Navigace
Obsah
Měčín - Nedanice - místní část města
Adresa
Měčín - Nedanice340 12 Švihov
GPS: 49° 28′ 4.47″N 13° 23′ 7.9″E
Nedanice jsou místní částí města Měčín. váže se k nim následující pověst:
Napravený husar
Zima v lednu 1844 byla opravdu tuhá. Převážně dřevěné chalupy Trní byly zaváté téměř až po střechy sněhem. Mrzlo až praštělo a foukal studený vítr, který roznášel sněhové vločky, jež se sypaly z tmavě šedivých nízkých mračen. V takovém nečase se nedalo dělat nic jiného, než sedět doma nebo v hospodě u kamen a doufat, že počasí se nakonec alespoň trochu umoudří. V sednici stavení u Baslů v Trní (1) seděla podivná dvojice - starý hospodář a husar. Bylo nedělní odpoledne. Hospodář se vrátil z bohoslužby v kostele sv. Mikuláše v Měčíně a cestou zpět pořádně vymrzl. Nebylo mu proto do hovoru a ještě ke všemu seděl vedle člověka, který mu byl jen na obtíž. U něho a u všech hospodářů v sousedních Nedaničkách a Nedanicích byli ubytováni protivní a nadutí husaři z uherského pluku Palatinal (2). Vrchnost jim je sem nasadila za malé provinění. Když by měl člověka v uniformě, který proti němu seděl a natahoval ruce ke kamnům někomu popsat, použil by asi výrazy jako rváč, surovec, nadutec či zloděj. Husar pocházel odněkud od Tokaje, z vesnice napůl maďarské, napůl slovenské. Trochu tedy uměl slovensky a tímto jazykem se domlouval s hospodářem i dalšími vesničany. Když něco potřeboval, lámal slovenštinu, když poroučel, a to bylo velmi často, řval neurvale maďarsky. Mluvit se s ním mnoho nedalo, protože jen nadutě odsekával, jakoby chtěl ukázat, že je velký pán. A tak ti dva seděli u společných kamen a mlčeli. Husar nakonec vytáhl z kapsy čibuk, nacpal si jej a chtěl si zapálit, ale neměl čím. Jediný oheň byl v kamnech, a tak prostě jen trochu více nadzvedl loket a bouchl jím do dvířek od kamen, která se rozletěla. Z otvoru pak vytáhl uhlík a zapálil si čibuk. Zbylým uhlíkem pak zlomyslně zamával hospodáři pod nosem a pak si sedl trochu dál a spokojeně bafal. Z poškozených dvířek však unikal kouř, který záhy zcela zaplnil nízkou místnost, až se v ní nedalo téměř dýchat.
Husar se podíval vyzývavě na sedláka. Ten jeho drzý pohled mlčky přijal. Několikrát oba škytli, oči jim začaly slzet. Už chtěl hospodář vstát a opravit poškozená dvířka, když tu cizí voják vyřešil situaci po husarsku. Prostě vstal a vykopl v protější stěně jedno ze dvou malých okének. Sklo se rozlétlo po místnosti. Hospodáře to rozzlobilo, ale nedal na sobě nic znát a k překvapení husara klidně vstal a kopl do druhého okénka, které bylo blíž k husarovi. Ze světničky sice rychle unikal kouř a dalo se opět dýchat, zato se dovnitř vkradla zima. To husara náramně pohněvalo. Pustil se do hospodáře, proč okno rozbil. Ten ho klidně vyslechl a povídá: „Nu, co dělali oni, já dělal taky.“
Dny utíkaly a husar pořád bydlel u Baslů. Obyvatelé Trní se ho báli a snažili se mu vyhýbat. Nakonec to hospodář už nevydržel a zašel do Nedanic k panu „vachmajstrovi“, jak říkali zdejšímu rychtáři, a na husara si zde stěžoval. Ten se nad hospodářem smiloval a rozhodl o přeložení husara k sedlákovi Rymusíkovi z Nedaniček, u kterého předpokládal, že si s husarem poradí lépe.
