Obsah

obecní / městské úřady

Žichovice

Žichovice - obec

Výrazným dynamickým jevem v rozvoji oblasti podél řeky Otavy bylo založení benediktinského újezdního kláštera v Nezamyslicích. Patřil břevnovskému klášteru v Praze, založeného roku 993. Podle hesla Ora et labor (Modli se a pracuj) působili benediktini jako organizátoři správy osídleného kraje, představitelé duchovního života, vzdělání i české knížecí přemyslovské moci.
Právě v souvislosti s Břevnovem bývá uváděna tzv. darovací listina, v níž se poprvé zmiňují jak Žichovice, tak i řada dalších vsí kolem Otavy. Listina je symbolicky uváděna k roku, v němž zemřel benediktinský mnich Vintíř, považovaný u nás za blahoslaveného, v sousedním Bavorsku za svatého. Listina se datuje k 18. říjnu 1045 (Vintíř zemřel 9. října tohoto roku) a uvedením jména Žichovice dává jasně najevo, že obec již existovala.

Páni Švihovští prodali r. 1544 hrad Rábí, ale ponechali si Žichovice, kdež sobě pak nynější zámek vystavěli. V krátké následující době několikrát změnily Žichovice svého majitele: 1549 Jindřich Kurzbach z Tranchenberku na Milči a Helfenburku, 1557 Dionýs Malovec z Libějovic, 1559 Vilém z Rožmberka. Po rodu Kavků z Říčan přicházejí v roce 1603 Libštejnští z Kolovrat. V době, kdy majitelem žichovického panství byla Alžběta Kolovratová z Lobkovic, vznikl důležitý dokument, berní rula, soupis půdy, obyvatel i hospodářských zvířat. Další majitel Jan František zděděný majetek a zámek přestavěný Albrechtem do podoby, v jaké ho známe dnes, nedokázal udržet a v roce 1707 Žichovice koupil pasovský arcibiskup Jan Filip z Lamberka. Uherští Lamberkové byli posléze vystřídáni rakouskou rodovou větví, která si žichovický zámek s poplužním dvorem pronajímaným různým nájemcům, ponechala až do roku 1945.

Výrazně se proměnily Žichovice koncem 19. století. Dál z vaziště vorů odplouvali plavci s vory plně naloženými dřívím. Říkávalo se jim hamburáci, neboť onen legendární přístav býval jejich štací.

Zdroj: Internetové stránky obce Žichovice www.zichovice.cz

Žihobce Šimanov

Žihobce - Šimanov - místní část obce

nformacemi, s jejich pomocí by bylo možno souvisle popsat historii této vesničky, archivy neoplývají.
První známou písemnou zmínkou o její existenci je záznam z roku 1305 o poplatcích, které její obyvtelé odváděli premonstrátskému klášteru ve Windberku. Zápis je veden v urbáři tohoto kláštera. Je tedy více než pravděpodobné, že Šimanov patřil mezi skupinu vesnic jižně od Sušice, které byly králem Vladislavem windsberskému klášteru věnovány a tvořily jeho pošumavský újezd, jeho centrem byl Albrechtec, dnešní Albrechtice. Jak dlouho byl Šimanov "pod premontrátskou berlou" není přezně známo. Je pravděpodobné, že se stal součástí majetku pánů, jimž patřil sousední Strádal.

Spolu se Strádalem byl pak zřejmě v roce 1700 prodán majitelce žihobeckého panství baronce Františce z Lannau. Pravděpodobnější však je, že se součástí žihobeckého panství stal ještě dříve.
V rozsudku z roku 1623, kterým je pro svoji účast ve stavovském povstání proti Habsburkům tehdejší žihobecký pán Jaroslav Pinta Bukovanský zbavován svého majetku, je uvedena část vsi Šimanov. Se Žihobcemi a dalšími pošumavkými vesnicemi, pak sdílí osud poddanské vesnice žichovického panství.
Šimanovští prosluli výrobou košíků a nůší. Své výrobky nosili na trhy všech měst a městeček horního Pootaví. "Neplač, má milá, nejsi tu sama, jsou tu nůškaři ze Šimanova" - zpívalo se v parafrázované plavecké písni.
Zdroj: www.zihobce.cz

Žihobce Rozsedly

Žihobce - Rozsedly - místní část obce

Rozsedly jsou místní částí obce Žihobce. O Rozsedlech se v análech ani archivech mnoho nedočteme. I ony jsou v urbáři windsberského premonstrátského kláštera vedeny jako jemu poplatné, byly tehdy také součástí pošumavského premonstrátského újezdu, jehož mniši žijící v jakési jeho pobočce v Albrechtici, šířili v tomto území křesťanství.
I Rozsedly zřejdmě patřily ke strádalskému statku a spolu s ním se staly součástí žihobeckého panství. To pak v roce 1710 koupil kardinál Jan Filip, hrabě z Lamberku a Rozsedly se staly poddanskou vsí rozsáhlého žichovického panství. Jí byly až do poloviny 19. století. Rozsedelský poplužní dvůr byl stejně jako ostatní lamberské dvory svými majiteli pronajímán a po pozemkové reformě ve dvacátých létech 20. století rozparcelován a po částech rozprodán. Pramen: www.zihobce.eu

Žihobce Kadešice

Žihobce - Kadešice - místní část obce

Kadešice jsou místní částí obce Žihobce. Minulost obce Kadešice se vyvíjela jinak než minulost ostatních obcí tvořících dnešní správní území obce Žihobce. Jejich historiografie není zaplněna dlouhým seznamem jmen jejich šlechtických majitelů. Měly totiž od svého počátku až do roku 1848 jen dva, nanejvýše snad tři pány. Jedním z nich byl sám český král. Ten byl ovšem zastupován správci královského hradu Kašperk, jimž od dob císaře a krále Karla IV. byl Kašperk s řadou šumavských a pošumavskýkch vesnic propůjčován.

Když pak císaři a králi Rudolfu II. chyběly peníze potřebné pro válčení s Turky, prodal území kolem Kašperku. Kupujícím se stalo tehdy velmi bohaté město Sušice. Kadešice a kadešičtí, stejně tak jako třeba Podmokly a podmokelští se najednou stali poddanými města Sušice. Toto poddanství trvalo od konce 14. do poloviny 19. století. Komu však patřila ves do 14. století, než ji Karel IV. učinil součástí državy pohraničního hradu? Nabízí se úvaha, nebyly-li částí území, které se dostalo do majetku albrechtického kláštera mnichů, kteří přišli přes hranice z kláštera windberského, aby v našem Pošumaví spolu s nezamyslickými benediktiny provedli christianizaci místních obyvatel. Toto území se přece ve 14. století stalo součástí kašperské državy a bylo jí až do jejích prodeje městu Sušice. Byly? Nebyly?

Je ještě jedna otázka, která čeká na odpověď. V sedmdesátých létech minulého století tvrdil poučený laický archeolog pan Špička z Čímic, že v době nacistické okupace viděl v Kadešicích při jakémsi výkopu "hroby s kroužky". Podle jeho popisu by se mohlo jednat o bronzové staroslovanské náušnice. Potvrzení domněnky, že někde v Kadešicích je staroslovanské pohřebiště, by významně pohnulo informacemi o postupu slovanského osídlení našich zemí. Z prokázané historie je nutno říci ještě to, že už nejpozději v 17. století získali kocovští majitelé žihobeckého panství v "cizopanských" Kadešicích jakýsi nemovitý majetek. Dokazuje to především August Sedláček v popisu majetku, který v roce 1613 prodali bratři Kocové Lidmile Lokšanové-Kocové.
Pramen: www.zihobce.eu

Žihobce Bílenice

Žihobce - Bílenice - místní část obce

Bílenice jsou místní částí obce Žihobce. Na návsi se nachází kaple, socha sv. Jana Nepomuckého a památník obětem války.

Už v roce 1378 jsou Bílenice psány jako ves s tvrzí. Zřejmě od svého počátku, který neumíme datovat, byly Bílenice sídlem erbovního rodu. Jsou psány také jako "samostatný statek zemský". V roce 1464 je jako jejich pán uveden Jan Běšín z Běšína. I když prameny informující o bílenické historii nejsou kontinuální, je možno téměř s jistotou soudit, že v rodu Běšínů byly Bílenice až do počátku 16. století. V té době je po Běšínech zřejmě převzali Častolárové, příslušníci starého českého šlechtického rodu s přídomkem "z Dlouhé Vsi". Prvního Častolára jako majitele Bílenic sušický historik Kajetán Turek spojuje s rokem 1528. Dále uvádí k k roku 1547 Václava Častolára a po něm syny Adama a Bohuslava, kteří Bílenice prodali Divišovi Březskému z Ploskovic, pánu na Mačicích, ten jel spojil s mačickým statkem.

Divišův následovník Václav Březský se zapojil do protihabsburského povstání českých stavů v létech 1618-1620, za což byl potrestán. Jeho míru provinění však v roce 1623 císařský soud uznal za menší než jeho žihobeckého souseda Pinty Bukovanského a na rozdíl od něho, jenž přišel o všechno, mu zkonfiskoval jen třetinu jeho majetku. Bílenice však do této třetiny patřily. Císařští vojáci pod vedením dona Marradase však Bílenice, stejně jako Žihobce a celé okolí, obsadili už v září 1620, tedy před bitvou na Bílé Hoře. Donu Marradasovi byly Bílenice císařem darovány. Ten je postoupil plukovníku své armády dobrodruhu Martinu Huertovi a ten je, jistě ne zadarmo, předal rytmistrovi svého pluku Petru Vasquesovi. Po tomto majiteli Bílenice zdědily jeho dcery Marie, Eleonóra a Isabela z Hrobčic. To se stalo roku 1651 a ještě téhož roku dědičky "zboží" prodaly Anně Ježovské z Lub. Další majitelkou se pak opět díky dědictví stala Alžběta Kateřina, rovněž z rodu Ježovských. Ta Bílenice vlastnila 13 let, po kterých je od ní koupil Jan František, hrabě Kolovrat. Bílenice se tím staly součástí panství žichovického a jejich panský dvůr jeho dvorem poplužním. Když pak žichovické panství od Kolovratů v roce 1706 koupil kardinál Jan Filip Lamberk, staly se i Bílenice součástí lamberského pošumavského dominia, a to samostatná ves do roku 1848, kdy přestala být vsí poddanskou a dvůr do roku 1926, kdy byl na základě pozemkové reformy rozparcelován a rozprodán, když před tím byl od poloviny předchozího století pronajímán. Bílenice pak byly "samostatnou katastrální obcí" a v sedmdesátých létech 20. století byly spojeny do správního celku se Žihobcemi.

Pramen: Internetové stránky obce Žihobce, www.zihobce.eu.

Žihobce foto Ivo Šašek

Žihobce - obec

Mezi nejstarší sídla Pošumaví patří starobylá pohorská obec Žihobce, nacházející se 8 km východně od Sušice v nadmořské výšce 543 metrů. První zmínka o ní je už z doby počínající středověké kolonizace kraje prosazované především kláštery. podle listinného falza ze sklonku 13. století, které se hlásí k roku 1045, získal tenkrát břevnovský klášter od českého knížete Břetislava na Sušicku řasdu vesnic, mezi nimi i Žihobce. Středem tohoto darovaného újezdu byly Nezamyslice a kromě Žihobec patřily k němu Žichovice, Hliněný Újezd, Hydčice, Hejná, Kejnice, Kalenice, Domorazy, Krejnice, Škúdra, Zvotoky, část Podmokel, Dolní Staňkov, Volšovy a clo v Březnici u dřívější Vintířovy poustevny poblíž Dobré Vody u Hartmanic. Tehdejší vznikající osídlení Sušicka tak představovalo klín zabíhající od Horažďovic kolem Otavy a Vintířovy stezky až k oblasti pozdějších Hartmanic.

Podle Augusta Sedláčka v Žihobcích pravděpodobně už ve 14. století stála tvrz a patřila vladykům ze Žihobec. V letech 1350 - 1368 se připomíná Racek ze Žihobec jako spolupatron kostelů v Bukovníku a v Kadově. Místní farní kronika z konce 18. století vypravuje, že prý "Žižka, obléhaje hrad Rábský, držitele a kněze žihobecké zavraždil a tvrz zdejší z kořene vyvrátil."

V držení žihobeckých statků se vystřídala řada majitelů, byli mezi nimi například Koczové z Dobrše, Lokšanové nebo válečný dobrodruh Martin de Hoef Huerta. Na konci 17. století Ferdinand Iselin, svobodný pán z Lanau vystavěl v Žihobcích dodnes zachovalý barokní zámek. Konečně roku 1710 přešly Žihobce do vlastnictví knížat Lamberků a byly připojeny k jejich rábskému a žichovickému panství.


Lamberkové byli starý, korutansko - kraňský rod, který lze sledovat už od počátku 13. století. Některé statky v jihozápadních Čechách, mezi nimi Rábí, Žichovice a Žihobce, zakoupil několik let před svou smrtí pasovský biskup, kardinál a diplomat Johan Filip z Lambergu (1651 - 1712). Nejspíš díky knize Kněžna Káča od žihobeckého rodáka a sušického středoškolského profesora Františka procházky je z Lamberků nejznámější Gustav Joachim (1812 - 1862), který žil na svých pošumavských statcích a přátelil se se šumavským spisovatelem Adalbertem Stieflerem. Kníže Gustav Joachim se zamiloval do půvabné vesnické dívky Kateřiny Hrádkové (1824 - 1889), dcery šafáře v Čejkovech. Přes odpor příbuzných si svou lásku vzal k sobě na zámky v Žichovicích a Žihobcích a měl s ní devět nemanželských dětí. Kníže byl na panstvích velmi oblíben, byl znám jako dobrodinec. Kateřině lidé přezdívali "kněžna Káča". Byla to žena přirozeně inteligentní a podařilo se jí doplnit vzdělání včetně jazyků. Svůj vztah s Kateřinou se kníže snažil legalizovat a v roce 1855 se s ní oženil. V té době byla již Kateřina více méně přijata okolní aristokratickou společností, která rozhodnutí knížete akceptovala. Po svatbě se narodilo ještě poslední desáté dítě. Z deseti dětí bylo osm synů. Teprve po sňatku rodičů byli legitimováni a akceptováni jako hrabata z Lamberku.

Hlavní dominantou vesnice jsou zámek a kostel nacházející se v samém středu obce. Zámek - raně barokní obdélná jednopatrová budova se zvýšeným přízemím a mírně vystupujícími rizality po stranách - upoutá členěním svých fasád s rozměrným nápisem na kamenné desce z roku 1688.Uvnitř se dochovala řada původních valených kreseb, které místy ve vrcholech doplňují štuková zrcadla. Park za zámkem nese dosud čitelné stopy zakladatelské péče vzdělaného knížete Gustava Joachima z Lamberku.

Novorománský farní kostel Proměnění páně, vystavěný v letech 1872 - 1876 na místě zaniklého gotického kostelíku, překvapuje v prostředí podhorské obce svými neobvykle velkými rozměry. Monumentalitu západního průčelí zdůrazňuje věž v jižním nároží i venkovní dvouramenné vstupní schodiště. Zařízení svatyně pochází vesměs z doby její výstavby. Jako hudební památku je třeba zvlášť ocenit původně dochované varhany z dílny sušického varhanáře Fischpery.

Zdroj: Leták Žihobce obec Lamberské stezky, 2012


Historie obce Žihobce

Žihobce. Už jistě tisíc let žijí lidé na úpatí šumavských kopců. Možná ještě déle. Vesnici Žihobce písemné prameny poprvé zmiňují roku 1045. Tenkrát se jmenovala Sivohibice a kníže Břetislav ji daroval klášteru v Břevnově u Prahy. Jemu pak žihobečtí dávali desátky více než dvěstě let.

Ve 13. století břevnovský opat Žihobce prodal. Neví se přesně kdy a komu. Ví se však, že nový majitel byl zeman a že ve vsi postavil tvrz a kostel. Žihobce se staly střediskem svého okolí.

Dlouhý a pestrý je seznam pánů, co vládli v Žihobcích. Zemané, rytíři, vladykové, někdy i vyšší šlechtici Žihobce dědili, kupovali, prodávali, dostávali a prohrávali.

Jeden z nich, Jakub ze Žihobec, je zapsán do dějin pražského učení. Roku 1403 byl "mistrem a doktorem dekretů" Univerzity Karlovy.

Žihobecký Smil je zase znám jako odpůrce husitů. V roce 1420 poslal do husitské Prahy "odpovědní list". Žižka, jenž právě obléhal nedaleké Rabí, mu za to zbořil a vypálil tvrz a s ní celou vesnici.

Jan ze Žihobec, jemuž říkali House, neměl rád krále Jiřího z Poděbrad. Postavil se mezi jeho nepřátele. Králův syn Jindřich se zachoval stejně jako před půl stoletím Žižka. Žihobce znovu lehly popelem.

Jaroslav Pinta Bukovanský koupil Žihobce roku 1617. Dlouho je nedržel. S českými stavy vstal proti císaři, s nimi na bělohorské pláni prohrál a "vsi Žihobce, Věštín, Rosedly, Strašín.....tvrz, poplužní vůr, pivovar a dva rybníky" propadly císaři.

Bukovanský Pinta byl posledním českým pánem Žihobec. Dále už se v seznamu jejich majitelů střídají jména cizí. Filip de Areyzaga, Lopez de Gradin... sedm jich bylo za necelých sto let. Nikdo z nich v Žihobcích nebydlel. Snad jenom Ferdinand, pán s lilií ve znaku, postavil zámek, kde dřívě stávala tvrz, v zámeckém průčelí ještě dns kamenná deska připomíná, že ".... svobodný pán z Iselinu, rytíř Svatého Jiří, pán na Rolandě a Lanou.... položil první a poslední kámen této stavby roku 1688...."

Roku 1710 koupil Žihobce kardinál. Kníže Filip z Lambergu, kardinál a biskup Pasovský. Lambergský rod byl pánem na Žihobcích déle než dvěstě let.

Lambergové byli rodem starým, slavným a mocným. Leč Gustav Jáchym, svérázný Lamberg, jenž v roce 1834 převzal celý knížecí majetek, našel zalíbení v prosté dceři žihobeckého šafáře Hrádka pojal ji za choť. Vytrpěl za to své on i jeho děti. Ty po jeho smrti nesměly zdědit rodový majetek a Žihobce dál vlastní jiná, uherská větev lambergského rodu. Gustava Jáchyma dodnes připomíná rozlehlý park s kamenným lehátkem, častým to místem jeho odpočinku, budova bývalé zimní zahrady, kde pěstoval subtropické stromy, bývalá škola, na jejíž stavbu značně přispěl. Vystavěl moderní hospodářský dvůr, zřídil bažantnici a proslul zaváděním pokrokových způsobů hospodaření na svých statcích. V podvědomí místních však nejvíc zůstává romantický, leč skutečný příběh kněžny - husopasky, žihobecké kněžny Černé Káči.

V žihobecké historii je nesmazatelně zapsáno divadlo. Už roku 1875 tu ochotníci sehráli první představení. Roku 1901 byl založen "Divadelní spolek Tyl". Ten po osm desetiletí nepřetržitě hrál v místě a okolí většinou hry české divadelní klasiky. V některých letech žihobečtí ochotníci uváděli až deset premiér. Roku 1919 obec zakoupila budovu bývalého zámeckého skleníku, přestavěla ji a Žihobce se staly jednou z mála, ne-li jedinou vesnicí v Čechách, která měla budovu určenou výhradně divadlu.

Žihobce byly první vesnicí bývalého okresu Sušice, v níž byla zřízena měšťanská škola. Stalo se tak v roce 1921. Ve stejném roce zde vznikla i dvouletá živnostenská škola pokračovací.

Dominantou obce je velkolepý kostel vystavěný v letech 1872 - 76. Když byl zbořen zcela zchátralý gotický kostelík, vypracoval architektonický návrh nové stavby táborský inženýr G. Jürgens. Ten pak realizovali volynští stavitelé Turek a Boháč. Vysoká štíhlá věž opřená o horizont zámeckých zdí a zeleň v parku s věnečkem návesních domků činí Žihobce jedním z nejmalebnějších míst v Pošumaví.

Autor: Antonín Šatra, Leták Žihobce, vydal Obecní úřad Žihobce

Zborovy foto Radana Šašková

Zborovy - obec

Ve středověku byla ves Zborovy v majetku cisterciáckého kláštera v Nepomuku. První zmínka o Zborovech je z roku 1384, ale původní osídlení je daleko starší.

Kostel sv. Jana Křtitele, původně románská rotunda z doby kolem roku 1200, byl ve 14. století farním kostelem. Jeho jádro tvoří kamenná rotunda s východně protáhlou apsidou, v níž je zachováno románské okénko. Opraven a zbarokizován byl v roce 1778. Tento rok připomíná kamenný kříž postavený před kostelem. Pravděpodobně v té době byla přistavěna věž se zaobleným nárožím a přikryta špičatou mansardovou střechou, předsíň a sakristie. Prosté vnitřní zařízení tvoří, malovaný ikuzivní rokokový oltář Křtu v Jordáně, kazatelna s reliéfy Evangelistů z první poloviny 19. století.

Jeden kilometr severně od obce na kopci Hrádek se nacházejí zbytky slovanského hradiště s kamennými valy.

Pramen: Střípky Horažďovicka, vydal AgAkcent s.r.o., 2001

Legendy o založení obce

Legenda první

Na sklonku XI. stol. vzniklo v Evropě náboženské hnutí, jehož cílem bylo vysvobození Svaté země z rukou Mohamedánů. Papež svolal sněm, na němž byla vyhlášena křižácká výprava a tak r. 1095 byla vyzvána šlechta, aby šla vysvobodit Boží hrob a Jerusalem z moci nevěřících. Mnozí rytíři všech evropských zemí se vydali do boje, zdobili se kříži.

V té době žil ve zdejší krajině v dřevěné tvrzi na vrchu Hrádku rytíř Jan Hošek z Borov (viz pozůstatky hradiště na vrchu Hrádek). Žil jen se svým věrným služebníkem daleko od příbytků lidských v náboženském rozjímání. Když se dověděl o křižácké výpravě do Svaté země, rozhodl se jíti také do boje. Věrný sluha neopustil svého pána. Hned v prvních bojích byl rytíř i se svým sluhou zajat a uvězněn.

Později byl sluha propuštěn, aby přinesl za svého pána vysoké výkupné. Dlouhá však byla sluhova pouť do vlasti a předlouhé čekání v zajetí. Rytíř Hošek poznal marnost čekání a v modlitbách se obrátil k sv. Janu o pomoc. Slíbil, že vrátí-li se domů, postaví kostelík blízko Hrádku. Té noci ho vyvedl sv. Jan z vězení a rytíř po dlouhém a svízelném putování došel konečně do vlasti. Hned splnil svůj slib a dal zbudovati kostelík ke cti sv. Jana nedaleko své tvrzi. Kolem kostelíka si lidé začali budovati stavení a tak vznikla osada, jež dostala jméno po rytíři z Borov - Zborovy.

Legenda druhá

Jiná pověst vypravuje, že kostelík založil Jaroslav ze Šternberka na památku svého vysvobození z bojů s Tatary. Slavný hostýnský vítěz se totiž ocitl sám mezi Tatary, kteří zle na něho dotírali, takže již svou duši poroučel Bohu a považoval se za ztraceného. Tu však náhle vyšší mocí byl zachráněn. Z vděčnosti postavil kostelík, na jehož zdi dal vymalovati obraz bojů s Tatary. Tato pověst se však nezakládá na pravdě, neboť Plánice nebyla ve XII. stol. majetkem Šternberků.

Převzato ze starší verze internetových stránek obce Zborovy.

Zavlekov Vlčnov

Zavlekov - Vlčnov - místní část obce

Vlčnov je místní částí obce Zavlekov. První zmínka o Vlčnově je uváděna v souvislosti s opatem Johanem z Velhartic. V roce 1565 jsou uváděny společně se Zbynicí, Krutěnicí a Lešišovy k Velhartickému panství. Roku 1654 patřila ves Vlčnovy k statku Zavlekovskému, který v té době vlastnil Jiří Mikuláš Dlouhoveský z Dlouhé Vsi. Obcí byl přičleněn k Brodu. Jsou zde uváděni hospodáři: Ondřej Hořejší, Ondřej Kocík, Kuneš Kloud, Jiřík Vyklouz Blažej Brousek, Lukáš Císař, Václav Kočí a Matěj Kovařík. Roku 1739 byly připojeny Vlčnovy i Zavlekov k Nalžovskému panství. Byl zde obecní úřad, později MNV až do roku 1972, kdy připadly k Zavlekovu.

Zavlekov - Plichtice - místní část obce

Plichtice jsou místní částí obce Zavlekov. Vesnice je již připomínána v roce 1215 v souvislosti se jménem Plcháč. Roku 1630 byly přiděleny s Hnačovem ke tvrzi Příchovské, Lažanům pod panství Petra Voka Švihovského.

V roce 1654 je uváděn jako majitel vsi Plechtice, které patří statku Lažany, Ferdinand Václav Švihovský z Rýzenberka. Je zde jmenováno několik hospodářů na usedlostech. Jsou to Adam Běloch, Jan Pulec Jiřík Adamec a Jiřík Hejkal. Grunt Karlíkovský je uveden jako pustý.

Obecní úřad byl společný pro Plichtice, Skránčice a Hnačov. Vždy při volbách se místo stěhovalo do jedné z obcí. To bylo do roku 1910, od kdy byly obce samostatné.

Kaple Panny Marie byla postavena roku 1883.

Silnice ze Zavlekova do Plichtic byla budována v roce 1931. Nedaleko Plichtic je bývalý zbytkový statek Přebořice, který patřil Nalžovskému panství. I obcí spadá do Nalžovských Hor. Za Plichticemi jsou ještě dvě samoty u Volmutů, dříve pohodnice, a u Jílků, dříve hájovna. Obcí patří do Velenov, nyní Nalžovských Hor.

Autor: František Jiříček, Zavlekov a okolí, Chodské nakladatelství 1992

Zavlekov - Mladice - místní část obce

Mladice jsou místní částí obce Zavlekov. O Mladicích se dozvídáme z gruntovní knihy Nalžovského a Neprachovského panství z roku 1601. V třicetileté válce, která probíhala od roku 1618 - 1648, byla vesnice kolem roku 1640, kdy táhla švédská vojska do Bavor, vypálena a vypleněna. V roce 1654 při sepisování berní ruly patřily Mladice k Nalžovskému panství majitele p. Ferdinanda Václava Švihovského. Jsou zde uvedeni rolníci s výměrou 30 strychů Havel Bureš, Jan Jareš, Jan Jirka. Od dalšího majitele Václava Maria Josefa z Pöttingu koupil panství Nalžovy roku 1769 František Xauer Taffe, a aby uctil jméno své ženy Klementiny, dal přejmenovat ves Mladice na Klementice. Tento název se mezi prostým lidem neužil. Nazýval tuto osadu dále Mladicemi, jak se i dnes jmenuje.

Okrasou krajiny je stará lípa, jejíž stáří se odhaduje přes 750 let. Je dutá a do její dutiny se údajně vejde 10 osob. Tato lípa měla být v dávných dobách prodána za pět zlatých, avšak místní občané, zejména ženy tomu zabránili. Pověst vypráví o tom, že když krajem táhla husitská vojska, že zde u této lípy kovala kobyly.

Nad vsí býval vápencový lom na silniční štěrk zvaný "Vápenky". Pod vsí je rybník Hnáň s pěkným ostrůvkem, na němž měl kdysi hrabě Taffe postaven dřevěný altánek.

Ve vsi je kaplička zasvěcená Panně Marii. K Mladicům patří také osamělý mlýn Valcha s rybníkem stejného jména. V sousedství je autokempink Obce Zavlekov a chatová oblast.

Autor: František Jiříček, Zavlekov a okolí, Chodské nakladatelství 1992

Zavlekov foto Jan Kavale

Zavlekov - obec

Obec Zavlekov leží 16 km od Klatov směrem na Horažďovice. První zmínka pochází z roku 1334, kdy byla v držení Dluhomila z Velhartic. Ten postavil na vysoké skále tvrz, která byka již od roku 1544 opuštěná. Zachovalo se z ní pouze zdivo obytného věžovitého paláce spojeného s okrouhlou baštou. Zbytky tvrze byly v polovině 19. století upraveny na romantickou zříceninu hrabětem Taaffem, majitelem panství. V druhé polovině 16. století byla uprostřed vsi postavena nová tvrz, z níž se zachoval pouze pozdně gotický portál. Ze zbytků tvrze byl postaven špýchar - panská sýpka, který je zařazen mezi technické památky. Špýchar byl původně tvrz Dlouhoveských ze 16. století.

Pozdně barokní kostel Nejsvětější Trojice byl postaven na popud hraběte F.X.Taaffeho v roce 1773. Před kostelem stojí pozdně gotická kamenná křtitelnice.

Na severním okraji obce chrání boží muka čtyři památné lípy staré 250 let.

V nedaleké osadě Nová Hospoda se narodil Rudolf Mayer (1837 - 1865), básník družiny almanachu Máj. Z torza jeho básnického díla je nejznámější sociálně laděná balada V poledne.

Při cestě od rybníka Valcha do Ústalče se poblíž turistické cesty nachází pravěké oválné hradiště Hradec o velikosti 1,7 ha se zachovalým kamenným valem a příkopem.

Pramen: leták obce Zavlekov

O louce pode dvorem

Když koupil Nalžovský pán Zavlekovský dvůr, měl tento dvůr dosti polí, ale málo luk. Skoro všechny louky náležely sousedům. Největší louka byla pode dvorem. Nový pan vrchní dlouho přemýšlel, jak by tuto louku získal. Nabízel jim peníze, ale tehdy se dařilo zavlekovským dobře, a proto nechtěli.

Starý mušketýr, jenž ti odmalička žil, poradil panu vrchnímu, aby vystrojil pro všechny sousedy hostinu a nešetřil pivem ani vínem. "Ještě je budu hostit a napájet!" rozkřikl se pan vrchní: "A co z toho", ptal se již mírněji. "Až se podnapijí," vykládal šibal mušketýr, "nabídnou vám louku sami. Nebo jí podstoupí za několik takových hodů. Já je znám". Pan vrchní chvíli přemýšlel, rada se mu zdála dobrá, a proto si vyžádal svolení od pána. V neděli pozvali sousedy do velké ratejny vyzdobené chvojím, kde jedlo se a pilo vesele. Pan vrchní se jen usmíval a se sousedy blahosklonně rozmlouval. "A vědí co, pane vrchní,"povídá najednou podnapilý rychtář, "když jsou tak hodnej pán, my jim tu louku propustíme, když nám vystrojíte ještě pár takových hodů." Panu vrchnímu se zajiskřilo v očích, mrkl na mušketýra a ten běžel na kancelář, aby pan písař přišel honem psát smlouvu. Pan vrchní sám vážil pivo, víno, pálenky nalévali, aby sousedé utopili dušičku, aby ztratili rozum a paměť. Když se sousedé po hostině vyspali, zdálo se mnohému, že provedl hloupost, ale ne a ne si vzpomenout. Louka - podpisy, pivo víno - hodně piva a vína, všechno jako ve snách pamatují, ale co podepsali, toho se nemohli a nemohli vzpomenouti.

Rychtář poslal petici po vsi. Sousedé se pomalu scházejí na schůzi. Sedí kolem na lavicích a mlčí, už se upamatovali. Jeden zahučel: "Kdybychom byli nepili a kdybychom byli nepodepisovali...." Jen inu kdyby. "Teď je pozdě bycha honit," rozhodl rychtář. "Louka je od včerejška panská a my se dvakráte do roka dobře pomějeme. Co ten, to tam, proto hlavu nelam" utěšoval druhé. "Louka je špatná, samý močál, jen ostřice tam roste, jakápak škoda". Rychtář na oko těšil sousedy, ale sám byl mrzut. Sousedé se kabonili, ale moudře mlčeli, neboť na žádného nemohli svésti toho, co prohloupili. Ženy byly ráznější, až moc živé. Došly na pana vrchního, zle mu vyčinily, ale nemohly zápis s podpisy zrušit.

Naříkaly a plakaly pro louku tuze. Čas pomalu utíkal, tráva na louce dorostla, kvítky všech barev na slunci hrály a sekáči - robotníci se postavili do řady a začali kosit. Bylo letní ráno, na nebíčku ani obláčku, jako by vysmějčil, ale než dosíkli první řadu, obloha se zatáhla a začalo pršet. Toho roku dostal pan vrchní těžko seno pod střechu. Jak ženské přišly na louku obracet seno, dalo se do deště, že musely sušit po půdách a mlatech. Druhý rok se tato historie opakovala a třetího léta zase. "Ten déšť jsou slzy žen, které se pro louku tolik naplakaly," šeptali si zavlekovští lidé i panská čeleď.

Minula léta, nové pokolení se vystřídalo ve vsi i ve dvoře, ale když počali kositi panskou louku, dalo se vždy do deště.

Šla jednou na trávu podruhyně, bylo to v noci. Přijde k louce pode dvorem, co vidí. Na louce dvanáct žen v bílém rouše se pomalu v kole točí a pláče. Podruhyně nešla dál, do svého baráku utekla. Druhý den roznesla novinu po vsi a o panské louce říkali po té noci uplakaná.

V roce 1924 přišla tato louka při pozemkové reformě opět v majetek zavlekovských.

Autor: František Jiříček, Zavlekov a okolí, Chodské nakladatelství, 1992.
$
Jaroslav ze Zavlekova

Mezi pány, kteří si získali zvučné jméno na turnajích, byl též Jaroslav ze Zavlekova. Doma nevydržel, protože se proháněl po celé dny divoce za zvěří. Teprve když byly veliké zásoby, zanechal lovu a vydal se do některého ze sousedních hradů, aby se zúčastnil radovánek. Jednou, když přijel na turnaj, pohádal se s panem Berkou z Dubé. Protože byl prudké povahy, vytrhl meč z pochvy a pana Berku probodl. Páni se rychle seběhli, Jaroslava přemohli a do vězení uvrhli. V nejbližších dnech měl být sťat. Jak se o tom rozsudku odsouzený dozvěděl, přemýšlel, jak se z vězení dostat. Útěk se mu podařil a on se navrátil na svůj hrad. Železnou kázní vychovával své vojíny, s kterými hrad opevnil a odtud podnikal loupeže do okolí. Brzy se v Čechách rozneslo, jak nejisto je jeti kolem Zavlekova. Kupci raději daleko zajížděli, jen aby nemuseli jet kolem hradu Jaroslava. Také na hradě panovala bázeň před jeho krutostí. Každý, kdo se pokusil vzdorovat byl uvězněn. Proto také Jindřich z Lipé marně hrad dobýval, když chtěl Jaroslava vydat spravedlnosti. Ale i mezi zbrojnoši se našel nespokojenec, který podněcoval na hradě vzpouru. Když se o tom Jaroslav dozvěděl, kázal zbojníka uvrhnout do zadního příkopu. Náhodou se však nezabil, protože se při pádu do příkopu chytil za keře. Po zachránění sliboval Jaroslavovi krutou pomstu.

Pán z hradu si vyšel jednou tajnou chodbou z hradu do blízké kaple. Blížící se dusot koňských kopyt ho vyrušil z modlitby. Vyhlédl z okna kaple, ale hned uskočil zpátky. K Zavlekovu se blížilo vojsko a v čele onen zrádce. Ihned si uvědomil, že jeho rozkazu uposlechnuto nebylo nebo že se zbrojnoši podařilo nějak uprchnouti. Nezbylo nyní nic jiného, než z kraje co nejrychleji odejíti.

Dlouho o něm žádný nevěděl, mnozí si mysleli, že snad byl při obléhání hradu zabit a nepoznán byl pohřben s pobitými.

Po čase přišel do kraje poustevník, který se tu usadil. Každý jej znal pod jménem Augustýn. U lidu byl oblíben pro svou zbožnost a bohabojný život. Lidé z daleka k němu přicházeli, hledajíce u něho útěchy. Jednou se však poustevníka v poustevně nedočkali. Šli tedy hledat do kaple. Klečel u oltáře a zdálo se, že se modlí. Čekali, ale když už jim bylo čekání moc dlouhé, šli k němu blíže a ustrnuli. Poustevník byl mrtev. Tak jej vzali, aby ho přenesli do poustevny, zpozorovali, že kniha, kterou drží v ruce, není modlitební. Nahlédli do ní a s překvapením oněměli. V knize našli vypsaný poustevníkův životopis, kterým nebyl nikdo jiný než Jaroslav ze Zavlekova.

Autor: František Jiříček, Zavlekov a okolí, Chodské nakladatelství, 1992.

Zahořany - Stanětice

Zahořany - Stanětice - místní část obce

Ves Stanětice je částí obce Zahořany. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1239, kdy obec vlastnil kladrubský klášter. Později připadla k rýzemberskému panství a na sklonku feudalismu je i s hradem Rýzmberkem vlastnil koutský statek. V roce 1654 vykazovala obec 6 usedlostí, v roce 1757 pak 10 usedlostí. V roce 1930 bylo vykázáno 62 domů s 291 obyvateli, v roce 1991 bylo zde 55 obydlených domů se 126 obyvateli.

Dominantou obce je gotický kostel sv. Kunhuty z 1. poloviny 14. století.

