Navigace
Obsah
Žihobce - Bílenice - místní část obce
Adresa
Žihobce - Bílenice342 01 Sušice
GPS: 49° 14′ 18.5″N 13° 38′ 29.9″E
Bílenice jsou místní částí obce Žihobce. Na návsi se nachází kaple, socha sv. Jana Nepomuckého a památník obětem války.
Už v roce 1378 jsou Bílenice psány jako ves s tvrzí. Zřejmě od svého počátku, který neumíme datovat, byly Bílenice sídlem erbovního rodu. Jsou psány také jako "samostatný statek zemský". V roce 1464 je jako jejich pán uveden Jan Běšín z Běšína. I když prameny informující o bílenické historii nejsou kontinuální, je možno téměř s jistotou soudit, že v rodu Běšínů byly Bílenice až do počátku 16. století. V té době je po Běšínech zřejmě převzali Častolárové, příslušníci starého českého šlechtického rodu s přídomkem "z Dlouhé Vsi". Prvního Častolára jako majitele Bílenic sušický historik Kajetán Turek spojuje s rokem 1528. Dále uvádí k k roku 1547 Václava Častolára a po něm syny Adama a Bohuslava, kteří Bílenice prodali Divišovi Březskému z Ploskovic, pánu na Mačicích, ten jel spojil s mačickým statkem.
Divišův následovník Václav Březský se zapojil do protihabsburského povstání českých stavů v létech 1618-1620, za což byl potrestán. Jeho míru provinění však v roce 1623 císařský soud uznal za menší než jeho žihobeckého souseda Pinty Bukovanského a na rozdíl od něho, jenž přišel o všechno, mu zkonfiskoval jen třetinu jeho majetku. Bílenice však do této třetiny patřily. Císařští vojáci pod vedením dona Marradase však Bílenice, stejně jako Žihobce a celé okolí, obsadili už v září 1620, tedy před bitvou na Bílé Hoře. Donu Marradasovi byly Bílenice císařem darovány. Ten je postoupil plukovníku své armády dobrodruhu Martinu Huertovi a ten je, jistě ne zadarmo, předal rytmistrovi svého pluku Petru Vasquesovi. Po tomto majiteli Bílenice zdědily jeho dcery Marie, Eleonóra a Isabela z Hrobčic. To se stalo roku 1651 a ještě téhož roku dědičky "zboží" prodaly Anně Ježovské z Lub. Další majitelkou se pak opět díky dědictví stala Alžběta Kateřina, rovněž z rodu Ježovských. Ta Bílenice vlastnila 13 let, po kterých je od ní koupil Jan František, hrabě Kolovrat. Bílenice se tím staly součástí panství žichovického a jejich panský dvůr jeho dvorem poplužním. Když pak žichovické panství od Kolovratů v roce 1706 koupil kardinál Jan Filip Lamberk, staly se i Bílenice součástí lamberského pošumavského dominia, a to samostatná ves do roku 1848, kdy přestala být vsí poddanskou a dvůr do roku 1926, kdy byl na základě pozemkové reformy rozparcelován a rozprodán, když před tím byl od poloviny předchozího století pronajímán. Bílenice pak byly "samostatnou katastrální obcí" a v sedmdesátých létech 20. století byly spojeny do správního celku se Žihobcemi.
Pramen: Internetové stránky obce Žihobce, www.zihobce.eu.
Už v roce 1378 jsou Bílenice psány jako ves s tvrzí. Zřejmě od svého počátku, který neumíme datovat, byly Bílenice sídlem erbovního rodu. Jsou psány také jako "samostatný statek zemský". V roce 1464 je jako jejich pán uveden Jan Běšín z Běšína. I když prameny informující o bílenické historii nejsou kontinuální, je možno téměř s jistotou soudit, že v rodu Běšínů byly Bílenice až do počátku 16. století. V té době je po Běšínech zřejmě převzali Častolárové, příslušníci starého českého šlechtického rodu s přídomkem "z Dlouhé Vsi". Prvního Častolára jako majitele Bílenic sušický historik Kajetán Turek spojuje s rokem 1528. Dále uvádí k k roku 1547 Václava Častolára a po něm syny Adama a Bohuslava, kteří Bílenice prodali Divišovi Březskému z Ploskovic, pánu na Mačicích, ten jel spojil s mačickým statkem.
Divišův následovník Václav Březský se zapojil do protihabsburského povstání českých stavů v létech 1618-1620, za což byl potrestán. Jeho míru provinění však v roce 1623 císařský soud uznal za menší než jeho žihobeckého souseda Pinty Bukovanského a na rozdíl od něho, jenž přišel o všechno, mu zkonfiskoval jen třetinu jeho majetku. Bílenice však do této třetiny patřily. Císařští vojáci pod vedením dona Marradase však Bílenice, stejně jako Žihobce a celé okolí, obsadili už v září 1620, tedy před bitvou na Bílé Hoře. Donu Marradasovi byly Bílenice císařem darovány. Ten je postoupil plukovníku své armády dobrodruhu Martinu Huertovi a ten je, jistě ne zadarmo, předal rytmistrovi svého pluku Petru Vasquesovi. Po tomto majiteli Bílenice zdědily jeho dcery Marie, Eleonóra a Isabela z Hrobčic. To se stalo roku 1651 a ještě téhož roku dědičky "zboží" prodaly Anně Ježovské z Lub. Další majitelkou se pak opět díky dědictví stala Alžběta Kateřina, rovněž z rodu Ježovských. Ta Bílenice vlastnila 13 let, po kterých je od ní koupil Jan František, hrabě Kolovrat. Bílenice se tím staly součástí panství žichovického a jejich panský dvůr jeho dvorem poplužním. Když pak žichovické panství od Kolovratů v roce 1706 koupil kardinál Jan Filip Lamberk, staly se i Bílenice součástí lamberského pošumavského dominia, a to samostatná ves do roku 1848, kdy přestala být vsí poddanskou a dvůr do roku 1926, kdy byl na základě pozemkové reformy rozparcelován a rozprodán, když před tím byl od poloviny předchozího století pronajímán. Bílenice pak byly "samostatnou katastrální obcí" a v sedmdesátých létech 20. století byly spojeny do správního celku se Žihobcemi.
Pramen: Internetové stránky obce Žihobce, www.zihobce.eu.