Tak se milý husar stěhoval. Složil si své věci a jel. Ani se nepodíval na toho, kterého tolik trápil. Když vjížděl do brány statku u Rymusíků (3), spatřil ve vikýři služku, jak se mu smála. Vjela do něj zlost. „Husarovi se smát!“ Bodl ostruhami koně, který vyskočil na kopu hnoje, ale do vikýře nemohl. Husara dopálilo, že ani kůň ho neposlouchá. Vytáhl bičík, přetáhl jím koně a znovu zkoušel skok do výše. Ale zase mu to nevyšlo. Zkusil to ještě několikrát, ale marně. Jen děvečka se smála víc a víc. Posléze toho zanechal a koně uvázal v kůlně. Rozlícen vrazil do sednice, ze které před ním všichni utekli a dokonce i jinak „zlý“ sedlákův pes neštěkal jako obvykle a zalezl raději pod lavici. Jediný kdo neutekl, byl sedlák Rymusík, který byl znám po celém kraji jako velký silák. Dobře poznal, koho má před sebou. Takových chlapíků spořádal za mlada najednou pět. Husar už o něm také ledacos slyšel, a tak ho napadlo, že by si hned svoji sílu mohli poměřit. Sedlák nechtěl s husarem nic mít. Věděl, že jej přemůže, ale obával se jen pomsty. „Mám jenom strach, pane husare, abych jim nic neudělal“, řekl mu klidně. To však husara ještě víc rozpálilo a chtěl o to více porovnat síly se sedlákem. Sedlák musel chtě nechtě souhlasit a husar se na něj vrhl. Rymusík ho zvedl ze země a položil do postele. Husar řekl, že to byla jen náhoda, že uklouzl a znovu se vrhl na sedláka. Ten ho popadl, nadzvedl, zatřásl jím jakou souškou v lese a pleskl jím na postel. Ta výstražně zapraskala a trochu se zahoupala. Husar se ale rychle oklepal a už znovu útočil na sedláka. Byl už nadmíru rozzloben a chtěl se svým protivníkem udělat krátký proces. Ale Rymusík už toho měl také dost. Ke všemu ho ještě husar kousl. Tentokrát si vojáka nadhodil do vzduchu a vší silou s ním praštil do postele. Ta s rachotem zapraskala a s husarem se sesypala na zem. Voják omdlel.
Rymusík si v první chvíli myslel, že soka zabil. Dobře si uvědomoval, co by ho čekalo za zabití císařského husara. Naštěstí přišel k sobě, ale dlouho potom postonával. Moc nejedl ani nepil. A nikomu neřekl, jak k úrazu přišel. Ostatně by se mu u pluku vysmáli. Lidé však zpozorovali velkou změnu, jako by se všechny husarovy špatné vlastnosti změnily v dobré. Po čase se Rymusík přece jen pochlubil, kdo zlého husara napravil. Postel už ovšem nesestavil - byla rozbita přespříliš.
Pověst poprvé vyšla ve vlastivědném časopisu Pod Zelenou Horou (roč. III), Přeštice 1935. Pověst poskytl Roman Tykal z Měčína.
1. Malá osada Trní leží východně od Nedanic (tehdy Velké Nedanice). Nedanice, Nedaničky i Trní spadaly do farnosti v Měčíně, kam byly i přiškoleny. Trní - usedlost u Baslů má dnes čp. 22.
2. V letech 1843 - 1845 byl 12. uherský husarský pluk Palatinal dislokován v Klatovech. V bouřlivém roce 1848 došlo v Klatovech k několika potyčkám mezi obyvatelstvem a eskadronou Palatinálních husarů z pluku č. 12, kteří posléze dezertovali do Uher. K této události se váže celá řada historek i literárně zpracovaných především ve druhé polovině 19. století.
Husar, maďarsky huszár, byl původně příslušník tělesné stráže uherského krále Matyáše Korvína, později příslušník vojenské lehké jízdy v uherské části habsburské monarchie. Poté byli husaři zavedeni i v jiných armádách. Nápadní byli obzvláště barevnou uniformou s kabátcem, který se mimo zteč nosil pověšený přes rameno.