A protože obec je vystavěna na vršku, je zde krásný daleký pohled na všechny vesničky kolem dokola, které jsou tu jako na dlani.
Pramen: Hanka Hoffmannová

Po stopách Boženy Němcové

Ve Staněticích našli Němcovi přátele a pouto mezi nimi se vytvořilo natolik silné, že k nim v létě 1859 poslali na dva týdny svoji dceru, tehdy již osmnáctiletou Theodoru (Doru). Byli to Bendovi, Theodorou nazývaní "myslivcovi". Stanětice patřily spolu s hradem Rýzmberk pod koutské panství a Benda byl v tomto revíru panským myslivcem - fořtem. Se svojí rodinou obýval stanětickou hájovnu. Dvě lípy, které zde zasadil, stojí před čp. 37 ve Staněticích dodnes. Z rodinné korespondence Němcových známe řadu podrobností: Myslivcovi jsou velmi hodní lidé, oni mnoho řečí nenadělajía já jim nepřekážím. Byt je pěkný, všechno čisté jako sklo. Mám pěknou postel, spí se mi velmi dobře.... Paní myslivcová je silná hezká paní, ale on (Benda) je již starý. Bendovi často na Němcovou vzpomínali a moc rádi by jí opět viděli, což Dora nezapomněla matce napsat: Musíš pro mne přijet, pan Benda Ti prý nechá pokoj. Bude se ti zdě velice líbit. On Tě má rád a pořáde si povídá: "Byla to hodná paní, ale zkusila dost." Paní Bendová by Tě také velice ráda viděla a s Tebou mluvila: chvíli se na mne zadívá a říká, že jsem Ti podobná, i řeč prý mám Tvou.

Theodora dokonce matku nabádá, aby Bendovým napsala a poděkovala jim za pohostinnost. Bydlela u nich 14 dní a stravu i byt měla zcela zdarma.Zároveň matce doporučuje, aby sehnala peníze na cestu a vypravila se za ní. Věděla, že matka je na tom se zdravím čím dál hůř a nic jí nepomáhá:...mohla bys sem přijet, aby ses trochu zotavila, neb Tintoho je tuze potřeba a zde by ti svědčilo. Němcová si vzala dceřinu výtku k srdci a Bendovým napsala - dopis se zřejmě nedochoval. Spolu s dopisem odeslala Bendovi i odborný časopis "Zábavy myslivecké" z roku 1858. Vyšly jí tam dvě črty a jedna z nich pocházela z Domažlicka: Poslední medvěd na Čerchově u Chodova nedaleko Domažlic. V dopisech psaných ve Staněticích popisuje Dora i zdejší krásnou přírodu a vycházky do okolí: Rýzmburk (Rýzmberk) je vidět, jak se vyjde před dům.... Znám už mnoho vesnic, co jsi v nich bývala.

Němcová se i ve své pozdější tvorbě stále vracela nejen ke svým vzpomínkám na zdejší pobyt, ale zejména k psaným poznámkám a postřehům. Myslivec Benda se stal zřejmě předobrazem myslivce v jejím nejslavnějším díle a jediném románu Babička, který vyšel poprvé v roce 1855. A stejně tak pojídání veverek jako labužnické pochoutky v románové rodině flašinetáře Kudrny mohla Němcová zažít během svého pobytu i u Bendů. Výdyť i její dcera Dora o tom matce ze Stanětic později referuje: Též na veverkách jsem byla s Bendovým mládencem, zastřelili jsme jich pět a paní Bendová je připravila hned ten den k večeři, jsou dobré.

Veverky sloužily za pokrm nejen v dobách nedostatku. V lesích i zahradách jich pobíhala celá hejna, a tak byly považovány za velmi chutnou zvěřinu. Ve venkovských podmínkách byly pokládány za všední jídlo, v měšťanských a panských kuchyních platily za vyhlášenou pochoutku. České kuchařky napříč historií uváděly řadu receptů na přípravu veverčího masa.

Pramen:vysvětlující tabule ve Staněticích

Zahořany Sedlice

Zahořany - Sedlice - místní část obce

Sedlice je místní částí obce Zahořany. První písemná zmínka o obci je datována rokem 1379
Obec leží 4 km jihovýchodně od Domažlic v těsné blízkosti Zahořan v nadmořské výšce 412 m, na katastru o rozloze 141 ha.
Ve 14. století obec vlastnila okolní drobná šlechta. R 1522 je uváděn Štěpán Pluh z Rabštejna na Sedlci. V roce 1544 získala Zahořany a s nimi Sedlice s tvrzištěm a pustým dvorem Markéta Měsíčková z Výškova. Existence tvrze, na níž mohli sedět ještě Pluhové s nimiž byla přikoupena ke koutskému velkostatku.
V roce 1654 zde byly pouze 3 usedlosti, v roce 1757 pak 6 usedlostí.
V roce 1930 je v obci vykázáno 30 usedlostí se 161 obyvateli, v roce 1991 pak 26 usedlostí s 53 obyvateli. V současné době obec eviduje 56 obyvatel.

Památný strom "Hruška v poli"
Památný strom "Hruška v poli" u Sedlic. Přibližně třistaletá hrušeň obecná (Pyrus communis) roste v poli jihozápadně od vsi a severně od silnice Zahořany - Bořice, v nadmořské výšce 400 m. Obvod jejího kmene měří 240 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 13 m (měření 2000). Hrušeň je chráněna od roku 1987 pro svůj vzrůst, věk a jako krajinná dominanta.
Pramen: www.obeczahorany.cz

Zahořany Oprechtice

Zahořany - Oprechtice - místní část obce

Ves Oprechtice spadá po obecní úřad obce Zahořany. Obec je situována v hlubokém údolí sevřeném zalesněnými vrcholky Slupného (601 m) a Úlikovské hory (710 m), 4 km od Kdyně v nadmořské výšce 467 m, na katastru o výměře 418 ha.
Obec původně nesla název Ruprechtice, v 18. stol. Voprechtice a dnes Oprechtice.
Na přelomu 14. a 15. století vlastnil Oprechtice a blízké Prudice záhadný Černín z Ruchomperka. Po smrti jeho manželky Maruše r. 1404 připadly Oprechtice královské komoře. Mezi lety 1434 - 1447 vlastnil ves Jan Vicher. V 16. století náležely Oprechtice k panství hradu Nového Herštejna, s ním vystřídaly několik majitelů až nakonec zůstaly nastálo v chudenickém panství.

V roce 1757 v obci existoval panský mlýn a ovčín s 230 ovcemi

Pramen: www.obeczahorany.cz

Zahořany - obec

Již v prvé písemné zmínce z r. 1239 jsou Zahořany uvedeny jako majetek kláštera v Kladrubech. Ve 14. století byla ves rozdělena na mnoho dílů. V polovině 15. století části obce skoupil a sloučil zeman Jindřich Kytice, připomínaný v letech 1430 - 1458, který byl správcem kláštera v Chotěšově. Samostatnost si zahořanský statek s malou přestávkou udržel až do 1. poloviny 17. století, kdy byl připojen ke koutskému velkostatku. Majitelé vsi si zde vybudovali tvrz, která byla v 16. století přestavěna na renesanční sídlo a později využívána k hospodářským účelům.

zdroj: www.obeczahorany.cz

Všeruby Maxov

Všeruby - Maxov - místní část městyse

Maxov je místní částí městyse Všeruby.

Všeruby Brůdek foto Ivo Šašek

Všeruby - Brůdek - místní část městyse

Brůdek je místní částí městyse Všeruby. Úspěchy knížete Břetislava při polském tažení roku 1039 popudily Jindřicha III, německého císaře. Dne 14. srpna 1040 pochodují německá vojska k českým hranicím do Všerubského průsmyku. K bitvě zde došlo 22.srpna 1040, při níž statečnost českých vojsk připravila útočníkům drtivou porážku. V boji padlo, mnoho předních německých šlechticů i velitel a říšská korouhev se dostaly do rukou vítěze. Zbytek vojsk zachránil a převedl do Bavor poustevník Vintíř.

Na severu Čech proniklo saské vojsko Nakléřským průsmykem až k dnešnímu mostu. Zpráva z domažlického bojiště však ukončila i zde další operace.

Na bojišti dal vítěz zbudovat kapli k poctě sv. Václava. Původní dřevěná stavba byla ve 14. století přestavěna z kamene. Od roku 1669 náleží kostelík, opět v nové podobě, všerubské farnosti.

V souvislosti se zdejší bitvou v Kronice Dalimilově jsou zde prvé zmínky o pohraničních strážcích - Chodech.

Pramen: Tabule Svazu turistiky ČSTV 1987

Všeruby

Všeruby - obec

Obec založená na česko - bavorské hranici, jižně od Kdyně, byla v minulosti městečkem a významným tržním místem. V 15. století je pojmenována Český Rybník nebo prostě Rybník podle velkého rybníka, při němž byla vybudována.

Všepadly

Všepadly - obec

Obec Všepadly leží severovýchodně od Kdyně v údolí Starého potoka, obklopená zalesněnými hřebeny se zbytky hradů Netřebu a hradu na Velkém Kouřimu. K malebnosti nejbližšího okolí přispívá Všepadelský rybník.
Necelé tři kilometry jižně od Všepadel se nachází zřícenina hradu Ruchomperku. Dnes jsou z hradu dochovány pouze nepatrné stopy. Viditelný je oválný půdorys příkopů a hradeb. Nejspíše se jedná o hrad, který sloužil jako královský opěrný bod, neboť leží v tehdy téměř neosídlené oblasti.
Mezi nejvýznamnější památky v obci patří šestiboká kaple sv. Václava z roku 1775. Pod kapličkou se nachází pomník padlých v 1. světové válce. V obci je dále celá řada staveb původní lidové architektury.
První zmínky o vsi se objevují k roku 1379, kdy byla součástí panství blízkého hradu Nového Herštejna. Po zániku herštejnského panství patřila k blízkým Únějovicím a společně s nimi přešla v roce 1711 k chudenickému panství Černínů.
V blízkosti obce na nízkém návrší pod lipami pak stojí obdélná kaple Panny Marie z 19. století.
Pramen: Běleč mikroregion, vydalo Běleč z.s.p.o., roku 2013

Vřeskovice

Vřeskovice - obec

První písemná zmínka o obci je z roku 1352, kdy Vřeskovice patřily pánům z Drslaviců. Tomuto rodu patřila například panství v Liticích, Žinkovech, Chudenicích, Roupově a také ve Švihově. Rod pánů z Vřeskovic byl značně rozvětvený a tak se statek dědictvím neustále drobil.

Lidová mluva

(Podle zápisů v obecní kronice ze 40. let 20. století)

Mluva lidí se dost liší od spisovné řeči a je jakýmsi přechodem k chodskému nářečí. Pátý pád podstatných jmén rodu ženského se rovná prvnímu a koncovka se prodlužuje (např. Pepká, Barká). V sedmém pádě množného čísla podstatného jména se prodlužuje kmenová samohláska (npř. párou, dráhou). Místo koncovky -ovic se říká -ojc (např. Berkojc). U přídavných jmen se místo koncovky -ý říká ej (např. zlej, dobrej), místo -í klade se -ý (např. dobrý lidi, starý kamarádi). Místo -ých říká se -ejch (např. tlustejch, malejch), místo -ými říká se -ejma (např. špatnejma). U zájmen místo ji ( 4.pád ženského rodu) říká se jí, místo je (4.pád středního rodu) říká se ho, místo ti (3.pád) říká se dám tě, místo správného tvaru - nech mne (4.pád) říká se nech mi, číslovky se nesprávně vyslovují takto: ve dvouch, po třech. Jako na Chodsku i zde se říká: hde, hdy, dyž, tepřiv, hřibet, tádle, vonehdá. Často se zaměňují samohlásky ve slově: síci (sekati), polodne (poledne), zíblo mě (záblo mě). Kmenová samohláska a zní skoro jako o. Používá se i mnoho germanismů: furt, kór, holt, máš recht, hejcuk (skrytá stoka). Zvláště mnoho germanismů užívají dosud živnostníci při pojmenování nářadí.

Pramen: Martin Kříž, Toulky minulostí Vřeskovic, vydala Arkáda pro Obecní úřad Vřeskovice, 2002

Vrhaveč Hejno

Vrhaveč - Hejno - osada obce

Hejno je osada v sedle mezi Holým vrchem 547 m n.m. a Červem 609 m n.m. spadající správně pod OÚ Vrhaveč.

Vrhaveč

Vrhaveč - obec

První písemná zpráva o Vrhavči pochází z roku 1379. Obec Vrhaveč se skládá ze čtyř místních částí: Malá Víska, Neznašovy, Radinovy, Vrhaveč, a dvou osad Hejno a Černé Krávy. S těmito vesnicemi má Vrhaveč společnou správu obce. K jejich spojení došlo v 70. letech, kdy začalo jejich postupné zvelebování.

Velký Bor Slivonice

Velký Bor - Slivonice - místní část obce

Slivonice leží 7 km východně od Velkého Boru, v nadmořské výšce 502 m. První písemná zmínka o vsi se objevuje v roce 1481. Na návsi stojí kaplička sv.Jana Nepomuckého, samotná ves leží těsně na hranici s Jihočeským krajem, okresem Strakonice, na katastrálním území 280,5 hektaru. Zdroj: www.velkybor.cz

Velký Bor Jetenovice

Velký Bor - Jetenovice - místní část obce

Jetenovice jsou místní částí Velkého Boru.

Velký Bor

Velký Bor - obec

Velký Bor u Horažďovic vznikl ve 12. nebo 13. století. Byl zde postaven královský hrad, v podhradí bylo městečko s kostelem. Poprvé je obec v historických pramenech zmiňována v roce 1283, kdy ji král Václav II daroval Dětřichu Špacmanovi.
Později, v roce 1330 se hrad a městečko dostalo do rukou pražského křížovnického kláštera Na Zderaze. Hrad byl dobyt a pobořen husity v roce 1420 a nebyl již nikdy obnoven. V roce 1764 byla na místě hradu postavena mohutná budova špitálu. Po zrušení špitálu z něho vznikla škola, která sloužila do roku 2001.
Výraznou dominantou obce je původně románský kostel sv. Jana Křtitele z poloviny 13. století, později barokně upravený.
Ve Velkém Boru se narodil vynálezce rychlopalné ručnice, Sylvestr Krnka a malíř Bohumil Ullrych.
K obci správně připadají Jetenovice a Slivonice.
Autor: Martin Kříž

Velké Hydčice foto Ivo Šašek

Velké Hydčice - obec

První písemná zmínka o obci Velké Hydčice je z roku 1045. Ve území spravovaném obcí leží zřícenina hradu Prácheň, kostel svatého Klimenta, kaplička sv. Jana Nepomuckého na návsi a Brejchovský vodní mlýn. Obec Velké Hydčice se nachází v oblasti osídlené již před více než 2 tisíci lety př. n. l. První písemná zmínka o obci je z roku 1045, kdy patřila klášteru břevnovskému. Spolu s obcí Velké Hydčice patřila tomuto klášteru i obec Malé Hydčice, která se nachází na druhém břehu řeky Otavy.

Klášteru patřily až do roce 1420, pak se staly součástí panství hradu Rabí. Roku 1543 byly dědičně prodány a při prodeji panství rabského r. 1549 byly ponechány při panství horažďovickém. (Místopisný slovník historický Království českého, August Sedláček)

V roce 1654 spadaly Hydčice do prácheňského kraje. Podmínky pro hospodaření v důsledku třicetileté války byly velmi nepříznivé, mnoho hospodářů ze svých usedlostí zběhlo, a počet obyvatel se snížil. Koncem 17. a začátkem 18. století jsou zmínky, že obec Velké Hydčice patřila školou do Malého Boru. Zemřelí obce byli pochováváni na hřbitově kolem prácheňského kostela, na němž se pochovávali i zesnulí z obcí Boubín, Veřechov a Bojanovice.
Od roku 1854 Hydčice velké, Hydčice malé, v roce 1884 se obce přejmenovaly na Velké Hyčice a Malé Hydčice. A od roku 1924 nařízením Zemské politické správy v Praze obec změnily název na Velké Hydčice a Malé Hydčice.

Velhartice Radvanice

Velhartice - Radvanice - místní část obce

Radvanice jsou místní částí obce Velhartice.

Velhartice Nemilkov

Velhartice - Nemilkov - místní část obce

Nemilkov je místní částí obce Velhartice. V Nemilkově se nachází renesanční zámeček ze 16. století a původní roubená stavení. Protéká jím říčka Ostružná.

Nedaleká obec Velhartice sahá svým vznikem až do roku 1318, kdy se datuje první zmínka o zdejším hradu. V období kolem roku 1882 zažilo městečko největší rozmach, bydlilo zde při sčítání lidu cca 1 100 obyvatel. Pan lev z Rožmitálu zde kolem roku 1500 započal těžbu stříbra, koncem 18. století hrabata Desfours zahájila výrobu papíru (další papírna vznikla roku 1865). Roku 1869 byla zřízena pošta.

Pramen: vysvětlující tabule v Nemilkově

Velhartice - Jarkovice

Velhartice - Jarkovice - místní část obce

Osada, která spadá pod obec Velhartice.

Velhartice Chotěšov foto Ivo Šašek

Velhartice - Chotěšov - místní část obce

Chotešov je místní částí obce Velhartice. Ze vsi se otevírá nádherný výhled na Šumavu. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1412. Ve vsi je kaplička zasvěcená sv. Antonínu z roku 1869. Dříve, v letech 1869 - 1972, v Chotěšově bývala i škola.

Velhartice Hory Matky Boží

Velhartice - Hory Matky Boží - místní část obce

Hory Matky Boží je ves ležící ve Svatoborské vrchovině. Hory Matky Boží jsou částí obce Velhartice. Dříve bývaly Hory Matky Boží městem s bohatou historií.
První zmínka o Horách Matky Boží (lidově Zlámaných Horách) spadá do 14. století. Dnešní ves byla v době rozkvětu zlatých dolů roku 1522 povýšena na město. Dolování zde upadlo v 17. století. K úbytku obyvatel došlo ale až během 20. století.

Velhartice

Velhartice - obec

Velhartice leží v předhůří Šumavy nad říčkou Ostružnou.Většinu návštěvníků uchvátí malebný pohled na scenérii někdejšího městečka s hradem na návrší uprostřed zalesněných vrchů. Obec Velhartice spravuje 11 místních částí: Velhartice, Braníčkov, Drouhaveč, Hory Matky Boží, Chotěšov, Jarkovice, Konín, Nemilkov, Radvanice, Stojanovice a Tvrdoslav. V obci a uvedených integrovaných osadách žije zhruba 900 obyvatel.

Dominantou obce je stejnojmenný hrad postavený v letech 1290 - 1310. Z pánů z Velhartc se do historie zapsali otec a syn Buškové, oba komorníci krále a císaře Karla IV. Zajímavostí hradu je originální spojovací článek mezi palácem a předsunutým donjonem - velký kamenný most - stavba, která nemá v hradních areálech střední Evropy obdoby.

V podhradí se nachází skanzen lidové architektury.

První písemná zmínka o Velharticích pochází z roku 1318. Velhartice se mohou pochlubit památkovou zónou, ve které jsou zajímavé ukázky městských i vesnických domů. Na náměstí s kašnou stojí gotický kostel Narození Panny Marie a za obcí hřbitovní kostel sv. Máří Magdalény. Je to jedno z míst, kterém se předpokládá, že ho měl na mysli Karel Jaromír Erben, když psal svoji baladu Svatební košile do sbírky Kytice.

Zdejší krajina okouzlila i významného českého herce a komika Jana Wericha, který si nechal pod Velharticemi u Ostružné postavit v roce 1938 chatu podle návrhu Jiřího Trnky. Byl vášnivým rybářem, takže blízkost řeky pro něj byla důležitá.

V obci působí řezbář Karel Tittl. V jeho prodejně je k vidění i Velhartický betlém. Kolem prodejny vede naučná stezka k chatě Jana Wericha. Stezka je vedena po okraji přírodní rezervace Borek s řekou a starým důlním dílem - pozůstatkem středověké těžby stříbra.

Pramen: leták Dobrovolného svazku obcí Ostružná - Velhartice, 2012.

Úsilov - obec

Nejstarší zmínky o obci Úsilov pocházejí z roku 1379. Ves Úsilov je rozložena v mělkém údolí potoka Dubovky asi 10 km východně od Kdyně. Součástí obce jsou dva velké rybníky. Roku 1403 je zmiňován první vlastník samostatné vsi Vilémek z Úsilova. Za rytířů Výrků z Úsilova, kteří válčili s bavorskou šlechtou, byla ves vypálena bavorským vojskem.V roce 1711 ztrácí úsilovský statek samostatnost a stává se součástí panství Chudenice. Tvrz náleží k nejzachovalejším stavbám svého druhu na Domažlicku.
Zdroj: www.kdynsko.cz

Původ názvu obce

Název vsi byl v minulosti a je i dnes velice proměnlivý. Podle jazykovědce A. Profouse vznikl název vsi od velkého úsilí, které bylo k jejímu založení zapotřebí, tedy ves pracovitých, pilných lidí, anebo v ironii myšlený pravý opak tohoto významu. Nejstarší známý tvar z roku 1379 je Vsilov, roku 1404 Vssylow, 1533 Ausylow, později byly užívány tvary Ousilov, Ouslov, Houslov, Houslovo. Současný oficiální název je sice Úsilov, běžně se však o vsi mluví jako o Houslově.
Pramen: www.usilov.cz

Únějovice

Únějovice - obec

Obec Únějovice leží na úpatí Terezinina vrchu u Únějovického rybníka.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1379. Tehdy je držel královský lovčí Ctibor Tlam, který vlastnil také nedaleký hrad Pušperk. Jeho syn Jan již Pušperk nedržel, můžeme proto předpokládat, že si v Únějovicích nechal vystavět tvrz nebo dvorec, který se stal centrem malého statku.

Vystřídalo se zde několik majitelů. V 16. století se majitelem Únějovic i sousedního panství, které bylo spravovováno z tehdy již opuštěného Nového Herštejna, stal karlštejnský purkrabí Šebestián Markvart z Hrádku. Tak se staly Únějovice nakrátko centrem bývalého herštejnského panství, k němuž tehdy patřily majetky v devíti vesnicích. S tímto krátkým obdobím vzestupu je spojena i radikální přestavba únějovického dvora a tvrze, který za Markvartů získal podobu výstavní renesanční rezidence.

Rozkvět únějovického statku však netrval dlouho a únějovické sídlo ztratilo charakter šlechtické rezidence. Později bylo přestavěno na barokní sýpku. Bývalé renesanční sídlo slouží stále jako prostorná a bezpečná sýpka. Poměrně dobře zachován je i celý areál dvora.

Dominantou obce je kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1868, postavená v barokním stylu a se zvonicí ve svém štítě. Na oslavu tohoto patrona se slaví každoročně v druhé polovině května tradiční pouť.

Na návsi u kapličky naleznete tradiční stavby dochované lidové architektury. Jedná se především o barokní a roubené usedlosti. Na začátku a na konci obce se od nepaměti nalézají boží muka.

Pro volnočasové aktivity je v obci k dispozici fotbalový areál s veškerým zázemím, který leží v blízkosti únějovického rybníka. Ve fotbalové sezóně se zde každý víkend hrají soutěžní utkání (momentálně zde působí 3 týmy).

Přibližně 600 m od rybníka se nachází 633 let stará Pastýřova hruška, která je zejména pro svůj věk od roku 1987 chráněna.
Pramen: Běleč mikroregion, vydalo Běleč z.s.p.o., 2013.

Újezd u Plánice foto Jan Kavale

Újezd u Plánice - obec

První písemná zmínka o obci Újezd u Plánice je z roku 1551.
Větší archeologické nálezy a památky ze starověku a z minulého tisíciletí nejsou na území Újezda známy. Ojedinělé nálezy (kamenné pazourkové dlátko - 1913, kamenné kladivo - 1919) z doby kamenné svědčí spíše o využívání krajiny lovci než o osídlení. Pravděpodobně nedošlo k trvalému osídlení krajiny až do doby Velkomoravské říše včetně. Údolní niva Úhlavy a okolí byla však trvale osídlena již v době bronzové a starší době železné, jak o tom svědčí bohaté nálezy u Ostřetic a další.

Historie Újezda je ve středověku spojena s osudy Plánice. Ta již jako existující městys byla věnována cisterciánskému klášteru v Nepomuku v roce 1144. Cisterciáci byla reformovaná odnož řádu Benediktýnů, založená v roce 1098 v Citeaux ve Francii. Klášter v Nepomuku patřil k prvním založeným tímto řádem v Čechách. Nejsou doklady o tom, zda křesťanství přišlo do kraje s tímto klášterem ani o tom, zda se obyvatelé později přiklonily k husitské víře. Je však jisté, že v okolí byly objeveny drahé kovy, což vedlo k přistěhovalectví horníků, především německých. O místech dobývání nejsou již žádné zprávy ani o tom, zda zde byly i hutě. V roce 1420 byl klášter při tažení Žižky na Rábí pobořen a vypálen. Později již nebyl obnoven. Plánici pak obdrželi na krátkou dobu Kostkové z Postupic. Roku 1420 zapsal král Zikmund celé jmění bývalého kláštera v Nepomuku bratřím Bohuslavu a Hynku Krušinovi ze Švamberka, kteří zde byli až do roku 1464. Po smrti Bohuslava patřila Plánice na čas straně Táborské, která ji postoupila obci Klatovské. Ale již v roce 1434 je zde bratr Bohuslava Hynek. Tento zemřel v roce 1454 a Plánici zdědil jeho syn. Ten předal panství v roce 1464 Švamberkům. Zdeněk ze Švamberka jako pozdější odpůrce Jiřího z Poděbrad se Plánici mstil za její spojenectví s ním. Po jeho smrti převzal panství Zelenohorské jeho syn Jaroslav, který zemřel v roce 1492. Po jeho smrti přešlo panství na jeho bratra Albrechta. Tento byl proti volbě krále Ferdinanda a vystupoval proti němu i po volbě. Za to mu bylo panství odňato a obdržel je Zdeněk Lev z Rožmitálu. V roce 1536 koupil panství zpět od krále pro svůj rod Adam ze Štemberka. Adam zemřel v roce 1560. Další období panství Štemberků je provázeno špatným hospodařením, dluhy i rozpory v rodu. Roku 1638 byla Plánice s přilehlými obcemi prodána rodu Martiniců. Prvým majitelem byl Jaroslav Bořita, říšský hrabě z Martinic. Další majitelé v řadě Maxmilián Valentin († 1677), Jiří Adam - místokrál neapolský († 1714), Adolf Bernard - nejvyšší hofmistr († 1736). Za jeho panství byl postaven v Nicově Kyliánem Ignácem Dienzenhoferem architektonicky velmi významný barokní kostel. Dalším v řadě byl František Michal - královský místodržící († 1760). Posledním členem tohoto významného českého rodu byl František Karel († 1789), se kterým vymřel rod po meči. Plánické panství bylo prodáno roku 1790 Františku hraběti z Walisu. Tento rod vlastnil panství až do pozemkové reformy nového československého státu. Zbytek panství pak přešel v roce 1924 na Annu Marii Schaffgotschovou.

Lze předpokládat, že Újezd vznikl brzy po založení kláštera v Nepomuku, i když první písemná zpráva o něm pochází až z roku 1551. Lze se jen dohadovat, zda Jan Sekáč z Oujezda uváděný v historických pramenech po bitvě u Lipan pocházel z naší obce. V deskách zemských z roku 1584 se zde již uvádějí Klíma Novej, Jíra Černoch, Jan Křesťan, Vít Tauš, Kašpar Špína, Matěj Pančocha, Václav Mrákota, Jan Voska, Šimon Buzek, Jakub Polanský, Jan Holej, Marek Pech, Řehoř Luhan, Říha Čechura. Zároveň je zde uváděna jedna krčma.

V Újezdě hospodařili sedláci převážně na rustikálních pozemcích. Rustikál byla za feudalizmu půda, jejímž vrchním vlastníkem byl sice feudál, na které však sídlil a hospodařil poddaný rolník n základě právnického pojištění buď volnějšího (tzv. české právo, později nezakoupená držba) nebo závažnějšího (emfyteutické právo, později zakoupená držba). Vzájemný poměr rustikálu a dominikálu se v průběhu staletí měnil a byl závazně kodifikován až berní rulou 1654, kdy se rustikál stal základem pro pozemkovou daň. Dominikál jsou vrchnostenské pozemky, tzv. panská půda, která nebyla až do roku 1757 podrobena dani.

Platby vrchnosti některých hospodářů z Újezda za držbu pozemků, případně desátky jsou zaznamenány z historických pramenů Janem Radou v obecní kronice. Hlavní příjem farářův byl desátek od gruntovníků, kterých v Újezdě bylo 13. Z nich každý musel ročně odvádět strych žita, ječmene a ovsa.

Původní osídlení obce se soustřeďovalo kolem stávající návsi. O tom svědčí i historické údaje v místopisu obce. původní obydlí i grunty byly dřevěné. O existenci nějaké zemanské tvrze nebo obdobného objektu nejsou žádné záznamy ani památky. Jedinou vyjímkou je panská hájenka, která vznikla někdy v období baroka. Souběžně s osídlováním území vznikaly na Úslavě usedlosti s mlýny. Obec se rozrůstala do svého historického jádra. Stavba školy v roce 1893 byla v té době na konci obce.

Z minulého století je o obci málo zpráv mimo několika dochovaných zápisů z obecní rady.

V roce 1926 se obec usnesla, že provede elektrifikaci. Stavbu prováděla firma Novák z Plzně. Náklad činil 94 tisíc korun., z toho 40 % hradil stát, 40 % okres a 30 % obec. Ne všichni se do akce zapojili vzhledem k obavám z možných neštěstí.

Jak vznikl název Újezd?
Újezd ve starém českém právu znamenal území, které bylo předmětem směny. Aby to bylo právoplatné muselo dojít za přítomnosti četných svědků k obejití, či objetí hranic újezda, které byly označeny různými značkami (mezními kameny). Újezd obsahoval všechny druhy půd a sídel (vesnice, dvory, pole, lesy).
Jako pevná územní jednotka se stal újezd základem panství. Z doby vzniku újezdů zůstává do dnešní doby celá řada názvů obcí a osad Újezd nebo Újezdec. V soupisu města a obcí České republiky z roku 1997 lze nalézt přes 80 Újezdů a Újezdců.

Pramen: Tomášek, Josef: 100 let SDH Újezd 1998. TYPOS Klatovy 1998. str. 1,2,3.

Úboč

Úboč - obec

Ves Úboč se rozprostírá v údolí na západní straně hřebenu Ulíkovské hory, Kněžské Hůrky a Netřebu. Hlavními krásami Úboče je až panenská krajina, která svou krásou láká k zastavení a zajisté i k procházce.

Vznik obce se datuje rokem 1251, kdy byl jejím majitelem Jiřík z Úboče. Během let několikrát změnila majitele. Posledními vlastníky obce byli Černínové z Chudenic.

V Úboči stávaly dva kostely. Kostel sv. Václava na návrší byl zbořen koncem 18. století. Kostel sv. Mikuláše je jednolodní stavba ze 13. století, která byla v pozdějších dobách několikrát upravována a dostavována.

Proti kostelu stávalo ve středověku feudální sídlo, dochované v terénní situaci kolem barokní fary. Majitelem v roce 1316 byl Vitl z Úboče, ale již roku 1355 připadla tvrz k hradu Nový Herštejn. V 19. století byla v jižní části obce objevena podzemní chodba, která snad kdysi vedla do tvrze.

Před faru byla umístěna socha sv. Václava. V obci se dochovalo několik pozoruhodných lidových staveb. K těm nejvýznamnějším patří zděný špýchar postavený ze zdiva rozbořeného kostela sv. Václava a roubené stavení č.p. 4.

Na návsi naleznete památnou starou lípu a pomník s portrétem mistra Jana Husa. Nad hrází rybníka nad mlýnem se nachází 350 let stará lípa.

Necelé 4 km od Všepadel se nachází zalesněný vrch, na kterém se dochovaly zbytky středověkého hradu Netřeb. Hrad pochází ze 14. století a do dnešních dní se zachovaly vysoké zbytky dvou zdí stavby, která bývala věží a obydlím zároveň a několik metrů vysoké zbytky západní hradební zdi. Ke hradu se z obce dostanete po modré turistické značce.

Na svazích kopce se rozkládá Státní přírodní rezervace Netřeb, která chrání zbytky původního lesnatého porostu v podobě staletých tisů. Stáří téměř dvouset stromů se odhaduje na 600 - 800 let.

Pramen: Běleč mikroregion, vydal Mikroregion Běleč z.s.p.o., 2013

Týnec Loreta

Týnec - Loreta - místní část obce

Loreta je osada mezi lesy na kopci nad Klatovami. Zajímavostí Lorety je rekonstruovaná loretánská poutní kaple založená v roce 1711  Barborou Krakowskou z  Kolovrat s  erby Kolowratů a Vrbnů a s freskou obrazu Panny Marie Loretánské. Kaple se roku 1783 rozpadla a byla znovu vybudována v roce 1831. Dnes je kaple po rekonstrukci. Restaurovány byly i fresky v interiéru kaple.

Týnec Horní Lhota foto Radana Šašková

Týnec - Horní Lhota - místní část obce

Horní Lhota je místní částí obce Týnec.

Týnec

Týnec - obec

První písemná zpráva o obci pochází z roku 1227.
Dominantou obce je kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jeho čtyřicetimetrová věž je vidět z širokého okolí. Týnecké pouti s jezuitskými kazateli se staly pověstnými od šedesátých let 17. století. V tehdejší době náboženského zanícení získal týnecký kostel pověst zázračného poutního místa. Ves Týnec se řadí mezi nejstarší sídla v kraji. Archeologický průzkum prokázal zdejší osídlení již v první polovině 9. století. Ve falsu z roku 1227 se Týnec uvádí ve vlastnictví kláštera benediktinek u sv. Jiří na hradě Pražském. V 1. polovině 14. století jej získal rod vladyků, kteří se podle vsi nazývali „z Týnce“. Po roce 1420 v době husitských válek se Týnec stal součástí panství Klenová a v 1. polovině 16. století zcela zpustl.

Pustý Týnec od vlastníka Klenové v roku 1554 odkoupil rytíř Bořivoj Rochce z Otova. Postupně obnovil tvrz, poplužní dvůr a poddanými osídlil ves. Dosud jej připomínají boží muka z roku 1575 (v Rozpáralce).

Dědičky rytíře Bořivoje Rochce malé panství Týnec v roce 1584 prodaly Janovi Vidršpergárovi z Vidršperka na Lomci (členu panského stavu). Nový vlastník se s rodinou přestěhoval do Týnce. Se svou druhou manželkou Alenou z Běšin postupně obnovoval týnecký gotický kostel z první poloviny 14. století. Kromě jiného jej připomínají bohatě vyřezávané dveře kostela z roku 1617.

V roce 1622 se do rodiny Vidršpergárů na Týnci přiženil Vilém Albrecht z Kolovrat Krakovský, jenž od roku 1624 malé panství Týnec vlastnil. Byl pětkrát ženat, postupně zbohatl, z Týnce učinil feudální panství střední velikosti a vykonával funkci nejvyššího sudího a ke konci života funkci nejvyššího hofmistra království Českého. V Týnci nechal ke kostelu kolem roku 1660 přistavit věž, do níž pořídil tři zvony (1666-69). Během jeho života byl kostel zbarokizován a od šedesátých let 17. stol. se z Týnce stalo mariánské poutní místo. 1676 byl povýšen do stavu říšských hrabat. Se svolením císaře se Týnec stal fideikomisním panstvím pro druhorozeného syna hraběte Maxmiliána Norberta, jehož rod vlastnil Týnec do roku 1869. Vysoký královský úředník hrabě Maxmilián Norbert na přelomu 17. a 18. století nechal v Týnci postavit reprezentační zámek (jehož západní křídlo pro nedostatek finančních prostředků zůstalo nedostavěno). Kromě rokokových úprav v šedesátých letech 18. stol. původní barokní stavba zůstala zachována.

Socha sv. Jana Nepomuckého při staré cestě zámkem je z roku 1754, socha Immaculaty z roku 1669. Hřbitovní kaple sv. Barbory z let 1757-58 byla v roce 1839 upravena na hrobku Kolovratů Krakovských.

Od roku 1869 bylo panství Týnec osmnáct let administrováno, zámek a týnecký velkostatek byly pronajaty. Po roce 1887 postupně převzal zadlužené panství Týnec hrabě Leopold Filip z Kolowrat Krakovský z rodu hraběte Františka z Kolovrat Krakovského, staršího syna Viléma Albrechta. Po ukončení pozemkové reformy byl týnecký zámek prodán a v roce 1928 adaptován na hotel „Zámek Týnec“, jenž po několika letech v době krize zanikl. V současné době je zámek postupně opravován.

První čestný občan obce Týnec

První čestný občan obce Týnec Jan Křtitel SLÁDEK se narodil 28.10.1839 v Týnci č.p.51. Jeho otcem byl Jan SLÁDEK (*1813), sedlář a řemenář v Týnci č.p.51, nemanželský syn Barbory SLÁDKOVÉ z Veselí č.p.4. Jeho adoptivním otcem byl Lukáš HORNÍK; matkou Jana Křtitele byla Anna SLÁDKOVÁ (*1816), dcera Matěje KODYMA v Klenové č.p.13 a Barbory, rozené ŠVOJGROVÉ ve Veselí č.p.9. Porodní bábou byla Kateřina TUČKOVÁ z Týnce. 29.10.1839 byl pokřtěn kaplanem P.Josefem FORMÁNKEM. Kmotry při křtu byli Jan IDLBEK, kovář, a Barbora KODYMOVÁ, dcera Matěje KODYMA v Klenové. Sestrou Jana Křtitele SLÁDKA byla Barbora SLÁDKOVÁ, narozená 18.8.1837 v Týnci č.p.51.

Otec sedlář - řemenář Jan SLÁDEK po r.1849 koupil chalupu č.p.44 (nyní hospodářský objekt u č.p.83) v Týnci, kterou vlastnil do 16.1.1873. Matka Jana Křtitele Anna SLÁDKOVÁ zemřela v Týnci 20.8.1864. Po prodeji chalupy se vdovec odstěhoval k provdané dceři.

O mládí, studiu a prvních učitelských letech Jana SLÁDKA před rokem 1884 není v Týnci zatím nic známo. Není též dosud známo kdy se oženil, kdy a kde se narodily jejich děti.

Manželkou Jana Křtitele SLÁDKA byla Vojtěška – učitelka ženských ručních prací. Měli dceru Annu, která se později provdala za poštovního kontrolora v Plzni, a syna Karla, jenž se vyučil strojníkem a žil mimo Týnec. Od 21.2. 1884 byl Jan SLÁDEK ustanoven řídícím učitelem týnecké školy, jeho manželka učitelkou ženských ručních prací.

