Kaliště dřevěná zvonička

Poměrně malý stísněný vnitřní prostor zvoničky zabírají uprostřed dva svislé  hranolové trámy pro umístění zvonu; podlahu tvoří jen vyrovnaný terén s kameny volně položenými pod konstrukci zvoničky; prostor sloužil i jako úkryt pro zvoníka v případě nepříznivého počasí.

Zvonička stojí uprostřed malé nepravidelné svažité návsi nad probíhající místní komunikací; na severní straně tohoto prostoru je řada malých, původně zemědělských usedlostí; na východní straně větší usedlost čp. 7 s roubenou stodolou, jejíž konstrukce byla v osmdesátých letech 20. století z vnější strany opatřena šalováním z krátkých prkének; na západní straně jsou dva mohutné zděné objekty, mezi kterými probíhá místní komunikace ven z návsi do polí; uvedené objekty jsou pozůstatkem bývalého hospodářského panského dvora, z nich levý objekt je hospodářský a pravý obytný;  jižním směrem, mezi usedlostí čp. 7 a bývalým panským dvorem, vychází z návsi stará úvozová cesta, která vede do sousední obce Třebýcinky.

Zvonička je zachycena na mapách Stabilního katastru z roku 1837; původní zvon (nyní rozbitý) má nahoře nápis F. A. F. 1767, pod ním obíhá rostlinný ornament, pod kterým jsou dvě plakety – sv. Josefa a dvou neurčených světců; datace i výzdoba zvonu dokládají, že zvonička byla v Kališti zřízena v souvislosti s nařízeními požárního patentu vydaného císařovnou Marií Terezií v roce 1751; v průběhu 20. století byl zvon dvakrát vážně ohrožen; poprvé v době 1. světové války na jaře roku 1918, kdy měl být zrekvírován pro vojenské účely, tehdy jej ukryli dva zdejší občané, a tím jej zachránili; ve Farním věstníku duchovních správ nepomuckého vikariátu byla na tuto událost otištěna vzpomínka Jana Balouna, zedníka z Kaliště, který na jaře roku 1918 pracoval u Kabátů ve Kbele; jednoho dne při cestě domů uviděl před kbelskou farou zástup lidí a nějaké vojáky; když k nim přišel, spatřil zvony a zvonky z kaplí celého okolí vojáky sem snesené; hledal mezi nimi také ten z Kaliště, ale nebyl tam; vojáci pro něj teprve šli; pospíchal domů myslel si, jak by bylo dobře, kdyby zvon byl ještě ve zvoničce a skutečně, zvonek tam stále visel; vojáci zabloudili při cestě z Vlčí v lese Stropečku a přišli zpátky do Vlčí; vzhledem k pokročilé denní době odložili svou cestu pro zvon do Kaliště na druhý den; jak se setmělo, šel Jan Baloun ke svému švagrovi Janu Baumrukovi, kam přišel také další soused Jan Babka; uradili se mezi sebou, že zvon schovají tak, aby o tom ani ostatní místní lidé nevěděli; před půlnocí, pak Babka s mladým Baumrukem zvon sejmuli a schovali; vojáci ráno zvon nenašli a ohlásili jeho zmizení na hejtmanství; tam byli předvoláni nejprve starosta obce a nejbližší sousedé zvoničky Ondřej Bošek a Marie Krsová, ti však o zmizení zvonu nic nevěděli; když přišel starosta podruhé z hejtmanství a vyprávěl, jak mu tam hrozili, že pošlou do Kaliště vojáky, aby prohledali všechna stavení, nastal v celé vsi rozruch; někteří se báli, že jim vojáci zabaví i to málo obilí co ještě mají, proto říkali, že by se měl zvon vydat; většina však chválila jeho neznámé zachránce; vojáci nepřišli a také hrozby, že zdejší občané nedostanou mlecí výkazy a lístky na cukr se neuskutečnily; půl roku byla obec bez zvonu a nenaplnily se ani obavy, že v případě úmrtí někoho z obce mu nebude moci být zvoněno na rozloučenou, protože v té době nikdo nezemřel; dne 28. října 1918 večer se v Kališti dozvěděli, že je konec války a byla prohlášena Československá republika; druhý den ráno ležel zvon před zvoničkou, na které bylo napsáno: „Ztracená věc nalezena, budiž ihned zavěšena a svoboda oslavena!“; podruhé byl zvon zrekvírován v období německé okupace za 2. světové války; po jejím skončení byl dle vzpomínek pamětníka, nalezen ve skladu zvonů v Praze a vrácen zpět na své místo; svému účelu sloužil až do devadesátých let 20. století, kdy při zvonění spadl a rozbil se, přesto je dosud uložen u jednoho z místních občanů, včetně svého původního dřevěného závěsu.

• Fotogalerie