3. Nedaničky - u Rymusíků, dnes čp. 13.
Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.
Napravený husar
Zima v lednu 1844 byla opravdu tuhá. Převážně dřevěné chalupy Trní byly zaváté téměř až po střechy sněhem. Mrzlo až praštělo a foukal studený vítr, který roznášel sněhové vločky, jež se sypaly z tmavě šedivých nízkých mračen. V takovém nečase se nedalo dělat nic jiného, než sedět doma nebo v hospodě u kamen a doufat, že počasí se nakonec alespoň trochu umoudří. V sednici stavení u Baslů v Trní (1) seděla podivná dvojice - starý hospodář a husar. Bylo nedělní odpoledne. Hospodář se vrátil z bohoslužby v kostele sv. Mikuláše v Měčíně a cestou zpět pořádně vymrzl. Nebylo mu proto do hovoru a ještě ke všemu seděl vedle člověka, který mu byl jen na obtíž. U něho a u všech hospodářů v sousedních Nedaničkách a Nedanicích byli ubytováni protivní a nadutí husaři z uherského pluku Palatinal (2). Vrchnost jim je sem nasadila za malé provinění. Když by měl člověka v uniformě, který proti němu seděl a natahoval ruce ke kamnům někomu popsat, použil by asi výrazy jako rváč, surovec, nadutec či zloděj. Husar pocházel odněkud od Tokaje, z vesnice napůl maďarské, napůl slovenské. Trochu tedy uměl slovensky a tímto jazykem se domlouval s hospodářem i dalšími vesničany. Když něco potřeboval, lámal slovenštinu, když poroučel, a to bylo velmi často, řval neurvale maďarsky. Mluvit se s ním mnoho nedalo, protože jen nadutě odsekával, jakoby chtěl ukázat, že je velký pán. A tak ti dva seděli u společných kamen a mlčeli. Husar nakonec vytáhl z kapsy čibuk, nacpal si jej a chtěl si zapálit, ale neměl čím. Jediný oheň byl v kamnech, a tak prostě jen trochu více nadzvedl loket a bouchl jím do dvířek od kamen, která se rozletěla. Z otvoru pak vytáhl uhlík a zapálil si čibuk. Zbylým uhlíkem pak zlomyslně zamával hospodáři pod nosem a pak si sedl trochu dál a spokojeně bafal. Z poškozených dvířek však unikal kouř, který záhy zcela zaplnil nízkou místnost, až se v ní nedalo téměř dýchat.
Husar se podíval vyzývavě na sedláka. Ten jeho drzý pohled mlčky přijal. Několikrát oba škytli, oči jim začaly slzet. Už chtěl hospodář vstát a opravit poškozená dvířka, když tu cizí voják vyřešil situaci po husarsku. Prostě vstal a vykopl v protější stěně jedno ze dvou malých okének. Sklo se rozlétlo po místnosti. Hospodáře to rozzlobilo, ale nedal na sobě nic znát a k překvapení husara klidně vstal a kopl do druhého okénka, které bylo blíž k husarovi. Ze světničky sice rychle unikal kouř a dalo se opět dýchat, zato se dovnitř vkradla zima. To husara náramně pohněvalo. Pustil se do hospodáře, proč okno rozbil. Ten ho klidně vyslechl a povídá: „Nu, co dělali oni, já dělal taky.“
Dny utíkaly a husar pořád bydlel u Baslů. Obyvatelé Trní se ho báli a snažili se mu vyhýbat. Nakonec to hospodář už nevydržel a zašel do Nedanic k panu „vachmajstrovi“, jak říkali zdejšímu rychtáři, a na husara si zde stěžoval. Ten se nad hospodářem smiloval a rozhodl o přeložení husara k sedlákovi Rymusíkovi z Nedaniček, u kterého předpokládal, že si s husarem poradí lépe.