Správu týnecké školy převzal od řídícího učitele Vojtěcha MAYDLA, který spravoval týneckou školu 7 roků (od 1877). Do Týnce se učitelská rodina Jana Křtitele SLÁDKA přistěhovala na začátku roku 1884.

Podřízenými řídícího učitele Jana Sládka od počátku roku 1884 byli: Josef SLÁDEK (příbuzenský vztah k řídícímu učiteli nebyl dosud zjištěn) Josef PROCHÁZKA, Maxmilián BOZDĚCH, Vojtěch SUK, Gustav SOUŠEK, Antonín LISNER, Barbora VOJDÍNKOVÁ, František KARAS, Richard HOUSKA, Václav JEŽEK, Bohuslav STUCBART, Jan JÍNA a Václav VELÍŠEK.

V době jednadvacetiletého působení řídícího učitele Jana SLÁDKA v Týnci trojtřídní školu navštěvovalo každoročně 160 – 265 dětí, v průměru na jednu třídu 54 - 88 žáků.

Za působení řídícího učitele Jana SLÁDKA týneckými faráři byli o 26 let starší vlastenecký arcikněz P.Josef FORMÁNEK a po jeho smrti v roce 1892 o 12 let mladší vzdělaný kněz P.Josef BRENNER, s nímž byl často v osobním sporu. Náboženství ve škole vyučovali též kaplani P.Jan MIRTL, P.František KNIHA, P.Jan Adam MARTÍNEK, P.Vít ZEMAN, P.Tomáš WALDMAN, P.Emanuel ČERVENÝ, P.Karel ANDĚL, P.Josef ŠTEFFEK, P.František SLADKÝ, P.Vojtěch JANÁS a P.Ludvík STÍBRAL.

Řídící učitel Jan SLÁDEK v roce 1892 s využitím dotace od Okresní školní rady zřídil v týnecké škole žákovskou školní knihovnu (knihovna učitelského sboru byla zřízena v roce 1910, obecní veřejná knihovna roku 1921).

Ke konci roku 1895 po návrhu řídícího učitele Jana SLÁDKA a nadlesního Karla NEBESKÉHO z Lorety byly uspořádány dvě společenské akce ve prospěch chudých školních dětí. Jedna se konala ve formě akademie (přednes básní, písní aj.), druhou akcí bylo divadelní představení, v němž hlavní úlohy hráli: Anna NEBESKÁ, choť nadlesního, Anna SLÁDKOVÁ, dcera řídícího učitele, Anna KOŘÍNKOVÁ, dcera cihláře, František HANUŠ z Týnce a lesní příručí František LOUCKÝ. Z výnosu těchto akcí byly pořízeny úplné obleky pro 11 nejchudších žáků týnecké školy.

V poslední den roku 1904 byl Janu SLÁDKOVI obecním poslem doručen následující dopis: "Zastupitelstvo obce Týnec usneslo se ve své schůzi konané 31. prosince 1904 uděliti Vám za práce a svorné jednání, jichž jste po čas svého působení jak v sousedstvu, tak v místní školní radě při každé příležitosti projevoval, titul čestného občanství. Diplom zašle se Vám dodatečně.
V Týnci 31. prosince 1904."

Následovaly podpisy v pořadí: Josef FRITZ, nadlesní (tehdy byl vedle jiných funkcí členem Okresního výboru politického okresu Klatovy), Arnošt JANDA - starosta, radní Emanuel ZÍTEK, Josef KUBÍK, Martin NOVÝ a Václav ČERVENÝ, členové zastupitelstva František ČERVENÝ, Antonín ZÍTEK a Štěpán SUDA.

Řídící učitel Jan SLÁDEK byl 18.5.1905 vyznamenán „Čestnou medailí za čtyřicetileté věrné služby“ prezidiem C.k. místodržitelství v Království Českém. Diplom podepsal c.k. místodržitel COUDENHOVE.

V den ukončení školního roku 29.7.1905 se s řídícím učitelem Janem SLÁDKEM rozloučili za učitelský sbor učitel Vojtěch SUK a za žáky školy žákyně Růžena FRITZOVÁ. 24.8.1905 se z Týnce odstěhoval na odpočinek k dceři do Plzně, kde zemřel 16. srpna 1912.

Druhý čestný občan obce Týnec

Druhým čestným občanem Týnce je básník, spisovatel, dramatik a redaktor Josef HAIS. Byl druhým básníkem, který se k uctění vsi u Klatov psal s přídomkem „Týnecký“. (Prvním byl básník František KUCHYNKA - Týnecký, který žil v letech 1867-1908 - Týnecké střípky č.15 /98).

Josef HAIS se narodil v Klatovech č.p.118/IV. 2.března 1885. Jeho otcem byl klatovský měšťan - řezník Jaroslav HAIS (*1854). Matka Gabriela, roz. TICHÁ (1868-1947) pocházela z Týnce. Od konce roku 1885 žil bez matky v Týnci u prarodičů Tomáše TICHÉHO (1812-1900) a Františky roz. LORENCOVÉ (1827-1906).

- 1892-1896 navštěvoval obecnou školu v Týnci. (v letech 1885 - 1900 bydlel s prarodiči v č.p. 7 naproti škole, v letech 1900 - 1906 v č.p.10 v chalupě sládka HANUŠE).
- 1896-1903 byl studentem reálky v Plzni (do septimy).
- 1903-1905 pracoval jako pomocná síla v knihkupeckém krámu v Plzni
(v letech 1896-1905 bydlel u strýce Aloise TICHÉHO).
- 1905- 1910 byl korektorem a lokálkářem v redakci katolického časopisu VLAST
(bydlel u strýce Bedřicha TICHÉHO. uměleckého truhláře v Praze).
- 1910-1917 pracoval v redakci pražského deníku HLAS NÁRODA.
- 1917-1924 byl redaktorem agrárního deníku VEČER a externě působil též v redakci LIDOVÉHO DENÍKU.
- 28.6.1919 se oženil s Annou POUROVOU (zemř.1963). Měli dceru Alenu.
- 1924-1945 pracoval v deníku NÁRODNI POLITIKA jako fejetonista a soudničkář, především však jako redaktor nedělní beletristické přílohy.
- 1945-1964 penzista.
- 1948, 28.3. jmenován čestným občanem obce Týnce.
- 1964,24.4. čestný občan Týnce Josef HAIS Týnecký zemřel 24.4.1964 v Praze
(pohřben je na vyšehradském Slavíně).
- 1971, 8. 8. slavnostní odhalení pamětní desky v Týnci (na chalupě naproti bývalé škole).

Během svého života napsal mnoho básní, divadelních her, knih pro mládež, povídek, románů, různých dalších literárních prací a nespočetně novinových fejetonů a článků.

Z doslovu dr.Oldřicha SIROVÁTKY ke knize Josefa HAISE Týneckého „Domov“, vydané nakladatelstvím Melantrich, Praha 1980, str.163 - 164: „Pro Haise - Týneckého znamenaly domov a dětství nejdražší a nejmilejší vzpomínku. Ale ony vzpomínky a city neproměnily krajinu domova a roky dětství v povrchní a lživou idylu. Život a postavy pošumavské vesnice (Týnce) z časů před sto roky podal Hais - Týnecký bez sentimentality, jednoduchými tahy a drsnými barvami, s jejich rozpory a stíny

“.„… Ale nejvíce a nejvýrazněji se z povídek a obrázků Haise - Týneckého vynořují postavy místních lidí a jejich život a úděl. Objevují se kamarádi klukovských let: Rudolfek (Stuna), Tonda (Pytlík), Pepík (Kovanda) i vlasatý Bajerle, Mařenka (Pacurojic-Sudová) i Barka, s nimiž malý Josef (Hais) prováděl své kousky a poznával i první starosti a strasti; poznáváme starší sousedy, chalupníky, čeledíny a pacholky, dědovy přátele krejčího Kutila, truhláře mistra Zítka, „infanteristu“ Řehoře od polních myslivců, strýčka Brčáka (Maláta) i prchlivého siláka Frantu Kopřivů, chudé košťatářské rodiny, jež chodily prodávat za pár krejcarů košťata na jarmarky; přicházejí i ti nejposlednější a nejbídnější, vandráci, dráteníci, zestárlí žebráci, ale na druhé straně se mihne i panský svět adjunktů, četníků, úředníků z města i majetných řezníků, kupců a sedláků z přespolních vsí, kteří v hospodě furiantsky cvrnkali na pultu dvacetníky a zlatníky. …

Výňatky ze záložky obalu knihy Josefa HAISE Týneckého „Na mezi“, vydané nakladatelem Janem KOTÍKEM, Praha-Smíchov, v roce 1948:

„… I v této skladbě (myslí se kniha „Na mezi“) vrací se HAIS v hřejivých a teplých vzpomínkách do „začarovaného kruhu“ svého mládí a oživuje a křísí pásmo rozmanitých dějů a svéráznou galerii lidiček, kteří si zachovali rovnou páteř, vtip a humor. V pohorské vesnici, v níž spisovatel prožil své rané dětství u děda a báby, rozvíjí se pestrý děj všech těchto rušných příhod.

Před chalupou Tichých u kostela (myslí se dřívější č.p. 10 „U Hanušů“) je vysoká travnatá mez, a ta je vlastně jevištěm podmanivého vypravování. Tu si osiřelý chlapec nejraději hrával a sem také přicházívali na letní besedu sousedé, kteří prošli světa kraj a jimž často „nestačila celá monarchie, když se do toho dali“ Sem tam křísl sžíravý posměšek na „starý cop“, i veselý, “zubatý smích“ se ozval, ale láska a věrnost k chudému domovu byly příznačnými vlastnostmi tohoto „tejneckého gubernia na mezi“, které umělo nemilosrdně žáhnouti každou nespravedlnost a pýchu.

Tito malí, poctiví lidé, jímž život byl prací a práce odkazem jejich rodu, nehrbili se před mocnými tohoto světa. Pravda byla jim nade vše, i když byla hořká. Proto dostali se často do konfliktu s tou i onou vrchností … Z té meze „před chalupou Tichých“ otvírá se vábný pohled na Šumavu a na tichý, idylický kraj při Úhlavě. Je to kraj slavný a památný. Historie tudy kráčela kroky železnými. Bavorští křižáci hrnuli se sem od Nýrska a u Nýrska byli biti. Zadumaný zvon staré Doubravy nad Chudenicemi, Janovice, Bezděkov, Klatovy, Klenový, Strážov: hle, to jsou věčně krásné kulisy té „tejnecké meze“ spisovatelovy. Bystrý, chápavý chlapec měl je denně před očima. Bylo možno zapomenouti na vše, co na té „své“ mezi slýchal od starých rozumářů a písmáků, jako byl jeho dědeček Tomáš Tichý?

Haisova kniha „Zvony“ byla poctěna cenou České akademie. Jeho „Světla“, „Osení“ a „Domov“ četly se za okupace jako knihy Jiráskovy. I tato kniha („Na mezi“) je z téhož prostředí: její duch jest provanut ryzím češstvím, optimismem a vírou, že jádro našeho národa jest zdravé a silné, a že budeme-li znáti jeho minulost, s důvěrou můžeme hleděti i k jeho budoucnosti …

Kniha „Na mezi“ je kronikou malých, zapomenutých lidí. HAIS vzkřísil jejich památku. A oslavil svůj rodný kraj! Knihu vyzdobil profesor Fr.VROBEL přiléhavými obrázky, které jsou uměleckým doprovodem textu, jejž po stránce jazykové přehlédl člen České akademie dr.Fr.ŠIMEK. Ti, kdož četli HAISOVY „Světla“, „Zvony“, „Osení“, „Kruhy“, „Na hrátkách“, „Žně“ atd. najdou v knize Josefa HAISE Týneckého mnoho nového a zajímavého.“

Třetí čestný občan obce Týnec

Třetím čestným občanem Týnce je Jindřich KOLOWRAT Krakovský. Narodil se v týneckém zámku 27.7.1897 jako sedmé dítě v rodině poručíka hraběte Leopolda z KOLOWRAT Krakovského (14.3.1852 - 19.3.1910), vlastníka panství Týnec - Běšiny, Velké Dvorce (Přimda) a Košátky, a jeho manželky Nadine, svob. paní von HUPPMANN - VALBELLA (6.8.1858 - 30.7.1942). Tři sourozenci před jeho narozením zemřeli. Měl o 11 let staršího bratra Alexandra (Sašu), o 7 let starší sestru Bertu a o 4 roky staršího bratra Bedřicha. 14.8.1897 byl hrabě Jindřich pokřtěn týneckým farářem Josefem BRENEREM jmény Jindřich Josef Vilém Albrecht Pavel.

Do r. 1907 žil s rodinou v Týnci a byl žákem 1.a 2.třídy týnecké obecné školy.

- 1907 nastoupil do internátní jezuitské školy v Salzburku, kterou po začátku školního roku na vlastní žádost opustil a po přestupné zkoušce nastoupil do druhého ročníku Tereziánského gymnázia ve Vídni, které na jaře 1915 ukončil maturitou s vyznamenáním.

- Ve druhém roce I.světové války se stal vojákem. 1915 nastoupil k dělostřeleckému pluku do Krakova, kde absolvoval čtyřměsíční důstojnickou školu.

- 1916 byl na krátkou dobu převelen do Bakoňského lesa v Uhrách a odtud na frontu v prostoru Lvova, kde byl zraněn.

- 1917 po měsíčním léčení absolvoval ve Vídni první semestr právnické fakulty. Na podzim byl v hodnosti poručíka dělostřelectva odvelen na italskou frontu.

- 1918 koncem léta byl jeho dělostřelecký pluk přesunut z italské fronty na Ukrajinu, avšak jedenadvacetiletý hrabě Jindřich už na ruskou frontu nedojel. Přes Krakov se vrátil do Vídně, odtud po devíti dnech (koncem září 1918) do Prahy.

- Po válce byl krátkou dobu praktikantem v bance Bohemia a začal studovat na právnické fakultě. Obojí ho neuspokojovalo a proto si našel zaměstnání ve společnosti pro zahraniční obchod „Czechomachine“, kterou zastupoval do roku 1924 v Rusku a jiných východních státech (v roce 1924 napsal knihu „Psychologie bolševismu“).

- Po smrti staršího bratra Bedřicha 1920 převzal správu panství Týnec - Běšiny (vlastníkem panství Velké Dvorce - Přimda, Týnec - Běšiny a Košátky byl nejstarší bratr Alexandr, který žil buď ve Vídni, Praze, nebo na zámku Velké Dvorce u Přimdy). V letech 1920 - 26 řešil důsledky pozemkové reformy. Z panství Týnec - Běšiny bylo vytvořeno několik zbytkových statků. Jindřichovi zůstaly dvory v Týnci a Lomci s necelými 300 ha zemědělské půdy a přes tisíc ha lesů. Po ukončení pozemkové reformy vytvořil „Zemědělské podniky Jindřicha KOLOWRATA Týnec“ – modelový zemědělský statek s pokrokovými zemědělskými technologiemi, moderními ekonomickými metodami a aktivní sociální politikou. Jeho zaměstnanci měli podíl na dosažených ziscích.

- Ačkoliv spravoval zbylý kolowratský majetek v Týnci a Lomci, žil převážně v Praze a v cizině. Od roku 1924 pracoval jako vedoucí exportu ČKD Praha a své cesty rozšířil i na západ. V roce 1927 byl též v USA (napsal knihu „Amerika a my“).

- 1928 po smrti bratra Alexandra (zemřel 4.12.1927 ve Vídni) zdědil zbylý kolowratský majetek po pozemkové reformě v okolí Přimdy (zámky Velké Dvorce a Diana se zemědělskou půdou a lesy), kde později vytvořil „Západočeské dřevařské závody Jindřicha KOLOWRATA“, jakož i velkostatek Týnec - Lomec.

- 8.8.1929 se Jindřich oženil s bezdětnou vdovou po bratru Alexandrovi Sofií (Sonjou), roz.kněžnou TRUBECKOU (23.1.1900 - 25.4.1938).

- Ve třicátých letech se „Zemědělské podniky Týnec“ staly jedním z nejpokrokovějších zemědělských závodů tehdejší doby. Byly zapsány i u Společnosti národů a v Týnci se konala symposia evropských zemědělských vědců. 1938 byl Jindřich KOLOWRAT kandidátem na křeslo ministra obchodu ČSR.

- Během II.světové války byl Jindřich KOLOWRAT zapojen do odbojové činnosti (i nadále byl zaměstnán v ČKD a žil v Praze a Košťálově). 1943 byl kolowratský majetek zestátněn.

- 21.5.1942 se Jindřich KOLOWRAT oženil s Marií KLIMTOVOU (21.1., 1907 - 15.2.1992), s níž měl dětí Jindřicha (*1933), Arnošta (*1935), Marii (*1936), Evu (*1938) a Františka Tomáše (1943).

- 1945 převzal fašisty zabavený majetek. 21.8.1945 byl jmenován vyslancem ČSR v Turecku. 24.8.1945 jej přijal prezident republiky dr. Edvard BENEŠ, 26.8. byl na prvních poválečných dožínkách v Týnci.

- Později byl v Ankaře jmenován velvyslancem s pověřením pro blízký východ. Počátkem března 1948 se v Ankaře své funkce vzdal a po dohodě s ministrem zahraničí Janem MASARYKEM z Turecka odejel do Anglie. Odtud se s rodinou přestěhoval do USA.

- Zejména po roce 1968 usiloval alespoň o návštěvu svého rodiště. V září 1974 československé úřady jeho žádost o vízum zamítly. Teprve 15.9.1989 mohl na krátkou dobu navštívit republiku a Týnec (se synem Tomášem). V následujících letech jejich návštěvy byly častější.

- 11.5.1991 byl jmenován čestným občanem Týnce (později i čestným občanem Přimdy a dalších obcí).

- Od druhé poloviny roku 1992 se Jindřich se synem Tomášem ubytovali v Praze trvale.

- Jindřich KOLOWRAT, nositel řádu T.G.MASARYKA, zemřel v Praze 19.1.1996. Poslední rozloučení s ním bylo v Týnci 2.2.1996.

Čtvrtý čestný občan obce Týnec

Čtvrtým čestným občanem Týnce je František Tomáš KOLOWRAT Krakovský. Narodil se 25. února 1943 v Koštálově. Byl synem Jindřicha KOLOWRATA (1897-1996) a jeho druhé manželky Marie Terezie, rozené KLIMTOVÉ (1907-1992).

Do svých dvou let žil v Košťálově, poté do pěti let v Ankaře (Turecko). Odtud jeho rodina v březnu 1948 emigrovala přes Anglii do USA. Tam absolvoval střední školu a pomáhal otci na zemědělské farmě. Po pronájmu farmy vystřídal řadu zaměstnání: byl kuchařem na milionářské jachtě, číšníkem v restauraci vyšší třídy, ale i umývačem nádobí a dělníkem v továrně. V r. 1969 jej náhoda přivedla k filmu a po dalších 23 let byl kameramanem. Jak sám řekl, v Hollywoodu za kamerou natočil jen tři celovečerní filmy, které se nedočkaly velkého úspěchu. Dařilo se mu však při tvorbě reklamních spotů, které natáčel též se slavnými herci a modelkami, včetně těch nejslavnějších. S kamerou procestoval Evropu i část Asie a postupně se stal jedním z nejvyhledávanějších a nejlépe placených reklamních kameramanů.

Z emigrace přijel do Čech prvně v září 1989 s otcem Jindřichem a filmovou kamerou. Od roku 1992 žil s otcem trvale v Praze. Po jeho smrti jako nový vlastník kolowratského majetku před první návštěvou Lorety a Týnce byl 17.dubna 1996 uvítán na radnici v Klatovech přednostou Okresního úřadu Klatovy, starostou města Klatovy a starostou Týnce. Obdobně jako jeho otec nechtěl podnikat v zemědělství, proto zemědělské pozemky zůstaly pronajaty. Ponechal si lesní hospodaření a nemovitosti v Praze, kde v prostorách pronajatého kolowratského paláce nechal přistavět dům služeb, včetně kliniky plastické chirurgie.

Obdobně jako jeho otec Jindřich byl šlechticem nejen rodem, ale i chováním a celým svým životem. Byl skromný a přátelský, nad nikoho se nevyvyšoval. Povahou i jednáním byl demokratem, dobrým hospodářem a všestranným mecenášem. Finančně podporoval několik obcí a řadu institucí i organizací.

13.5.2002 mu zastupitelstvo obce Týnec udělilo čestné občanství obce Týnec. Diplom mu předala na slavnostním zasedání 28.7. starostka Jana KUCHAŘOVÁ.

František Tomáš KOLOWRAT se neoženil. S Mgr Dominikou PERUTKOVOU (*1966), má syna Maxmiliána Alexandra (*1996) a dceru Francesku (*1998) KOLOWRATOVY Krakovské (později JUDr. Dominika změnila jméno na KOLOWRATOVÁ Krakovská).

František Tomáš KOLOWRAT zemřel 26.června 2004. Poslední rozloučení s ním bylo 9.7.2004 v Týnci za účasti členů rodiny, ministra kultury Pavla DOSTÁLA, režiséra JAKUBISKA, členů několika šlechtických rodů a mnoha dalších osob. U rakve hovořili starší bratr spisovatel Ernest KOLOWRAT Krakovský, MUDr. MĚŠŤÁK a starosta Ing.Zdeněk KLEMSA.

Autor: Ing. Vladimír Brokeš

Švihov Třebýcinka

Švihov - Třebýcinka - místní část města

Třebýcinka je místní částí města Švihov. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1245, kdy v listině kladrubského kláštera je uvedeno jméno Předl z Třebejciny. Původní název vsi mohl být Třebetín. Tento název František Palacký vykládal od slova tříbiti. což znamenalo pasečiti či mýtiti lesní plochy. Ves se také nazývala Malá nebo Dolní Třebejcinka, aby byla odlišena od nedaleké Třebýciny, zvané Horní.

Švihov Těšnice

Švihov - Těšnice - místní část města

Těšnice je místní částí města Švihov. V Těšnici vznikla někdy ve 14. století tvrz s poplužním dvorek, ze které vzešly dva vladycké rody - Blehové a Mlázovští, kteří používali přídomek z Těšnice. Rovněž užívali společné erby s parohy. Nejstarším známým členem rodu Blehů z Těšnice byl Jan, který se připomínal už ve zmíněném roce 1379.

Ves Těšnice navazuje přímo na ves Kamýk, takže nebýt cedulí označujících obec, těžko by příchozí rozeznal, kde začíná Těšnice a kde končí Kamýk. Ten je totiž rozdělen do tří oddělených částí. Ve středověku však měly obě obce rozdílné osudy. Zatímco Kamýk byl rozdělen mezi několik vlastníků - Švihovské z Rýzmberka a Kamýcké ze Stropčice, po Těšnici se psal zemský rod Blehů.

Švihov Stropčice

Švihov - Stropčice - místní část města

Ves Stropčice je místní částí města Švihov. Obec Stropčice, též Tyrol je osada položená v údolíčku Kbelského potoka, chráněná z jedné strany Loupenským lesem a z druhé strany Kališťským kopcem. Stropčice mají svou dlouholetou historii. Počátky osidlování tohoto území spadají do období pozdní doby bronzové, kdy se zde pohybovali lidé milavečské kultury. Důkazem tohoto osídlení je naleziště mohyl v lese zvaném Stropecko.

Stropčice, nebo Tyrol ?

Původní název je Stropčice, který je komolen do tvaru Tropčice. V 18. století se vsi začalo lidově říkat Tyrol podle zdejší vyhlášené hospody. Tento nesprávný název se pak posléze začal užívat i úředně, a to v letech 1854 - 1923. Nejpozději v roce 1926 byla obec úředně přejmenována na Stropčice. Obyvatelé obce však dodnes používají oba názvy.

V roce 1839 je obec zaznamenána jako Tyrol a Stropečko. V případě Stropečka se však nejednalo o celou ves, ale jen o jednu její část pod lesem Stropečko ( u později postaveného pomníku padlým). V Úplném místopisném slovníku Království Českého z roku 1895 je ves uvedena pod jménem Tropčice s vysvětlením, že další adekvátní názvy jsou Stropčice a Stropečky, špatně pak Tyrol.

Pramen: vysvětlující tabule ve Stropčicích

Švihov radnice

Švihov - radnice

Radnice ve Švihově je přízemní budova s věžičkou a většinou dřevěných konstrukcí, byla pozoruhodná zvonkem zvaným hlásníček. Ten o jarmarcích ohlašoval "frejunk", tedy čas, od kterého směli už nakupovat přespolní, když domácí předtím měli přednost. Zchátralá budova dělala obci ostudu, takže se roku 1800 radní usnesli na stavbě nové radnice. Tato budova s četnými úpravami a přístavbami stojí na náměstí dodnes. Nejvíce ji poznamenala úprava z roku 1911, kdy dostala "hradní" věž a fasádu, zjevně inspirovaná nedalekým hradem .

Švihov - Lhovice - místní část města

Vesnice Lhovice je jednou z částí města Švihov. Pošumavská vesnice Lhovice leží v údolí mezi třemi vrchy. Vrch Stramchý tvoří jakousi vstupní bránu předhůří Šumavy. Dalším vrchem je strmý Tuhošť, kdysi významné to středisko pošumavské krajiny. Ve Stříbrnici snad nechal hledat stříbro majitel švihovského hradu Půta Švihovský. Původním pojmenováním obce byl název Mlhovice. Vysvětlení je následující. Lhovice se totiž rozprostírají v úžlabině, ve které se držely husté mlhy. Později z tohoto názvu vzniklo pojmenování Lhovice či Elhovice. Oba tyto názvy se pak střídaly, nebo existovaly vedle sebe. Pojmenování Elhovice v lidové mluvě setrvává dodnes. Nejvýznamnější památkou a dominantou vesnice je kaplička sv. Jana Nepomuckého. Stojí na malém přívrší severně od rybníka. Byla postavena nákladem obce v roce 1826. V jižní části kruhové návsi potom vévodí asi 20 m vysoká lípa velkolistá, jež roste na hrázi rybníka. Na celkovém vzhledu návsi se neodmyslitelně podílí kulisa zalesněných kopců. V krajních lesních částech Stříbrnice, ale i pod Stramchým jsou skrovné stopy po pevnostech lehkého opevnění Československé republiky z roku 1936.
zdroj: www.lhovice.estranky.cz

Švihov - Kokšín - místní část města

Kokšín je místní částí města Švihov. Vznik vsi a hrádku je zahalen rouškou neznáma. Říká se, že název Kokšín je odvozen od staročeského slova Kokoš či Kokeš (kohout). Ves se rozkládá při komunikaci spojující Plzeň a Klatovy, která ji protíná a rozděluje na dvě části. Současná komunikace pravděpodobně kopíruje, alespoň přímo ve vsi, starou zemskou cestu. Ves byla založena zčásti na malé rovince, zčásti na svahu po obou březích Točnického potoka pod Kokšínskou horou (495 m n.m.). Na jižní straně se zvedá vrch Chlum či lidově Chlumec. Na severozápadě se pak nachází vrch Hrádek a pozůstatky středověkého hradu. O jeho historii se prakticky nic neví. postavil ho neznámý šlechtic a zřejmě v 15. století ho nějakým způsobem získal Půta Švihovský z Rýzmberka, který ho začlenil do obrany hradu jako předsunuté opevnění. Šlechtickému rodu neznámého původu zřejmě náležela i ves Kokšín. Kdy ves připadla Švihovu, s nímž od poloviny 15. století sdílela další osudy, není známo.

V roce 1563 postoupil Kokšín Zdeněk Kavka bratru Heralltovi a ten ho roku 1591 spolu s Vosím zastavil Adamovi na Poříčí. Do panství Červené Poříčí se později Kokšín dostal trvale a sdílel s ním další osudy. Podle berní ruly z roku 1654 bylo v Kokšíně 7 sedláků a dva pohořelí (později jejich počet stoupl na 10 a udržel se až do 20. století). Připomínali se i dva chalupníci. prvním historicky doloženým rychtářem Kokšína byl v roce 1715 Matěj Štěpán.

Starou cestu, protínající ves, nepřímo dokládá i existence bývalého hostince čp. 1. O prvním známém šenkýři, Šimonu Svobodovi, máme záznam už z roku 1716.

V roce 1826 bylo v Kokšíně 28 domů, ve kterých žilo 166 obyvatel O třináct let později v roce 1839 již 183 obyvatel. Počet obyvatel se pak zvyšoval po celé 19. století, takže v roce 1848 jich bylo již 187 a v roce 1868 ve 40 rodinách 194 obyvatel. Neměnil se ale počet domů. Ve vsi se nacházelo 10 sedláků, 15 domkářů, pastýř, hostinský a kovář. Mnohdy se jednalo o jednu a tutéž osobu. Na samém začátku 20. století obyvatelé Kokšína chovali 55 koní, 161 kusů hovězího dobytka, 62 kusů prasat, 4 kozy, 439 slepic, 47 hus a bylo zde evidováno 17 včelích úlů.¨

Obec trpěla díky blízkosti Úhlavy a zejména Točnického potoka častými záplavami.Rozvodněné toky znehodnocovaly travní porosty a přinášely různé nakažlivé nemoci pro dobytek. Nakonec bylo rozhodnuto zabránit častým záplavám regulací toku Úhlavy. Začalo se v roce 1933 od mostů ve Švihově a práce pokračovaly směrem ke Kokšínu a pak na Malechov, kde vznikl nový most. Regulací bylo vytvořeno nové koryto řeky, které bylo vedeno po ideální hranici mezi katastrálními územími Švihova a Kokšína. Louky nazývané původně "Za řekou", myšleno na levém břehu starého řečiště, byly po částečném zavezení zceleny s loukami na pravém břehu. Staré řečiště bylo částečně zachováno pod lomem, kde se z něj postupně vytvořily zajímavé tůně, dnes státem chráněná přírodní památka. Regulace byla dokončena až v roce 1954. Točnický potok byl regulován v sedmdesátých letech 20. století.

V Kokšíně se narodil v roce 1857 Josef Voráček profesor v Sofii a později v Uherském Brodě. Byl znalcem bulharského národopisu. Z bulharštiny též překládal, například básníka Ivana Vazova. Sám také psal básně a národopisná pojednání. Ze vsi jsou i další rodáci, kteří se prosadili "ve světě". Jsou jimi Josef Frouz z čp. 14, narozen v roce 1895 - správce školy v Bezděkově u Nepomuka, děkan Matěj Mazanec, narozený v roce 1872 a páter František Voráček z čp. 20 narozený v roce 1872, který byl farářem v Citorazi.
Pramen: vysvětlující tabule v Kokšíně.

Švihov Kamýk

Švihov - Kamýk - místní část města

Ves Kamýk je částí města Švihov. V Kamýku býval poplužní dvůr. Zmínky o Kamýku se objevují v první polovině 14. století, tedy v době, kdy začínají být osídlovány i méně úrodné, výše položené půdy. Ve druhé polovině 14. století jsou již historicky doložitelná jména Kamýk a Menší Kamýk. Zdá se, že v této době bylo majiteli území, na kterém se dnešní Kamýk nachází, více šlechticů. Byli to pravděpodobně Švihovští z Rýzmberka a zemanský rod Kamýckých ze Stropnic, který byl usazen na Komošíně a ve Svrčovci. Jedním z nich byl pravděpodobně i Smil z Komošína, který zemřel v roce 1420 a byl mlynářem v mlýně Světlík ve vsi Hráz, která tehdy patřila ke Kamýku.

Po husitských válkách byl Kamýk pustý a z dobových pramenů je známo, že ves byla pustá ještě v roce 1598. Ale již v roce 1616 nechal pan Humprecht Černín, který se stal novým majitelem švihovského panství, vystavět v Kamýku poplužní dvůr a následně i ves, která se jmenuje Nový Kamýk (Kamejk Nový).

V roce 1662 stála v areálu dvora dřevěná došková stodola, zděná šindelová maštal, dřevěný doškový ovčín pro 300 ovcí, 3 chlévy a místnost pro personál neboli ratejna. V Kamýku se chovalo 83 kusů hovězího dobytka, 10 koz, 19 prasat a 1 osel pro nošení vody dobytku.

V dalších letech se objevuje písemná zpráva, že v Kamýku je i zeleninová zahrada a sad neboli štěpnice, ve kterém se pěstuje různé ovoce. Součástí statku se staly i lesy.

V 19. století byl dvůr pronajímán a to od roku 1826 Josefu Tichotovi a po něm panu Popperovi z Blatné. V druhé polovině 19. století. Reformy zaváděné c.k. rakouskou monarchií vedly k zanikání jednotlivých budov. Naposledy byl zbořen v roce 1850, v té době již používaný jako obydlí mlatců, kteří mlátili ve dvoře obilí.

Švihov Kaliště

Švihov - Kaliště - místní část města

Kaliště je místní částí města Švihov. Ves Kaliště vznikla zřejmě až počátkem 16. století severně od Švihova. Byla nazvána po lesních kalužinách, i když četné skály v okolí nasvědčují tomu, že by se spíše hodil název Skaliště. Kaliště patřilo k jínovskému nebo stropčickému statku, ale roku 1574 se již uvádí jako součást statku roupovského. Tehdy se na Zelený čtvrtek rozdělili o dědictví synové Adama z Roupova - Jan, Hynek, Vilém a Kryštof Karel. Janovi z Roupova připadl třetí díl a v něm bylo mimo jiné zapsáno také Kaliště.

V berní rule z roku 1654 je ves uvedena u panství Červené Poříčí, které náleželo Adolfu Otovi hraběti z Cronenburku, vizitace zde byla provedena v období září 1654 - březen 1655. Jsou zde uvedeni dva sedláci: Matěj Matějka a Martin Smrčina, oba měli po 30 strychách polí.

Na mapě I. vojenského mapování z let 1764 - 1768 je zachycen čtyřstranný areál panského dvora s rybníkem, který později zanikl. Na mapě II. vojenského mapování je jižné od vsi zachycen velký ovocný sad. V roce 1832 bylo v Kališti 24 čísel popisných se 151 obyvatelem, v roce 1900 zde bylo 26 domů, ve kterých žilo 169 obyvatel české národnosti a v roce 1932 zde nacházíme 32 čísel popisných se 181 obyvatelem.

Kaliště bylo přifařeno ke Kbelu, do kterého zdejší děti chodily i do školy. Pošta byla ve Švihově. Ve vsi stála myslivna červenopoříčského statku.

V okolí obce se nachází buližníkové skalní pásmo. Mnohá ze skalisek mají svá jména - Teplá skála či Děravá skála. Nad vsí se nachází Dlouhá a Kocourova skála. Na některých skaliskách byla v minulosti objevena eneolitická výšinná sídliště. Stávala na dvou nápadných skalnatých buližníkových vrcholcích - Teplé skále a Koubově skále. První z nich, severozápadně od obce, které je z části zničeno lomem (531 m n.m., jižně od obce) je archeologicky bohatší, na temeni asi 100 metrů dlouhém má strmé svahy a terasovité plošinky. Keramické zlomky, vypálená omítka chatrčí a zvířecí kosti byly jedinými skrovnými doklady o sídlišti pastevců chámské kultury při výzkumu těchto lokalit v roce 1951. Nedaleko Teplé skály, v Teplém lese na mírném svahu nad údolím Úhlavy, leží mohylové pohřebiště kultury mohylové (střední doba bronzová) a milavečské.
Pramen: vysvětlující tabule na naučné stezce v Kališti

Švihov Jíno

Švihov - Jíno - místní část města

V roce 1339 je Drslav uveden jako svědek při prodeji Křenic chotěšovskému klášteru. Vilém (zřejmě Drslavův syn) se objevuje 25. března 1346 jako svědek na listině, ve které chotěšovský klášter pronajímá les a dvůr Skašov Prostějovi z Letin k založení vsi Lhoty. V roce 1384 bylo Jíno až na mlýn prodáno Něprovi z Roupova. Mlýn patřil v 16. století ke švihovskému panství a roku 1547 jej Jindřich Švihovský z Rýzmberka prodal Jindřichu Mladotovi z Jilmanic, který držel nedaleké Poříčí. Ten pak v roce 1569 Poříčí prodal Mikuláši Šicovi z Drahenic.

Podle berní ruly z roku 1654 byl ve vsi jeden sedlák a jeden chalupník, kteří spadali pod poříčské panství a dalších pět sedláků bylo evidováno na spojeném panství Roupov a Žinkovy. Později ves Jíno přešla prodejem k Červenému Poříčí celá. V roce 1700 měla obec 72 obyvatel, v roce 1730 již 106.

Ve starých listinách je její název uváděn i ve tvaru Junín, Jíma, Gino a Gynín. Ve vsi byl poplužní dvůr o výměře 121 ha. Nedaleko obce se na levém břehu nachází samota Kyselá.

Po polovině 19. století žádali obyvatelé Jína a nedalekých Nezdic o zřízení farnosti v Nezdicích, ke kterým by pak Jíno bylo přifařeno. To se nakonec podařilo a fara v Nezdicích byla postavena nákladem 8000 zlatých. Nezdická obec poskytla zdarma pozemek a Jíno dalo 100 zlatých. Škola v Nezdicích, kam chodily i děti z Jína, byla otevřena už v roce 1827.

Kříž u cesty na Borovy vysvětil nový nezdický kaplan Josef Šimek (ustanoven v roce 1862) na jaře 1863. V roce 1867 prodal šenkýř Matěj Bálek hospodu v čp. 5 i s polnostmi bratru Petrovi za 5000 zlatých. V roce 1885 vypukl požár ve stavení u Hřebcových.

V obci se dodnes dochovalo několik stavení s klenutou bránou a dřevěným špýchárkem.

V letech 1961 - 1963 byl vybudován na řece Úhlavě za obcí směrem na Červené Poříčí jez.

Od roku 1960 obec spadá pod úřad ve Švihově. V roce 1997 se osamostatnila, ale jen na několik let. Již od 1. ledna 2002 je opět integrovanou místní částí města Švihov.

