, že když někdo kolem jmenované hrušně jel, počali se tu koně mocně vzpínat, frčeli a plašili se. Stalo se to bezpočetněkrát, nikdo se však nemohl pravé příčiny dopátrat. Říkalo se, že tam straší. Kdo se tudy ubírat nemusel, zdaleka se pověstné hrušni vyhýbal.
Jednou se stalo, že jeden starší občan z Loužné musel pozdě večer jet s povozem Boříkovskými lesíky, v nichž divná hrušeň stála. Koně, když se ke stromu blížili, počali se mu vzpínat a živou mocí se nechtěli hnout kupředu. Konečně s velkým úsilím objel lesíky, a když koně úprkem uháněli, slyšel jakýsi zvláštní hluk, obrátil se tedy a zpozoroval, že na vrchu hrušně sedí ohnivý dudák, jehož dudy temně kvílely. Jeho zlověstný škleb si louženský občan pamatoval ještě hodně dlouho.
Nedaleko místa, kde rostla podivná hrušeň, se děly další zvláštní úkazy. Z kopce Hrušková (22), na kterém vedla a vede okresní silnice spojující Plánici a Pačejov prý lidé často viděli kutálet se ohnivou kouli. Zjevila se přímo na kopci, kde stával velký ovčín s ovčáckou chalupou a kousek odtud židovská modlitebna pro židy z okolí. Prohnala se kolem statku Radice (23) hraběte Taffeho z Nalžovských Hor a za ním zase zmizela. Koně táhnoucí selské povozy na ni reagovali stejně jako v případě ohnivého dudáka - splašili se a odmítli jet dál.
Jiná ohnivá koule se zjevovala i v několik kilometrů vzdálené Plánici - na rozhraní Nového Města a staré části (24) stávala chalupa čp. 101 pokrytá doškovou střechou. Vždy před půlnocí z pátku na sobotu se na vrcholu doškové střechy objevovaly ohnivé koule o velikosti lidské hlavy. Když odbyla dvanáctá, spadly dolů a rozplynuly se. Přestože šlo o ohnivé koule, střechu nikdy nezapálily a nikdo nedokázal tuto záhadu objasnit.
Pověsti o ohnivém dudákovi a Žhavohlavci poprvé zachytil v prvním dílu myslívské školní kroniky z roku 1882 její tehdejší řídící učitel Petr Vodička. Tato kronika je uložena ve Státním okresním archivu v Klatovech. Pověst o ohnivých koulích u statku Radice byla zachycena M. Křížem v Loužné u Myslíva. Pověst z Plánice zpracoval Miroslav Hrdlička a zařadil ji do své knihy Křižíkův rodný kraj I., kterou vydal vlastním nákladem krátce po druhé světové válce.
21. Malíř a esoterik Martin Stejskal se domnívá (na základě velkého množství pověstí o ohnivých mužích z různých koutů Čech a Moravy), že přesouvání mezníků bylo velmi častým přečinem. Někdy měl takový provinilec i podobu ohnivé koule či sudu apod. (Martin Stejskal - Labyrintem míst klatých, Přízračnou krajinou českých zemí, Praha 2011). V jiných případech šlo o člověka, který proklel slunce. Podobné pověsti známe i z Kasejovic, kde se ohnivý muž, zvaný Světlík, zjevoval v podobě ohnivého košíku. Také se zde zjevoval duch muže, který přesouval mezník (viz. Kasejovické pověsti, písně a říkánky, zapsal Václav Mentberger, Kasejovice 2010). Nebo z Klatov, kde proklel slunce jeden kyrysník a pak se zjevoval v podobě svítícího pařezu při cestě do Tajanova (Josef Biskup - Z šera minulosti II., Bezděkov u Klatov 1937).
22. Hrušková se vrchu říkalo proto, že tam prý rostlo hodně hrušní.
23. Velkostatek Radice koupila v roce 1900 od hraběte Taaffeho rodina Langerova z Kostomlat, kterým byl v roce 1948 znárodněn. Pak zde hospodařilo JZD a státní statek. Dnes je jeho areál ve špatném stavu.
