Obsah

Nalžovské Hory - město

Adresa

Nalžovské Hory 104/I
341 01 Horažďovice

GPS: 49° 20′ 0.88″N  13° 32′ 58.595″E

zobrazit v mapě
Jak napovídá název města, tak jeho historie je spjata s hornictvím a těžbou kovů a to především stříbra, olova a cínu, které se těžily ve Stříbrných Horách. Druhá část města Nalžovy byly poprvé připomínány v roce 1379. Obě obce se sloučily v roce 1952 a od té doby používají název Nalžovské Hory.

Tvrz v Nalžovech, jejíž pozůstatky jsou dochovány ve zdivu panské sýpky, je zmiňována v roce 1473, ale pravděpodobně je její historie delší.

Za vlády Švihovských z Rýzmberka byl v letech 1618 - 20 postaven renesanční zámek. Zámek byl barokně upraven hrabaty z Pöttingu v roce 1745. Budova je čtyřhranného tvaru a má vnitřní uzavřený dvůr. V rozích byly postaveny polygonální věžičky podobné baštám, ale zde mají pouze zkrášlující funkci.

Roku 1769 se Nalžovy staly majetkem rodu Taaffů. Ti, v duchu tehdejší doby, se rozhodli vyzdobit blízký les Prašivici řadou romantických objektů. Kromě repliky zříceniny rodového sídla v irském Ballymotte byl postaven altán a jezírka. Některé skalní útvary byly zase upraveny do podoby zvířat nebo draka.

Členové rodu Taaffe zastávali také významné funkce u vídeňského dvora. Například Ludvík Taaffe byl prvním prezidentem soudního dvora a ministrem financí. Eduard Taaffe byl celkem šest let předsedou rakouské vlády.

Stříbrné Hory byly založeny v roce 1521. Již roku 1530 byly povýšeny na městys s vlastním znakem a v roce 1853 povýšeny na město.

Těžba kovů, která byla zahájena v roce 1521, byla ale prakticky ukončena hned v roce 1541, kdy doly byly zatopeny. Definitivní konec těžby se datuje do roku 1585.

Dominantou Nalžovských Hor je kostel sv. Kateřiny. Kostel je známý i barokními sochami a velkými božími muky. Kostel byl postaven v letech 1721 - 23, na místě původního dřevěného kostela, který byl zmiňován již v roce 1534.

U kostela se nachází smírčí kříž ze 17. století.

Před kostelem je i řada kamenných sloupků s motivy křížové cesty malované na plechu.

Nově postavená budova Šafránkovy školy v Nalžovských Horách je pojmenována podle místního vynikajícího pedagoga.

Z Nalžovských Hor pochází novinář, spisovatel a básník Ladislav Khas - Kaše, lékař Oldřich Hlaváč a mládí strávil v Nalžovských Horách dirigent František Stupka.

Do staré školy v Nalžovských Horách chodil Karel Klostermann.

Na náměstí stojí socha sv. Jana Nepomuckého.
24. září 2008 byl obci obnoven statut města.

Pramen: Střípky Horažďovicka, vydal AgAkcent s.r.o.

ento již zcela zapomenutý původní český sýr by mohl být dnes jistě skutečnou raritou v našich obchodech. Jedná se totiž o sýr velmi blízký Camembertu, nebo u nás Hermelínu, jehož povrchová plíseň není sněhově bílá, ale naopak jemně narůžovělá až červená. Výrobu tohoto zajímavého sýra zavedl Čeněk Charousek v roce 1897 na statcích Taaffeových v Nalžovech na Šumavě. První český profesor mlékárenství dr. Otakar Laxa uvádí ve své učebnici sýrařství z r. 1924 tento výrobní postup:

"Čerstvě nadojené mléko se nejprve poněkud ochladí, posýří a vzniklá sýřenina poté nalévá do tvořítek vyložených sáčky. Po 12 hodinách se sáčky vyjmou, přenesou do solovny, kde se sýr na povrchu solí. Osolený sýr se dává do sklepa (18-19°C), kde jsou rozšířeny ušlechtilé plísně. Sýr dostává na povrchu nejprve bílý porost, který později červená, a ve vysokém stáří sýra až zezelená. Zrání trvá asi 14-21 dní. Sýr představuje koláčky 10-11 cm v průměru, 2-3 cm výšky a váží 200g."

Historické prameny uvádějí, že v roce 1897 bylo vyrobeno 148.708 kusů sýra, v roce 1914 však již 522.518 kusů. V pozdější době však na správné plesnivění nebyl brán zřetel.