V letech 1998 - 1999 byl postaven těsně nad obcí nový most.

Ničivé povodně

První známá povodeň přišla do vsi v roce 1839. Rozvodněný Vlčí potok tehdy odnesl například u stavení čp. 13 chlév i s krávou, v jiné části obce voda vybourala zeď maštale a na dvoře pak plavali koně. tehdy také zahynula dcera zdejšího pastýře, která před zuřícím živlem vylezla na bránu stavení čp. 20. Voda však vrata strhla a ona se utopila.

Za nejhorší povodeň lze považovat povodeň z roku 1889. Ze všech povodní zasažených vesnic na Přešticku nejvíce utrpělo Jíno. Vodním přívalem ve večerních hodinách byla zatopena takřka celá ves. V Kapli sahala voda až po střechu. Mlýn byl zatarasen troskami. povodeň tehdy postihla 23 obcí a vyžádala si přes 50 lidských životů.

Další povodeň přišla v roce 1890. Několik dní trvající deště rozvodnily přítoky Úhlavy a veškerá úroda kolem vodních toků byla zničena. V Jíně voda opět zaplavila jednotlivá stavení. Obyvatelům odplavalo vnitřní zařízení a z polí obilí. Nikdo tenkrát na štěstí nezahynul. Povodně zasáhly obec i při rozvodnění Úhlavy v červenci 1926 a v pozdějších letech poslední v roce 2002.

Regulace potoka v Jíně byla provedena v letech 1907 - 1910. Mnozí občané si při regulování toku přivydělávali i tím, že poskytli své povozy na svoz kamene či prováděli různé ruční práce. Nádeníkovi se tehdy platil 1 zlatý denně. Za přivýdělkem tak do obce přicházeli lidé z okolních obcí - Kamýku, Švihova, Červeného Poříčí, Vřeskovic, Borov a dalších. Kámen se těžil u Kaliště.

Rozsáhlou regulaci potoka připomíná i pomníček na okraji obce.

Pramen: vysvětlující tabule v Jíně

Švihov Bezděkov

Švihov - Bezděkov - místní část města

Ves Bezděkov, která je dnes částí města Švihov. Ves Bezděkov je poprvé zmiňována k roku 1379, kdy Něpr ze Skočec s bratrem Jaroslavem platili 4 hřivny a 1 groš za Jíno, Kaliště a podíl v Bezděkově. Po 126 létech, roku 1505 ves, uváděná již jako pustá, připadla Jindřichovi, synovi Půty Švihovského. Nová osada pak vzniká až koncem 18. století.
Při povrchovém průzkumu v roce 2000 byla v lese Štěpnice zjištěna skupina výrazných útvarů, pravděpodobně reliktů objektů zaniklé vsi Bezděkov. V blízkosti těchto útvarů se nachází tři souběžné úvozové cesty. Z jejich rozměrů lze usuzovat, že tvořily součást frekventované stezky. Pramen: www.svihov.cz

Švihov foto Radana Šašková

Švihov - město

Město Švihov leží na někdejší zemské stezce v krásném údolí řeky Úhlavy, deset kilometrů severně od Klatov. Pojmenování dostal Švihov od vlastního místa, kudy v táhlém údolí švihaly větry. První písemná zmínka o vsi Švihově je z roku 1245, kdy stávala v blízkosti kostela svatého Jiljí zemanská tvrz. Na konci 13. století se majiteli švihovského panství stali Rýzmberkové a založili malé městečko. Význam města se zvýšil až po výstavbě vodního hradu, se kterým je město od té doby spjaté a tvoří jeden celek. K rozvoji města přispěl především Půta Švihovský z Rýzmberka, jeden z nejmocnějších a nejbohatších šlechticů království, který město obdaroval mnohými výsadami. Za Kavků z Říčan dostalo město privilegium ke konání trhů a jarmarků. Na konci 16. století, kdy město získali Černínové z Chudenic, upadl i význam Švihova. Město také utrpělo za třicetileté války, kdy se přes něj dvakrát přehnalo švédské vojsko a město vyplenilo a vypálilo. Starobylý ráz městečka byl setřen požáry v 18. a 19. století. Další katastrofu město zažilo v roce 2002, kdy ho zasáhla ničivá povodeň. Nyní Vás Švihov přivítá velmi příjemným prostředím s množstvím památek a turistických zajímavostí.

Přímo v centru města stojí vodní hrad Švihov, který je dávným svědkem historie města. Tento monumentální hrad s důmyslným opevňovacím systémem byl postaven na přelomu 15. a 16. století za asistence významného stavitele Benedikta Rejta a je jedním z posledních vodních hradů v České republice. Hrad byl vybudován na umělém ostrově, jehož okolí mohlo být při napadení nepřítelem zaplaveno z okolních rybníků. Při prohlídce hradu zjistíte, jak žila šlechta v době renesance, a prohlédnete si krásný dobový nábytek. A pokud se nebojíte, můžete hrad navštívit i v noci. Každý rok v srpnu se zde konají noční prohlídky doplněné příběhem z minulosti. Na hradě se také natáčely velmi známé pohádky jako Tři oříšky pro Popelku, Tři životy nebo Šašek a královna.

Další významnou památkou je gotický kostel sv. Václava přestavěný v barokním slohu. Historickou raritou je i kostel, ve kterém se bydlí. Je jím špitální kostelík sv. Jana Evangelisty ze 14. století vymalovaný gotickými malbami, které se dochovaly dodnes. Za návštěvu stojí také kostel sv. Jiljí, který je pozůstatkem prvotního zemanského sídla ve Švihově. Byl založen v době, kdy v Čechách vládl románský sloh. Nyní jsou na stavbě velmi dobře patrné románské i gotické prvky, najít zde můžete i známky baroka. Od 2. poloviny 16. století byl Švihov střediskem Židů z širokého okolí. Byla zde honosná synagoga z roku 1783, matrika a židovská škola. Jako pozůstatek těchto časů se ve Švihově dochovaly dva židovské hřbitovy. Starý židovský hřbitov byl zřízen roku 1644 a tvoří ho kolem 140 náhrobků, z nichž některé jsou hodnotnými uměleckými díly. Za viaduktem cca 150 m od starého hřbitova se rozkládá nový židovský hřbitov, který byl založen roku 1878 a nachází se zde 35 náhrobků.

Krásu Švihova a jeho okolí vám přiblíží naučná stezka, která vás zavede do míst šerého dávnověku, bohaté historie středověku a vzácných kulturních a přírodních památek. Naučná stezka má 20 zastavení a dělí se na vnitřní (město) a vnější okruh (Stará Úhlava, Kokšínský hrádek, Kamýcká skála, hradiště Tuhošť). Město žije bohatým kulturním životem, v létě se zde koná např. Švihovské hudební léto, Dobývání hradu, festival České hrady, Pouťové heligonky a mnoho dalších. Do správního obvodu Švihova patří také obce Bezděkov, Jíno, Kaliště, Kamýk, Kokšín, Lhovice, Stropčice, Těšnice, Třebýcinka a Vosí.

Odnesl Půtu Švihovského čert?

Jednoho dne přišla pana Půtu prosit mladá dívka, aby si mohla vzít chlapce z vedlejšího panství. To ale bylo v té době zakázáno. Půta ji však vykázal z hradu a tak šla za jeho hodnou ženou Bohunkou, aby se za ní u Půty přimluvila. Půta se to však dozvěděl a nechal dívku zaživa zazdít v hradních sklepeních. Když se chystal vztáhnout ruku i na svou ženu Bohunku, přiletěl čert a odnesl ho do pekel. Od té doby se Půta zjevuje v noci na Švihově jako ohnivý pán a svými ohnivými důtkami trestá každého, koho potká. Říká se, že z prokletí ho může vysvobodit jedině paní Bohunka, která po smrti také nenašla klid a po hradě obchází jako černá paní. Musí rozebrat celý hrad – kámen po kameni a ty poté vrátit do míst, odkud byly na stavbu hradu vytěženy. Ale protože hrad dodnes stojí, tak se to paní Bohunce dosud nepodařilo a bloudí v jeho temných chodbách dodnes.

Pramen: Běleč mikroregion, vydal Mikroregion Běleč, 2013.

Sveradice

Svéradice - obec

Územně největší obec Horažďovicka je poprvé písemně zmíněna r. 1264 jako držba Drslava ze Svéradic. Na vrchu Kostelíku stojí kaple sv. Bartoloměje, založená v 2. Pol. 16. Století pravděpodobně Adamem Chanovským z Dlouhé Vsi a na Chanovicích, jehož rod držel Svéradice 202 let (1467 – 1669). V roce 1843 byla kaple zvětšena do nynější podoby. Barokní oltář s obrazem sv. Bartoloměje je z počátku 17. Století, jak dokazují zápisy z let 1637 – 38. Jejich autorem je známý jezuitský spisovatel a misionář Albrecht Chanovský z Dlouhé Vsi, narozený r. 1581 na zdejší tvrzi. K mileniu 2000 postavili “ Na Kostelíku” čtyři svéradičtí občané výklenkovou kapličku sv. Václava. Svéradická tvrz stála v areálu poplužního dvora čp. 15, v místech, kde dnes stojí špýchar. Nedaleko něho, východním směrem, jsou u silnice na Slatinu boží muka z r. 1868 a při nich v zemi položený mramorový náhrobník s nečitelným erbem a letopočtem 1747. Nejspíše jde o místo posledního odpočinku francouzského šlechtice, který zde zahynul ve válce o nástupnictví. Pramen: www.sveradice.cz

Sušice Záluží

Sušice - Záluží - místní část města

Záluží je místní částí města Sušice.

Sušice Vrabcov

Sušice - Vrabcov - místní část města

Vrabcov je místní částí města Sušice.

Sušice Velká Chmelná

Sušice - Velká Chmelná - místní část města

Velká Chmelná je místní částí města Sušice. Velká Chmelná leží asi 4 km severovýchodně od Sušice.

Sušice Rok

Sušice - Rok - místní část města

Rok je místní částí města Sušice. Leží jihovýchodně od centra města.

Sušice radnice foto Ivo Šašek

Sušice - radnice

Renesanční budova radnice stojící uprostřed náměstí je sídlem MÚ a Městského informačního centra. Dvoupatrová renesanční stavba s přístupnou 30,5 metrů vysokou vyhlídkovou věží, stojí uprostřed náměstí. Je to jedna z největších radnic v Čechách. Svou dnešní podobu získala při přestavbě v letech 1850 – 1851. Budova radnice sloužila nejrůznějším účelům: podle dobových záznamů se tam nacházely dvě sýpky na obilí, v roce 1850 bylo v severním křídle zbudováno také vězení , prostory radnice byly pronajaty městské spořitelně, své zázemí zde nalezlo i městské muzeum. Ve vestibulu radnice , je umístěna jedna z nejstarších památek Sušice. Je to kamenná deska s latinským nápisem, která byla původně zasazená ve zdi Klášterní brány (zbořené roku 1856). Český překlad latinského textu zní: „ Roku 1322 Jan První, český a polský král a kníže lucemburský, syn Jindřicha, císaře římského, vzorného křesťana, tuto obec dal obehnati hradbou; kteréhož to vznešeného krále a jeho potomků věčná památka budiž na nebesích. Amen.“ Na levém nároží radnice je k vidění zvonek Planýř, který sloužil k ohlašování požárů. Poslední rozsáhlou rekonstrukcí radnice prošla na začátku 21. století, kdy proběhla modernizace vnitřních prostor, bylo zastřešeno vnitřní nádvoří radnice, vybudován výtah a podkrovní výstavní prostory, do přízemí radnice bylo umístěno informační centrum. V informačním centru získáte turistické informace a můžete si půjčit klíče do vyhlídkové radniční věže.

Sušice Nuzerov

Sušice - Nuzerov - místní část města

Nuzerov je místní částí města Sušice.

Sušice Humpolec

Sušice - Humpolec - místní část města

Osada Humpolec je místní částí města Sušice. Leží v Kašperskohorské vrchovině a je od dalších sídel oddělena pásmem lesa.

Strašín Zuklín

Strašín - Zuklín - místní část obce

Zuklín je místní částí obce Strašín. Tvrz v Zuklíně je prvně připomínána v roce 1631. Zuklínský statek spadal od roku 1713 pod jezuitský řád v Klatovech a po jeho zrušení v roce 1773 přešel do královské komory a následně do náboženského fondu. Od fondu statek koupil v roce 1809 Erazim Obst. Kromě zemědělství se lidé v Zuklíně živili prací v lese a výrobky ze dřeva, především byly známé zuklínské dřeváky.

Sušice Františkova ves

Sušice - Františkova Ves - místní část města

Františkova Ves je místní částí města Sušice.

Sušice Albrechtice

Sušice - Albrechtice - místní část města

Albrechtice u Sušice jsou místní částí města Sušice. Dominantou vesnice je kostel sv Petra a Pavla na úbočí kopce Sedlo na jehož vrcholku se nachází rozhledna a dochovaly se na něm pozůstatky keltského hradiště. Ve vsi u kostela roste památná lípa a nedaleko vesnice se nachází národní přírodní památka Pastviště u Fínů.
Do roku 2006, kdy byl skácen, rostl ve vsi i památkové chráněný topol.

Sušice foto Ivo Šašek

Sušice - město

Bývalé královské město se rozprostírá po obou březích zlatonosné řeky Otavy. Pramenů pro poznání nejstarší historie Sušicka je málo a jsou velmi kusé. Důležitým faktem z nejstarší historie Sušicka je jeho dočasná příslušnost k Bavorsku. Neví se přesně kdy se Sušicko dostalo do držení Bavorského rodu Bogenů a o jak rozsáhlé území se jednalo, ale pravděpodobně je přinesla věnem dcera knížete Vladislava I., která se roku 1124 provdala za Fridricha II., hraběte z Bogenu.
Když pak Přemysl Otakar II. získal Sušicko natrvalo zpět, dochází velmi brzy poté k založení nového města - Sušice. Starší sušické osídlení ( zmíněná osada Nuželice a osada na úpatí Svatoboru) nemělo vzhledem ke své poloze na úpatí svahů možnost dalšího rozvoje, nevyhovovalo rostoucím potřebám obchodu a řemesel a tak bylo založeno město zcela nové přímo u Otavy.
Vývoj Sušice ve středověké město byl dokončen roku 1322, kdy na příkaz Jana Lucemburského bylo nové město obehnáno hradbami.
Za Karla IV. dostala Sušice další privilegia, která ji zařadila mezi města, jež nesměla být zastavena nebo zcizena koruně.
Panování Karlova syna Václava IV. v Čechách bylo charakteristické neustálými konflikty mezi králem a šlechtou, které vedly ke zformování tzv. panské jednoty, v jejímž čele stál Jindřich z Rožmberka. Tomu tehdy patřila i polovina velhartického panství a pravděpodobně ještě i jiné zboží na Sušicku. Roku 1395 oblehl se svým vojskem město. Ale Sušice, jako královské město, stála na králově straně.
Na obyvatelstvo sušického kraje zapůsobila náboženská reformace a učení Jana Husa velice silně. Sušice se stala doslova oporou husitů. Teprve po definitivní porážce husitů u Lipan roku 1434 se Sušice podřídila zemské jednotě.
Také roku 1547 byla Sušice jako královské město králem Ferdinandem I. potrestána za odepření pomoci a poslušnosti - Sušice musela odevzdat všechna privilegia a statky a zaplatit velikou pokutu. Privilegia byl později sice vrácena, ale statky byly zabrány a rozprodány.
Během období třicetileté války celý okolní kraj při svých taženích pustošila vojska obou stran. V zimě roku 1640 měl v Sušici svůj hlavní stan generál Piccolomini. Roku 1641 po zpustošení Klatov ovládli Sušici Švédové, roku 1645 tudy táhlo vojsku švédského generála Torstensona, v zimním období 1646 - 47 se zde na zimu rozložila císařská vojska, v únoru 1647 byl v Sušici hlavní štáb císařského vrchního velitele arciknížete Leopolda Viléma.
Ani v tomto období však nenastal na Sušicku příliš velký hospodářský rozvoj. Příčina byla pravděpodobně jednak v tom, že zde nebyl dostatek přírodních zdrojů ( kromě dřeva) a navíc přetrvávalo i špatné spojení - chyběla dostatečná železniční síť, větší splavné toky, kvalitní silnice pro automobily. Přesto ve třicátých letech 20. století v Sušici a okolí pracovala celá řada nejrůznějších továren a továrniček, většinou však menšího charakteru a až na několik výjimek zaměstnávajících jen velmi malý počet zaměstnanců. V oblasti dřevozpracujícího průmyslu to byly například pily.
Pramen: Řezníčková Zdeňka, Muzeum Šumavy

O Sušici a okolí byly Českou televizí natočeny pořady v rámci cyklu Toulavá kamera. Pořady jsou ke shlédnutí na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=3
nebo
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=11
nebo
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=18

Strašín Maleč

Strašín - Maleč - místní část obce

Maleč je místní část obce Strašín.

Strašín foto Radana Šašková

Strašín - obec

Historie obce Strašín

Osídlení zdejší oblasti se datuje až do dob mladší doby železné, tehdy sem přišel kmen Keltů. Trvalé osídlení kraje pak začíná v 6. – 10. století, kdy se zde usazují slovanské kmeny. Strašínská obec původně vznikla ze samot, které se postupem času rozšiřovaly a sbližovaly se. První dochovaná písemná zmínka o vsi samotné pochází z roku 1254. Z dochované zprávy vyplývá, že zdejší faru spravovali strakoničtí johanité. Ves již tehdy pravděpodobně patřila Vítkovcům, předchůdcům Rožmberků. Ve 13. století se také datuje vznik hrádku v blízkosti Strašína na skalnatém hřbetu Na výškách.

O vzniku názvu obce existuje několik domněnek. Podle jedné je jméno „Strašín“ odvozeno z osobního jména „Stráša“ (Strášův dvůr, sídlo). Jiná teorie název odvozuje od základu „stráž“, pocházejícího od strážní funkce vsi u stezky z bavorského Pasova. Nabízí se také teorie, podle které zde v minulosti došlo k nějaké strašné nebo strašidelné události. Dokonce se traduje, že ve staré knize, která byla uložena v žihobeckém kostele, je latinsky zapsáno: „Strašeň locus horribilis“ – Strašeň místo hrůzné. Ať už je původ jména obce jakýkoliv, musel název v průběhu let projít dlouhou cestou, než dosáhl dnešní podoby. V roce 1254 se tak v dochovaných materiálech objevuje tvar Strahen, r. 1274 Strazen, r. 1380 in Strassin, r. 1405 Strassin, na počátku 17. století Strassen, po roce 1617 Strassyn a do roku 1924 pak Strašeň. V roce 1924 je úřední název obce změněn na dnešní tvar Strašín.

R oku 1274 prodává Vítek z Krumlova Strašín se dvěma mlýny a pozemky strakonickému převoru. Dalšími majiteli obce se stávají pánové na Rabí. K roku 1369 je zdejší kostel uváděn jako farní a poutnický. Kostel byl s historií obce úzce spjat - to, že se zde několikrát v roce setkávali lidé z celého okolí, mělo na rozvoj Strašína pozitivní vliv. O umístění kostela na vysoké skále uprostřed údolí vypráví několik legend. Podle jedné bylo původní místo výstavby jinde, nadpřirozená síla však postavené bourala a přemisťovala na Hůrku. Když zahřmělo a nebe se otevřelo, všichni tvrdili, že uviděli Pannu Marii, jak kameny přenáší. Po třech dnech a nocích tak nezbývalo než její přání splnit a začít stavět na Hůrce. Další legenda také mluví o pokynu z nebes. Panna Marie se se synáčkem v náručí zjevila knězi na skále za kostelem. Na znamení svého zjevení utvořila ve skále důlek, ze kterého ihned „vyprejštila voda“. Skutečně důstojným poutním místem se Strašín stal za správy pana Půty ze Skály a na Rabí, který byl velkým strašínským mecenášem.

V dobách husitských válek se ve Strašíně podávalo „podobojí“, ves se tedy připojila ke straně kalichu (husitskému hnutí), a to i přes snahu kněží udržet zde katolický vliv. Husitský správce však nepřál zdejším hojně navštěvovaným mariánským poutím a kostel nechal zamknout. Husitská posádka pak dohlížela, aby se procesí nekonalo. Po pánech na Rabí se ves dostává do majetku rodu Švihovských. Rodina se však postupem času dostala do velkých dluhů, kvůli kterým začala svá panství rozprodávat. Roku 1545 tak Jindřich Švihovský z Reisenberka a Břetislav Švihovský prodali své díly Strašína Bernartovi Kocovi z Dobrše. Oba pánové obec sice záhy vykoupili zpět, hned v roce 1547 ji však byli nuceni prodat znovu, tentokrát Kryštofu Kocovi z Dobrše.

Po smrti Václava Koce v roce 1609 se Strašín dostal do rukou Ludmily Kocové. Ves pak byla správně přičleněna k Žihobcům, se kterými pak nadále sdílela své osudy. Novým majitelem obce se stal roku 1616 Jaroslav Bukovanský Pinta. Ten se však během stavovského povstání přidal na stranu stavů a po porážce na Bílé hoře mu byl majetek zkonfiskován. Během třicetileté války obyvatelstvo muselo snášet řadu válečných útrap. Usedlosti ve Strašíně však válka přímo nepostihla, přestože se zde odehrála jedna dramatická událost - v roce 1619 u Strašína přepadlo stavovské vojsko část drancujícího oddílu císařského vojska a Uhrů a všechny císařské pobilo.

Žihobecký statek spolu se Strašínem získal válečný dobrodruh don Martin de Huerta, po jeho smrti majetek přešel na dalšího vojenského pána Antonína Lopeze de Gradina a nakonec se dostal do vlastnictví svobodného pána Iselina z Lanna. K roku 1677 se váže první dochovaná zmínka o strašínské škole. Kantor se držel při zdejším kostele a přiživoval se tkalcovstvím. Roku 1710 Strašín spolu s dalším majetkem koupil pasovský biskup Filip hrabě z Lamberku, jeho rodu pak ves patřila až do zrušení poddanství v roce 1848.

V letech 1754 – 1756 byla ve Strašíně postavena nová budova fary. Tereziánský katastr ve vsi k roku 1757 udává 23 hospodářů, výměra polí byla udávána 350 strychů, dále je uváděno 60 strychů obecních pastvin a sena z luk na 121 vozů. Ve vsi byli podle záznamu dva mlynáři a kovář. V roce 1778 byla zdejší škola jednotřídní a docházelo do ní celkem 131 žáků. Koncem 18. století se ve Strašíně začala rozvíjet řemesla a živnosti. Začala také výstavba nových domů, zakládaly se spolky a politické strany. K roku 1849 je v obci uváděno 560 obyvatel, Strašín tehdy čítal 62 popisných čísel. Hospodařilo tu 5 mlynářů, šenkýř, bednář, tkadlec, pernikář, kamnář, tesař, krejčí, švec, kupec, kovář, pazderník a valchář, dále tu svou činnost vykonával farář, kostelník, učitel, revírník, adjunkt, slouha a pastevec. Od roku 1850 začínají v dolní části obce na vykácených mytích pod lesem vznikat nové domy. Z nich se postupně zrodila nová část Strašína s názvem Lazna (od staročeského slova „láz“ – pozemek na samotě u lesa).

Roku 1853 byla na zdejší návsi postavena kašna. Místní škola, která byla umístěna v domě č.p. 17, v této době přestala vyhovovat stále narůstajícímu počtu dětí. V letech 1854 – 1856 proto proběhla výstavba nové školní budovy. V době jejího uvedení do provozu byla škola dvojtřídní a docházelo do ní na 286 dětí. Počet žáků i nadále stoupal, škola tak byla nakonec v roce 1875 rozšířena na trojtřídní, v roce 1883 na čtyřtřídní a o dalších pět let později dokonce na pětitřídní. Mezitím v lednu roku 1884 založil učitelský sbor ve Strašíně knihovnu. V roce 1908 byl na pravé straně u cesty vedoucí ze Strašína ke kostelu založen nový hřbitov. K roku 1910 žilo v obci na 829 obyvatel, svou živnost tu vykonávali mlynář, pekař, hračkář a truhlář, kolář, kramář, zedník, truhlářský mistr, soustružník a řezbář. V tomto roce byla ve Strašíně zřízena živnostenská pokračovací škola. Od počátku 20. století se v obci také intenzivně rozvíjí spolkový život. V roce 1903 tu byl založen Sbor dobrovolných hasičů, v roce 1904 Ochotnický spolek Kollár, v následujícím roce Vzdělávací sbor a Národní Jednota Pošumavská, v roce 1909 Kampelička, spořitelní a záložní spolek a v roce 1912 Sdružení chovatelů, na který postupně navázal spolek Včelařů.

Do poklidného života obce zasáhl v roce 1914 příchod první světové války. Ze Strašína bylo na frontu povoláno 33 branců, 7 nováčků a nastoupilo 8 domobranců. Během války všichni trpěli velkým nedostatkem, potraviny a další zboží byly k dostání pouze na příděl, lidé museli odvádět povinné dávky pro potřeby armády. Bída se stále stupňovala a do konce války obyvatelstvo nejednou poznalo i hlad. Kýžený mír zavládl až v roce 1918. Na bojištích padlo 14 strašických mužů. Těm byl ve vsi roku 1924 odhalen pomník.

Po válce se život v obci postupně vrátil do starých kolejí. Ve 20. letech žilo v obci na 971 obyvatel, z živností tu bylo vedle několika obchodů, trafik a hostinců také řeznictví, pekařství, mlýny, pily, truhlářství, kovářství, klempířství, kolářství, krejčovství, obuvnictví, zednictví a svou činnost tu vykonávala i porodní asistentka. Strašín byl v době první republiky obchodním, hospodářským a kulturním centrem pro široké okolí. Po válce se v obci začal rozvíjet společenský život, hned v roce 1918 tu byla založena TJ Sokol, o dva roky později Dělnická tělovýchovná jednota a v roce 1921 Obec čsl. legií. V roce 1928 na vršku Strašína vzniká nová čtvrť zvaná Veselíčko (pojmenovaná podle jmen prvních osadníků).

Konec 30. let s sebou přinesl velké napětí a strach z nacistické hrozby. Dne 6. září roku 1938 na obranu obce nastoupily pohotovostní oddíly „SOS“, dále tu byly zavedeny noční hlídky a 40 mužů kopalo zákopy a záseky proti německé armádě. V noci pak obcí projížděla vojska československé armády směřující k hranicím. Dne 23. 9. proběhla částečná mobilizace, při níž zdejší záložníci nastoupili ke svým útvarům. Za necelých 14 dní se však opět všichni vrátili.. V březnu roku 1939 republiku obsadila německá armáda. Následně byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. V době okupace ves držela pohromadě, lidé si věřili a pomáhali (výjimku tvořilo pouze několik jedinců, kterým se ostatní většinou vyhýbali). V roce 1944 byla v zuklínském lese objevena tajná vysílačka. Gestapo však na místě objevilo pouze prázdný kufřík. Na rozkaz gestapa pak naši četníci provedli razii v bytě podezřelého pana Borůvky z Prahy (v č.p. 117), dali mu však možnost, aby unikl. V této době byli někteří zdejší občané nuceně nasazováni. V roce 1945 bylo do obce přiděleno 222 německých uprchlíků, většinou ze Slezska. Bydleli ve škole. Ke konci války Strašín zažil několik hloubkových náletů, zaměřených na německé cíle. Obcí také začali procházet němečtí uprchlíci, vojáci i civilisté. Mír přinesl květen roku 1945.

Strašín se po válce z prožitých útrap postupně vzpamatoval a mohlo začít další období jeho rozvoje. Ani ve válečných letech však vývoj obce zcela neustal, v roce 1940 tu byla zřízena Újezdní škola měšťanská, která byla v příštím roce přejmenovaná na Hlavní školu, jejíž ředitelství bylo odděleno od školy obecné. Roku 1948 bylo v celé obci dokončeno zavedení elektrického proudu, hned v příštím roce tu proběhla instalace obecního rozhlasu. V listopadu roku 1949 byla dále v budově Kampeličky zřízena sňatková síň. Dne 17. 4. 1950 byl Strašín sloučen s obcí Nahořánky. V roce 1954 byla v obci zřízena školní jídelna, v roce 1955 pak byla otevřena mateřská škola. Hned v roce 1956 byla zdejší škola opravena a při výročí 100 let jí byl udělen název Osmiletá střední škola Karla Klostermanna. Významným byl pro Strašín rok 1957, kdy byla zahájena úprava domu č.p. 16 na kulturní dům (dokončena byla v roce 1960) a současně bylo založeno JZD. Obec se pak stala okrskem pro JZD Strašín, Věštín, Soběšice, Damíč, Nezdice, Pohorsko, Ostružno a Šimanov. Od roku 1958 byl v obci vydáván strašínský zpravodaj. V roce 1959 byla ve Strašíně dokončena výstavba družstevní stáje a také proběhla kolaudace nového kravína.

V roce 1965 byla v obci dokončena nová požární zbrojnice, v jejím prvním patře byl zřízen byt pro učitele a prostory v přízemí se upravily pro mateřskou školu. Ve stejném roce byl pomník obětí první světové války přemístěn do průčelí parku. V roce 1969 byla opravena kaple sv. Barbory, dále byly v obci zřízeny autobusové čekárny. V roce 1971 pak byla zavedena autobusová linka Nezdice-Strašín-Sušice. V této době již probíhala výstavba první družstevní čtyřbytovky. V roce 1973 byl v obci postaven nový kravín, v roce 1974 tu byl vybudován lyžařský vlek a zřízena byla také družina mládeže, na kterou v příštím roce navázala generální oprava školy. V roce 1977 proběhla výstavba nové silnice Strašín-Věštín. Následujícího roku byla ke Strašínu jako osada připojena Maleč. V letech 1983 – 1990 proběhla celková rekonstrukce a modernizace zdejší školy. V roce 1987 se pak obec dočkala domu služeb, ve kterém byla umístěna pošta, řeznictví a uzenářství, pobočka České spořitelny a kadeřnictví.V roce 1995 došlo k rozšíření zdejšího hřbitova. V příštím roce ve Strašíně vypukl požár kulturního domu, díky obětavosti místních občanů však bylo jeho vnitřní zařízení zachráněno.

V roce 1999 obec vstoupila do mikroregionu Centrální Šumava. Dne 9. 6. 2004 byl Strašínu udělen znak a prapor. V současnosti je Strašín slibně se rozvíjející obcí. Služby tu poskytuje Zdravotní středisko, lékárna, pošta, knihovna, kadeřnictví a západočeské konzumní družstvo. V obci je základní škola 1. stupně (2 třídy), svou činnost zde vykonává řada spolků – sbor dobrovolných hasičů, myslivecké sdružení, včelařský spolek, rybáři a dámský klub. Další rozvoj obce slibuje atraktivnost zdejšího území pro mladé obyvatelstvo. Vedle bohaté historie se Strašín může pyšnit také řadou významných osobností, které odsud pocházejí (narodil se zde např. František Vlastimil Jáchym, významný spolupracovník Josefa Jungmanna a K. H. Borovského nebo prof. MUDr. Karel Raška DrSc., významný vědecký pracovník). K roku 2004 ve Strašíně žilo na 360 obyvatel.

Použitá literatura: Sucháčová, J., Ing. Helíšková, J., Mgr. Hromádková, L.: Strašín ze starobylých končin Šumavy. OÚ Strašín 2004

Pramen: www.strasin.cz

O Strašínu byl Českou televizí natočen pořad v rámci cyklu Toulavá kamera. Pořad je k dispozici na adrese: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=15

Spáňov foto Ivo Šašek

Spáňov - obec

Spáňov se v písemných pramenech poprvé objevuje v roce 1372. Uvedená první zmínka v roce 1372 je spojena se jménem "Sudivoje ze Spáňova", který tu měl vladycké sídlo. K nejstarším majitelům a vůbec dějinám vsi, u níž se dá předpokládat raně feudální původ, máme jen nepatrné informace. Víme, že dalšími držiteli byli Otík z Tisové a Spaňovští z Lisova.

V 15. století koupilo ves město Domažlice a Spáňov tak s Chrastavicemi, Milavčemi, Bořicemi, Nevolicemi, Petrovicemi, Luženicemi a Luženičkami byl součástí městského majetku. Městu pak s kratšími přerušeními (např. v 1. polovině 16. století patřil Ferdinandovi I., koncem 16. století připadl k Rýzmberku) náležel do roku 1850.

Spaňovští spolu s dalšími obyvateli městských domažlických a chodských vsí byli přifařeni ke kostelu Zvěstování Panny Marie na Dolním předměstí (dnešní kostel U svatých). Do školy chodily děti do Kouta na Šumavě.

Škola tam byla zřízena jako filiálka farní školy ve Kdyni v roce 1794 Josefem Filipem ze Stadionu a Thanhausenu. Vedle koutských a spánovských dětí byly ke koutské škole přiškoleny děti ze Starce a dvora Bělohrad. Při stavbě této školy poskytla vrchnost stavební materiál a platila dělníky, přiškolené obce poskytly povozy na dopravu materiálu. Škola byla zřízena jako jednotřídní a v roce 1792 ji navštěvovalo 136 dětí. O další třídu byla rozšířena v roce 1833, když už ji ve školním roce 1824-1825 navštěvovalo celkem 219 dětí.

Název vznikl jako přívlastek: Spáňův dvůr. Právě příjmení Sspan je doloženo pro sousední ves Zahořany (1464 Johanni Sspan juniori de Zahorzan). Soudí se, že Spáňov tedy založili předkové tohoto muže. Jméno bylo německého původu a znamenalo v žertu truhláře nebo suchého člověka. Ve 14. století české obyvatelstvo názvu nerozumělo a spojovalo jej se spaním, proto se název obce vyskytoval i ve tvaru Spáněv. Ve 14. až 16. století se v blízkém sousedství nacházela pustá ves podobného jména "Skanov" a místopisci se domnívají, že byla původně částí Spáňova.
Pramen: www.spanov.cz

Soběšice Mačice

Soběšice - Mačice - místní část obce

Mačice jsou místní částí obce Soběšice, od které jsou vzdáleny cca 2 km. Ve vsi je veřejnosti nepřístupný hospodářsky využívaný zámek. V jeho areálu se nachází špýchar, který je vyhlášen kulturní památkou.

Soběšice Damíč

Soběšice - Damíč - místní část obce

Osada Damíč se zachovalými hospodářskými staveními, je místní částí obce Soběšice.
V lese u osady se nachází 2,8 m vysoký kámen, který je považován za menhir.

Soběšice

Soběšice - obec

Nejstarší dochované záznamy o obci Soběšice (Sobyezicz, Sobieticze) se datují k roku 1381 – od něj je i odvozováno založení obce, pravděpodobně však byla založena mnohem dříve.
Zemědělská obec Soběšice byla od středověku vsí majetkově smíšenou, půda i poddaní náleželi několika feudálům. Obec byla od středověku rozdělena na selské dvory, chalupníky a domkáře. Postupem let přibývaly malé usedlosti, jejich majitelé vypomáhali na selských gruntech.

Při sčítáni lidí v roce 1910 měly Soběšice 990 obyvatel. Od té doby se počet lidí trvale žijících v obci snižuje. Živili se hlavně zemědělstvím.

Z řemeslníků bylo nejvíce zedníků, pak truhlářů a kolářů. Po domácku se vyráběly nejšle čili dřeváky, nůše, košíky, kosišťata, hrábě, ošatky na chleba. Na Parýzku se vyrábělo cementové zboží, u silnice za novou školou stávávala cihelna. Zedníci a stavební dělníci dělali u různých firem zejména v Plzni. Pěšky chodívali v neděli odpoledne do Žichovic na vlak a po týdnu se pěšky vraceli. Ženy, které zůstaly doma s dětmi, musely hospodařit na polích.

V zimě chodily do lesů party dřevařů na práci, kterou nazývali panskou robotou, neboť místo platu dostávali chvojí, vršky stromů a pařezy. Ženy domkářů a nemajetných jezdily do řepných krajů na pletí a okopávání cukrovky. Za sezónu si vydělaly 500 Kčs i více. Na podzim se jezdilo i s dětmi do okolí Žatce na česání chmele. Za Rakouska chodili Soběšičtí na chmel údajně i do Bavorska a to pěšky.

V obci působily tři hudební kapely. Soběšičtí muzikanti putovali s cirkusy po celém světě.