24. Nové Město je název části Plánice - domkářské čtvrti za kostelem sv. Blažeje, která vznikla v 18. století. Původní město tvoří náměstí a z něho vycházející hlavní ulice ke kostelu.
Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.
Tři myslivci
Na panství nalžovském žili kdysi tři bratři. Od rána do večera by chodili nejraději po lese. Když se to dozvěděl pan hrabě a zjistil, že rozumí lesu jako málokdo, nechal pro ně postavit tři hájovny. Ty byly umístěny tak šikovně, že novopečení hajní na sebe viděli a mohli si dávat znamení. Tak vznikly hájenky v Krutěnicích, Miřenicích a na Prašivici poblíž Nalžov.
Dvanáct zlatých apoštolů
Nad Miřenicemi vypíná se pověstný vrch. Tam před dávnými časy pohané uctívali své bohy. Když přišlo do těchto končin křesťanství, lidé nechtěli své bůžky, zděděné po otcích, opustit. Kněží tedy nechali ulít dvanáct zlatých soch apoštolů a osadili jimi pohanský háj. Lidé se sem jen hrnuli a vbrzku zapomněli na své dřevěné idoly. Ty se však nedaly a s pomocí nejvyššího Peruna způsobily hrozné bouře a zemětřesení, takže zlaté sochy se propadly do země. Od těch dob nacházely se zde různé starodávné předměty, ale po zlatu ani potuchy. Apoštolové se prý objeví až tehdy, když budou lidé zase tak dobří, jako byli kdysi.
Čert nikdy nespí
Jeden místní sedlák měl svízel. Nemohl totiž za žádnou cenu prodat svého valacha. Zbrousil s koněm všechny trhy v okolí a nic. Jednou tak zase spolu jdou na trh a tu si sedlák ulevil: „To by v tom byl čert, abych ho konečně neprodal!“ Avšak opět měl smůlu a s nepořízenou se vracel zpět. Tu se za jeho zády ozval pekelný hlas: „Ha, ha, ha, neprodals, he, hu, há, neprodals!!!“
Duchové u Vackovic skály
V lese při Vackovic skále kdysi někoho pohřbili. Jednou tudy rázoval při panském honě jeden hajný a zabručel si pod fousy: „Ty si tu klidně ležíš a hniješ, kdybys nám radši pomohl nadhánět!“ Tu nastal příšerný hluk a praskot, jako by se měly všechny stromy vytrhnout z kořenů. Jindy zase pasáci koní spatřili na kameni sedět černou kočku. Jeden z nich jí udeřil holí. Kočka jako duch zmizela ve skále a zase bylo slyšet praskot tisíce kmenů vůkol, až mládenci vzali nohy na ramena.
Kopyta a koňská hlava
Jak už to na vsi bývalo, soudili se jednou dva sousedé. Za svědka musel chodit čeledín jednoho z nich. Do Sušice byla cesta dlouhá a čeledína to věčné chození po soudech omrzelo. I rozhodl se donést panu soudci zabité tele, aby už ho nechal na pokoji. Soudce však mladého muže vyplísnil a poslal zpět. Nůše byla čím dál těžší, horko na čeledína doráželo a on si chtěl odpočinout u lesa Žebráku. Sotva postavil náklad na zem, odhrnula se plachta a z nůše vyskočil chlap s kopyty a s koňskou hlavou a zmizel v lese. Čeledín to vzal na druhou stranu a bez dechu doběhl do Miřenic a všem líčil svoji děsnou příhodu.
Ohnivý sloup
Jednou chlapec Helkovic hnal z pastvy spolu s Tondou Híkou. Už měli čejkovský Loužek za sebou a tu jim pod Hadovkami zůstaly krávy stát jak zkamenělé. Po chvilce se z protějšího lesa vynořilo světlo v podobě ohnivého sloupu. Letěl ten sloup nízko nad zemí směrem k Sedlečku a sršely z něj jiskry. Pak jim zmizel z dohledu.