Ještě počátkem šedesátých let minulého století popisuje výrobu Nalžovského sýra další významný český profesor mlékárenství Doležálek, který se sám věnoval studiu ušlechtilé plísně Penicillium nalgiovensis, pod jejímž zráním sýr získával svůj specifický vzhled a buket. Profesor Doležálek dokonce hledal onu plíseň na statcích v Nalžovských horách, ale již neúspěšně. Tato specifická plíseň se z přirozeného prostředí tehdejší manufaktury zcela vytratila. Pro své studium tedy uvedenou plíseň získal ze sbírek ušlechtilých kultur ve Francii a USA, realizoval mnoho mikrobiologických a biochemických zkoušek, pro obnovení tehdejší slavné sýrařské výroby to však již nestačilo.

Pramen: http://laktoscollection.cz/


Pověst o hraběti Pöttingovi

Zbožnost majitele nalžovského panství, hraběte Václava Marii Josefa Pöttinga (13), byla známá po celém kraji. Trávil prý dlouhé chvíle v modlitbách v kostele a procházkami v jeho okolí. Svoji zbožnost dokazoval i činy. Kolem kostela sv. Kateřiny ve Stříbrných Horách (14) nechal rozmístit sochy světců (15) a také nechal vybudovat krásnou zámeckou kapli. Kostel sv. Kateřiny stál na místě starých a velmi hlubokých dolů na stříbro a obyvatelé Nalžov a Stříbrných Hor byly přesvědčeni, že o některém svátku, až bude jeho loď přeplněna lidmi a ti budou stát ještě v zástupech před ním, se propadne celý do země. Po kostelu pak nezůstane ani památky a na jeho místě bude jen hluboká jáma. Z lidí v kostele to nikdo nepřežije a rozvalené silné zdi kostela, které spadnou do díry, budou příkrovem jejich hrobu.

Toto vyprávění znal jistě i hrabě Pötting, a snad proto nechtěl být pohřben v kryptě kostela, jako jeho předci, ale na hřbitově. Jeho syn Václav Josef mu však jeho přání nesplnil a jeho ostatky nechal uložit do podzemí kostela. Záhy panství prodal Františku Xaveru hraběti Taaffe. A ani příslušníkům tohoto rodu se krypta nezamlouvala, a proto si vybudovali novou rodovou hrobku s kaplí sv. Barbory17 při cestě na Hradešice.

Hrabě Pötting nenašel v kryptě klid, a když odbila půlnoc, vyšel z ní do kostela s rozžatou svící a pomalu kráčel ven na sousední hřbitov, kde toužil spočinout. Kostelní dveře se také prý samy otvíraly a zavíraly. Když byl později hřbitov u kostela zrušen a nový vznikl o kousek dále na svahu směrem k vrchu Svatobor, hrabě chodil po půlnoci s rozžatou svící tam. Přízrak hraběte býval zasněný, jako by stále nad něčím přemýšlel. Dlouze se prý díval do údolí směrem k Miřenicím, Sedlečku a Letovům. Jindy se zase zjevoval na křížové cestě. Mnozí lidé ho viděli, když tudy o půlnoci šli, ale strachy vždy před přízrakem utekli a napříště se těmto místům v noci vyhýbali.

Ne všichni se však dali odradit. Jednou pozdě večer přišla až nahoru ke hřbitovu skupina odrostlých dětí. Jejich hovor se točil na téma statečnosti chlapců. A jeden z nich se začal vychloubat: „Nebojím se a nebál bych se, ani kdybych potkal na hřbitově hraběte Pöttinga.“ Ostatní nad jeho slovy pochybovali. Jedni jej napomínali, aby se nerouhal, jiní ho naopak ponoukali a chtěli uzavřít sázku, že na hřbitov nepůjde. Odvážlivec trval na svém a s uzavřením sázky ani chvíli neváhal. Ale věc měla háček - kdo s ním půjde na hřbitov jako svědek jeho činu? Žádný z hloučku se však nepřihlásil. Někdo proto navrhl, že jako důkaz bude ostatním stačit, když na hřbitově utrhne z jakéhosi hrobu květ růže a nazítří jim ho přinesl ukázat. „Potom ti uvěříme,“ řekli svorně.

Výrostek se vydal ke hřbitovu. Brzo se objevily břízy, bílá zeď a vrata. Vyhnul se jim. Byla beztak zavřená. Věděl o jiné cestě. Opatrně přelezl zeď v místech, kde se sesouvala, a seskočil mezi náhrobky. Pomalu se proplétal mezi hroby a co chvíli zakopl o nějaký kámen či hrbol. Měsíc a hvězdy byly zahaleny temnými mračny, a tak mu jediné chabé světlo poskytovala lucerna, kterou držel v ruce. Nad hlavou mu proletěl netopýr a ze zámecké zahrady bylo slyšet houkání výra velkého. Po hrobu se plížil stín, jeho stín. Trochu ho polekal, ale svoji podivnou výpravu vzdát nechtěl. Vždyť už kousek před sebou spatřil rudá poupátka růží, sklonil se k jedné a chtěl ji utrhnout. Když v tu chvíli se vedle hrobu rozžala dlouhá kostelní svíce, jejíž plamen ozářil nepřirozeně bledou tvář hraběte Pöttinga. Chlapec se lekl a ranila ho mrtvice. Ráno ho našli na hřbitově mrtvého s růží, kterou svíral v ruce.