Pramen: www.sobesice.cz

Hastrmanka a čarovní pentlička

Už je tomu hodně dávno, když jel sedlák Kavale do Horažďovic na jarmark prodat koně. Ještě za soumraku vyvedl čeledín koně ze stáje na dvůr a postříkal ho vodou se slovy: „Kolik krůpkůch, tolik kupcůch!“
Připomenul sedlákovi, než nasedne na bryčku, aby ze statku vykročil pravou nohou: „To proto, aby se vám, pantáto, nic zlýho nestalo.“ Uvázal koně za bryčku a ještě popřál: „Dobrý pořízení. Pámbů s váma a zlý pryč. Zdrávi dojeli.“ Pak konečně sedlák Kavale vyskočil na kozlík bryčky a vyjel směrem k Horažďovicům.
S prvními slunečními záblesky se hustou ranní mlhou pozvolna prodíral úsvit. Koně šli pomalu po známé silnici a pranic jim nevadily šedivé mokré chomáče usazující se na okraji cesty. „Divný kuropění,“ pomyslel si Kavale a zatoužil po teple svého útulného gruntu. U mačického rybníka míjel ženu, která tam postávala celá zahalená do zeleného vlňáku. Když sedlákovi pokynula rukou, aby zastavil povoz, dlouhé husté třásně vlňáku se v mlze stříbřily a pohupovaly jako vlnky na rybníce.
Sedlák zastavil povoz. „Dobrýtro, taky na jarmark?“ zeptal se ženy. „I kdeže, jdu jen kousek cesty, do Frymburka,“ švitořila a z vlňáku vykukovaly na sedláka velké zelené oči. „Dete z daleka?“ vyzvídal Kavale. „Zdaleka? Ani moc ne, jen ze strašeňskejch samot,“ líbezně odpověděla žena a už se hrnula k sedlákovi na bryčku. Trochu si natřásla ten prapodivný vlňák a pohodlně se usadila vedle Kavaleho na kozlíku. Sladce se na něho podívala a její velké oči zářily úsměvem.
„Co by to mohlo bejt za samoty? Všecky znam a žádnou takovou podivnou ženskou sem tam nikdy nepotkal,“ v duchu mudroval sedlák Kavale a pranic nedbal na půvaby a svůdné tetelení ženy vedle sebe. „Že ty ženská budeš hastrmanka z frymburskýho rybníka a že ty mne chceš vočarovat?“ napadlo sedláka. No počkej uvidím, ci si zač,“ poposedl blíže k ženě tak, že si sedl na cíp její sukně, který vyčuhoval z vlňáku. Mlčky pak jeli dál, skorem až k Frymburku. Najednou žena poprosila, aby sedlák zastavil, že ten kousek do vsi už dojde sama. Kavale zastavil koně a čekal, až žena vstane. Ta se nemohla pohnout, protože jí pevně seděl na sukni. „Prosím, pane, pusťte mne,“ žadonila. Ale Kavale se jen usmíval a ještě těsněji přisedl k hastrmance: „Kdepak, na trh do Horažďojc se mnou pojedete, aby sem měl při prodeji koně štěstím“ zahřímal. Hastrmanka se lekla. Přestala se sladce usmívat, slibovala všechno možné, jen aby ji sedlák pustil a začala úpěnlivě naříkat.
V tom zasvištěl od frymburského rybníka prudký vítr, mlha klesla k zemi a před vozem stál vodník. Škemral, prosil a ubezpečoval Kavaleho, že se mu dobře odmění, jen když pustí jeho ženu. A už vplétal jednomu koni do hřívy červenou pentli.
Kavale slýchával, že hastrmani přinášejí štěstí. Pozdravil vodníka: „Dej pánbů šťastný dobrýtro.“ A odsedl si. Hastrmanka hned hup z vozu a než se sedlák nadál, zmizela kamsi i s hastrmanem. Koně pozvolna sami rozjeli bryčku a pokračovali v cestě.
Na jarmarku v Horažďovicích pak Kavale vypletl červenou stužku z hřívy koně a schoval si ji do kapsy. Doma ji uložil do truhlice k rodinným písemnostem a modlitebním knížkám. Věřil, že mu bude nosit štěstí, protože koně na jarmarku výhodně prodal.

Soběšickej vodník

Nedaleko Soběšic, za památným lesem Bitovínem, kde byla svedena tenkrát za třicetileté války ta velká bitva, je rybník Marouškovec. Lidé se báli kolem něho chodit, protože věřili, že v něm hospodaří vodník.
Jednou, bylo to takhle v pozdním odpoledni, šel do Bukovníka soběšický sedlák Janout. Aby si zkrátil cestu, vzal to po hrázi Marouškovce. „Přece se nebudu bát lidskejch povídaček o vodníkovi,“ utěšoval se. Nestačil ani domyslet a už před ním stál zelený mužíček. „Kampak tak pozdě odpoledne, hospodáři?“ ptal se úlisně. „Ke kováři do Bukovníka,“ odpověděl Janout. „Já bych tolik potřeboval hák, nepřines bys mně ho taky?“ domlouval se vodník. „Dobře se ti odměním.“ Janout slíbil, ale jen byl z dohledu rybníka, bylo po strachu. „To tak, ještě s hákem se mu potáhnu,“ mudroval si pro sebe.
U kováře v Bukovníku vyřídil, co měl, ale o háku ani muk. Pak si zašel do hospody na jedno pivo. Bylo tam plno, vyprávělo se, popíjelo, kdo by hlídal čas? A bylo už k půlnoci, když se Janout ubíral k Soběšicům. Na milého vodníka si vzpomněl až u hráze rybníka. Vzal to tedy oklikou po louce. Daleko ale nedošel. Uprostřed louky na pokraji mokřiny stál vodník. „Tak co, neseš mi ten hák?“ „Zapomněl sem, pane vodník, dočista sem zapomněl,“ vymlouval se sedlák. „Tak zapomněl? Tos neměl, tos neměl. Na soběšickýho vodníka se nezapomíná. Ale odměny se přece jen dočkáš.“ A než se Janout nadál, švihl ho vodník vrbovým proutkem třikrát přes nohy a zmizel.
Janout do Soběšic nedošel. Jako podťatý se svalil na kraji bažiny. Ráno ho tam našel soused, když jel pro krmení.
Víc se už Janout na nohy nepostavil. Dávali mu vobklady z křenovýho lupání, jitrocele, černýho kořánu, vomejvali arnikou a řepíkem, zaříkávali proti uhranutí, i přízi pálili, ale nic naplat. Proti vodníkovo kletbě ztrácely zaříkávání i síla bylin svou zázračnou moc.

Černý myslivec

Podivný mrak se snesl nad Horským kopcem, když soběšičtí hospodáři jeli z vánočního jarmarku. V Kašperských Horách byla tehdy nouze o jablka. Do vyšších poloh přišla na jaře nečekaná mrazová pohroma. Na Soběšicku, kde jsou klimatické podmínky příznivější, se urodilo.
Bylo to těsně před Vánoci, na svatého Tomáše apoštola. Soběšičtí se vypravili do Kašperských Hor prodat šťavnatá, křehká a lahodná jablka. Nechyběly mezi nimi ani zimní hrušky máslovky. Na trhu byl o ovoce nebývalý zájem, hospodáři dobře prodali. S výdělkem byli nadmíru spokojeni. Nakoupili dárky a dětem pamlsky. Ještě zašli do hostince ke Skálům zapít ten zdařilý kšeft. Tam již seděli Nezdičtí a také známí ze Žlíbku, Pohorska a Ostružna. Povídalo se, povídalo, a než se hospodáři nadáli, táhlo na jedenáctou. Proto rychle zapřáhli. Připravené lucerny zavěsili na povozy a vyrazili domů, do Soběšic.
Vozy drkotaly do strmého kopce nerovnou, kluzkou lesní silnicí. Mráz štípal do tváří. Prudký vítr ohýbal větve stromů, které vytvářely tajemné stíny, jako by chtěly hospodáře postrašit a zahnat zpátky do Kašperských Hor.
Mladý Šandara si navlékl pletené palčáky. Beranici, které říkal tchořovka, postrčil na uši. Opratě držel pevně, přestože jeho volci nejevili o přírodní živly pražádný zájem. „Ještěže nechumelí a metelice nebije do vočí,“ zakřičel na pantátu Vojíka, který jel před ním. Neslyšel ho. A tak si Šandara začal v duchu představovat něco hezčího, než byla ta pochmurná cesta.
Vybavil si pohodu Štědrého dne. Pro ty menší sourozence bude děda vyřezávat ze dřeva zlaté prasátko. Nejmladší Rozárce možná i panenku. Pak začne stavět za oknem betlém. Přitom bude popíjet kořaličku tipličku. To proto, aby ho v létě na pastvě neštípaly mouchy tipličky. Návsí se bude rozléhat troubení obecního pastýře. Ve velké sednici již bude ke stropu připevněný stromeček. Až maminka pospraví dobytek, zavěsí na něj červená jablíčka a malé houstičky. Napeče je společně s velkou houskou a štrůdlem. Z kuchyně bude vonět houbový kuba, kompot muzika a švestková omáčka. Tu má ze všech těch dobrot nejraději.
Šandara dostal hlad. Myšlenky na jídlo zaháněl vzpomínkou na hezkou Ančí Janderojc. V duchu viděl její dolíčky ve tvářích, až jí bude připínat na štíhlé zápěstí vánoční dárek, náramek z měňavých korálků a pozlacených plíšků. Koupil ho na trhu u nezdického Kafky.
Ten podivný mrak se snesl celkem nízko. Šandara zaklel. Přední povozy se zastavily. „Proč stojíme, strejdo?“zakřičel. Vojík neodpovídal. Šel tedy zjistit, co se děje. Nevěřil svým očím. Před prvním povozem stál myslivec. Vysoký, černě oděný. Dlouhé vousy mu sahaly až po pás. Světlo lucerny, kterou držel sedlák Kavale, se odráželo ve zlých, pichlavých očích. Přes rameno měl přehozenou pušku, hlavní dopředu. V ruce držel mohutnou sukovici. Upřeně se díval na vykulené sedláky. Stál mlčky, nepohnutě. Tma z černého mraku byla přímo zlověstná.
Soběšičtí se tiskli v hloučku před myslivcem. Měli strach. Všichni úzkostlivě čekali, co udělá. „Muský, copak si neumíme poradit?“ ozval se rázný Kavale. Nedalo se již mlčet. Pantáta Janout se rychle vzpamatoval. Myslivce zdvořile oslovil. Zeptal se, proč zadržuje jejich povozy. Vysvětloval mu, že je čeká dlouhá cesta domů.
Černý myslivec nepohnutě stál a zarytě mlčel. Sedlák Kavale na něho spustil neměcky, pak česky. Řekl mu také, že ten lauf by si mohl přehodit dozadu. To neměl dělat. Myslivec se rozčílil a vydával divoké skřeky. Nikdo mu nerozuměl. Pak začal na sedláky hrozit sukovicí. Ti měli tváře ztuhlé mrazem, napjaté strachem a únavou. Co dělat? Nebojácného mladého Šandaru napadla spásná myšlenka. Ač se teprve blížila půlnoc, přiložil dlaně k ústům a napodobil kohoutí kokrhání hlasitým: „Kykyryký...“ Myslivec zpozorněl. Než se Soběšičtí nadáli, zmizel v tom černém mraku.
Vítr ustal a začalo pomalu sněžit. Rychle se vrátili ke svým povozům. Pokračovali v cestě do Soběšic. Když míjeli Nezdice a před nimi se objevil obrys strašínského kostela, všem bylo hej!

Pramen: www.sobesice.cz

Slatina

Slatina - obec

Obec Slatina leží v jihozápadním výběžku Středočeské pahorkatiny. Slatina byla založena kolem roku 1150 a patří mezi nejstarší v okolí. První písemná zmínka o obci je z roku 1284. Uprostřed obce stojí zděná kaplička sv. Václava, kousek pod ní židovská synagoga. V katastru obce se nachází kamenolom s těžbou a opracováním přírodního kamene. V okolí obce se nachází řada ojedinělých přírodních kamenných útvarů.

V obci byla již od počátku 18. století židovská čtvrť, později zde byla postavena dřevěná synagoga. Ta byla zbořena v roce 1850 a nahrazena novou zděnou stavbou. Nedaleko od obce se nachází židovský hřbitov z roku 1723.

Autor: Martin Kříž

O Slatině byl natočen pořad v cyklu Toulavá kamera, který můžete shlédnout na adrese: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=2

Rabí Bojanovice

Rabí - Bojanovice

Bojanovice jsou místní částí města Rabí. Pod vsí u řeky se zachovala tzv. hrůbata, zvlnění terénu drobnými pahorky, pozůstatek středověkého rýžování zlata. V nedalekém lese Semlině se našla řada pravěkých památek.

Předslav Třebýšov

Předslav - Třebíšov - místní část obce

Třebíšov býval osadou obce Němčice. 1.1.1976 byl zrušen Místní národní výbor v Němčicích a organizačně a správně byly i osady připojeny k Předslavi. S touto změnou se i Třebíšov stal osadou obce Předslav.

Předslav Němčice foto Ivo Šašek

Předslav - Němčice - místní část obce

Němčice jsou místní částí obce Předslav.
Není známo, kdy Němčice přestaly být v držení Břevnovského kláštera. Předpokládá se, že by to mohlo být v době vzniku cisterciáckého kláštera u Nepomuka v roce 1145, kdy Němčice přešly pod jeho správu. Tento klášter byl ale v roce 1380 postižen morem a potom se část jeho majetku rozdala světské šlechtě.
Konkrétní majitelé Němčic jsou známi od 14. století. Nejprve to byl Zdislav Němec a další Zdislav, o kterých se nedochovaly další podrobnosti.
V roce 1413 byl majitelem vsi Jan Nosek z Němčic
Roku 1415 Brum z Němčic, potom Zdislav z Němčic
Roku 1445 Jan z Tažovic
Roku 1501 Jan Čejka z Olbramovic, který rozdělil majetek mezi své 4 syny. Petr Čejka z Olbramovic majetek od bratrů vykoupil a vložil statek, tvrz, dvůr a vsi Němčice, Hůrku a Petrovičky do obnovených zemských desek.
Roku 1579 připojil Jan Čejka Mlynářovice
Jan Adam Čejka připojil roku 1625 vsi Měcholupy a Mlynářovice. Jeho žena Apolena z Chudenic nechala postavit kapli na hřbitově.
Roku 1636 byla prodána tvrz, dvůr a ves Němčice, dvůr a ves Mlynářovice, vsi Pečtín, Zbyslav, Malá Hůrka, Petrovičky a Třebíšov Václavu Otakaru Perglárovi z Perglasu, ale již jeho syn Volf, musel vše pro dluhy prodat.
Roku 1665 byl majitelem Mikuláš Aleš Vít ze Zrzavého.
Roku 1688 se stal majitelem Maxmilián Valentin z Martinic, který Němčice prodal Plánickému panství. Tím končí samostatná éra Němčic.
Pramen: Nástěnka u kostela v Němčicích

Předslav Hůrka

Předslav - Hůrka - místní část obce

Hůrka bývala osadou obce Němčice. 1.1.1976 byl zrušen Místní národní výbor v Němčicích a správně byly vsi připojeny k Předslavi. S touto změnou se i Hůrka stala osadou obce Předslav.

Předslav

Předslav - obec

První písemná zmínka o obci je z roku 1352. Pamětihodnostmi v obci jsou: kostel svatého Jakuba Většího, socha svatého Jana Nepomuckého a sýpka. Dominantou obce Předslav je kostel sv. Jakuba Většího založeného kolem roku 1260 v raně gotickém stylu. Z původní stavby se dochoval jen jižní portál, protože kostel byl v 18. století přestavěn do barokní podoby. Roku 1827 v tomto kostele uzavřeli sňatek František Palacký a Tereza Měchurová. V Předslavi se nachází barokní špýchar, empírový statek v čp. 5 a ve staré kovárně je expozice výrobků a nářadí černého řemesla a zemědělského nářadí.

Poleň - Poleňka

Poleň - Poleňka - místní část obce

Zemědělská osada Poleňka leží severovýchodně od obce Poleň, jejíž je místní částí. V osadě se nacházejí původní hospodářská stavení.

Poleň foto Radana Šašková

Poleň - obec

Poleni dominuje gotický kostel Všech svatých ze 14. století. V kostele je vystavena kopie obrazu Panny Marie s Ježíškem z dílny Lucase Cranacha. Originál obrazu je možno vidět v Národní galerii v Praze.

Historické centrum obce je vyhlášeno za vesnickou památkovou zónu. Před kostelem stojí poleňská lípa, pod kterou rád sedával historik Josef Dobrovský. V blízkosti kostela stával gotický kostelík sv. Markéty, který je dnes v rozvalinách.

Architektonickou zajímavostí je i budova fary, na které je umístěna pamětní deska poleňského rodáka Karla Hostaše, zakladatele klatovského muzea.

Velmi zajímavý je i místní hřbitov s kaplí sv. Salvátora, která slouží jako hrobka poleňských farářů, barokní márnicí a náhrobkem národního buditele Josefa Franty Šumavského.

Přibližně 2 km od Poleně se na vrcholu kopce v hustém lese skrývá zřícenina raně gotického hradu Pušperk. Hrad obíhá mohutný příkop s vyzděnými svahy a valové opevnění.

Pramen: Běleč mikroregion, vydalo Běleč z.s.p.o., 2013.

Pověsti, které se váží k místu:

V kostele sv. Martkéty se nacházel zvon, který zvonil sám od sebe vždy, když obci hrozilo neštěstí, ať už o byla válka, mor, sucho či bouře. Naposled takto zvonil při vpádu z Horní Falce, kdy vyhořely Klatovy. Protože přitom vždy zvonil přesmutným hlasem, byl později sňat, aby se lid jeho hlásku neděsil.

Studánka s kamenem svatého Vojtěcha

V Poleni vystavěl kapličku Blažej z Poleně nad zázračnou studánkou. Vedle ní je kámen, na kterém je možno spatřit stopy svatého Vojtěcha, který se zde kdysi zastavil. Podle legendy se v kameni objevil každý den peníz pro místního pasáčka. Ten z těchto darů zbohatl a bylo mu za těžko chodit pro peníze až ke studánce. Nechal proto převézt kámen na hřbitov do Poleně. Kámen však ztratil svoji zázračnou moc a nepomohlo ani jeho následné převezení na původní místo.

Svatý Vojtěch na Klatovsku

Zmíněná kaplička v této pověsti je zasvěcena svatému Blažejovi. Na pomezí Bítova a Doubravy je vklíněna ves Věckovice. Nad ní, na úpatí, poblíž staré silnice vedoucí do Poleně, na okraji lesa stojí kaplička svatého Blažeje se studánkou. Ještě, než tu tato kaplička stávala, bylo již toto místo proslaveno. Na kameni, který tu ležel sedával a odpočíval svatý Vojtěch. Napil se ze studánky, která je dnes v základech kapličky. Zastavil se prý zde čtyřikrát na svých poutích do Říma. Protože zde u kapličky svatý Vojtěch odpočíval, je toto místo svaté. Potvrdil to i svatý Blažej, který tu léčil lidi zázračnou vodou ze studánky, zjevoval se jim a jak mohl, pomáhal jim….

Pramen: Pověsti ze Šumavy a Pošumaví (Joža Urban)

O zlenivělém pasáčkovi

V dávných dobách žil v Poleni chudý chalupník (4). Jeho stavení bylo už stářím celé nakloněné a sešlé, ale chudému muselo stačit, jen když měl alespoň kde přespat. Ačkoliv byl chudý, přece pamatoval na každého nebožáka, který šel vsí a neměl-li sám nic k jídlu, poskytl mu alespoň nocleh. Živil se jako pasák dobytka zdejších sedláků. Denně vyháněl dobytek k lesu, kde pak usedl nejraději ke kapličce (5) postavené Blažejem z Poleně nad zázračnou studánkou. Zde se kdysi zastavil i sv. Vojtěch (6). Již dříve zde prý bývala i pohanská svatyně.

Jednou, když si opět u studánky odpočinul, kde se vzal, tu se vzal, stál před ním stříbrovlasý stařeček a prosil jej o almužnu. Pastevci bylo staříka líto, ale sám nic neměl, co tedy dát? Když však viděl, že stařík dychtivě pokukuje po krajíci chleba, nabídl mu svůj oběd. Stařík krajíc přijal, poděkoval a než se milý pastevec vzpamatoval, byl ten tam. To mu bylo trochu divné, ale více o něm nepřemýšlel. Jen hleděl do kraje. Ve šlépějích kamene náhle spatřil lesknoucí se peníz. Nevěděl, co by si s ním měl počít. Jistě ho tu někdo ztratil a bude ho hledat. Položil ho tedy na oltářík kapličky. Druhého dne, sotva přišel ke kapličce, nalezl penízek nový. A každého dne, sotva přišel ke kapličce, nalezl penízek další. Pastevec poznal, že se mu takto odměnil stařík. Pasák si za peníze postupně koupil větší chalupu pole a nakonec najal i čeleď, která mu obdělávala pole. Postupem času ho posedla lakota a najednou se mu zdálo, že chodit ke kameni někam do lesa už pro něj není. Napadlo ho, že by kámen mohl přemístit k sobě na dvorek. Jak vymyslel, tak také rozkázal čeledi. Pacholci kámen dovezli a usadili na jeho pozemku. Když šel ten den spát, snil o bezstarostném životě a velkém bohatství.

Ráno brzy vstal a přispěchal ke kameni, ale mince nikde. Nejdřív si myslel, že mu ji někdo vzal, ale když ji nenašel ani další dny, poznal, že se čarovná moc kamene vytratila. Pasáček si uvědomil svoji chybu a rozhodl se vše napravit. Svůj majetek rozdal chudým a stal se sám opět řádným chudým, který není líný ani hamižný. Kámen pak tajně odvezl na hřbitov v Poleni.

Polenští se domnívali, že kámen přinesl na hřbitov čert a neměli z něj velkou radost. Až jeden z nich si posléze vzpomněl, že podobný balvan býval u studánky nad Věckovicemi. Po nějaké době se našli lidé, kteří se rozhodli vrátit kámen na původní místo u kapličky.


Pověst zpracoval a vydal učitel a publicista Josef Biskup ve své sbírce Z šera minulosti I., Bezděkov u Klatov 1936.

4. V jiné verzi pověsti se jedná o hocha (také pasáčka), který dělal společnost odpočívajícímu sv. Vojtěchu u studánky (kaplička ještě nestála). Pak už je děj podobný.
5. Kaplička sv. Blažeje se nachází na okraji lesa za Věckovicemi. Jde o barokní objekt, který vznikl na místě snad starší kapličky. Každopádně do své stavby zahrnul i studánku, která zde byla evidentně dříve. Studánka je přístupná z boku kaple a má velmi dobrou vodu. U vchodu do kaple se nachází balvan s propadlinou, která připomíná otisk lidského chodidla.
6. Vojtěch z Čech třikrát odešel a dvakrát se sem vrátil. Návštěva místa za Věckovicemi u Poleně je spojována s jeho druhou cestou do Čech, kdy byl požádán, aby se opět vrátil na biskupský stolec. Právě na této cestě měl učinit celou řadou zázraků od Všerubského průsmyku až po Prahu. Toto putování a jeho duchovní rozměr i místa jeho údajných zastávek popsal malíř a esoterik Martin Stejskal ve své knize Cesta za hvězdou, Praha 2001.
Regionální badatel a publicista Joža Urban z Janovic nad Úhlavou ve své sbírce pověstí Ze Šumavy a Pošumaví, Janovice nad Úhlavou 1997, napsal: „Když jsem v raném mládí přišel prvně do těchto míst, uklízela vnitřek kapličky babička Tichá, jak se mi později představila. Usedl jsem do stínu na kámen u vchodu. A vyslechl jsem její vyprávění: „Ještě, než tu stála tato kaplička, bylo již toto místo proslaveno! Slýchávala jsem od svých prarodičů o vyprávění z generace na generaci, že na tom kameni co sedíte, odpočíval i svatý Vojtěch. Napil se ze studánky, která je dnes v základech kapličky. Zastavil se prý dokonce čtyřikrát na svých poutích do Říma.“

Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.

Podmokly

Podmokly - obec

Malebná obec v šumavském podhůří, nedaleko Sušice. První písemná zmínka o obci je z roku 1045. V obci najdeme barokní kapli z 18.století, pomník padlých z I.světové války a dnes již téměř k nepoznání přestavěnou budovu zámku a bývalého deskového statku, kde 16 let žil profesor hudby a přítel Anonína Dvořáka, Václav Kopta, který proslavil českou hudbu a poezii daleko za mořem.
Pramen: www.podmokly.cz

Pocinovice Výrov

Pocinovice - Výrov - místní část obce

Část osady Výrov je součástí obce Pocinovice.

Pocinovice Orlovice

Pocinovice - Orlovice - místní část obce

Orlovice jsou osadou obce Pocinovice. V okolí vsi se v 17. a 18. století těžila železná ruda.

Pocinovice - obec

První listinná zmínka o obci je z 16. března 1325 v privilegiu krále Jana Lucemburského zachovaném pouze v pozdějším opise v listině Karla IV. z roku 1360, kde je uváděno celkem 9 chodských vsí.

Pocinovice leží v podhůří Šumavy na úpatí Jezvineckého lesa v údolí potoka Andělice asi 10 km jihovýchodně od Kdyně, na hranici domažlického a klatovského okresu.

Ves užívala všechny svobody a výsady, které Chodové dostali od českých králů a s nimi patřily také Pocinovice k chodskému hradu. Korporativně uspořádaný celek jedenácti chodských vsí tvořil jednotnou obec s vlastní pečetí, praporem, samosprávou a společnými výsadami.

Obec bývala centrem Dolního Chodska a místní sedláci patřili většinou k té radikálnější části chodského společenství. Při známém povstání Chodů v roce 1693 došlo právě u Pocinovic k jedinému otevřenému střetu mezi Chody a císařskými dragouny.

Dominantou obce je kostel sv. Anny, vystavěný v roce 1806, který je zapsán jako kulturní památka.

Historické jádro obce bylo vyhlášeno památkovou zónou v roce 1995 díky několika přízemním roubeným domům šumavského typu. Centrum obce má vyjímečnou památkovou, historickou a urbanistickou hodnotu. Po obvodu obce zůstalo zachováno velké množství stodol s rámovými konstrukcemi.

... a ještě pověst a jak asi vznikl název Pocinovice:

Pocinovice – zlatá jáma

O Zlaté jámě za Pocinovicemi se vypráví, že se na Velký pátek při čtení pašijí otevírá a v ní jsou ukryty poklady.

Název Pocinovice

Pocinovice prý dostaly své jméno podle nedalekého vrchu Sinova. Jiní však tvrdí, že jméno je odvozeno od jakéhosi významného činu, počinu, skutku. Z jedenácti chodských vesnic bývaly Pocinovice největší. Chodové z Pocinovic bývali ze všech Chodů nejstatečnější a nejméně poddajní.

Pramen: www.pocinovice.cz a informační leták vydaný obcí Pocinovice

O Pocinovicích a Dlažově byl natočen Českou televizí pořad v cyklu Toulavá kamera, který najdete na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=5

Plánice Zdebořice foto Jan Kavale

Plánice - Zdebořice - místní část města

Zdebořice jsou místní částí města Plánice. První písemnou zmínku o obci nacházíme v roce 1352, kdy se píše jako Sdoborzicz. Zdebořice byly v minulosti samostatným statkem, který náležel k plánickému panství. Počátkem 17. století Zdebořice získal od Ladislava ze Šternberka Jindřich Koc z Dobrše. Později se ves stala součástí týneckého panství. Zdebořice měly v roce 1902 53 čísel popisných, ve kterých žilo 303 obyvatel. Ve vsi tehdy byla dvoutřídní obecná škola a farní kostel. V roce 1990 zde bylo trvale hlášených 96 lidí a v roce 2004 80 osob.
Název Zdebořice vznikl patrně ze jména Zdebor, tedy ves lidí Zdeborových nebo jako ves Zdebořiců. Podoba Stobořice, která dosud žije jako lidový tvar, je doložena už v 16. století.
Pramen: Martin Kříž

Plánice Zbyslav

Plánice - Zbyslav - místní část města

Zbyslav je místní částí města Plánice.
První písemné zmínky o Zbyslavi pocházejí z roku 1552. Tehdy se ovšem psala jako Zbislaw. Název obce vznikl z osobního jména Zbyslav popřípadě Zbislav či Zbizlay nebo Sbislav.

Historicky území Zbyslavi spolu s Plánicí patřilo nepomuckému cisterciánskému klášteru, který byl založen roku 1144 mnichy z Elbrachu v Německu. patřila mu celá rozsáhlá oblast od Mlázov až ke Zdemyslicům.

Zbyslav patřila původně k plánickému panství. V roce 1556 získal čtvrtinu zelenohorského panství, ve které se nacházela i ves Zbyslav, Ladislav ze Šternberka. Jeho stejnojmenný syn však špatně hospodařil a musel část vsí včetně Zbyslavi pravděpodobně roku 1601 prodat. Na samém počátku 17. století se tak Zbyslav dostala do rukou Jana Čejky z Olbramovic, který vlastnil nedaleké Němčice. V roce 1636 získal Zbyslav, spolu se zadluženým němčickým panstvím Václav Perglár z Perglasu. Získal ta i vsi Hůrku, Třebišov, Pečetín a dvůr a tvrz v Mlynářovicích.

V roce 1668 došlo k opětovnému připojení Zbyslavi k plánickému panství, neboť němčický statek koupil Maxmilián Valentin hrabě z Martinic. Součástí plánického zboží zůstala Zbyslav i za dalších držitelů Plánice - Wallisů. Ti drželi toto panství prakticky až do roku 1945.

Koncem 18. století bylo ve Zbyslavi 17 domů. V roce 1900 obec spadala farností a poštou do Němčic. Bylo zde 43 domů, ve kterých žilo 256 obyvatel české národnosti. V roce 1931 zde stálo 44 domů a žilo zde 211 obyvatel. V současné době je v obci evidováno 54 adres.

U obce se nachází kaplička s údajně léčivou studánkou.
Od roku 1975 je Zbyslav integrovanou obcí Plánice a doposud je spravována tamním městským úřadem. V roce 1990 v obci žilo 65 obyvatel a v roce 2004 už jen 50. Součástí Zbyslavi je místní část s názvem Stuchlovna (místní název). Jedná se o osadu dvanácti domů při silnici z Klatov do Plánice. První domy zde vznikly patrně počátkem 19. století. Ačkoliv je Stuchlovna vzdálená asi jeden a půl kilometru od Zbyslavi, přináleží k této obci. Přímo sousedí s obcí Vítkovice.

Autor: Martin Kříž

Plánice Vracov foto Jan Kavale

Plánice - Vracov - místní část města

Vracov je místní částí města Plánice. Nachází se asi 3 km západně od Plánice. Jedná se o samotu se zástavbou několika bývalých zemědělských usedlostí. V současné době v ní nežijí stálí obyvatelé.

Plánice Pohoří foto Ivo Šašek

Plánice - Pohoří - místní část města

Pohoří je místní částí města Plánice. Ves Pohoří leží na severozápadním úpatí vrchu Stírka pod kopcem „Hora“.Pohoří
Odtud pravděpodobně původně „Podhoří“, později Pohoří. První zmínka v popisu panství Zelená Hora v Nepomuku z roku 1558 je obec zapsána jako Pohoržuo. Koncem 19.století v obci žilo ve 28 číslech popisných 162 obyvatel a byl zde hospodářský dvůr a hájovna. V roubené chalupě č.p.19 „U Primasů“ v roce 1856 při své cestě do Plzně krátce pobýval tehdy již nemocný J.K.Tyl, když Zöllnerova společnost hrála divadlo U Wesselky. Na návsi stojí kaplička sv.Václava, pomník padlým ve světových válkách a boží muka.

Plánice Nová Plánice

Plánice - Nová Plánice - místní část města

Nová Plánice je místní částí města Plánice. Nová Plánice je zcela určitě nejmladší obcí, která spadá pod správu Městského úřadu v Plánici. Popud k jejímu založení dali v roce 1842 pláničtí občané Mašek, Čuda, Zelzer, Bělík, Brožek a Janský. Ti svůj záměr oznámili na krajském úřadě v Klatovech a záhy začali stavět.
V té době muselo město Plánice dodávat státu vojáky a to odkudkoli. Proto město podpořilo rozhodnutí vystavět za městem vesničku, která by se stala pomocným zdrojem branců. Toto rozhodnutí se zdálo příhodné i plánickým občanům, kteří vlastnili pozemky pro obdělávání poměrně daleko – až u Křížovic. Město proto nechalo zpracovat architektonický návrh vesnice a vyzvalo zájemce z celých Čech, aby se hlásili coby noví osadníci. Mezi přihlášenými byli Němci ze Šumavy, občané z Plánice, ale nejvíce se hlásili obyvatelé Křížovic.

V roce 1869 zde žilo 179 obyvatel. Nová Plánice měla v roce 1902 32 čísel popisných, ve kterých žilo 182 obyvatel. V roce 1990 bylo v obci trvale přihlášených 97 lidí a jejich stav dodnes stále klesá.

Zdroj: Martin Kříž

Plánice Křížovice foto Ivo Šašek

Plánice - Křížovice - místní část města

Křížovice jsou místní částí města Plánice. První zmínka o Křížovicích /údajně vsi lidí „křížových“/ se nachází v Deskách zemských a je z roku 1551. Další pak opět v Deskách zemských v roce 1558, kdy spolu se Zdebořicemi a Plánicí spadají pod zámek Zelená Hora v Nepomuku.

Za připomenutí jistě stojí, že v okolí naší obce se dolovalo stříbro a podle některých pramenů patřil zdejší potok k místům, kde se v dávné minulosti rýžovalo zlato, a s tím tedy patrně souvisí i vznik zdejšího osídlení.

Plánice Kvasetice foto Jan Kavale

Plánice - Kvasetice - místní část města

Kvasetice jsou místní částí města Plánice. Ves Kvasetice je poprvé připomínána v soupisu majetku panství Zelená Hora v roce 1551, kde je její název uváděn ve tvaru Kwaseticze. Jméno Kvasetice vzniklo zřejmě odvozením od vsi lidí Kvasatových.

Nepomucký cisterciácký klášter, pod který Kvasetice náležely, byl založen roku 1144. Písemností je ale vzhledem k vypálení kláštera kališníky r. 1420 velice málo. Již v první polovině čtrnáctého století však držel klášter na 80 vesnic. Je tedy velice pravděpodobné, že i Kvasetice byly mezi nimi.

V dalších letech patřila ves Kvasetice pod panství Zelenohorské nebo Plánické, jak se střídali majitelé.

V roce 1869 jsou uváděny jako samostatná obec v okrese Klatovy, později v okrese Horažďovice. Mezi léty 1961-1979 náležely Kvasetice pod obec Lovčice a od r. 1980 jsou součástí Plánice.

Nad obcí se nacházejí zříceniny velké sýpky, které se lidově říká Maxberk.

Zdroj: Martin Kříž

Plánice Bližanovy

Plánice - Bližanovy - místní část města

První zmínku o vsi nacházíme v roce 1551, kdy byla součástí panství Zelená Hora. Původně se ves nazývala zřejmě Bližanov. Tento tvar vznikl od osobního jména Bližan, tedy Bližanův.
Uprostřed obce se nachází kaple sv. Vojtěcha.
V roce 1902 bylo v Bližanovech 65 čísel popisných, ve kterých žilo 438 obyvatel. Ves se rozkládá na obou březích Bližanovského (Klikařovského) potoka v údolí mezi výběžky Buzdrakova a Kakova.
V současné době žije ve vsi kole stovky obyvatel.
Text: Martin Kříž

K Bližanovům se váže následující pověst:

Mezi Neurazy a Myslívem se zvedá skupina vrchů zvaných Kakov. Na jednom z nich nad vesnicí Bližanovy se nachází skalisko pojmenované "Velký kámen".

V blízkosti tohoto místa žil v dávných dobách rytíř, který nepřízní osudu upadl v nemilost u knížete a nezbylo mu, než uprchnout ze země. Ale co s bohatstvím, které za svůj dosavadní život nashromáždil ? Dlouho se nerozmýšlel, pobral všechno svoje zlato, stříbro i drahé kameny a ukryl je v této skále. Odešel a více se do těchto míst nevrátil. Snad jej zastihli knížecí zbrojnoši, snad zemřel v daleké cizině touhou po domově... Kdo ví ? Jen to lidé věděli, že ukrytý poklad střeží ohnivý pes, který zde sedí a divoce koulí očima, blíží-li se někdo ke skalisku. Ba mnohdy obcházel i celý vrch. Hajní jej často vídali, ale raději se mu vyhnuli.

Uplynul dlouhý čas a nikdo nepřicházel, aby se pokusil pokladu zmocnit. Všichni se báli černého strážce s rudýma očima. Až jednou tudy chvátala žena se svým maličkým dítětem. Byl právě Velký pátek. Když přišla ke skále, co to vidí ? Ta je otevřena, po strážci ani památky a uvnitř se to blyští až přechází zrak. Lakota jí nedala. Věděla, že černý strážce ztratil dnešního dne svoji moc nad pokladem. Když viděla na hromadě tolik vzácných věcí, rychle položila dítě a sama se vrhla na zlato, aby si ho co nejvíce nabrala do zástěry. Ještě neměla plnou, když zpozorovala, že se vchod do skály pomalu zavírá. Dala se na útěk a šťastně jím ještě proběhla ven. Rozradostněna spěchala domů, těšíce se, co všechno si za nalezené zlato koupí. Sotva přiběhla domů, vysypala všechno zlato ze zástěry do necek. A v tom si uvědomila, že ve skále zapomněla své dítě. S pláčem běžela zpátky, ale marně bědovala a naříkala, skála dítě nevydala. Nezbylo jí, než čekat, až se zase za rok na Velký pátek budou číst v neurazkém kostele pašije a při tom se skála opět otevře.

Vrátila se tedy smutně domů a tam ji čekalo další zklamání. Sotva pohlédla do necek, po zlatě ani památky, jen samé lesklé kamení a hromádka hlíny. Proto byl poklad tak těžký! Zapomněla, že se jej může zmocnit jen duše čistá a nevinná!

Rok se jí zdál věčností. Počítala dni a když přišel očekávaný čas, chvátala znovu ke skále a nezklamala se. pokladu na hromadě si již ani nevšimla, popadla své dítě a spěchala s ním ven. Měla svůj poklad, dražší nad všechno zlato a drahé kamení. Ani radostí neviděla, že dítě drží ve své ručičce kousek zlata, se kterým si ve skále hrálo. A to jí také z toho pokladu zůstalo.

Pramen: podle článku Romana Tykala Pověst o velkém kamenu, Vlastivědný sborník jižního Plzeňska Pod Zelenou horou 4/2000

Plánice foto Jan Kavale

Plánice - město

První zmínky o Plánici nacházíme v historických pramenech v roce 1329. Poddanské město založili cisteránci z kláštera pod Zelenou Horou. Pak město drželi příslušníci šlechtických rodů Švamberků, Šternberků, panů z Martinic a Wallisů.

Ve druhé polovině 19. století žilo ve městě zhruba 1800 obyvatel ve více něž 200 domech. Byl zde tehdy zájezdní hostinec Josefa Fikara a sedm dalších hostinců, které plnily jen funkci výčepů. Od roku 1864 byl ve městě i okresní úřad.

V letech 1874 - 1875 bylo ve městě instalováno první pouliční osvětlení. Tehdy ještě s petrolejovými lampami.