Ohnivá košťata
Jednou si sousedé po práci hověli na návsi. Tu spatřili vyletět z komína chalupy nad kapličkou ohnivé koště. To letělo přes celou ves, jiskry z něj odletovaly a konečně zmizelo v komíně Staňovic chalupy. Také stařenka Zimanzlíkovic uviděla nad dvorkem letět ohnivé koště, které vylétlo z jejich stodoly.
Strašidelná řešeta
Jednou se Brabcovic čeledín vracel v podvečer od děvčete z Otěšína. Když došel k božím mukám, slyšel divný hlomoz, jako by se za ním kutálela řešeta.
O miřenických božích mukách
Vyprávělo se, že boží muka byla za vsí vystavěna na památku husitů, kteří tudy táhli k hradu Rabí a pochovali zde své mrtvé bratry. Později tam někdo pověsil obrázek svaté Anny, patronky usoužených žen. Tak také jedna žena sem chodila a v zoufalství se modlila za brzkou smrt. Každý den tu prodlévala, až bylo její přání splněno a sousedé ji u božích muk našli jednoho rána mrtvou.
Jak světýlko létalo
Mladý kolář z Miřenic jednou doprovázel své děvče do Otěšína. Na zpáteční cestě v lukách nad vsí uviděl roj světýlek. Jedno z nich bylo veliké a vznášelo se nad korunami stromů, sedalo do větví a tropilo neuvěřitelné věci. Mladík se dal na útěk a vzbouřil celé stavení. I šli se další na to podívat a opravdu, světýlko lítalo na kraji lesa V Sosní. Netrvalo dlouho a ztratilo se.
O divoženkách
V lese Vohrazenice prýští pěkná studánka s dobrou vodou. Po vsi se vyprávělo, že v ní perou divoženky své pleny, a tak je začarovaná. Jednou tudy šel jeden mladík a jednu z divoženek chytil, že si ji odvede domů. Její družky za ní křičely: „Markýto, Markýto, neříkej, proč roste na vodě papradí!“ A tak s tím tajemstvím žila na statku jako sedlákova žena. Jenže po nějakém čase začal se ozývat každou noc pod okny divný šum a sténání. To divoženky přicházely za svou družkou a nenechaly sedláka spát. A protože se nedozvěděl od své ženy, proč na vodě roste papradí, aby lesní kouzla zlomil, musel ji nakonec ze statku propustit. Markýta se navrátila mezi své a sedlák se mohl konečně vyspat.
Příběhy rychtáře miřenického
Jak ke zlé síle přišel
Rychtář Petr Vlček býval dlouhý čas ve spojení se zlým duchem. K této moci přišel tím, že vzal od černé slepice její první vejce a pod svou levou paží jej nosil devět dní a nocí. Nesměl se celou tu dobu mýt, česat ani nic jiného dělat. Jen hezky seděl v teple za pecí, až se mu devátý den z vejce vylíhl čertík jak palec velký. Tohoto šotka nosil stále v kapse a při všech věcech mu byl ku pomoci. Jenže ze zapovězeného spojení začalo mu být těžko a on se snažil zlého ducha zbavit. Ať jej zahodil či zakopal, stále se k němu vracel. Až mu nakonec pomohl kaplan ze Stříbrných Hor. Ten zlého ducha zaříkal a rychtář musel čertíka nacpat do skleněné lahvičky, pevně zazátkovat a hodit do bažiny mezi Ústalčí a Miřenicemi. Pokaždé když tudy rychtář jel, zlý duch na něj volal: „Pojď, pomoz mi, vem si mě!“ To trvalo tak dlouho, dokud se lahvička úplně neponořila.
