Obsah
Hradešice - Černíč
Adresa
Hradešice - Černíč341 01 Horažďovice
GPS: 49° 18′ 44.″N 13° 35′ 19.8″E
Černíč je místní částí obce Hradešice. První záznam existenci Černíče je z roku 1377.
Ves náležela stejně jako Hradešice k Rabí, později k Nalžovům, nakonec patřila pánům z Horažďovic. Prvotní tvar Černče znamenal Černcova ves (červený nebo ryšavý). Kvůli obtížné výslovnosti se později ustálil na tvaru Černec nebo Černice. Podoba Černíč je novějšího data.
V 17. století patřila nalžovskému panství Ferdinanda Václava Švihovského z Rýzmberka a nakonec se stala součástí horažďovického panství. Roku 1654 bylo ve vsi zaznamenáno celkem 15 usedlostí z toho 11 selských gruntů. V rámci Horažďovicka představuje Černíč památkově poměrně hodnotné sídlo.
Na návsi, která má stejně jako hradešická oválný tvar, stojí kaplička zasvěcená sv. Martinovi, která byla prohlášena na kulturní památku. Přímo u kapličky stojí památník obětem I. světové války.
Pod Černíči se kdysi rozkládal také největší rybník v kraji zvaný Velký, podle některých pramenů Vlkonických. 7. července 1854 se po vydatných deštích protrhla jeho hráz. Následná povodeň způsobila velké škody až v Horažďovicích. Rybník nebyl už nikdy obnoven.
Pramen: www.hradesice.cz
Sedlák a vodník
Pode vsí nachází se rybník, o němž se vyprávělo, že zde byla žena jednoho lakotného sedláka do vody vtažena a utopena. Tento se však neštěstím ještě více zatvrdil a nebylo s ním k vydržení. Jednou jel tudy již pozdě v noci se svým povozem. Když se přiblížil k rybníku, uviděl malého hocha, jak sedí na hrázi a píská si. Muž zadržel koně a šel se podívat blíž. Ale nikde nic, jen žáby skřehotají. A tu naproti přes vodu uviděl opět to zjevení. Sedlák se rozzlobil, doběhl na to místo a udeřil hocha bičem. Tu se ozval tak hrůzostrašný ryk, že se sedlák lekl, omdlel a převrátil se do vody. Když jej ráno čeleď našla, plulo po hladině už jen jeho mrtvé tělo.
Lesní hudba
Jeden z Černíče jezdíval na Sušici. Jednou v lesích za vsí uslyšel podivuhodnou hudbu a k tomu zpěv: „Smrkoví, jedloví, kraj světa nenajdeš takový!“ Potom se sousedům svěřoval, že nikdy v životě neslyšel nic tak dojímavého.
Pramen: obě pověsti Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.
Ves náležela stejně jako Hradešice k Rabí, později k Nalžovům, nakonec patřila pánům z Horažďovic. Prvotní tvar Černče znamenal Černcova ves (červený nebo ryšavý). Kvůli obtížné výslovnosti se později ustálil na tvaru Černec nebo Černice. Podoba Černíč je novějšího data.
V 17. století patřila nalžovskému panství Ferdinanda Václava Švihovského z Rýzmberka a nakonec se stala součástí horažďovického panství. Roku 1654 bylo ve vsi zaznamenáno celkem 15 usedlostí z toho 11 selských gruntů. V rámci Horažďovicka představuje Černíč památkově poměrně hodnotné sídlo.
Na návsi, která má stejně jako hradešická oválný tvar, stojí kaplička zasvěcená sv. Martinovi, která byla prohlášena na kulturní památku. Přímo u kapličky stojí památník obětem I. světové války.
Pod Černíči se kdysi rozkládal také největší rybník v kraji zvaný Velký, podle některých pramenů Vlkonických. 7. července 1854 se po vydatných deštích protrhla jeho hráz. Následná povodeň způsobila velké škody až v Horažďovicích. Rybník nebyl už nikdy obnoven.
Pramen: www.hradesice.cz
Sedlák a vodník
Pode vsí nachází se rybník, o němž se vyprávělo, že zde byla žena jednoho lakotného sedláka do vody vtažena a utopena. Tento se však neštěstím ještě více zatvrdil a nebylo s ním k vydržení. Jednou jel tudy již pozdě v noci se svým povozem. Když se přiblížil k rybníku, uviděl malého hocha, jak sedí na hrázi a píská si. Muž zadržel koně a šel se podívat blíž. Ale nikde nic, jen žáby skřehotají. A tu naproti přes vodu uviděl opět to zjevení. Sedlák se rozzlobil, doběhl na to místo a udeřil hocha bičem. Tu se ozval tak hrůzostrašný ryk, že se sedlák lekl, omdlel a převrátil se do vody. Když jej ráno čeleď našla, plulo po hladině už jen jeho mrtvé tělo.
Lesní hudba
Jeden z Černíče jezdíval na Sušici. Jednou v lesích za vsí uslyšel podivuhodnou hudbu a k tomu zpěv: „Smrkoví, jedloví, kraj světa nenajdeš takový!“ Potom se sousedům svěřoval, že nikdy v životě neslyšel nic tak dojímavého.
Pramen: obě pověsti Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.