Koncem 19. století se v Plánici začala rozmáhat spolková činnost. V roce 1884 založili pláničtí vlastenci obor Národní jednoty Pošumavské a o šest let později ve městě vznikl spolek pro podporu literatury Občanská beseda.

Počátkem 20. století byla Plánice okresním městem, ve které byl c.k. okresní soud, c.k. berní úřad, c.k. notářství, c.k. poštovní a telegrafní úřad, četnická stanice, odbor Národní jednoty Pošumavské, sbor dobrovolných hasičů, Sokol, a další. V roce 1925 bylo ve městě zřízeno elektrické osvětlení.

8. července 1847 se v Plánici narodil František Křižík. Již v obecné škole se František Křižík projevoval jako nadaný žák. Rodina dělala všechno pro to, aby aby mohl své nadání rozvíjet a dál studovat. Později tak mohl navštěvovat další školy a stal se nejslavnějším českým vynálezcem. Jeho elektrické přístroje, tramvaje a železnice umožnily ve své době modernizaci Čech. V roce 1913 mu Pláničtí udělili čestné občanství.

K Plánici se váže i následující pověst:

Jak muzika zachránila dudáka před vlky

Na místě dnešní Sušické ulice v Plánici stávalo dříve několik chalup. Tomuto místu se říkávalo Kout. Ostatně cíp Sušické ulice má ještě dodnes samostatný název V Koutě (18). Zde stávala stará chalupa, ve které se čepovalo pivo. Ani se v tomto případě nedá hovořit přímo o hospodě, neboť šlo o hospodářské stavení, ve kterém prostě jeho majitel čepoval ve světnici pivo a to jen ve dnech výročních trhů, jarmarků (19). Po jednom z takových jarmarků se ve světnici sešla pestrá společnost - měšťané i trhovci. Zábava byla v plném proudu a šenkýř sotva stačil natáčet do džbánků pivo z plánického panského pivovaru. V hospodě bylo rušno a hučelo v ní jako v úlu. Přítomné ještě více potěšilo, když se otevřely dveře a v nich stál dudák. Rychle ho pozvali ke stolu a těšili se z rozpustilých písniček, které hrál. Mnohé si do dudákova hraní sami zazpívali. Hosté také náležitě ocenili muzikantské umění a ocenili milého dudáka zvonivou mincí. Jiní se zas postarali, aby jeho džbán nezůstával prázdný. Dlouho do noci zářila světla oken této hospody.

Po půlnoci se však hosté jeden po druhém rychle vytráceli a i unavený krčmář usedl. Dudák tedy sebral své dudy a vyšel do tmavé noci. Nebesa byla pod těžkou clonou tmavých mraků, a tak měsíc ani hvězdy nebyly vidět. Dudák toho hodně vypil, a tak vrávoral nejistým krokem, a co chvíli o něco zakopl. Broukal si rozmarnou polku a radoval se, jak ho v Plánici dobře pohostili i ho dobře zaplatili. V lese za Šiškovkou sešel z cesty a řekl si, že se vydá k domovu zkratkou. Vyhýbal se stromům i hustému mlází, při chůzi pod ním praskaly suché větvičky. Pojednou ztratil půdu pod nohama a zřítil se do neznámé propasti. Dopadl naštěstí do měkkého, ale stejně si trochu natloukl. Jen o své dudy měl strach, pevněji je tiskl. Posléze si sedl na bobek a snažil se prohlédnout tmu díry. Najednou uviděl několik blyštivých zelenkavých světýlek, která se k němu opatrně přibližovala. Zaslechl zakňučení a sklapnutí zubů. Mráz mu projel tělem. Jakoby na něj sáhla sama smrt. Uvědomil si už, kam spadl - do vlčího brlohu! V průrvě v mracích se konečně objevil měsíc, který svým bledým světlem posvítil i do dudákovy díry, aby zde osvětlil starou vlčici s naježenou srstí, která před dudákem rozevírala tlamu plnou ostrých zubů, jako by mu chtěla ukázat, kterou cestou se bude nešťastný host ubírat. Dudák rychle vystřízlivěl a instinktivně zmáčknul své dudy, které vydaly kvílivý zvuk. Vlčice i vlci za ní se lekli a trochu ustoupili, dudák tedy začal hrát a lesním tichem se nesly plačtivé tóny. Dudy plakaly, kvílely, žalovaly černé noci dudákovu nehodu.

Přesmutné melodie vlky odradily natolik, že ustoupili do opačného koutu brlohu. Po chvíli vlčice začala doprovázet dudy svým táhlým vytím. Hrůzné zvuky se nesly plánickými lesy a naháněly strach i srdnatým chlapům. K matce se tiskla čtyři velká vlčata, která s vyplazenými jazyky nevrle hleděla na narušitele svého příbytku. Cítila v něm teplou krev, která tak dobře chutná a kterou tak ráda. Dudákovi se minuty strávené v díře zdály nekonečnou věčností.

Když opět měsíc ozářil lesní skrýš, rozhlédl se lépe. Dudák měl naštěstí všech pět pohromadě a ozval se v něm „starý šelma“, pravý muzikant, jenž si ví za každé situace rady a z každé bryndy se dostane. Pojednou se vymrštil jako struna, chytil se na okraji jámy kořene a vyhoupl se na povrch. Přitisknul dudy k hrudi a prchal, uháněl, co mu nohy stačily, přeskakoval padlé kmeny i balvany a neodvážil se ohlédnout. Domů se dostal celý potrhaný a k smrti vyčerpaný.

Lesu, kde dudák spadl do vlčího doupěte, pak lidé říkali vlčí. Ostatně i dnes, když se podíváte do mapy, najdete kousek cesty za Plánicí Vlčí horu (20). Jen ti vlci zde už nežijí. Poslední byl zastřelen 2. prosince 1874 v polesí Lipka u Vimperka.

Pověst zpracoval Miroslav Hrdlička a zařadil ji do své knihy Křižíkův rodný kraj I., kterou vydal vlastním nákladem krátce po druhé světové válce. Přesný rok vydání není v publikaci uveden. Okrajově tuto pověst zmiňuje také Josef Biskup v knize Z šera minulosti II., Bezděkov u Klatov 1937.

18. Chalupa stávala na místě dnešního domu čp. 148 v Sušické ulici. Vztahuje se k ní ještě jedna pověst U čtrnácti pomocníků - ta vypráví o šenkýři, který nalezl pod lesem Lazcem u Plánice, kde se říkalo „U čtrnácti pomocníků“, rozlámaný dřevěný kříž. K večeru se pro poškozený kříž vrátil a odtáhl ho na svůj dvorek s úmyslem ho rozsekat a spálit. Tu noc ho však trápily zlé noční můry a ďáblové. Ráno kříž odnesl zpět a temné přeludy ho opustily.
19. V průběhu 16. století zajistili Šternberkové Plánici různá práva a svobody, z nichž nejvýznamnější bylo právo pořádat na den Povýšení sv. Kříže jarmark a také týdenní dobytčí trhy o sobotách po celou dobu postní.
20. Vlčí hora (633 m n. m.) se nachází nad Novou Plánicí. Na Plánicku prý bývalo ještě v 18. století hodně vlků.

Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.

Petrovice u Sušice Žikov

Petrovice u Sušice - Žikov - místní část obce

Žikov je místní částí obce Petrovice u Sušice.

Petrovice u Sušice Vojetice

Petrovice - Vojetice - místní část obce

První písemná zmínka o vsi Vojetice pochází z roku 1290. Vojetice jsou nejstarší obcí v okolí včetně Petrovic, o kterých je první zmínka až roku 1319. V Petrovicích stál v té době již hrad a Vojetice patřily pravděpodobně do jeho podhradí.

Ves leží v Přírodním parku Kochánov a v okolí je celá řada zemědělských farem, z nichž se některé věnují i agroturistice. Přímo ve Vojeticích je Ekoagrofarma, která kromě ubytování v pokojích a přilehlém kempu nabízí i malou expozici zemědělského nářadí z 19. a 20. století

Petrovice u Sušice Trsice

Petrovice u Sušice - Trsice - místní část obce

Trsice jsou osadou obce Petrovice u Sušice. Ves Trsice byla zřejmě založena někdy ve 14. století. V celé své historii patřila pod různá panství a statky a nikdy nebyla samostatná. první písemná zmínka o ní je z roku 1395. Je možné, že ves založili rýžovníci, kteří prokazatelně rýžovali zlato pod osadou na říčce Volšovce. jejich sejpy (haldy vyrýžovaného písku) jsou od Trsic dobře vidět mezi stromy.

V roce 1582 je v historických pramenech zachycen název vsi ve tvaru "Trsycze" a zároveň je zde zmiňován jakýsi Jan řečený Trsek. Jméno Trsice vzniklo ze tvaru ves lidí Trsových (osobní jméno Trs). V 19. století zde stálo 8 stavení, ve kterých žilo 65 obyvatel.

V roce 1963 byl zaveden elektrický proud do Trsic a samoty Dub. Tím byla slavnostně zakončena elektrifikace Západočeského kraje. Přitom byla v Trsicích u transformátoru symbolicky zakopána stará lucerna. Již dříve však byla v části obce využívána elektřina z malé vodní elektrárny ve Vojeticích.

Dominantou obce je lípa malolistá (Tilia cordata), která roste na návsi u křížku. Obvod jejího kmene měří 667 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 32 m (měření 1998). Lípa je chráněná od roku 1985 pro svůj vzrůst, věk a jako krajinná dominanta. Její stáří je přes 400 let. Památné stromy jsou lidmi uctívány odedávna. K řadě z nich se vážou i zajímavé pověsti. Význam staletých stromů netkví pouze v jejich historické hodnotě, ale jsou cenné především z hlediska krajinářského a ekologického. Památné lípy jsou na naučné stezce v Chamuticích, v Kojšicích a v Jiřičné.

Pramen: vysvětlující tabule v Trsicích na naučné stezce, autor: Ing. Martin Kříž, 2012

Sv. Jiří přinášel první zlatinky
Rýžování je spojeno s lidovou pranostikou "Svatý Jiří zlatinky nese na talíři". Myšleno pochopitelně na rýžovací pánvi. Rčení nám říká, že rýžovací práce začínaly v dubnu a na svatého Jiří už měli rýžovníci první zlatinky (mikroskopické plíšky zlata). Kopečky vyrýžovaného materiálu - sejpy, podle odhadu F. Pošepného z roku 1895, zabíraly v Pošumaví plochu o rozloze 75 km2. Postupně však zanikaly. Jaké byly obsahy zlata zdejších říčních nánosů v dobách dávných rýžovníků se můžeme dnes jen dohadovat, ale v současnosti se obsahy zlata pohybují mezi 0,2 - 0,6 gramu na 1 m3 štěrkopísku.

Pramen: vysvětlující tabule v Trsicích na naučné stezce, autor: Ing. Martin Kříž, 2012

Petrovice u Sušice Svojšice

Petrovice u Sušice - Svojšice - místní část obce

Svojšice jsou místní částí obce Petrovice u Sušice. Rozloha jejich katastrálního území je 3,78 km².

Svojšice bývaly významnou obcí, kterou od 15. do 17. století vlastnil rod Cílů, mající ve znaku modrý klobouk na žlutém podkladu. Po třicetileté válce, při níž byla tvrz vypálena, se majitelé střídali. Nechyběli mezi nimi například Petr Eusebius Radecký z Radče či Mikuláš Taaffe.
Ves nese jméno po Svojšovi, jednom z bratří, domnělých předků pánů z Velhartic, kteří jsou připomínáni v roce 1178.

Petrovice u Sušice Strunkov

Petrovice u Sušice - Strunkov - místní část obce

Strunkov je místní částí obce Petrovice u Sušice.

Petrovice u Sušice Posobice

Petrovice u Sušice - Posobice - místní část obce

Posobice jsou místní částí obce Petrovice u Sušice.

Petrovice u Sušice Kojšice

Petrovice u Sušice - Kojšice - místní část obce

Kojšice jsou místní částí obce Petrovice u Sušice. Ves byla založena ve svahu nad pstružným potokem a poprvé se o ní z historických pramenů dozvídáme v roce 1404. Tehdy se zde připomíná jakýsi Jan z Kojšic. Snad jeho syn, Racek z Kojšic, se stal mincmistrem v Kutné Hoře.

Někdy na přelomu 14. a 15. století byla ve vsi postavena gotická tvrz, o jejíž stavební podobě nic nevíme. Dokonce ani nemůžeme říct, kde stála. Záhy zřejmě zanikla, protože ještě před polovinou 16. století je připomínána jen samostatná ves. Hospodářské zázemí tvrze zajišťoval poplužní dvůr.

Asi ve druhé polovině 15. století se ves stala součástí panství hradu Rabí. V roce 1544 získali statek bratři Fridrich a Vojtěch Hořčicové z Prostého a od přelomu 16. a 17. století se zde připomínají Častalarové z Dlouhé Vsi. Po nich pak celá řada dalších šlechtických rodů (Lipovští z Lipovic, Fruweinové z Podolí, Stařimští z Libštejna, Kadovští z Kadova, Dohalští z Dohalic) a od 19. století i měšťanských rodin (Veithovi, Abelovi, Kalinovi, Forsterovi) - statkářů známých v Pošumaví pod trochu hanlivým označením "ovesní baroni". Jednalo se o zemědělské podnikatele (většinou nešlechtice), kteří vlastnili zemědělský statek - často s malým zámečkem - a pěstovali oves pro armádu. Zvláště mezi Petrovicemi a Hartmanicemi jich bylo hodně. Mnohdy měli ke svému sousedovi jen čtvrthodinku cesty.

Kojšický statek také několikrát ztratil samostatnost a byl nějakou dobu připojen k sousední Jiřičné či Volšovům u Sušice.

Kolem roku 1600 vznikla ve vsi nová tvrz, která stávala zřejmě v místech domku s věžičkou. V 18. století tvrz zanikla a vedle byl postaven zámeček tvořený obdélnou budovou. Zámeček byl pozdějí několikrát upravován, v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století získal romantickou podobu s věží zakončenou cimbuřím. Tehdejší majitel Emanuel Forstr si nechal vypracovat plány na náročnou přestavbu, ale kvůli velké finanční nákladovosti je realizoval jen z části. Přistavěl také přízemní domek s věžičkou. Do zámku se vstupovalo průčelím od východu.

V roce 1945 byl zámek poslednímu majiteli Georgovi O.F.E. z Heintschelu, rytíři z Heineggu zabaven za podporu fašismu.

Po válce zde měli své letní sídlo Sokolové ze Sušice, pak další podniky a instituce, které objekt příliš neudržovaly a nechaly ho chátrat.

Ferdinand Abele a jeho manželka Růžena rozená Veithová založili po polovině 19. století pod lesem samotu Prášilka jako hospodářské oddělení pro jalový dobytek. Vedle Prášilky se připomínají ještě další dvě osady - Mastilka a Kocanda. V té době bylo ve vsi 11 stavení, ve kterých žilo 76 obyvatel. V roce 1910 byla tato nevelká ves o sedmi domech jazykově smíšená - ze zdejších 52 obyvatel hovořilo 35 česky a 17 německy.

Kojšická lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) je státm chráněný památný strom. Obvod jejího kmene měří 670 cm a koruna stromu dosahuje výšky 22 m (měření 1998). Lípa je chráněna od roku 1985 pro svůj vzrůst, věk a jako krajinná dominanta. Její stáří je odhadováno na více než 400 let.

Pramen: vysvětlující tabule v Kojšicích, autor: Ing. Martin Kříž

Petrovice u Sušice - Jiřičná - místní část obce

Jiřičná je místní částí obce Petrovice u Sušice. Za nejstarší doby byla ves rozdělena asi na dvě části. První patřila Zdeboru Čejkovi z Čejetic a druhá Vladykům z Miloňovic. V průběhu 16. stol. se na Jiřičenském panství vystřídali mnozí majitelé mimo jiné i známější Jiřík Harant z Polžic. V roce 1717 kupuje Jiřičnou Jan Hynek Wiedersberg, který 19.1.1719 získává od Vatikánu zvláštní papežskou bulu, jíž se povolovala nová úprava kaple. O toto povolení požádalo tehdejší bratrstvo N.N. jména Ježíše, Marie a Josefa, jehož členem byl nejen tehdejší majitel Jiřičenského panství, ale také jeho manželka Maximiliana Veronika. Za tři roky a to 9.10.1722 byla již nově upravená kaple slavnostně vysvěcena a zasvěcena sv. Anně. K této příležitosti vytvořil tehdejší mistr českého baroka Ignác Raab nový oltářní obraz sv. Anny, který tuto kapli zdobí dodnes. V ten den bylo také stvrzeno, že pro budoucí časy jsou péčí o kapli pověřeni majitelé zámečku Jiřičná. Dle pověsti, která se k tomuto místu váže, má každý majitel klíče od pokladu v kopci Hrnčíř.

Pramen: různé zdroje

První písemná zpráva o Jiřičné je z roku 1413, kdy Zdebor Čejka z Čejetic prodal ves Oldřichu Babkovi z Kvasejovic. Tehdy zde byl panský dvůr, pivovar, mlýn a kovárna. V 15. století byla ves rozdělena na několik dílů a po polovině 16. století se stala samostatným statkem. Vystřídalo se zde několik šlechtických rodů - pánové ze Svojšic, Mlázovští z Těšnice, Lipovští z Lipoyic, či Fruweinové z Podolí.

Ve zprávě z roku 1543 se zde připomíná krčma, mlýn a vybírání cla. Tvrz v Jiřičné byla postavena zřejmě krátce po polovině 16. století. Počátkem 18. století byla přeměněna na jednoduchý zámeček na půdorysu obdélníka. V letech 1719 - 1722 v něm tehdejší majitel Jan Ignác Vidršpergár vybudoval kapli zasvěcenou sv. Anně a sv. Josefovi. V roce 1790 ve vsi stálo 9 domů. Za dalších 50 let už 20 stavení se 127 obyvateli. Od druhé poloviny 18. století se v držení Jiřičné vystřídalo několik většinou měšťanských rodin (ovesní baroni) - Reinischovi, Schreinerovi, Šebestovi...

Při zámku byl v 19. století panský dvůr s ovčínem a pivovar, který produkoval 400 - 600 hl piva ročně (v roce 1710 uvařil pouhých 12,5 hl piva za rok). Pivovar, který zde stál už od středověku ukončil svoji činnost v roce 1929. V jeho prostorách byly nějakou dobu sklady protivínského piva.

V roce 1860 získali Jiřičnou Abelové, majitelé skláren a připojili k ní i statek Kojšice, který vlastnili už od roku 1852. V roce 1890 koupil tento majetek JUDr. Emanuel Forster, rakouský ministr železnic. Od něho jej pak převzali spříznění Heintschelové z Heineggu. Poslednímu majiteli z tohoto rodu, Georgovi, byl majetek za aktivní podporu nacizmu zabaven. Za své zločiny byl po válce odsouzen a popraven v Klatovech. Vlevo od tohoto stavení se nachází památná lípa.

Nad Jiřičnou se vypíná 622 m vysoký vrch Hrnčíř. Na jeho zalesněném východním výběžku zakončeném skalou stál ve středověku hrádek. Pevnost byla chráněna od přístupové západní strany zdvojenými příkopy. Vnitřní plocha hrádku je bez nadzemních stop zdiva. Archeologové datovali existenci hrádku do doby od konce 12. století do poloviny 13. století. Hrádek vybudoval neznámý stavebník nejspíše na ochranu dálkové soumarské cesty, která pod ním vedla.
Pramen: vysvětlující tabule v Jiřičné

A ještě pověst:

Kdysi dávno se vypínaly na vršku Hrnčíř blízko Jiřičné a Petrovic masivní zdi hradu obehnaného mohutnými valy. Zde zasypán bohatstvím vládnul oblíbený a spravedlivý pán. Jeho velkou slabostí však byly tři marnotratné dcery, kterým vynahrazoval matčinu lásku hýčkáním. Jak míjel čas dcery dospěly a na hrad začali jezdit první nápadníci. V té době dívky propadly sváru a otec oslepen přílišnou láskou jim již nedokázal odmítnout ani sebemenší vrtoch. Až jednou, když ohlásil svou návštěvu věhlasný rytíř si dívky, které už nevěděly co si obléci, vymyslely ten nejmarnotratnější nápad."Dejme si udělat střevíce z chleba".
Otec se však pro tentokrát zalekl a své dcery varoval. "Chléb je Boží dar a můžeme děkovat Bohu, je-li ho pro každého dost. Bylo by velkým hříchem po něm šlapat."
Nakonec otec přeci jen svolil a sotvaže jejich nožky vklouzly do chlebových střevíců strhlo se Boží dopuštění. Když se nebe opět vyjasnilo, na vršku již hrad nestál, zbyla po něm jen hromada kamení, která je tam dodnes. Hrad s hradním pánem i s jeho bohatstvím se propadl hluboko vně kopec. Hradní dcery se proměnily v kachničky plovoucí na potoce pod Hrnčířem a poklad střeží hradní černý pes. Sice se na Velký pátek každoročně země nad pokladem podle vyprávění otvírá, ale stále se čeká na odvážlivce, který poklad najde.
Pramen: různé zdroje

Petrovice u Sušice Dohaličky

Petrovice u Sušice - Dohaličky - místní část obce

Dohaličky jsou místní částí obce Petrovice u Sušice. Dohaličky mají jméno podle rodu Dohalských, kterým patřil zámek v nedalekém Žikově. Členové rodu byli pohřbíváni v místní kapli.

Petrovice u Sušice Chamutice

Petrovice u Sušice - Chamutice - místní část obce

Chamutice jsou místní částí obce Petrovice u Sušice. Ves byla založena neznámo kým na severozápadním svahu vrchu Volšovská stráž v nadmořské výšce 600 m. První písemná zmínka o Chamuticích je z roku 1383, kdy zemřel majitel vsi - jakýsi Lipolt, který zde měl mlýn.

Do poloviny 16. století byla ves součástí velhartického panství, pak kněžického statku. V roce 1637 Chamutice osamostatnil Vilém Hartman z Říčan, který zde postavil zámeček. Tehdy se zde připomínal vedle mlýna i hospodářský dvůr a hostinec. Od poloviny 17. století do konce 18. století se zde vystřídala celá řada šlechtických rodů (Beyčekové z Nespečova, Kouskové ze Sobětiček, Khuenové z Lichtenbergu a Gondecku), od 19. století rodiny několika nešlechtických statkářů (Málkovi, Spirkovi, Říhovi), kterým se v Pošumaví říkalo "ovesní baroni".

V 19. století bylo ve vsi 12 chalup, ve kterých žilo 89 obyvatel, dále zámeček s poplužním dvorem, při kterém se připomíná pivovar na 2 sudy, vinopalna a flusárna.

Chamutice měl navštívit v roce 1867 slavný český hudební skladatel Bedřich Smetana při své cestě do Sušice a na Šumavu. Na zámeček ho pozval jeho tehdejší majitel - sušický měšťan Stanislav Říha, který statek koupil v roce 1853.

Dalšími majiteli zámečku a hospodářství byli od roku 1930 Josef a Josefa Durdilovi, kteří zde ve třicátých letech 20. století začali vyrábět cikorku s názvem "Svatoborka". Cikorka byla kávová náhražka vyráběná z čekankového kořene. Na rozdíl od kávy neobsahuje kofein.

Dnes je zámeček opět v soukromém vlastnictví.

Zámeček tvoří jednoduchá přízemní budova s valbovou střechou v jihozápadní části hospodářského dvora. Ve směru od Petrovic se jeho stavba jeví jako patrová. Zámeček je totiž zasazen do svahu a sklepy tak z jihozápadní strany vypadají jako přízemí budovy. Původní zámeček z první poloviny 17. století byl stavebně upravován v průběhu 18. a 19. století. Vstup do zámku je vchodem ze dvora, který byl opatřen dveřmi zdobenými lvímu hlavami.

Při silnici z Petrovic do Chamutic roste naproti křížku státem chráněná lípa velkolistá (Tilia platyphyllos). Obvod jejího kmene měří 470 cm a koruna dosahuje výšky 26 m podle měření z roku 1977. Chamutická lípa je chráněna od roku 1978 jako krajinná dominanta.

Pramen: vysvětlující tabule v Chamuticích

Petrovice u Sušice Břetětice

Petrovice u Sušice - Břetětice - místní část obce

Břetětice jsou místní částí obce Petrovice u Sušice. Břetětice byly v letech 1869 - 1975 osadou obce Odolenov (Vodolenov) v okrese Sušice. Od 1.1.1976 se staly částí dnešní obce Petrovice u Sušice.

Petrovice u Sušice foto Radana Šašková

Petrovice u Sušice - obec

První písemná zmínka o obci je z roku 1319. Hlavní dominantou obce je raně gotický kostel sv. Petra a Pavla s románskou věží a hradební zdí ze začátku 13. století. Později byl kostel barokně upraven, v 19. století pak věž dostala tehdy módní romantickou podobu. Petrovický kostel s opevněním patřil patřil k prvním opěrným bodům kolonizace Královského hvozdu po roce 1000 n.l. Součástí jeho výzdoby jsou repliky obrazů sv Petra a Pavla od Petra Brandla. Originály jsou uloženy v Národní galerii v Praze.

O Petrovicích u Sušice byl natočen Českou televizí pořad v cyklu Toulavá kamera, který najdete na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=5

Pačejov Velešice

Pačejov - Velešice - místní část obce

Velešice jsou místní částí obce Pačejov. Nachází se 1,5 kilometru jihozápadně od Pačejova.
K Velešicícm se vztahuje několik pověstí:
Čert na drahách

Na drahách za křížkem ležel v poli divný kámen. Byl na něm otisk pekelníka. Kdysi tu prý odpočíval a byl vyrušen. V kameni zanechal otisk svého zadku, pěstí a nohou, tak usilovně spěchal pryč. Od těch časů báli se zde pasáčkové zůstávat do tmy a hnali domů ještě za světla. Co kdyby se čert zase vrátil?!

Vodnická odměna

U Velešic se třpytí malý rybník. V něm žil mužík a na břehu si sušil šaty. Jednou tam přišla jedna žena prát prádlo. Mužíček se k ní přiblížil a poprosil jí o kousek chleba. Za to jí slíbil vodnickou odměnu. Od té doby měli na polích vždy pěkné obilí i v dobách sucha.

Co vyprávěla paní Anna

Ke Slavníku patřilo našich padesát šest velešických chalup schoulených k jeho úpatí. Od dávných časů nese ta hora jméno po panství českého rodu Slavníků, které dosahovalo až sem. Tento vrch je osázený lesním stromovím a vrouben třemi vesnicemi, jejichž jména jsou Velešice, Neprochovy a Břežany.

Hraběcí lávka

Ve Slavníku bývala Hraběcí lávka celá ze dřeva. Tu si nechal postavit hrabě Kinský, co přejal vše okolo od hraběcí rodiny Rumeskirchů. Sám bydlel v zámečku v Horažďovicích a sem jezdíval ve dvoukolce. Seděl na ní v mysliveckém a tuze se těšil, protože míval své lesy rád. Říkalo se jim Ve Studánkách, Ve Velešicích, Malý a Velký Drašín. Nakonec byl Boubínský les.
Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Pačejov Týřovice

Pačejov - Týřovice - místní část obce

Týřovice jsou místní částí obce Pačejov.

Pačejov - Pačejov nádraží - část obce

Část obce Pačejev, ve které sídlí obecní úřad. Vlakové nádraží na trati Plzeň hl. n. - České Budějovice (v jízdním řádu pro cestující označená číslem 190). Trať vede přes Nezvěstice, Nepomuk, Horažďovice, Strakonice, Ražice, Protivín, Číčenice a Dívčice. Jednokolejná elektrizovaná celostátní trať, částečně dvoukolejná. Provoz na trati byl zahájen v roce již v roce 1868. Elektrizace trati proběhla v roce 1962 z Plzně do Blovic, v roce 1963 do Horažďovic, v roce 1966 do Strakonic a v roce 1968 byl elektrizován zbytek tratě.

Pačejov

Pačejov - obec

Ve středověku byla ves až do roku 1305 v majetku kláštera sv. Jiří na pražském hradě. Její historie je tudíž velmi stará, první písemná zmínka o Pačejovu pochází již z roku 1227.

Ve středověku zde stávala tvrz, jejíž hmota je dochována v areálu budov bývalého panského dvora, lidově nazývaného "Zámeček". Po ztrátě své sídelní funkce v 17. století, sloužila tvrz dlouhá léta jako sídlo správy lesního úseku revíru Pačejov, který byl majetkem horažďovického panství. V západní stěně budovy je osazen náhrobník "Urozené paní Worssily Pernklobowy narozené Heim ze Stříteže a na Pačejově" z roku 1628.

Na návrší nad vsí stojí pseudogotický kostel z roku 1871. Byl postaven stavitelem E.Pillerem na místě starého kostelíku, který byl ve velmi špatném stavu.

Pramen: Střípky Horažďovicka - pro Sdružení obcí Slavník vydal AgAkcent s.r.o. v roce 2001.

K Pačejovu se vztahují následující pověsti:
Pačívský stodolník
Za časů, kdy se Pačejovu říkalo Pačív, žil tam jeden hospodář na velikém statku a vždy po sklizni se naparoval, jak má plnou stodolu. Jeho chudý soused si zase stýskal. Jednou se v jeho malé stodůlce objevilo divné strašidlo. Šaty z povřísel, na hlavě slamák – byl to stodolník. Usedl na mlat a začal se zvětšovat, až vyrostl ke krovům. Pak povídá chalupníkovi, aby zašel za sedlákem a přivedl ho. Když po dlouhém přemlouvání pyšný hospodář přece přišel, nestačil se divit. Stodola byla až po střechu plná snopů ovázaných povřísly a úplně nahoře ležel opuštěný slaměný klobouk.

Vodník a řezník

Šel jednou vodník do Pačejova k pekaři pro housky. Na zpáteční cestě se ještě zastavil u řezníka. Mokrý mužík v krámě ohmatával maso a ukazoval řezníkovi, jak velký kousek má useknout. Jak se tam tak motal, usekl mu řezník s masem i prsty na ruce. Vodník rozezlen vyběhl z krámu a hrozil pomstou. Protože však byl řezník chlap jako hora, vodník ho nemohl utopit. I začal řezníka soužit svými návštěvami, v chlévě mu plašil dobytek, ztrácelo se po domě nářadí a vodník vysedával po večerech v jejich sednici na peci. Zkrátka nemohli se ho za nic zbavit. Teprve když řezník zemřel, přestal vodník s návštěvami.

Praotec zednářů

Ve starých listinách je zaznamenáno, že dávný majitel Pačejova Zachar z Dlouhé Vsi vstoupil v roce 1382 do Bratrstva těla Božího a kružnice s kladivem uprostřed visícím. Kdo chtěl mezi sobě rovné vstoupit, musel pět kop stříbrných grošů památného složit. Sám král Václav IV. mezi vyvolené patřil. Chtěli tito podivuhodní bratři v Praze kapli k uctění Nejsvětějšího těla a krve Páně vystavěti. Toto tajemné bratrstvo vzalo za své během husitských bouří.

Modlitba polepšeného
Za krušných časů kolektivizace se vracel jeden pracant z hospody U Roubalů. U Kundrátů křížku poklekl a vydechl modlitbu:

„Odpusť mi, Pane Bože na křížku,
jednu mou slabou hodinku,
že jsem já také přece kles
a do toho družstva vlez.
Prosím, Pane Bože na křížku,
podej mi svou ručičku.
Až budu míti hlad,
podej mi aspoň kůrčičku!“

Pramen: všechny pověsti Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Ostřetice

Ostřetice - obec

Ostřetice leží ve zvlněné zemědělské krajině na severovýchodním okraji klatovské kotliny. Pod vesnicí se prostírá široký otevřený úval Točnického potoka, pravobřežního přítoku Úhlavy. V okolí je několik nevysokých, ale relativně výrazných zalesněných vršků (Hora 483,9 m a další).

V písemných pramenech poprvé připomínají k roku 1379. Vesnice po většinu své známé historie patřila do majetku nedalekého královského města Klatov. Roku 1654 zde bylo zaznamenáno celkem 11 usedlostí, z toho 10 selských gruntů. Klatovské městské obci, ves náležela až do zániku patrimoniální správy.

Vesnice je soustředěna po obvodu nevelké svažité návsi přibližně čtvercového půdorysu se zaoblenými rohy. Komunikace z Klatov do Nepomuku obchází vesnici po západní a severní straně a při ní vznikala od první poloviny 19. století nová zástavba. Ostřetice jsou známé především na Klatovsku poměrně ojedinělým souborem pozdně středověké zděné architektury. Původně zde stály čtyři velmi mohutné kamenné věžové sýpky patrně ze 16. století, z nichž dvě (dnes již zbořené) v usedlostech č.p. 6 a 10 byly vybaveny pozdně gotickými portálky. Do dnešního dne se tak dochovala již jen navenek vcelku nenápadná sýpka v usedlosti č.p. 14 se štěrbinovými větracími průduchy a mladší stanovou střechou a nápadně vysoká věžová sýpka ve dvoře usedlosti č.p. 4 v jihovýchodní části návsi.
Pro tyto hodnoty byly Ostřetice roku 1995 prohlášeny vesnickou památkovou zónou.
Pramen: www.ostretice.cz

Oselce Nová Ves

Oselce - Nová Ves - místní část obce

Nová Ves je místní částí obce Oselce.
zakladatele obce na upravené návsi. Pozoruhodná je i kaplička se sochou sv. Jana Nepomuckého z první poloviny 18. století.
V blízkosti usedlosti čp. 4 stojí vysoký kamenný kříž z roku 1868. Takových místních památek najdeme v okolí Nové Vsi více, za zmínku stojí například kamenné útvary z doby ledové spolu s kapličkou a pramenem léčivé pitné vody u rybníka s názvem Čertův hrad.
Autor: Martin Kříž

Oselce - Kotouň - místní část obce

Kotouň je místní částí obce Oselce. Na svahu nad Kotouní se nachází farní kostel Narození Panny Marie. Barokní stavbu vybudoval v letech 1703 - 1735 italský stavitel A.de Maggi na místě staršího kostela. Má překrásný interier s malbami malíře Bergera. Na jižní straně lze nahlédnout do krypty, kde se nachází rozsáhlá kostnice.
Pozoruhodná je i barokní zvonice z roku 1696, náhrobní desky majitelů oseleckého a podhůřského panství. Návštěvníka zaujme i hodnotná raně barokní stavba fary s řadou dochovaných autentických detailů, významně dotvářejících areál kostela.
Autor: Martin Kříž

Oselce

Oselce - obec

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1394. V Oselcích sídlili od roku 1388 do 16. století rytíři z Oselců 1673 - 1805, Janovští z Janovic a v letech 1832 - 1945 Booss - Waldeckové. Na jižním okraji obce stojí v anglickém parku výstavný zámek čtvercového půdorysu, který byl v roce 1705 přestavěn z trojboké dispozice bývalé tvrze. Stavitelem byl Ital G.A. de Maggi, který dal zámku čtyřboký půdorys se středním obdélníkovým uzavřeným dvorem. V podvěží zámecké kaple se nachází nástropní freska sv. Jana Nepomuckého a českými patrony pocházející z 1. poloviny 18. století. Dnes se v udržovaném zámku nachází střední škola a odborné učiliště. U zámku stojí barokní patrová sýpka.
Na vrchu západně od obce se nachází barokní kaple sv. Markéty, postavená roku 1691 J.V.Janovským z Janovic. Kaple se stala místem tradiční "svatomarkétské" pouti, od roku 2000 obec obnovila kdysi slavné procesí, jehož se i nyní zúčastňují stovky lidí.
Při cestě ke kapli stojí na kraji obce socha sv. Jana Nepomuckého s památnou lípou, při lesní cestě do Kotouně socha sv. Donáta a o kus dále v lese památný dub. V lese mezi Oselci a Kotouní vyvěrá léčivý pramen "Kloubovka".
V jižní části obce je výklenková kaplička se sochou sv. Floriána, na návsi je barokní kaplička sv. Markéty.
Největšího věhlasu se Oselcům dostalo v době jejich držby Viktorem Booss - Waldeckem, velkým přítelem umění a hudby. V té době byli stálými hosty na zámku Václav Talich, Adolf Hofmeister, K.M. Čapek Chod, Jaroslav Vrchlický a další. Viktor B. Waldeck přeložil do němčiny rozsáhlé Vrchlického dílo, překládal i další české autory.
V budově obecního úřadu je expozice lidových řemesel.
Pramen: Střípky Horažďovicka, 2001, pro sdružení obcí Slavník vydal AgAkcent s.r.o.

Olšany

Olšany - obec

První písemná zmínka o obci Olšany je z roku 1227. Pamětihodností jsou Boží muka.