Jak hledal kradené věci
U Vlčků sloužil starý čeledín Martin a ten jednou zapomněl na poli lopatu a vidle. Chtěl se pro nářadí vrátit, ale rychtář povídá: „Je sobota, nech je tam. Až půjdeš v pondělí do práce, zajdeš pro ně.“ Ale Martin se strachoval: „Strejčku, co když to tam už nebude?“ Hospodář se zasmál: „Ten, kdo to ukradne, ten to zase pěkně zpátky přinese!“ A opravdu. Když spolu přišli po neděli na pole, bylo nářadí pryč a čeledín začal lamentovat. Rychtář jej usadil na mezi a začal čarovat. Chodil po poli a zaříkával zloděje. Za chvíli se k nim hnal chlap, vlasy zježené hrůzou, na rameni lopatu a vidle. Doběhl k čaroději a praštil s sebou o zem. Tu k němu hospodář přiskočil a z každé strany mu vrazil pořádnou facku, aby zlého ducha zapudil. Vždyť to byl sám ďábel, který sem zloděje z domu unesl. Potom vedl rychtář řeč a zlodějinu zapovídal s tím, že kdo má hlad a bídu, může k němu přijít a dostane práci na jednom z jeho statků. Zloděj se dalšího kradení odpřisáhl a jako zmoklá slepice se loudal domů.
Jak rychtářovu duši zachránila husopaska
Nakonec i čarodějný rychtář došel svého konce a jako jiní lidé zemřel. Avšak jeho duše nemohla najít pokoje. A navíc nebylo nikoho, kdo by ji vysvobodil. Muselo uplynout mnoho let a na vlčkovský grunt přišla dívka jménem Kateřina za pasačku husí. Ta spatřila jednou pod prahem světnice svítit malé světélko. I běžela za hospodáři, ti však nic divného neviděli. Každý den chodila Kačenka kolem světélka a všude o tom vyprávěla, až jí hospodář nařídil, aby se před světélkem pokřižovala a zeptala se ho, co si přeje.
Druhý den tak Kateřina učinila a tu uslyšela tichý hlas: „Já jsem otec tvého hospodáře a zde pod prahem musím prožívat svůj očistec a ty jsi Bohem vyvolená, abys mne vysvobodila. Chtěla bys to udělat?“ Dívka přisvědčila a duch jí vysvětlil, že jej musí na slovo poslechnout, děj se co děj.
A tak Kateřina přes den pásla husy a v noci její duch putoval s duchem rychtářovým po svatých místech jako Mariazell, Maria Taferl, Svatá Hora u Příbrami a jinde. Její tělo zůstávalo na lůžku mrtvé a studené a těsně před východem slunce se její duch navracel zpět. A další podivné věci se děly s děvčetem. Všechno věděla, co kdo ukradl, kam to dal a co za to dostal, neboť duch starého Vlčka jí o všem vyprávěl. Avšak i trápení musela snášet, protože nesměla doma vzít nic do úst. Chodila tedy po sousedech žebrotou. Jednou jí duch poradil, aby nechala semlít tři pytle obilí, upéci chleba a rozdat jej mezi chudé lidi. Zpráva o jejím podivném chování se donesla až pánům na Nalžovech a ti ji nechali vyslýchat jako podvodnici. Avšak k úžasu všech dokázala vyprávět takové podrobnosti ze svých nočních cest, že jí nakonec uvěřili. Nechali ji tedy jít s pokojem a nikdo neměl bránit jejímu osudu.