Pověst poprvé zpracoval Josef Biskup ve třech částech pod názvy O hraběti Pöttingovi, Růže ze hřbitova a Zamlekovští sedláci v knize Z Šera minulosti I. - pověsti klatovského kraje, Bezděkov 1936. Další pověst o propadnutí kostela zachytil v kronice Nalžov ve třicátých letech 20. století regionální badatel Karel Polák z Bezděkova u Klatov.

Poznámky:

13. Václav Maria Josef Pötting vlastnil nalžovské panství v první polovině 18. století. Jeho syn Václav Josef Nalžovy v roce 1769 prodal Františku Xaveru hraběti Taaffe, jehož rod se zde udržel do roku 1937.
14. Kostel sv. Kateřiny - původní dřevěný kostel byl postaven v roce 1534 jako součást vznikajícího horního městečka Stříbrné Hory v blízkosti vstupů do jednotlivých šachet. Ohrazen byl dřevěnou hradbou omazanou hlínou, za kterou se nacházel hřbitov. Zdejší kostel neměl práva veřejnosti, takže veškeré svatby, křty a pohřby se odbývaly v kostele v nedalekých Hradešicích, což se dělo až do roku 1772. Stavbu nového chrámu započal v roce 1722 tehdejší majitel panství hrabě Norbert Pötting (otec Václava Marii Josefa) a v roce 1731 byl dokončen.
K 1. dubnu 1952 došlo ke sloučení obcí Stříbrné Hory a Nalžovy v jednu obec s názvem Nalžovské Hory.
15. Jedná se o sochy evangelistů, sv. Petra a Pavla. Sochy Madony, sv. Václava a sv. Víta jsou na rozcestí na Sušici ve středu lesoparku Halda (v místě zvaném u Svatých).
16. Pověst o „oplakané“ louce je poměrně častá. Najdeme ji v okolí například ve Velharticích či v Plánici.
17. Dnes je u kaple restaurace U Svatého Antonína.

Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.

Vodník na trhu

Jednou šla do Nalžov selka na trh. Cesta vedla okolo rybníka. Tu se k ní přidal mužíček a nějak divně šmaťchal. Řečná žena hned zavedla hovor na nákupy a co prej panáček shání. Ten si jen bručel něco pod fousy. Když se dostali na hlavní cestu, přidali se k nim další venkované. Jeden z nich si všiml, že mužíkovi kape voda ze šosu. Tajně selku varoval a ta div hrůzou neuschla, když se dozvěděla, že měla za společníka hastrmana. Ten však kráčel jako by nic. Brzy se ztratil v davu lidí a když se po nějaké době objevil, měl plné ruce. Dobře v Nalžovech pochodil, provaz na pletení sítí, barevné tkalouny k lákání děvčat a několik hrnců pro svou ženu. Nějakou dobu na cestě okolkoval, neboť myslel, že selka s ním půjde zase nazpátek. A když se nedočkal, namířil si to rovnou do svého domova – nalžovského rybníka.

Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v

Smrt v sudech
Žil v Nalžovech jeden vozka panského pivovaru, který se rád podíval na dno korbele. Jednou se zdržel v Horažďovicích. Měl na fůře naložené prázdné sudy a s těmi také vyrazil o půlnoci zpět. Když projížděl okolo rybníka Zmrzlíkovce, najednou se proti němu valí ohnivé sudy, právě takové, jaké vezl z města. Koně se plašili a vozka byl celý pryč. Ráno jej našli pod převrženou fůrou. Byl zasypaný právě těmi sudy, jež tak pilně pomáhal vyprazdňovat.

Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Když kamení nasytilo

Jednou přišla veliká neúroda a mezi lidmi vypukla bída. Ani sám hrabě nalžovský si nevěděl zprvu rady. Jak tak jednou vzpomínal na rodné Skotsko, před očima se mu mihl rodový hrad Bally-Motte. I rozhodl se, že si kousek domova vytvoří v lese Prašivici. Rozkázal tam z kamenů vytvořit bájná zvířata i napodobeninu ztraceného hradu. Každý vztyčený kámen znamenal pro hladové sedláky haléř mzdy a záchranu před smrtí hladem.

Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

O Nalžovských Horách a okolí byl natočen pořad České televize v cyklu Toulavá kamera, který můžete shlédnout na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=6