Obytce foto Jan Kavale

Obytce - obec

Obec Obytce leží 6 km východním směrem od Klatov na úpatí Plánického hřebene. první písemná zpráva o vsi Obytce je z roku 1227. Vodní tvrz zmiňovaná již v roce 1543 byla v 18. století přestavěna na jednopatrový barokní zámek s arkádami do nádvoří ve tvaru písmene U. Dnes je zámek v soukromém vlastnictví, v posledních letech prošel rozsáhlou rekonstrukcí, včetně zdařilé úpravy přilehlého zámeckého parku. Na návrší nad obcí se tyčí barokní kaple sv. Barbory. V lese nad Hoštičkami v nadmořské výšce 600 m stojí legendami opředená malá kaplička s názvem Klenovka. Pro sportovní vyžití je od roku 2011 k dispozici antukové hřiště s umělým osvětlením.
Pramen: Leták Mikroregion Plánicko, 2012

Nová Ves

Nová Ves - obec

Obec byla založena majiteli nedalekého hradu Rýzmberk v době po husitských válkách. První písemná zmínka o vesnici se datuje k roku 1508. První jmenný seznam obyvatel byl vypracován vrchnostenským písařem Danielem Allmanem v roce 1651, v Nové Vsi žilo tehdy 28 poddaných. Záznamy z roku 1839 uvádí ve vsi 46 domů a 309 občanů, dále je také popsán mlýn a hospoda. V obci byla také zřízena škola. V roce 1930 čítá ves 318 obyvatel, z toho pouze 9 se hlásí k německé národnosti, což lze v této oblasti pohraničí považovat za raritu. Tato specifická národnostní situace vedla v období před 2. světovou válkou k otevřeným střetům mezi německými nacionalisty a československými jednotkami SOS. Tyto události připomíná památník v údolí pod Novou Vsí. Roku 1899 vzniká v obci spolek Dobrovolných hasičů.
Do roku 1989 spadá Nová Ves pod správu Kdyně. Během socialistického období byl vybudován v obci vodovod, kanalizace a komunikace v obci byly vyasfaltovány. Podle statistických údajů žilo ve vesnici v roce 1991 152 obyvatel, stálo zde 41 trvale obydlených domů a 10 trvale neobydlených. Po osamostatnění obec neustále pracuje na svém rozvoji. Skromný obecní rozpočet doplňují četné dotace, díky kterým byla zrekonstruována kaplička sv. Jana Nepomuckého, bylo vybudováno nové sportovní hřiště a došlo k revitalizaci krajiny.
Pramen: www.novaveskd.cz

Němčice u Kdyně Ulíkov

Němčice u Kdyně - Ulíkov - místní část obce

Ves Ulíkov je místní částí obce Němčice u Kdyně. Ulíkov je nejvýše položenou vsí v okrese Domažlice. Leží na východním úbočí Ulíkovské hory, která má nadmořskou výšku 710 metrů nad mořem. Obecní úřad Němčice pořádá každoroční novoroční výstup na tuto horu.
Severně od vsi se nachází zřícenina hradu Netřeb.

Němčice u Kdyně

Němčice u Kdyně - obec

První zmínka o obci pochází z roku 1379. Obec se skládá z částí Němčice a Ulíkov.
Němčice jsou položeny v kotlině obklopené zalesněnými vrchy Branžovského hvozdu. Obec je prvně připomínána již v roce 1379. Přímo nad vsí se vypíná návrší se zříceninami hradu Nového Herštejna, k němuž ves Němčice po celý středověk patřila. Panství i hrad vystřídal mnoho majitelů.
V roce 1472 se Jan Herštýnský z Velhartic zapletl do sporů proti Albrechtovi, knížeti Bavorskému. Jejich nenávist byla tak velká, že v roce 1475 bavorská vojska Herštejn vypálila a pobořila. Později byl hrad znovu postaven. Jedním z nejvýznamnějších majitelů panství byl v 15. století Půta Švihovský z Rýzmberka. V 16. století se stala součástí unějovického statku, s nímž byla roku 1711 přikoupena Černíny k Chudenicím a při nich zůstala až do konce feudalismu. Uprostřed obce na křižovatce naleznete barokní sochu sv. Jana Nepomuckého.
Tam si můžete posedět a odpočinout na odpočívadle u Bukovského potoka, který pramení pod Herštýnem. Má dva malé přítoky - z levé strany od osady Úlíkov (650 m) a z pravé strany od Suché hory.Přímo naproti odpočívadlu se nachází westernový ranč, kde můžete ocenit kouzlo praskajícího ohně a snít o dobách zlaté horečky. Do správního obvodu Němčic spadá také vesnička Úlíkov.
Zříceninu hradu Nový Herštejn naleznete cca 2 km nad Němčicemi. Nový Herštejn patří mezi nejrozsáhlejší a nejlépe dochované hradní zříceniny. Hrad byl založen ve 14. století a do dnešních dní se z něho dochovaly vysoké zbytky zdí dolního hradu a také Panenská věž, mohutná obytná věž se zachovalými střílnami a původním vstupem v úrovni 1. patra. Zřícenina je obklopena přírodní rezervací smíšeného lesa Herštýn s převahou buku a se vzácnou jarní květenou (lýkovec, jaterník, dymnivky, sasanka …)
Na vesnici je krásný pohled ze všech vyvýšených lesních okrajů. Na severozápadě je to Jedlovka (644 m), na západě Koleneč, na jihozápadě Rýzmberk a Příkopy a zřícenina hradu Herštýn (682 m). Na jižní straně je to Hora (759 m) zakrývající v pozadí známý Koráb s rozhlednou (773 m), na jihovýchodě Suchá hora (640 m), na východě Dubovka (630 m) a na severovýchodě Velký Kouřim (658 m).
Okolí Němčic je zvláště vhodné k výletům do lesnatých pásem Kdyňské vrchoviny - dnes Branišovského hvozdu, kterým prochází množství značených turistických cest.
Pramen: Běleč mikroregion, vydal Mikroregion Běleč z.s.p.o., 2013

Nezdřev

Nezdřev - obec

Katastrální území obce Nezdřev je položeno v západní části Blatenské pahorkatiny, směrem jihozápadním od města Kasejovice.

Nezdice na Šumavě

Nezdice na Šumavě - obec

Ves je poprvé zmiňována roku 1396, ale skutečná historie obce bude pravděpodobně starší. Vzhledem k poloze obce bylo živobytí pro obyvatele složitější než v obcích v těsné blízkosti obchodních cest. Název obce vyplývá z toho, že původní chalupy byly dřevěné, nezděné.
Zbytky roubené šumavské architektury. Číslo popisné 112, chalupa z kuláčů s lomenicí a polovalbou. Dějiště Klostermannových Šumavských rapsodií. Typická ves šumavského Podlesí., svérázné oblasti, odkud v 19. století a počátkem 20. století odcházeli muži za prací do světa a byli proto nazýváni „světáci“. Prostředí těchto obyvatel zachyceno v Klostermannově Světáku z Podlesí a Baasově Cirkusu Humberto. Lidové písně a zvyky z Podlesí sbíral K. Weiss. V obci a okolí je celá řada křížů, k nimž se mnohdy vážou různé historky. Na návsi před obecním úřadem je upravený pramen do podoby kašny. K 600 letům založení Nezdic vydala obec publikaci, která podrobně zachycuje historii v jednotlivých oblastech života.
V zimním období fungují v obci lyžařské vleky.

Nezamyslice

Nezamyslice - obec

První písemná zmínka o obci je z roku 1045. Prvními trvalými obyvateli Pootaví byli rýžovníci zlata. Žili zde již řadu let před naším letopočtem a v místech s příhodnými podmínkami zakládali malé osady. Krajem již tehdy procházela významná mezinárodní obchodní Zlatá stezka, po níž se dopravovalo i otavské zlato. Těžba pokračovala v prvních staletích našeho věku, kdy postupně původní keltské obyvatelstvo bylo nahrazeno Slovany. Dávné osídlení Nezamyslicka dokládají nálezy tuhové keramiky, části pravěkého vykuřovadla a kamenného brousku pravděpodobně z 5. století, objevené nedaleko kostela.
Důležitou událostí v rozvoji oblasti bylo založení benediktinského kláštera v Nezamyslicích. Klášter spadal pod správu břevnovského kláštera v Praze a právě v souvislosti s Břevnovem bývá uváděna tzv. darovací listina, podle níž kníže Břetislav I. daroval Nezamyslice a řadu dalších vsí v roce 1045 benediktinskému řádu. Klášter stával zřejmě vedle kostela, v místech, kde stojí dnes budova bývalé školy.
Zdejší poddaní odváděli na nedaleký hrad Prácheň poplatky z píce, vajec, sýrů a drůbeže. Částečně je této povinnosti zbavil roku 1346 vlastník Práchně a Horažďovic Vilém ze Strakonic. Zároveň přenesl na zdejšího opata i výkon některých soudních pravomocí.
Své poslání plnil klášter až do Žižkova prvního tažení na nedaleký hrad Rabí v roce 1420. Tehdy husité klášter vyplenili a sedm nezamyslických mnichů bylo pod hradbami hradu upáleno. Klášter už nebyl obnoven a celý nezamyslický újezd břevnovských benediktinů zanikl. Poté byla ves připojena k hradu Rabí. Roku 1565 koupil Nezamyslice Jan Kavka z Říčan a připojil je k žichovickému panství. Roku 1707 přechází žichovické panství včetně Nezamyslic do majetku kardinála a pasovského biskupa Jana Filipa z Lamberka. Rod Lamberků vlastnil panství až do roku 1945.
Od roku 1980 do roku 1992 byly Nezamyslice částí střediskové obce Žichovice. V roce 1992 na přání občanů byly vypsány volby do obecního zastupitelstva a obec Nezamyslice se stala opět samostatnou.
Pramen: Mgr. Zdeňka Řezníčková, vysvětlující tabule naučné stezky Velké Hydčice - Hejná - Nezamyslice

Způsoby vymalovaným kterak léta Páně 1626 4. Augusti přišlo 6 soldatů do vsi Nezamyslic a tu pod kostelem nocleh učinili v poli, tovaryše svého, který měl manželku svou, jej zabili tu v noci, a ženu jeho též velmi ranili: 19 ran sekaných, 9 bodených po prsích a životě, k tomu suchými ranami stloukli.

1.Za zabitou majíce s snopy jí přikryli, peníze od nich pobravše, preč odešli.

2. Na zejtří sedlák jeden nalezši snopy přikrytou ji kalnou vodou napojil a z ní snopy sebravše, jí pomohl.

3. Z toho ji jsouce občerstvena, vstala sama a k špitálu přišla, do něj nebyla přijata.

4. Odtud dolů do Nezamyslic přišedši, nechtěl jí žádný přijíti, pod kolnou dva dni v ní na zemi ležeti musela.

5. Třetí den do jedné chalupy přijata byla, mrtvé dítě téhož dne k večeru porodila, nic nejedla ani nepila. Zpověď svatou vykonavši, velebnosti Svátost od faráře Nezamyslického jest přijala.

6. Z poručením jejím paní ode dvora z Žichovic jídlo jí posíláno bylo.

7. Každoročně, pokud zdráva a živa bude, tu ke kostelu k Nezamyslickému předně ke cti Pánu Bohu, a blahoslavené Panně Marii jest putovati slíbila.

8. 18 dní tu zůstala, žádného lékaře nemiala, sama se hojila.

9. Po 18 dnech pěšky s poslem za tři dny 14 mil do vlasti své k rodičům svým přišla, jakož pak takový přecitlivý skutek a opatrování Boží té ženě, které se stalo, žádnému jinému připsati se nemůže, než-li Pánu Bohu a blahoslavené Panně Marii. Z toho buď Pán Bůh pochválen.

Pramen: tabule na zámku v Žihobcích

Nehodiv foto Jan Kavale

Nehodiv - obec

První písemná zmínka o obci Nehodiv je z roku 1558. V současné době zde žije asi 79 obyvatel.

Nalžovské Hory - Zahrádka - místní část města

Zahrádka je místní částí Města Nalžovské Hory. první písemná zmínka o vsi je z roku 1414.
Váží se k ní následující pověsti:

Čertův kámen
Nad Nalžovy nacházejí se Zahrádky. Jednou tudy letěl jeden čert a nesl velký kámen, který hodlal shodit na nicovský kostel. Avšak v Nalžovech té noci zakokrhal jeden kohout předčasně a čert byl nucen upustit kámen u Zahrádky. Pak rozezlen zmizel v pekle.

Tři bezhlavé ženy
Jednou v noci se vracela jedna žena ze Zahrádky. Tu zaslechla za sebou kroky, a tak se otočila. Avšak veliká hrůza ji pojala, neboť za ní šly tři bezhlavé ženy. Dala se na útěk a nezastavila se až ve Lhotce.
Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Nalžovské Hory Velenovy

Nalžovské Hory - Velenovy - místní část města

Velenovy jsou místní částí města Nalžovské Hory. První zmínka o obci pochází ze 13. století, kdy byla majetkem Jiřského kláštera na Hradčanech. V obci je stavební dominantou kostel sv. Jana Nepomuckého z 19. století.
K Velenovům se váží následující pověsti:
O vlkodlacích

Za Velenovy žili za dávných časů vlkodlaci. Když se mladé ženy opozdily na přástkách a šly samy za tmy domů, tu se jim vlkodlaci zjevovali v lidské podobě a lákali je do lesů. I na pocestné čekávali a sjednávali s nimi kupní smlouvy. Při tom jim dávali závdavek, ale takové peníze se následně proměnily v uhlí. To a ještě jiné věci vyprávěla babička Sourů.

Čertovské pozadí

Kousek od Velenov se vypíná vršek zvaný Hájek. Zde trčel ze země velký balvan, na němž prý čerti sedávali a otiskli zde své zadnice. Dělali si zde totiž oheň, při němž čekali na zbloudilé, aby jim usilovali o duši.

Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Nalžovské Hory Ústaleč

Nalžovské Hory - Ústaleč - místní část města

Ústaleč je místní částí města Nalžovské Hory. Obec leží na úpatí hory Vodhošť vysoké 759 m nad mořem. První zmínka o obci je z roku 1544.

Nalžovské Hory - Těchonice - místní část města

Těchonice jsou místní částí města Nalžovské Hory. Ves je známa ochotnickými divadelními představeními, za kterými se sjíždí lidé z širokého okolí.
Váží se k ní následující pověsti:
Bejválek

Jednou na drahách děti pásly dobytek. Den už se klonil a byl čas hnát domů. Tu se z nedalekého háje vynořil neznámý hoch. Byl celý ušmudlaný a podiv všech budila jeho velká hlava. Koktavě poprosil o trochu mléka. Všichni kluci nad ním ohrnuli nos, jen malá Marjánka podojila svou kravičku a krapet mlíčka mu podala v hrnku. Zato dostala od neznámého veliký žalud. Všichni se jí smáli a ani si nevšimli, že cizí hoch zmizel. Když přišla Marjánka domů a chtěla vyndat prostý dar, ucítila v ruce nějaký peníz. A hle, byl to zlaťák, bejválkova odměna.

O tajné chodbě Zmrzlíků

Je tomu už dávno, co v Těchonicích seděl na pěkné dřevěné tvrzi rod Zmrzlíků. Když začaly husitské války, poručil rytíř Zmrzlík vykopat únikovou chodbu pod zemí do kostela, který stál naproti. Chodba ústila do rodové hrobky. Jednou přitáhl k Těchonicím samotný hejtman Žižka se svými voji. Dlouho se bránila malá tvrz, avšak mezi posádkou se našel jeden zrádce, který v příhodné chvíli otevřel vrata v palisádě vstříc husitům. Ti posádku pobili a celou tvrz vypálili. Jen pod zemí v chodbě je prý stále vše připraveno k útěku, žel marně.

Svatý Jan ve vaně

Na hrázi těchonického rybníka zrcadlila se od nepaměti socha svatého Jana Nepomuckého, patrona poutníků a ochránce od vodního nebezpečenství. Protože však trpěla od povětří, rozhodli se sousedé umístit ji do výklenku. Zhotovili jej z plechu tak umným způsobem, že se mu žertovně říká Svatý Jan ve vaně.

Hastrmani u mostu

Jel jednou forman z lesa a přijel ke starému mostku. Tu z potoka vyběhli hastrmani a chtěli mu vůz do vody shodit. Avšak to vše náš hrdina neviděl. Cítil jen, že volkové se nemohou pohnout z místa. Tak sházel z fůry trochu dříví, ale nic to nepomohlo. Na konec měl vůz prázdný a horko těžko dojel na dvůr. Po celou cestu na voze seděli hastrmani a divoce se šklebili. Na dvoře se ta čeládka ztratila a chudák hospodář až do večera musel své dříví vozit od mostku na trakaři.

Pramen: všechny pověsti - Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Nalžovské Hory - Stříbrné Hory - místní část města

Stříbrné Hory jsou severní částí města Nalžovské Hory. Váží se k nim následující pověsti:
Mrtvý na vartě

Nade vsí se nachází malý vrch. Kdysi, za války francouzské, se tam strhla jedna šarvátka. Bojovalo se urputně, takže po boji bylo mnoho mrtvých. Ti byli zde pochováni, avšak nedali jim nad hlavy žádný kříž. Takže každý rok ve výročí té nešťastné bitvy jeden z nich vystupuje z blízké skály. Je v železe oděný, prochází kolem hrobů a pak zase na rok mizí. Zatím se nenašel nikdo, kdo by zlomil jeho prokletí.
O hraběti Pöttingovi

Zbožný a dobrotivý byl rod hrabat z Pöttingu. Starý kostelík na Haldech přestavěli a po okolí umístili sochy světců. Sám hrabě trávil dlouhý čas na modlitbách a rád se procházel hřbitovem, odkud byl tak nádherný rozhled po krajině jeho panství. Tady, mezi svými, chtěl být pohřben. Avšak jeho přání nebylo splněno a byl pochován do kostelní krypty. Jeho smutná duše začala bloudit kolem kostela, od klekání do kuropění procházela cestou křížovou a jen vrzání kostelních vrat ohlašovalo, že se hrabě ubírá k dennímu spánku, aby vše s večerem začalo nanovo. Kdy se jeho duše upokojí není známo, avšak lidé, kteří jej viděli, šli mu raději z cesty.

Proroctví o zkáze kostela

Jednou, až bude se slavit velký svátek a množství lidí zaplní kostel svaté Kateřiny i prostranství vůkol, propadne se země a po nikom nezůstane ani památky a kostel stane se všem hrobem.

Pramen: všechny pověsti Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v

Nalžovské Hory Sedlečko

Nalžovské Hory - Sedlečko - místní část města

Sedlečko je místní částí města Nalžovské Hory. První zmínka o vsi je z roku 1426. V té době patřila místní tvrz Janu Slonkovi ze Sedlce. S Nalžovy tvořila jedno panství od roku 1591.
K Sedlečku se váže následující pověst:
Ohnivý pes

Na cestě ze Sedlečka na Čejkovy vídali lidí v jednom místě ohnivého psa. Objevoval se v noci a nikdo si netroufal tudy jít. Rozhodli se sousedé toto strašidlo vypudit a postavili tam křížek. Od té doby byl pokoj.

Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Nalžovské Hory - Otěšín - místní část města

Otěšín je místní částí města Nalžovské Hory, od kterého se nachází asi 3 km jižním směrem.
Váže se k němu několik pověstí:
Mužíček
K jednomu hospodáři v Otěšíně chodíval mužíček, kterému kapala ze šosu u kabátu voda. Jednou, to zrovna hospodyně povila děťátko, nebylo zamčeno a mužíček se vloudil do kuchyně v přestrojení za tuláka. Selka zrovna válela těsto na vdolky a duchapřítomně skočila za dítětem do postele a ukryla se za koutní plenu. Tam nad ní žádná nečistá síla neměla moci. Však se také mužíček zaškaredil: „Ty jsi se snad s čertem poradila?!“ Vztekle vyskočil na vál a všechno těsto jí rozšlapal, potom zmizel. Od té doby selka radši zamykala, pokud byla sama doma.

Průvod dušiček

Jeden otěšínský nádeník chodíval každé ráno do statku Sedlečko. Jednou se zmýlil v hodinách a vyrazil o půlnoci. Když přišel do práce, poznal, že je moc brzo a vydal se domů ještě nějakou hodinku dospat. Před vsí potkal podivné procesí. Když ty postavy přišly blíž, muž s hrůzou zjistil, že jsou to mrtví. Rozběhl se k Otěšínu a ještě v posteli litoval své noční cesty.
Divá žena

Kdo šel v noci přes náves v Otěšíně, mohl zde vidět u zdi jednoho statku divou ženu. Bosá a prostovlasá, oděná v bílém rouchu, se tu modlila. Aby se jí zbavili, postavili na tom místě křížek. Od té doby se divá žena už neukázala.

Rozhovor se světýlkem

Jednou za tmavé noci vracel se z Letov do Otěšína jeden sedlák. Tu se k němu přidružilo světýlko a doprovázelo jej, takže dobře viděl na cestu. Když přišli ke křížku, světýlko počalo hasnout. Hospodář byl rád, že si po cestě nohy nepolámal, a tak povídá: „Zaplať Pán Bůh, že jsi mně posvítilo!“ Světýlko zaševelilo: „Zaplať Bůh, že jsi mne vysvobodil!“ Muž se podivil, že světýlko mluví, ale pak si pomyslel, že to byla nějaká zakletá dušička a spokojeně došel domů.

Otěšínský křížek
Na polní cestě k Horám stojí železný kříž. V tomto místě se každou noc zjevovalo světýlko a strašilo pocestné. Proto se sousedé umluvili a postavili zde kříž. Od té doby se světýlko neobjevilo.

Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Nalžovské Hory Miřenice

Nalžovské Hory - Miřenice - místní část města

Miřenice jsou místní částí města Nalžovské Hory. V Miřenicích stávala tvrz, jejíž zbytky jsou v terénních náznacích patrné za plotem na místě domu č.p.1.

Tři myslivci

Na panství nalžovském žili kdysi tři bratři. Od rána do večera by chodili nejraději po lese. Když se to dozvěděl pan hrabě a zjistil, že rozumí lesu jako málokdo, nechal pro ně postavit tři hájovny. Ty byly umístěny tak šikovně, že novopečení hajní na sebe viděli a mohli si dávat znamení. Tak vznikly hájenky v Krutěnicích, Miřenicích a na Prašivici poblíž Nalžov.

Dvanáct zlatých apoštolů

Nad Miřenicemi vypíná se pověstný vrch. Tam před dávnými časy pohané uctívali své bohy. Když přišlo do těchto končin křesťanství, lidé nechtěli své bůžky, zděděné po otcích, opustit. Kněží tedy nechali ulít dvanáct zlatých soch apoštolů a osadili jimi pohanský háj. Lidé se sem jen hrnuli a vbrzku zapomněli na své dřevěné idoly. Ty se však nedaly a s pomocí nejvyššího Peruna způsobily hrozné bouře a zemětřesení, takže zlaté sochy se propadly do země. Od těch dob nacházely se zde různé starodávné předměty, ale po zlatu ani potuchy. Apoštolové se prý objeví až tehdy, když budou lidé zase tak dobří, jako byli kdysi.

Čert nikdy nespí

Jeden místní sedlák měl svízel. Nemohl totiž za žádnou cenu prodat svého valacha. Zbrousil s koněm všechny trhy v okolí a nic. Jednou tak zase spolu jdou na trh a tu si sedlák ulevil: „To by v tom byl čert, abych ho konečně neprodal!“ Avšak opět měl smůlu a s nepořízenou se vracel zpět. Tu se za jeho zády ozval pekelný hlas: „Ha, ha, ha, neprodals, he, hu, há, neprodals!!!“

Duchové u Vackovic skály

V lese při Vackovic skále kdysi někoho pohřbili. Jednou tudy rázoval při panském honě jeden hajný a zabručel si pod fousy: „Ty si tu klidně ležíš a hniješ, kdybys nám radši pomohl nadhánět!“ Tu nastal příšerný hluk a praskot, jako by se měly všechny stromy vytrhnout z kořenů. Jindy zase pasáci koní spatřili na kameni sedět černou kočku. Jeden z nich jí udeřil holí. Kočka jako duch zmizela ve skále a zase bylo slyšet praskot tisíce kmenů vůkol, až mládenci vzali nohy na ramena.

Kopyta a koňská hlava

Jak už to na vsi bývalo, soudili se jednou dva sousedé. Za svědka musel chodit čeledín jednoho z nich. Do Sušice byla cesta dlouhá a čeledína to věčné chození po soudech omrzelo. I rozhodl se donést panu soudci zabité tele, aby už ho nechal na pokoji. Soudce však mladého muže vyplísnil a poslal zpět. Nůše byla čím dál těžší, horko na čeledína doráželo a on si chtěl odpočinout u lesa Žebráku. Sotva postavil náklad na zem, odhrnula se plachta a z nůše vyskočil chlap s kopyty a s koňskou hlavou a zmizel v lese. Čeledín to vzal na druhou stranu a bez dechu doběhl do Miřenic a všem líčil svoji děsnou příhodu.

Ohnivý sloup

Jednou chlapec Helkovic hnal z pastvy spolu s Tondou Híkou. Už měli čejkovský Loužek za sebou a tu jim pod Hadovkami zůstaly krávy stát jak zkamenělé. Po chvilce se z protějšího lesa vynořilo světlo v podobě ohnivého sloupu. Letěl ten sloup nízko nad zemí směrem k Sedlečku a sršely z něj jiskry. Pak jim zmizel z dohledu.

Ohnivá košťata

Jednou si sousedé po práci hověli na návsi. Tu spatřili vyletět z komína chalupy nad kapličkou ohnivé koště. To letělo přes celou ves, jiskry z něj odletovaly a konečně zmizelo v komíně Staňovic chalupy. Také stařenka Zimanzlíkovic uviděla nad dvorkem letět ohnivé koště, které vylétlo z jejich stodoly.

Strašidelná řešeta

Jednou se Brabcovic čeledín vracel v podvečer od děvčete z Otěšína. Když došel k božím mukám, slyšel divný hlomoz, jako by se za ním kutálela řešeta.

O miřenických božích mukách

Vyprávělo se, že boží muka byla za vsí vystavěna na památku husitů, kteří tudy táhli k hradu Rabí a pochovali zde své mrtvé bratry. Později tam někdo pověsil obrázek svaté Anny, patronky usoužených žen. Tak také jedna žena sem chodila a v zoufalství se modlila za brzkou smrt. Každý den tu prodlévala, až bylo její přání splněno a sousedé ji u božích muk našli jednoho rána mrtvou.

Jak světýlko létalo

Mladý kolář z Miřenic jednou doprovázel své děvče do Otěšína. Na zpáteční cestě v lukách nad vsí uviděl roj světýlek. Jedno z nich bylo veliké a vznášelo se nad korunami stromů, sedalo do větví a tropilo neuvěřitelné věci. Mladík se dal na útěk a vzbouřil celé stavení. I šli se další na to podívat a opravdu, světýlko lítalo na kraji lesa V Sosní. Netrvalo dlouho a ztratilo se.

O divoženkách

V lese Vohrazenice prýští pěkná studánka s dobrou vodou. Po vsi se vyprávělo, že v ní perou divoženky své pleny, a tak je začarovaná. Jednou tudy šel jeden mladík a jednu z divoženek chytil, že si ji odvede domů. Její družky za ní křičely: „Markýto, Markýto, neříkej, proč roste na vodě papradí!“ A tak s tím tajemstvím žila na statku jako sedlákova žena. Jenže po nějakém čase začal se ozývat každou noc pod okny divný šum a sténání. To divoženky přicházely za svou družkou a nenechaly sedláka spát. A protože se nedozvěděl od své ženy, proč na vodě roste papradí, aby lesní kouzla zlomil, musel ji nakonec ze statku propustit. Markýta se navrátila mezi své a sedlák se mohl konečně vyspat.

Příběhy rychtáře miřenického

Jak ke zlé síle přišel

Rychtář Petr Vlček býval dlouhý čas ve spojení se zlým duchem. K této moci přišel tím, že vzal od černé slepice její první vejce a pod svou levou paží jej nosil devět dní a nocí. Nesměl se celou tu dobu mýt, česat ani nic jiného dělat. Jen hezky seděl v teple za pecí, až se mu devátý den z vejce vylíhl čertík jak palec velký. Tohoto šotka nosil stále v kapse a při všech věcech mu byl ku pomoci. Jenže ze zapovězeného spojení začalo mu být těžko a on se snažil zlého ducha zbavit. Ať jej zahodil či zakopal, stále se k němu vracel. Až mu nakonec pomohl kaplan ze Stříbrných Hor. Ten zlého ducha zaříkal a rychtář musel čertíka nacpat do skleněné lahvičky, pevně zazátkovat a hodit do bažiny mezi Ústalčí a Miřenicemi. Pokaždé když tudy rychtář jel, zlý duch na něj volal: „Pojď, pomoz mi, vem si mě!“ To trvalo tak dlouho, dokud se lahvička úplně neponořila.

Jak hledal kradené věci

U Vlčků sloužil starý čeledín Martin a ten jednou zapomněl na poli lopatu a vidle. Chtěl se pro nářadí vrátit, ale rychtář povídá: „Je sobota, nech je tam. Až půjdeš v pondělí do práce, zajdeš pro ně.“ Ale Martin se strachoval: „Strejčku, co když to tam už nebude?“ Hospodář se zasmál: „Ten, kdo to ukradne, ten to zase pěkně zpátky přinese!“ A opravdu. Když spolu přišli po neděli na pole, bylo nářadí pryč a čeledín začal lamentovat. Rychtář jej usadil na mezi a začal čarovat. Chodil po poli a zaříkával zloděje. Za chvíli se k nim hnal chlap, vlasy zježené hrůzou, na rameni lopatu a vidle. Doběhl k čaroději a praštil s sebou o zem. Tu k němu hospodář přiskočil a z každé strany mu vrazil pořádnou facku, aby zlého ducha zapudil. Vždyť to byl sám ďábel, který sem zloděje z domu unesl. Potom vedl rychtář řeč a zlodějinu zapovídal s tím, že kdo má hlad a bídu, může k němu přijít a dostane práci na jednom z jeho statků. Zloděj se dalšího kradení odpřisáhl a jako zmoklá slepice se loudal domů.



Jak rychtářovu duši zachránila husopaska

Nakonec i čarodějný rychtář došel svého konce a jako jiní lidé zemřel. Avšak jeho duše nemohla najít pokoje. A navíc nebylo nikoho, kdo by ji vysvobodil. Muselo uplynout mnoho let a na vlčkovský grunt přišla dívka jménem Kateřina za pasačku husí. Ta spatřila jednou pod prahem světnice svítit malé světélko. I běžela za hospodáři, ti však nic divného neviděli. Každý den chodila Kačenka kolem světélka a všude o tom vyprávěla, až jí hospodář nařídil, aby se před světélkem pokřižovala a zeptala se ho, co si přeje.

Druhý den tak Kateřina učinila a tu uslyšela tichý hlas: „Já jsem otec tvého hospodáře a zde pod prahem musím prožívat svůj očistec a ty jsi Bohem vyvolená, abys mne vysvobodila. Chtěla bys to udělat?“ Dívka přisvědčila a duch jí vysvětlil, že jej musí na slovo poslechnout, děj se co děj.

A tak Kateřina přes den pásla husy a v noci její duch putoval s duchem rychtářovým po svatých místech jako Mariazell, Maria Taferl, Svatá Hora u Příbrami a jinde. Její tělo zůstávalo na lůžku mrtvé a studené a těsně před východem slunce se její duch navracel zpět. A další podivné věci se děly s děvčetem. Všechno věděla, co kdo ukradl, kam to dal a co za to dostal, neboť duch starého Vlčka jí o všem vyprávěl. Avšak i trápení musela snášet, protože nesměla doma vzít nic do úst. Chodila tedy po sousedech žebrotou. Jednou jí duch poradil, aby nechala semlít tři pytle obilí, upéci chleba a rozdat jej mezi chudé lidi. Zpráva o jejím podivném chování se donesla až pánům na Nalžovech a ti ji nechali vyslýchat jako podvodnici. Avšak k úžasu všech dokázala vyprávět takové podrobnosti ze svých nočních cest, že jí nakonec uvěřili. Nechali ji tedy jít s pokojem a nikdo neměl bránit jejímu osudu.

Jednou se sousedovi Janečkovi ztratila kosa, a tak šel za Kateřinou. Dívka povídá: „Strejčku, váš pacholek Matěj ji prodal do Ústalče Martínkovi za dva stříbrné dvacetníky, to mi pověděl duch, který vedle mne stojí.“ A skutečně. Janeček si svou kosu mohl odnést domů. Jindy se hospodyně pokoušela dívku ošidit a předložila jí jídlo vlastnoručně uvařené. Tu Kateřina vykřikla: „Ne, teto, to já nesmím, to je vařeno z vašeho.“ Selka se jí udiveně zeptala, jak to může vědět. „Zde stojí vedle mne duch vašeho tchána a ten mně to všechno povídá.“ Jindy musela projít další zkouškou. Poslali jí do Stříbrných Hor pro kvasnice a duch jí připravil na setkání se strašidlem. Když došla za ves, tu se jí zjevil strašně veliký černý řezník se dvěma obrovitými psy a zařval na ni: „Kolik je hodin!“ a psi se jí sápali po krku. Když však nepromluvila ani slovíčko a pokřižovala se, zjevení zmizelo. Druhý den pak uslyšela divné proroctví, že Vlčkův statek musí třikrát vyhořet a z rodu dvě nejmladší děti v bídě zahynout. Až se to všechno stane, pak dojde hospodářství Božího požehnání. Kačenka statečně přestála další ďábelská pokoušení, ještě mnoho zkusila, avšak Bůh při ní stál a rychtářův duch ji chránil.

Po dvou letech se přiblížilo jeho vysvobození. I musela být příští neděli sloužena velká a slavnostní mše svatá. Když kněz pozdvihl nejsvětější svátost, u stropu chrámu se cosi zatřepetalo a ven vylétla bílá holubice a ztratila se v nebi. Po celou tu dobu klečela Kateřina u oltáře a loučila se s vysvobozeným duchem. Byla však sama na konci svých sil a padla do mdlob, takže jí museli z kostela vynésti. Tím tato podivuhodná historie skončila.

Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.





Čertova studánka
V lese Kákově je Čertova studánka. Kdysi zde pokropili čerta svěcenou vodou a ten zmizel v zemi. Vytvořila se zde prohlubeň, která se naplnila vodou a čert v ní vztekle bublá.

Zjevení hradu

Na vrchu zvaném Kákovský kámen se jednou za rok na Velký pátek, když se čtou v kostele pašije, zjeví mohutný hrad. Hrad zkameněl i se svými obyvateli, protože byli nesmírně krutí. V podzemních místnostech hradu jsou podle pověsti ukryty poklady, které se už nejednou pokoušel někdo najít.

Ohnivé bytosti

V kraji kolem Myslíva se to kdysi jen hemžilo podivnými ohnivými bytostmi, které zachycuje hned několik pověstí. Prostí lidé se dříve domnívali, že člověk, který přesazoval mezníky oddělující pozemky či rozorával společné meze, se stal po smrti ohnivým mužem. (21) To by mohl být i případ Žhavohlavce, který se zjevoval v lesíku severozápadně od Myslíva. Šlo o podivného muže, který měl hlavu v plamenech.

Zřejmě někdy počátkem 19. století si ve zmíněném lesíku o Božím hodu vánočním hrálo několik hochů z Myslíva. Křičeli, koulovali se a honili se ve sněhu mezi stromy. Když tu náhle se nebe zatáhlo a rychle se začalo stmívat. Z ničeho nic se pak v lese zjevil onen muž s ohnivou hlavou a pronásledoval chlapce až k samému Myslívu. Ti s křikem přiběhli celí uřícení do svých domovů a vyprávěli, co se jim přihodilo. Ještě za řídícího učitele Petra Vodičky koncem 19. století se prý zvláště mezi starými občany našli ti, kteří Žhavohlavce vídali.

Podobný přízrak navíc vybavený dudy se zjevoval lidem nedaleko Myslíva, mezi Loužnou a Zborovy. V jednom lese, kudy cesta procházela, stávala veliká stará hrušeň, která bývala postrachem všech kolemjdoucích. Stávalo se totiž, že když někdo kolem jmenované hrušně jel, počali se tu koně mocně vzpínat, frčeli a plašili se. Stalo se to bezpočetněkrát, nikdo se však nemohl pravé příčiny dopátrat. Říkalo se, že tam straší. Kdo se tudy ubírat nemusel, zdaleka se pověstné hrušni vyhýbal.

Jednou se stalo, že jeden starší občan z Loužné musel pozdě večer jet s povozem Boříkovskými lesíky, v nichž divná hrušeň stála. Koně, když se ke stromu blížili, počali se mu vzpínat a živou mocí se nechtěli hnout kupředu. Konečně s velkým úsilím objel lesíky, a když koně úprkem uháněli, slyšel jakýsi zvláštní hluk, obrátil se tedy a zpozoroval, že na vrchu hrušně sedí ohnivý dudák, jehož dudy temně kvílely. Jeho zlověstný škleb si louženský občan pamatoval ještě hodně dlouho.

Nedaleko místa, kde rostla podivná hrušeň, se děly další zvláštní úkazy. Z kopce Hrušková (22), na kterém vedla a vede okresní silnice spojující Plánici a Pačejov prý lidé často viděli kutálet se ohnivou kouli. Zjevila se přímo na kopci, kde stával velký ovčín s ovčáckou chalupou a kousek odtud židovská modlitebna pro židy z okolí. Prohnala se kolem statku Radice (23) hraběte Taffeho z Nalžovských Hor a za ním zase zmizela. Koně táhnoucí selské povozy na ni reagovali stejně jako v případě ohnivého dudáka - splašili se a odmítli jet dál.

Jiná ohnivá koule se zjevovala i v několik kilometrů vzdálené Plánici - na rozhraní Nového Města a staré části (24) stávala chalupa čp. 101 pokrytá doškovou střechou. Vždy před půlnocí z pátku na sobotu se na vrcholu doškové střechy objevovaly ohnivé koule o velikosti lidské hlavy. Když odbyla dvanáctá, spadly dolů a rozplynuly se. Přestože šlo o ohnivé koule, střechu nikdy nezapálily a nikdo nedokázal tuto záhadu objasnit.

Pověsti o ohnivém dudákovi a Žhavohlavci poprvé zachytil v prvním dílu myslívské školní kroniky z roku 1882 její tehdejší řídící učitel Petr Vodička. Tato kronika je uložena ve Státním okresním archivu v Klatovech. Pověst o ohnivých koulích u statku Radice byla zachycena M. Křížem v Loužné u Myslíva. Pověst z Plánice zpracoval Miroslav Hrdlička a zařadil ji do své knihy Křižíkův rodný kraj I., kterou vydal vlastním nákladem krátce po druhé světové válce.