Jednou se sousedovi Janečkovi ztratila kosa, a tak šel za Kateřinou. Dívka povídá: „Strejčku, váš pacholek Matěj ji prodal do Ústalče Martínkovi za dva stříbrné dvacetníky, to mi pověděl duch, který vedle mne stojí.“ A skutečně. Janeček si svou kosu mohl odnést domů. Jindy se hospodyně pokoušela dívku ošidit a předložila jí jídlo vlastnoručně uvařené. Tu Kateřina vykřikla: „Ne, teto, to já nesmím, to je vařeno z vašeho.“ Selka se jí udiveně zeptala, jak to může vědět. „Zde stojí vedle mne duch vašeho tchána a ten mně to všechno povídá.“ Jindy musela projít další zkouškou. Poslali jí do Stříbrných Hor pro kvasnice a duch jí připravil na setkání se strašidlem. Když došla za ves, tu se jí zjevil strašně veliký černý řezník se dvěma obrovitými psy a zařval na ni: „Kolik je hodin!“ a psi se jí sápali po krku. Když však nepromluvila ani slovíčko a pokřižovala se, zjevení zmizelo. Druhý den pak uslyšela divné proroctví, že Vlčkův statek musí třikrát vyhořet a z rodu dvě nejmladší děti v bídě zahynout. Až se to všechno stane, pak dojde hospodářství Božího požehnání. Kačenka statečně přestála další ďábelská pokoušení, ještě mnoho zkusila, avšak Bůh při ní stál a rychtářův duch ji chránil.
Po dvou letech se přiblížilo jeho vysvobození. I musela být příští neděli sloužena velká a slavnostní mše svatá. Když kněz pozdvihl nejsvětější svátost, u stropu chrámu se cosi zatřepetalo a ven vylétla bílá holubice a ztratila se v nebi. Po celou tu dobu klečela Kateřina u oltáře a loučila se s vysvobozeným duchem. Byla však sama na konci svých sil a padla do mdlob, takže jí museli z kostela vynésti. Tím tato podivuhodná historie skončila.
Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.
Čertova studánka
V lese Kákově je Čertova studánka. Kdysi zde pokropili čerta svěcenou vodou a ten zmizel v zemi. Vytvořila se zde prohlubeň, která se naplnila vodou a čert v ní vztekle bublá.
Zjevení hradu
Na vrchu zvaném Kákovský kámen se jednou za rok na Velký pátek, když se čtou v kostele pašije, zjeví mohutný hrad. Hrad zkameněl i se svými obyvateli, protože byli nesmírně krutí. V podzemních místnostech hradu jsou podle pověsti ukryty poklady, které se už nejednou pokoušel někdo najít.
Ohnivé bytosti
V kraji kolem Myslíva se to kdysi jen hemžilo podivnými ohnivými bytostmi, které zachycuje hned několik pověstí. Prostí lidé se dříve domnívali, že člověk, který přesazoval mezníky oddělující pozemky či rozorával společné meze, se stal po smrti ohnivým mužem. (21) To by mohl být i případ Žhavohlavce, který se zjevoval v lesíku severozápadně od Myslíva. Šlo o podivného muže, který měl hlavu v plamenech.
Zřejmě někdy počátkem 19. století si ve zmíněném lesíku o Božím hodu vánočním hrálo několik hochů z Myslíva. Křičeli, koulovali se a honili se ve sněhu mezi stromy. Když tu náhle se nebe zatáhlo a rychle se začalo stmívat. Z ničeho nic se pak v lese zjevil onen muž s ohnivou hlavou a pronásledoval chlapce až k samému Myslívu. Ti s křikem přiběhli celí uřícení do svých domovů a vyprávěli, co se jim přihodilo. Ještě za řídícího učitele Petra Vodičky koncem 19. století se prý zvláště mezi starými občany našli ti, kteří Žhavohlavce vídali.
Podobný přízrak navíc vybavený dudy se zjevoval lidem nedaleko Myslíva, mezi Loužnou a Zborovy. V jednom lese, kudy cesta procházela, stávala veliká stará hrušeň, která bývala postrachem všech kolemjdoucích. Stávalo se totiž, že když někdo kolem jmenované hrušně jel, počali se tu koně mocně vzpínat, frčeli a plašili se. Stalo se to bezpočetněkrát, nikdo se však nemohl pravé příčiny dopátrat. Říkalo se, že tam straší. Kdo se tudy ubírat nemusel, zdaleka se pověstné hrušni vyhýbal.