Tak se milý husar stěhoval. Složil si své věci a jel. Ani se nepodíval na toho, kterého tolik trápil. Když vjížděl do brány statku u Rymusíků (3), spatřil ve vikýři služku, jak se mu smála. Vjela do něj zlost. „Husarovi se smát!“ Bodl ostruhami koně, který vyskočil na kopu hnoje, ale do vikýře nemohl. Husara dopálilo, že ani kůň ho neposlouchá. Vytáhl bičík, přetáhl jím koně a znovu zkoušel skok do výše. Ale zase mu to nevyšlo. Zkusil to ještě několikrát, ale marně. Jen děvečka se smála víc a víc. Posléze toho zanechal a koně uvázal v kůlně. Rozlícen vrazil do sednice, ze které před ním všichni utekli a dokonce i jinak „zlý“ sedlákův pes neštěkal jako obvykle a zalezl raději pod lavici. Jediný kdo neutekl, byl sedlák Rymusík, který byl znám po celém kraji jako velký silák. Dobře poznal, koho má před sebou. Takových chlapíků spořádal za mlada najednou pět. Husar už o něm také ledacos slyšel, a tak ho napadlo, že by si hned svoji sílu mohli poměřit. Sedlák nechtěl s husarem nic mít. Věděl, že jej přemůže, ale obával se jen pomsty. „Mám jenom strach, pane husare, abych jim nic neudělal“, řekl mu klidně. To však husara ještě víc rozpálilo a chtěl o to více porovnat síly se sedlákem. Sedlák musel chtě nechtě souhlasit a husar se na něj vrhl. Rymusík ho zvedl ze země a položil do postele. Husar řekl, že to byla jen náhoda, že uklouzl a znovu se vrhl na sedláka. Ten ho popadl, nadzvedl, zatřásl jím jakou souškou v lese a pleskl jím na postel. Ta výstražně zapraskala a trochu se zahoupala. Husar se ale rychle oklepal a už znovu útočil na sedláka. Byl už nadmíru rozzloben a chtěl se svým protivníkem udělat krátký proces. Ale Rymusík už toho měl také dost. Ke všemu ho ještě husar kousl. Tentokrát si vojáka nadhodil do vzduchu a vší silou s ním praštil do postele. Ta s rachotem zapraskala a s husarem se sesypala na zem. Voják omdlel.
Rymusík si v první chvíli myslel, že soka zabil. Dobře si uvědomoval, co by ho čekalo za zabití císařského husara. Naštěstí přišel k sobě, ale dlouho potom postonával. Moc nejedl ani nepil. A nikomu neřekl, jak k úrazu přišel. Ostatně by se mu u pluku vysmáli. Lidé však zpozorovali velkou změnu, jako by se všechny husarovy špatné vlastnosti změnily v dobré. Po čase se Rymusík přece jen pochlubil, kdo zlého husara napravil. Postel už ovšem nesestavil - byla rozbita přespříliš.
Pověst poprvé vyšla ve vlastivědném časopisu Pod Zelenou Horou (roč. III), Přeštice 1935. Pověst poskytl Roman Tykal z Měčína.
1. Malá osada Trní leží východně od Nedanic (tehdy Velké Nedanice). Nedanice, Nedaničky i Trní spadaly do farnosti v Měčíně, kam byly i přiškoleny. Trní - usedlost u Baslů má dnes čp. 22.
2. V letech 1843 - 1845 byl 12. uherský husarský pluk Palatinal dislokován v Klatovech. V bouřlivém roce 1848 došlo v Klatovech k několika potyčkám mezi obyvatelstvem a eskadronou Palatinálních husarů z pluku č. 12, kteří posléze dezertovali do Uher. K této události se váže celá řada historek i literárně zpracovaných především ve druhé polovině 19. století.
Husar, maďarsky huszár, byl původně příslušník tělesné stráže uherského krále Matyáše Korvína, později příslušník vojenské lehké jízdy v uherské části habsburské monarchie. Poté byli husaři zavedeni i v jiných armádách. Nápadní byli obzvláště barevnou uniformou s kabátcem, který se mimo zteč nosil pověšený přes rameno.
3. Nedaničky - u Rymusíků, dnes čp. 13.
Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.
