Navigace
Obsah
Malý Bor - Malé Hydčice - místní část obce
Adresa
Malý Bor - Malé Hydčice341 01 Horažďovice
GPS: 49° 18′ 7.68″N 13° 39′ 45.4″E
Malé Hydčice jsou místní částí obce Malý Bor. První známá písemná zmínka o obci je z roku 1045, kdy je kníže Břetislav I. věnoval Břevnovskému klášteru, v jehož vlastnictví byly Malé Hydčice téměř nepřetržitě až do roku 1420, kdy přešly do vlastnictví pánů z Rýzmberka. V roce 1558 je ves už uvedena jako součást horažďovického panství. Ve vsi byl mlýn o jednom kole s říčním jezem a v okolí vznikly i dvě cihelny. Na návsi stávala dřevěná kaplička, jejíž zvon visí dnes v kapličce v nedalekém Týnci. Na levém břehu náhonu pod bývalým mlýnem roste památná lípa malolistá, stará asi 250 let. Obvod kmene je 447 cm, koruna dosahuje výšky 25 m.
Pramen: Řezníčková Zdeňka, leták Mikroregion Slavník, vydal AgAkcent s.r.o., 2013
Vodníče
V hydčickém mlýně byla jedna žena v šestinedělí. Jakmile se jí po porodu trochu ulevilo, vyšla si na chvíli na sluníčko a dítě nechala zavinuté za prostěradly na své posteli. Když se za chvíli vrátila, uslyšela dětský pláč. Postel však byla prázdná a podle zvuku našla dítě pod ní. Dala mu honem pít, aby jej utišila, avšak to neměla dělat, neboť to bylo dítě podvržené divou ženou. Kdyby totiž dítě nechala ještě chvíli plakat, divá žena by si jej zase odnesla zpět. Takto vyrůstalo dítě mezi lidmi a brzy se vyjevil jeho původ, neboť vůbec nerostlo, jen hlavu mělo velikou, zkrátka hotová šereda. Zato chuť k jídlu mu nechyběla a polykalo ukrutné množství kaše, nic jiného. Když mu bylo sedm let, ještě nechodilo ani nemluvilo. I vydali se zarmoucení rodiče za Pannou Marií Strašínskou. Když přecházeli řeku u Žichovic, ozval se z řeky huhňavý hlas: „Kubo, kam jdeš?“
K úžasu rodičů se kluk ozval týmž hlasem: „Nesou mne do Strašína, abych mohl jíst ještě víc kaše.“ Táta zůstal stát jako opařen, avšak hned shodil kluka do řeky volaje: „I ty kluku jeden, už jsi se dost kaše nacpal a ještě nemáš dost!“ Tu matka propukla v pláč, že se jí syn utopil. Vtom vyběhl z vody pěkný a čiperný hošík, asi tak sedmiletý a volal: „Tatínku, maminko, kdepak jste?“
Rodiče rázem pochopili tu výměnu dětí a teď již radostně všichni tři putovali na Strašín, aby tam poděkovali za ten šťastný konec svého trápení.
Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.
Pramen: Řezníčková Zdeňka, leták Mikroregion Slavník, vydal AgAkcent s.r.o., 2013
Vodníče
V hydčickém mlýně byla jedna žena v šestinedělí. Jakmile se jí po porodu trochu ulevilo, vyšla si na chvíli na sluníčko a dítě nechala zavinuté za prostěradly na své posteli. Když se za chvíli vrátila, uslyšela dětský pláč. Postel však byla prázdná a podle zvuku našla dítě pod ní. Dala mu honem pít, aby jej utišila, avšak to neměla dělat, neboť to bylo dítě podvržené divou ženou. Kdyby totiž dítě nechala ještě chvíli plakat, divá žena by si jej zase odnesla zpět. Takto vyrůstalo dítě mezi lidmi a brzy se vyjevil jeho původ, neboť vůbec nerostlo, jen hlavu mělo velikou, zkrátka hotová šereda. Zato chuť k jídlu mu nechyběla a polykalo ukrutné množství kaše, nic jiného. Když mu bylo sedm let, ještě nechodilo ani nemluvilo. I vydali se zarmoucení rodiče za Pannou Marií Strašínskou. Když přecházeli řeku u Žichovic, ozval se z řeky huhňavý hlas: „Kubo, kam jdeš?“
K úžasu rodičů se kluk ozval týmž hlasem: „Nesou mne do Strašína, abych mohl jíst ještě víc kaše.“ Táta zůstal stát jako opařen, avšak hned shodil kluka do řeky volaje: „I ty kluku jeden, už jsi se dost kaše nacpal a ještě nemáš dost!“ Tu matka propukla v pláč, že se jí syn utopil. Vtom vyběhl z vody pěkný a čiperný hošík, asi tak sedmiletý a volal: „Tatínku, maminko, kdepak jste?“
Rodiče rázem pochopili tu výměnu dětí a teď již radostně všichni tři putovali na Strašín, aby tam poděkovali za ten šťastný konec svého trápení.
Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.