Jednou se stalo, že jeden starší občan z Loužné musel pozdě večer jet s povozem Boříkovskými lesíky, v nichž divná hrušeň stála. Koně, když se ke stromu blížili, počali se mu vzpínat a živou mocí se nechtěli hnout kupředu. Konečně s velkým úsilím objel lesíky, a když koně úprkem uháněli, slyšel jakýsi zvláštní hluk, obrátil se tedy a zpozoroval, že na vrchu hrušně sedí ohnivý dudák, jehož dudy temně kvílely. Jeho zlověstný škleb si louženský občan pamatoval ještě hodně dlouho.
Nedaleko místa, kde rostla podivná hrušeň, se děly další zvláštní úkazy. Z kopce Hrušková (22), na kterém vedla a vede okresní silnice spojující Plánici a Pačejov prý lidé často viděli kutálet se ohnivou kouli. Zjevila se přímo na kopci, kde stával velký ovčín s ovčáckou chalupou a kousek odtud židovská modlitebna pro židy z okolí. Prohnala se kolem statku Radice (23) hraběte Taffeho z Nalžovských Hor a za ním zase zmizela. Koně táhnoucí selské povozy na ni reagovali stejně jako v případě ohnivého dudáka - splašili se a odmítli jet dál.
Jiná ohnivá koule se zjevovala i v několik kilometrů vzdálené Plánici - na rozhraní Nového Města a staré části (24) stávala chalupa čp. 101 pokrytá doškovou střechou. Vždy před půlnocí z pátku na sobotu se na vrcholu doškové střechy objevovaly ohnivé koule o velikosti lidské hlavy. Když odbyla dvanáctá, spadly dolů a rozplynuly se. Přestože šlo o ohnivé koule, střechu nikdy nezapálily a nikdo nedokázal tuto záhadu objasnit.
Pověsti o ohnivém dudákovi a Žhavohlavci poprvé zachytil v prvním dílu myslívské školní kroniky z roku 1882 její tehdejší řídící učitel Petr Vodička. Tato kronika je uložena ve Státním okresním archivu v Klatovech. Pověst o ohnivých koulích u statku Radice byla zachycena M. Křížem v Loužné u Myslíva. Pověst z Plánice zpracoval Miroslav Hrdlička a zařadil ji do své knihy Křižíkův rodný kraj I., kterou vydal vlastním nákladem krátce po druhé světové válce.
21. Malíř a esoterik Martin Stejskal se domnívá (na základě velkého množství pověstí o ohnivých mužích z různých koutů Čech a Moravy), že přesouvání mezníků bylo velmi častým přečinem. Někdy měl takový provinilec i podobu ohnivé koule či sudu apod. (Martin Stejskal - Labyrintem míst klatých, Přízračnou krajinou českých zemí, Praha 2011). V jiných případech šlo o člověka, který proklel slunce. Podobné pověsti známe i z Kasejovic, kde se ohnivý muž, zvaný Světlík, zjevoval v podobě ohnivého košíku. Také se zde zjevoval duch muže, který přesouval mezník (viz. Kasejovické pověsti, písně a říkánky, zapsal Václav Mentberger, Kasejovice 2010). Nebo z Klatov, kde proklel slunce jeden kyrysník a pak se zjevoval v podobě svítícího pařezu při cestě do Tajanova (Josef Biskup - Z šera minulosti II., Bezděkov u Klatov 1937).
22. Hrušková se vrchu říkalo proto, že tam prý rostlo hodně hrušní.
23. Velkostatek Radice koupila v roce 1900 od hraběte Taaffeho rodina Langerova z Kostomlat, kterým byl v roce 1948 znárodněn. Pak zde hospodařilo JZD a státní statek. Dnes je jeho areál ve špatném stavu.
24. Nové Město je název části Plánice - domkářské čtvrti za kostelem sv. Blažeje, která vznikla v 18. století. Původní město tvoří náměstí a z něho vycházející hlavní ulice ke kostelu.
Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.