21. Malíř a esoterik Martin Stejskal se domnívá (na základě velkého množství pověstí o ohnivých mužích z různých koutů Čech a Moravy), že přesouvání mezníků bylo velmi častým přečinem. Někdy měl takový provinilec i podobu ohnivé koule či sudu apod. (Martin Stejskal - Labyrintem míst klatých, Přízračnou krajinou českých zemí, Praha 2011). V jiných případech šlo o člověka, který proklel slunce. Podobné pověsti známe i z Kasejovic, kde se ohnivý muž, zvaný Světlík, zjevoval v podobě ohnivého košíku. Také se zde zjevoval duch muže, který přesouval mezník (viz. Kasejovické pověsti, písně a říkánky, zapsal Václav Mentberger, Kasejovice 2010). Nebo z Klatov, kde proklel slunce jeden kyrysník a pak se zjevoval v podobě svítícího pařezu při cestě do Tajanova (Josef Biskup - Z šera minulosti II., Bezděkov u Klatov 1937).
22. Hrušková se vrchu říkalo proto, že tam prý rostlo hodně hrušní.
23. Velkostatek Radice koupila v roce 1900 od hraběte Taaffeho rodina Langerova z Kostomlat, kterým byl v roce 1948 znárodněn. Pak zde hospodařilo JZD a státní statek. Dnes je jeho areál ve špatném stavu.
24. Nové Město je název části Plánice - domkářské čtvrti za kostelem sv. Blažeje, která vznikla v 18. století. Původní město tvoří náměstí a z něho vycházející hlavní ulice ke kostelu.

Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.

Nalžovské Hory Letovy

Nalžovské Hory - Letovy - místní část města

Letovy jsou místní částí města Nalžovské Hory. První zmínka o vsi pochází z roku 1375, kdy zde stávala tvrz a bratři Jan, Břeněk a Bušek z Letov a na Velharticích jsou uvádění jako patroni zavlekovského kostela. V roce 1403 koupil Letovy Jan z Velhartic a v roce 1480 pan Svojše ze Svojšic připojil Letovy k Nalžovům.

Falešný palič
V Letovech se jednou ubytovala škadrona husarů z klatovské posádky. Jedné noci vyhořel Hejmanů statek do základů a podezření padlo na jednoho husara. Ten byl vkrátku pro žhářství odsouzen. Musel nejprve proběhnout do půl pasu nahý uličkou, kterou tvořili jeho kamarádi, kteří jej při tom bili holemi. Pak jej odvezli k dlouholetému žaláři. Po šesti letech umíral poblíž vsi jeden tulák. Přál si kněze a ten jej vyslechl. Umírající prozradil, že ten požár založil on. Bylo to ze vzteku, neboť nedostal na statku nocleh. Farář bežel pro svědky, vše bylo zaznamenáno a nakonec se nevinný voják dostal na svobodu.

Letovská světýlka
Jednou šel jeden chasník na Stříbné Hory a nesl na zádech necky. Když přišel na letovská draha, viděl u Červeného mlýna poskakovat světýlka. Byl jich celý roj a hladina mlýnského rybníčka se jen třpytila. Slýchával, že když se zahvízdá, světýlka přiletí blíže. Učinil tak, jenže vzápětí se začal bát, neboť světýlka na něj zuřivě dorážela. V úzkosti si lehl na zem a přikryl se neckami. Světýlka začala po nich dupat jako stádo divokých prasat. Druhý den jej lidé našli pod neckami mrtvého.

Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Nalžovské Hory Krutěnice

Nalžovské Hory - Krutěnice - místní část města

Krutěnice jsou místní částí města Nalžovské Hory.

Hadí kámen
Jednou se v lesích na kopci Stráži toulal jeden mladík, prý syn zdejšího myslivce. Unaven sedl si na velký kámen, aby si odpočinul. Tu se pár kroků od něj objevila veliká zmije, královna hadů, která tu po staletí strážila horu. Bez rozmyslu na ni vystřelil, avšak minul. Had jej začal pronásledovat přes celý les, až se mladík nakonec zachránil dole v krutěnické myslivně. Na památku té příhody byla při tom kamenném sedátku vytesána hlava hadí.

Tři myslivci

Na panství nalžovském žili kdysi tři bratři. Od rána do večera by chodili nejraději po lese. Když se to dozvěděl pan hrabě a zjistil, že rozumí lesu jako málokdo, nechal pro ně postavit tři hájovny. Ty byly umístěny tak šikovně, že novopečení hajní na sebe viděli a mohli si dávat znamení. Tak vznikly hájenky v Krutěnicích, Miřenicích a na Prašivici poblíž Nalžov.

Pramen: všechny pověsti - Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Nalžovské Hory foto Radana Šašková

Nalžovské Hory - město

Jak napovídá název města, tak jeho historie je spjata s hornictvím a těžbou kovů a to především stříbra, olova a cínu, které se těžily ve Stříbrných Horách. Druhá část města Nalžovy byly poprvé připomínány v roce 1379. Obě obce se sloučily v roce 1952 a od té doby používají název Nalžovské Hory.

Tvrz v Nalžovech, jejíž pozůstatky jsou dochovány ve zdivu panské sýpky, je zmiňována v roce 1473, ale pravděpodobně je její historie delší.

Za vlády Švihovských z Rýzmberka byl v letech 1618 - 20 postaven renesanční zámek. Zámek byl barokně upraven hrabaty z Pöttingu v roce 1745. Budova je čtyřhranného tvaru a má vnitřní uzavřený dvůr. V rozích byly postaveny polygonální věžičky podobné baštám, ale zde mají pouze zkrášlující funkci.

Roku 1769 se Nalžovy staly majetkem rodu Taaffů. Ti, v duchu tehdejší doby, se rozhodli vyzdobit blízký les Prašivici řadou romantických objektů. Kromě repliky zříceniny rodového sídla v irském Ballymotte byl postaven altán a jezírka. Některé skalní útvary byly zase upraveny do podoby zvířat nebo draka.

Členové rodu Taaffe zastávali také významné funkce u vídeňského dvora. Například Ludvík Taaffe byl prvním prezidentem soudního dvora a ministrem financí. Eduard Taaffe byl celkem šest let předsedou rakouské vlády.

Stříbrné Hory byly založeny v roce 1521. Již roku 1530 byly povýšeny na městys s vlastním znakem a v roce 1853 povýšeny na město.

Těžba kovů, která byla zahájena v roce 1521, byla ale prakticky ukončena hned v roce 1541, kdy doly byly zatopeny. Definitivní konec těžby se datuje do roku 1585.

Dominantou Nalžovských Hor je kostel sv. Kateřiny. Kostel je známý i barokními sochami a velkými božími muky. Kostel byl postaven v letech 1721 - 23, na místě původního dřevěného kostela, který byl zmiňován již v roce 1534.

U kostela se nachází smírčí kříž ze 17. století.

Před kostelem je i řada kamenných sloupků s motivy křížové cesty malované na plechu.

Nově postavená budova Šafránkovy školy v Nalžovských Horách je pojmenována podle místního vynikajícího pedagoga.

Z Nalžovských Hor pochází novinář, spisovatel a básník Ladislav Khas - Kaše, lékař Oldřich Hlaváč a mládí strávil v Nalžovských Horách dirigent František Stupka.

Do staré školy v Nalžovských Horách chodil Karel Klostermann.

Na náměstí stojí socha sv. Jana Nepomuckého.
24. září 2008 byl obci obnoven statut města.

Pramen: Střípky Horažďovicka, vydal AgAkcent s.r.o.

ento již zcela zapomenutý původní český sýr by mohl být dnes jistě skutečnou raritou v našich obchodech. Jedná se totiž o sýr velmi blízký Camembertu, nebo u nás Hermelínu, jehož povrchová plíseň není sněhově bílá, ale naopak jemně narůžovělá až červená. Výrobu tohoto zajímavého sýra zavedl Čeněk Charousek v roce 1897 na statcích Taaffeových v Nalžovech na Šumavě. První český profesor mlékárenství dr. Otakar Laxa uvádí ve své učebnici sýrařství z r. 1924 tento výrobní postup:

"Čerstvě nadojené mléko se nejprve poněkud ochladí, posýří a vzniklá sýřenina poté nalévá do tvořítek vyložených sáčky. Po 12 hodinách se sáčky vyjmou, přenesou do solovny, kde se sýr na povrchu solí. Osolený sýr se dává do sklepa (18-19°C), kde jsou rozšířeny ušlechtilé plísně. Sýr dostává na povrchu nejprve bílý porost, který později červená, a ve vysokém stáří sýra až zezelená. Zrání trvá asi 14-21 dní. Sýr představuje koláčky 10-11 cm v průměru, 2-3 cm výšky a váží 200g."

Historické prameny uvádějí, že v roce 1897 bylo vyrobeno 148.708 kusů sýra, v roce 1914 však již 522.518 kusů. V pozdější době však na správné plesnivění nebyl brán zřetel.

Ještě počátkem šedesátých let minulého století popisuje výrobu Nalžovského sýra další významný český profesor mlékárenství Doležálek, který se sám věnoval studiu ušlechtilé plísně Penicillium nalgiovensis, pod jejímž zráním sýr získával svůj specifický vzhled a buket. Profesor Doležálek dokonce hledal onu plíseň na statcích v Nalžovských horách, ale již neúspěšně. Tato specifická plíseň se z přirozeného prostředí tehdejší manufaktury zcela vytratila. Pro své studium tedy uvedenou plíseň získal ze sbírek ušlechtilých kultur ve Francii a USA, realizoval mnoho mikrobiologických a biochemických zkoušek, pro obnovení tehdejší slavné sýrařské výroby to však již nestačilo.

Pramen: http://laktoscollection.cz/


Pověst o hraběti Pöttingovi

Zbožnost majitele nalžovského panství, hraběte Václava Marii Josefa Pöttinga (13), byla známá po celém kraji. Trávil prý dlouhé chvíle v modlitbách v kostele a procházkami v jeho okolí. Svoji zbožnost dokazoval i činy. Kolem kostela sv. Kateřiny ve Stříbrných Horách (14) nechal rozmístit sochy světců (15) a také nechal vybudovat krásnou zámeckou kapli. Kostel sv. Kateřiny stál na místě starých a velmi hlubokých dolů na stříbro a obyvatelé Nalžov a Stříbrných Hor byly přesvědčeni, že o některém svátku, až bude jeho loď přeplněna lidmi a ti budou stát ještě v zástupech před ním, se propadne celý do země. Po kostelu pak nezůstane ani památky a na jeho místě bude jen hluboká jáma. Z lidí v kostele to nikdo nepřežije a rozvalené silné zdi kostela, které spadnou do díry, budou příkrovem jejich hrobu.

Toto vyprávění znal jistě i hrabě Pötting, a snad proto nechtěl být pohřben v kryptě kostela, jako jeho předci, ale na hřbitově. Jeho syn Václav Josef mu však jeho přání nesplnil a jeho ostatky nechal uložit do podzemí kostela. Záhy panství prodal Františku Xaveru hraběti Taaffe. A ani příslušníkům tohoto rodu se krypta nezamlouvala, a proto si vybudovali novou rodovou hrobku s kaplí sv. Barbory17 při cestě na Hradešice.

Hrabě Pötting nenašel v kryptě klid, a když odbila půlnoc, vyšel z ní do kostela s rozžatou svící a pomalu kráčel ven na sousední hřbitov, kde toužil spočinout. Kostelní dveře se také prý samy otvíraly a zavíraly. Když byl později hřbitov u kostela zrušen a nový vznikl o kousek dále na svahu směrem k vrchu Svatobor, hrabě chodil po půlnoci s rozžatou svící tam. Přízrak hraběte býval zasněný, jako by stále nad něčím přemýšlel. Dlouze se prý díval do údolí směrem k Miřenicím, Sedlečku a Letovům. Jindy se zase zjevoval na křížové cestě. Mnozí lidé ho viděli, když tudy o půlnoci šli, ale strachy vždy před přízrakem utekli a napříště se těmto místům v noci vyhýbali.

Ne všichni se však dali odradit. Jednou pozdě večer přišla až nahoru ke hřbitovu skupina odrostlých dětí. Jejich hovor se točil na téma statečnosti chlapců. A jeden z nich se začal vychloubat: „Nebojím se a nebál bych se, ani kdybych potkal na hřbitově hraběte Pöttinga.“ Ostatní nad jeho slovy pochybovali. Jedni jej napomínali, aby se nerouhal, jiní ho naopak ponoukali a chtěli uzavřít sázku, že na hřbitov nepůjde. Odvážlivec trval na svém a s uzavřením sázky ani chvíli neváhal. Ale věc měla háček - kdo s ním půjde na hřbitov jako svědek jeho činu? Žádný z hloučku se však nepřihlásil. Někdo proto navrhl, že jako důkaz bude ostatním stačit, když na hřbitově utrhne z jakéhosi hrobu květ růže a nazítří jim ho přinesl ukázat. „Potom ti uvěříme,“ řekli svorně.

Výrostek se vydal ke hřbitovu. Brzo se objevily břízy, bílá zeď a vrata. Vyhnul se jim. Byla beztak zavřená. Věděl o jiné cestě. Opatrně přelezl zeď v místech, kde se sesouvala, a seskočil mezi náhrobky. Pomalu se proplétal mezi hroby a co chvíli zakopl o nějaký kámen či hrbol. Měsíc a hvězdy byly zahaleny temnými mračny, a tak mu jediné chabé světlo poskytovala lucerna, kterou držel v ruce. Nad hlavou mu proletěl netopýr a ze zámecké zahrady bylo slyšet houkání výra velkého. Po hrobu se plížil stín, jeho stín. Trochu ho polekal, ale svoji podivnou výpravu vzdát nechtěl. Vždyť už kousek před sebou spatřil rudá poupátka růží, sklonil se k jedné a chtěl ji utrhnout. Když v tu chvíli se vedle hrobu rozžala dlouhá kostelní svíce, jejíž plamen ozářil nepřirozeně bledou tvář hraběte Pöttinga. Chlapec se lekl a ranila ho mrtvice. Ráno ho našli na hřbitově mrtvého s růží, kterou svíral v ruce.

Pověst poprvé zpracoval Josef Biskup ve třech částech pod názvy O hraběti Pöttingovi, Růže ze hřbitova a Zamlekovští sedláci v knize Z Šera minulosti I. - pověsti klatovského kraje, Bezděkov 1936. Další pověst o propadnutí kostela zachytil v kronice Nalžov ve třicátých letech 20. století regionální badatel Karel Polák z Bezděkova u Klatov.

Poznámky:

13. Václav Maria Josef Pötting vlastnil nalžovské panství v první polovině 18. století. Jeho syn Václav Josef Nalžovy v roce 1769 prodal Františku Xaveru hraběti Taaffe, jehož rod se zde udržel do roku 1937.
14. Kostel sv. Kateřiny - původní dřevěný kostel byl postaven v roce 1534 jako součást vznikajícího horního městečka Stříbrné Hory v blízkosti vstupů do jednotlivých šachet. Ohrazen byl dřevěnou hradbou omazanou hlínou, za kterou se nacházel hřbitov. Zdejší kostel neměl práva veřejnosti, takže veškeré svatby, křty a pohřby se odbývaly v kostele v nedalekých Hradešicích, což se dělo až do roku 1772. Stavbu nového chrámu započal v roce 1722 tehdejší majitel panství hrabě Norbert Pötting (otec Václava Marii Josefa) a v roce 1731 byl dokončen.
K 1. dubnu 1952 došlo ke sloučení obcí Stříbrné Hory a Nalžovy v jednu obec s názvem Nalžovské Hory.
15. Jedná se o sochy evangelistů, sv. Petra a Pavla. Sochy Madony, sv. Václava a sv. Víta jsou na rozcestí na Sušici ve středu lesoparku Halda (v místě zvaném u Svatých).
16. Pověst o „oplakané“ louce je poměrně častá. Najdeme ji v okolí například ve Velharticích či v Plánici.
17. Dnes je u kaple restaurace U Svatého Antonína.

Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.

Vodník na trhu

Jednou šla do Nalžov selka na trh. Cesta vedla okolo rybníka. Tu se k ní přidal mužíček a nějak divně šmaťchal. Řečná žena hned zavedla hovor na nákupy a co prej panáček shání. Ten si jen bručel něco pod fousy. Když se dostali na hlavní cestu, přidali se k nim další venkované. Jeden z nich si všiml, že mužíkovi kape voda ze šosu. Tajně selku varoval a ta div hrůzou neuschla, když se dozvěděla, že měla za společníka hastrmana. Ten však kráčel jako by nic. Brzy se ztratil v davu lidí a když se po nějaké době objevil, měl plné ruce. Dobře v Nalžovech pochodil, provaz na pletení sítí, barevné tkalouny k lákání děvčat a několik hrnců pro svou ženu. Nějakou dobu na cestě okolkoval, neboť myslel, že selka s ním půjde zase nazpátek. A když se nedočkal, namířil si to rovnou do svého domova – nalžovského rybníka.

Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v

Smrt v sudech
Žil v Nalžovech jeden vozka panského pivovaru, který se rád podíval na dno korbele. Jednou se zdržel v Horažďovicích. Měl na fůře naložené prázdné sudy a s těmi také vyrazil o půlnoci zpět. Když projížděl okolo rybníka Zmrzlíkovce, najednou se proti němu valí ohnivé sudy, právě takové, jaké vezl z města. Koně se plašili a vozka byl celý pryč. Ráno jej našli pod převrženou fůrou. Byl zasypaný právě těmi sudy, jež tak pilně pomáhal vyprazdňovat.

Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Když kamení nasytilo

Jednou přišla veliká neúroda a mezi lidmi vypukla bída. Ani sám hrabě nalžovský si nevěděl zprvu rady. Jak tak jednou vzpomínal na rodné Skotsko, před očima se mu mihl rodový hrad Bally-Motte. I rozhodl se, že si kousek domova vytvoří v lese Prašivici. Rozkázal tam z kamenů vytvořit bájná zvířata i napodobeninu ztraceného hradu. Každý vztyčený kámen znamenal pro hladové sedláky haléř mzdy a záchranu před smrtí hladem.

Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

O Nalžovských Horách a okolí byl natočen pořad České televize v cyklu Toulavá kamera, který můžete shlédnout na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=6

Myslovice foto Kavale

Myslovice - obec

První písemná zmínka o obci je z roku 1379. Obec Myslovice leží při silnici z Klatov do Plánice v malebném údolí obklopeném zalesněnými kopci. V obci žije 120 obyvatel. Nejstarší písemná zmínka pochází z roku 1379. V Myslovicích dodnes stojí komín bývalé cihelny, který tak alespoň symbolicky připomíná zašlou slávu kvalitních cihel, které zde vyráběla především rodina Kámenova pod obytckým panstvím. Kulturní památkou je nedávno zrekonstruovaná kaplička sv. Máří Magdalény na myslovické návsi.
Na návsi se nachází i obecní hostinec "U Kantů". přes silnici stojí nově zrekonstruovaný Statek Česká lípa, který nabízí kvalitní ubytování a stravování.
Pramen: leták Mikroregion Plánicko, 2012

Myslív - Milčice

Milčice jsou místní částí obce Myslív. První písemná zmínka o obci je z roku 1305. Jméno obce mělo v minulosti různou podobu, například Molczycze, Milczicze nebo Mylcžicze. Roku 1893 byla v Milčicích postavena kaplička. Je to šestiboká stavbička se stanovou střechou a menší zvoničkou a je zasvěcena sv. Josefu. Než byla postavena kaplička svatého Josefa, tak se prý vyzvánělo na zvonek umístěný na veliké lípě nedaleko nynější kapličky. Za pozornost v obci stojí také několik dochovaných objektů barokní vesnické architektury.
Směrem na západ od obce se nachází třetí největší rybník Plzeňského kraje, rybník Myslívský. Vybudován byl roku 1603 a má rozlohu 58,1 ha. Rybník dosahuje hloubky až 4 metry a hráz, po níž vede silnice do Milčic, je dlouhá 328 metrů. Traduje se, že v těchto místech stávala kdysi ves Mlžice. Při stavbě rybníka se ves zbořila a její obyvatelé se údajně přesunuli právě do nedalekých Milčic. Milčice byly často cílem toulek básníka tohoto kraje - Jadislava Stehlíka, který učil v blízkém Myslívě.
Pramen: Řezníčková Zdeňka, leták Mikroregion Slavník, vydal AgAkcent s.r.o., 2013

Přízrak kyrysníka
Okolo Milčic se zjevoval přízrak kyrysníka. Byl tu kdysi v časech třicetileté války popraven a od té doby zde jeho nešťastná duše bloudí. Není tomu dávno, kdy poblíž pásl jeden kluk z Milčic svěřený dobytek. Bylo to zrovna v neděli v čase mše svaté. Jedna z krav se mu zaběhla do osení a pasáček zlostně zakřičel: „Sakramentská babo, mazej zpátky!“ Tu se před ním zjevil starodávný voják a vyťal klukovi pár políčků a pak zase zmizel. Pasáček tu vojanskou výchovu těžce odstonal a byl od té doby jako milius.

Ves v mlhách

Kdysi jmenovaly se Milčice Mlžice. V blízkosti vsi jsou totiž samé rybníky a kvůli ranní mlze byly z celé vsi vidět jen komíny.
Pramen: obě pověsti Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Myslív Loužná

Myslív - Loužná - místní část obce

Loužná je místní částí obce Myslív. První zmínka o vsi Loužná je z roku 1558 a její název měl v minulosti různou podobu, například Lauzna, Laucžna, Lauschna nebo Loučná.

Podle berní ruly z roku 1654 byli v Loužné 4 sedláci, 4 zahradníci a 2 pusté statky. Podle Tereziánského katastru z poloviny 18. století zde byla panská kovárna a všichni poddaní ze všech vesnic Plánického panství, tedy i Loužné odváděli kostelům v Myslívě, Nepomuku, Neurazech a na Zelené Hoře poplatky za železnou krávu ve výši 7 krejcarů na jednu.

Uprostřed návsi v Loužné stojí kaple zasvěcená Panně Marii Královně. Malá obdélníková kaple se sedlovou střechou byla postavena v roce 1920 na místě původní kapličky z 19. století a vždy první neděli po 24. srpnu se zde slaví pouť. Proti kapli stojí litinový kříž na vysokém kamenném pilíři s výrazně odsazeným podstavcem. Na podstavci je datace 1840.

A i tady, jako téměř v každé české vsi, je pomník obětem světových válek.

V Myslívě a okolí působí Spolek pro zvelebení ducha a krajiny. Jihovýchodně od vsi, směrem na Strážovice, se nachází přírodní rezervace V Morávkách. Vyhlášena byla v roce 1988 a má rozlohu 2,43 ha. Jde o lokalitu se zbytky opuštěných obecních pastvin, velmi ceněných botaniky a entomology. Roste zde řada chráněných a ohrožených druhů rostlin: prha arnika, hořec hořepník, hořeček časný český, prstnatec májový, vemeník dvoulistý a plavuň vidlačka. Vyskytuje se zde i vzácný motýl modrásek hořcový a skutečným botanickým skvostem je zde hořec hořepník.

Východně od vsi se rozkládá Myslívský rybník, třetí největší rybník Plzeňského kraje. Vybudován byl roku 1603 a má rozlohu 58,1 ha. Rybník dosahuje hloubky až 4 metry a hráz je dlouhá 328 metrů. Údajně v těchto místech stávala kdysi ves Mlžice, ale v odborné literatuře o ní nejsou žádné zmínky.

Pramen: vysvětlující tabule v Loužné na Stehlíkově naučné stezce



První zmínka o obci Loužná je z roku 1558. Názvem Loužná se rozumí loužná ves, tj. ves ležící u louže (staročesky lúže). Staročeské slovníky se ke slovu lúže přesně nevyjadřují, ale zdá se, že slovo označovalo také trochu větší vodní plochu než dnes slovo louže, kaluž. Podle Tereziánského katastru z poloviny 18. století zde byla panská kovárna a všichni poddaní ze všech vesnic Plánického panství, tedy i z Loužné, odváděli kostelům v Myslívě, Nepomuku, Neurazech a na Zelené Hoře poplatky za železnou krávu ve výši 7 krejcarů za jednu. Institut "železné krávy" vznikl už ve středověku. Téměř každá fara získávala často jako záduší krávy a ty pak pronajímala. Pronájem se platil buď na sv. Havla, sv. Václava, nebo při sv. Martině. Platy ze "železných" krav nebyly stejné. Poplatek za pronájem byl však chytře uložen nikoli na jednotlivé osoby, ale na jednotlivá obydlí, jejichž majitelé se sice střídali, ale daď zůstávala. Tragédie pak byla, pokud taková kráva zahynula, ať už věkem, nemocí nebo nedostatkem. Povinnost platit nezanikla a přecházela na další generace. Proto také tento pacht dostal titul "železná kráva".
Jihovýchodně od obce, směrem na Strážovice, najdeme přírodní rezervaci "V Morávkách". Vyhlášena byla v roce 1988 a má rozlohu 2,43 ha. Jde o lokalitu se zbytky opuštěných obecních pastvin, velmi ceněných botaniky a entomology.

Pramen: Řezníčková Zdeňka, leták Mikroregion Slavník, vydal AgAkcent s.r.o., 2013

Názvem Loužná se rozumí loužná ves tj.ves ležící u louže (staročesky lúžé). Staročeské slovníky se ke slovu lúžě přesně nevyjadřují, ale zdá se, že slovo označovalo trochu větší vodní plochu než dnes slovo louže, kaluž.

Institut železné krávy vznikl již ve středověku. Téměř každá fara získávala často jako záduší krávy a ty pak pronajímala. Pronájem se platil buď na sv. Havla, sv. Václava nebo při sv. Martinu. Platy ze železných krav nebyly stejné. Původně se odváděl vosk: 1 libra vosku na 1 železnou krávu. Až později se platilo penězi. Poplatek za pronájem byl však chytře uložen nikoliv na jednotlivé osoby, ale na jednotlivá obydlí, jejichž majitelé se sice střídali, ale daň zůstávala. Tragédie pak byla, pokud taková kráva uhynula, ať již věkem, nemocí nebo nedostatkem. Povinnost platit nezanikla a přecházela na další a další generace. Proto také tento pacht dostal titul železná kráva.

Pramen: vysvětlující tabule v Loužné na Stehlíkově naučné stezce


Tři cesty
K myslívskému rybníku prý vedly z Loužné tři cesty. Zelená, Červená a Bílá. Cesta Zelená bývala vroubena samou zelení podobna spíše utěšenému hájku. Zde se měli v budoucnu sejít spravedliví lidé, snad při posledním soudu. Červená cesta mířila na obecní draha pokrytá malými kopečky. Někdo kdysi předpověděl, že po nějaké bitvě bude za každým kopečkem ležet jedna lidská hlava. Cesty ty jsou už dávno rozorány, takže zbyla pouze Bílá. Jenom tou se dnes dostanete až k rybníku.

Ohnivá koule

Za Loužnou vypínal se vršek porostlý hruškami. Ale to bylo už dávno. Dnes se mu na paměť říká Hrušková. Zde se kdysi zjevovala ohnivá koule, která se kutálela vždy až k Radicím. Kdo tudy jel s koňmi, přišel si při tom na své, neboť zvířata se plašila a nikdo je nemohl přinutit, aby šla dále.

Věrnost až za smrt

Lovčický nadlesní se nemohl dočkat. Objednal si totiž ušlechtilého loveckého psa. Byl nevlídný březen a na olšanskou železniční stanici bylo třeba pro psa dojít. I vydal se na cestu jeho pomocník Matěj. Když dorazil do Olšan, převzal na vodítku zvíře a vydali se spolu k domovu. Mezi Loužnou a Stražovicemi je však přepadla taková vánice, že vysílený muž zabloudil a zmrzl. Hledali je pak celé tři dny. Jak užasli venkované, když spatřili mrtvého Matěje, kterému ležel na prsou věrný pes a snažil se zahřát jeho vychladlé tělo. Od těch dob na drahách k Jalovečku stojí kříž.

Mužíček

Mezi Loužnou a Štipoklasy nachází se neveliký, avšak hluboký panský rybníček, zvaný Smestol a v něm se zdržuje mužíček. Ten hochy ze Štipoklas, koupající se zde v létě, mnohokrát notně prohnal. Lidé kolem jdoucí ho tu vídali, jak v červeném kabátku na břehu sedí a cosi zašívá. Stalo se také jedenkrát, že starému Hrachovci ze Štipoklas nabídl při orání pomoc.

Ohnivý dudák

V jednom hájku mezi Loužnou a Zborovy stávala při cestě stará hrušeň. Ta měla pověst nevalnou, neboť se u ní koně plašili a vzpínali. Nikdo tomu nemohl přijít na kloub, až jednou tudy jel s koňmi jeden louženský sedlák. Jakmile se začalo spřežení plašit, pokusil se místo objet. A hned koně uháněli se všech sil, to je poháněl divný hluk, který se za nimi rozléhal. Když se kočí ohlédl, spatřil na hrušni sedět ohnivého dudáka, který vyluzoval tu příšernou muziku.

Pramen: všechny pověsti - Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Myslív

Myslív - obec

S největší pravděpodobností byl Myslív založen za budování kláštera Nepomuckého „cisterciánským“ řádem mnichů z Ebrachu. Tehdy v roce 1144 daroval tomuto řádu král Vladislav II. území lesů a močálů o rozloze 42.000 ha, od Zdemyslic po Zdebořice na Plánicku. Po celých 275 let pak tento řád zúrodňoval a zveleboval území a šířil civilizaci.

Ještě v 16. století je Myslív psán jako „Myslevo“. Místní jméno odvozeno od osobního Myslej nebo Myslev, což v přeneseném slova smyslu znamená: mysli a střež!

Dominantou obce je původně románský kostel Nanebevzetí Panny Marie z konce 12.století.

V roce 1935 Ladislav Stehlík při výkopu pod stavbu kampeličky na místě, kde stála márnice a byl původní starý hřbitov, objevil kostrové hroby a v nich esovité náušnice z pozdní doby hradištní z 11. - 12. století.

V roce 1560 se dělili o otcovské statky čtyři synové Adama ze Šternberka, který panství Nepomuckého kláštera získal dědictvím. Tehdy bylo v Myslívě 14 osedlých (obyvatel). Ti měli stanoven plat a luční robotu za ryby a pivo.

V roce 1584 bylo v Myslívě 10 lánů a 5 chalup poplatných přímo kostelu. Nádvorníkem byl mlynář na blízkém kmetském dvorci s mlýnem "Čínovem" na Novém Dvoře, který se zval dříve Chotěšov. Dalšími mlynáři byli Matěj Baníř a J. Janda. Zajímavé je, že robotou byli povinni jen poddaní z Dolního Myslíva. Starší usedlíci z dob kláštera byli asi od roboty osvobozeni a platili jen platy.

V roce 1637 byl v kraji mor. Na myslívských a nehodívských hranicích, v sousedství pole "Kazy", měl být morový hřbitov z doby, kdy již prostor kolem hřbitova nestačil.

O vzniku školy se tradují dva letopočty buď již 1388 nebo až 1646. zatím není známo, který z nich je správný. Školní pamětní kniha uvádí, že v roce 1792 byla jednotřídka malá dřevěná budova v parku na hořejší návsi nad dnešním pomníkem padlých. "Stará škola" byla postavena pod kostelem v roce 1810 a dnes je v ní obecní úřad. "Nová škola" byla postavena v roce 1880 a v roce 1960 na ní byla přistavěna nástavba. Byly postaveny 2 učebny, sborovna a místnost pro družinu. Další oprava školy proběhla v roce 1976.

V roce 1892 byl založen Sbor dobrovolných hasičů.

V roce 1898 byl založen Záložní spolek Kampelička. Úřadovnu měl nejprve na faře, odtud se stěhoval k Blažkům a od roku 1935 byl ve vlastní budově, kterou postavil Vojtěch Řežábek z Nepomuku proti "Nové škole". při výkopových pracích byly nalezeny bronzové spony, které jsou uloženy v muzeu v Horažďovicích.

Roku 1901 byla v Myslívě zřízena četnická stanice, nejprve v domě U Blažků a následně se roku 1910 přestěhovala do č.p. 22.

V roce 1908 byl zřízen poštovní úřad v chalupě č.p. 5 U Brožíků, pak U Pošťáků, odtud se stěhoval na starou chalupu "U Vodičků", v zatáčce U Noháčků, kde bydlel i poštmistr. Odtud se opět stěhoval do č.p. 25, v roce 1938 do školní budovy, kam byl v roce 1940 zaveden telefon. V roce 1940 se pošta odstěhovala k Čihankům a od roku 1967 do vlastní úřadovny u staré požární zbrojnice.

V roce 1908 byla také pořízeny hodiny na věž kostela.

V roce 1910 vznikla Národní jednota Pošumavská.

Roku 1924 byl postaven pomník padlým v první světové válce z Myslíva a okolí. pomník 14 padlým z Myslíva a okolí zaplatily spolky a stál 7 000,- Kč.

V roce 1931 byl do Myslíva zaveden elektrický proud.

Roku 1936 se stavěly rybníčky na Hlinovnech a na Drahách. V témže roce zakoupili hasiči motorovou stříkačku od firmy Mára z Tábora.

V roce 1942 byly sejmuty z kostelní věže dva zvony, Václav a Josef a odeslány k roztavení

V roce 1945 po ukončení války hostil Myslív nejprve vojska americké armády a potom vojska západní československé obrněné brigády.

V roce 1945 se do Prahy odstěhoval učitel, básník a prozaik Ladislav Stehlík. V témže roce byla v obci založena Junácká organizace.

V roce 1948 vznikly Lidové milice

Roku 1950 byla v budově kampeličky zřízena obřadní síň. Potom byla odstěhována k Noháčkům a po rekonstrukci obecního domu, bývalé pastoušky, byla přestěhována do této budovy.

V roce 1951 byla zřízena strojní traktorová stanice a obecní buben na návsi byl nahrazen rozhlasem.

V roce 1953 byla založena sokolská jednota, v bývalém hostinci čp. 3 upravena tělocvična a pořízeno nářadí za 65 000,- Kčs. Sokolovna byla otevřena v následujícím roce.

18.9.1953 byl ustanoven při místním národním výboru výbor žen. V budově MNV bylo také zřízeno zdravotní středisko a upraven byt pro lékaře.

V roce 1954 byla v domě U Zajíců otevřena zubní ambulance. Ta se později přestěhovala do budovy MNV. S novým školním rokem byla v Myslívě otevřena mateřská školka. Ta byla nejprve v sokolovně a potom byla přemístěna na faru do bývalé kuchyně. V roce 1968 byla vybudována nová školka. O 50 arů byl rozšířen místní hřbitov.

V roce 1955 bylo otevřeno stálé kino v hostinci na Drahách U Valentů.

V roce 1957 bylo založeno JZD, zřízeny odchovny prasat a postavena drůbežárna.

Roku 1963 byla zahájena oprava kostela. Při otloukání staré omítky byly nalezeny kamenné oblouky a portál.

V roce 1966 byla veřejnosti otevřena myslivecká střelnice.

V roce 1967 byla vybudována prodejna jednoty na bývalé farní zahrádce.

V roce 1971 byl otevřen nový kulturní dům na místě starého hostince na Drahách.

V roce 1974 byla dokončena stavba koupaliště na Hlinovnách a začla se stavět budova požární zbrojnice, která byla otevřena v roce 1979.

Roku 1976 byly dokončeny práce na sportovním areálu - dodělána tribuna a kabiny.

Další oprava kostela byla provedena v roce 1977. Byly opraveny střechy, omítka, loď i věž nabíleny.

Roku 1978 byl přestěhován národní výbor do objektu staré školy.

V roce 1980 začalo JZD s výstavbou kravína pro 400 krav. Výstavba trval 7 let.

V průběhu dalších 12 let proběhla výstavba výstavba bytových jednotek na Mukloc trávníku, kde vyrostlo 10 nových domů s 39 byty.

V roce 1993 byla provedena oprava pošty, byla zavedena voda a vybudovány odpady.

V roce 1995 bylo zřízeno osvětlení kostela a proběhly úpravy kolem jeho budovy. Uskutečnil se i úklid fary. Základní škola v Myslívě měla v tomto roce ve čtyřech ročnících 26 žáků a mateřskou školku navštěvovalo 16 dětí.

Roku 1997 byly provedeny zásahy na obecní zeleni, které stály 70 000,- Kč. Část financí byla hrazena z Programu obnovy venkova.

V roce 1998 byla částečně provedena rekonstrukce obecních komunikací.

Roku 1999 byla zrušena škola v Myslívě pro malý počet žáků. V témže roce byla rekonstruována střecha na požární zbrojnici. Byl vykraden Myslívský kostel. Tři zloději napáchali škodu za 2 184 600,- Kč. Byli zadrženi hlídkou policie.

V roce 2000 se obec zúčastnila soutěže o vesnici roku, kterou vyhrála a obdržela zelenou stuhu.

V roce 2001 byly zakoupeny nové zvony za 178 000,- Kč. probíhala rekonstrukce knihovny. V Myslívě byl založen Spolek pro zvelebování ducha a krajiny.

V roce 2002 byla fara v Myslívě zapsána ministerstvem kultury do seznamu kulturních památek. 4.5.2002 proběhly oslavy 110 let od založení hasičského sboru v Myslívě

Roku 2003 byl opraven kulturní dům. 7.6.2003 byla slavnostně odhalena pamětní deska na budově obecního úřadu k 95. výročí narození Ladislava Stehlíka.

V roce 2004 proběhla likvidace zbořeniště po stodole na faře. Spolek pro zvelebení ducha a krajiny provedl opravu hráze a vyčištění rybníčku u pošty. Došlo také na úpravy místností na obecním úřadě.

Roku 2005 byly uvolněny finance na opravu cest v rámci Stehlíkovy cyklotrasy. Bylo vytvořeno 10 pozemků k výstavbě rodinných domků.

8.5.2006 byl jmenován pan František Wawrečka čestným občanem Myslíva. Pan Wawrečka bojoval ve II. světové válce.

Pramen: www.mysliv.cz

Historie obce Myslíva a jejího okolí je spojena s cisterciáckým opatstvím v klášteře u Nepomuku, které roku 1144 založil Vladislav II. Klášter se díky těžbě zlata a stříbra stal ve 13. a 14. století jedním z nejbohatších v zemi a kolonizací zdejšího kraje mu nakonec patřilo několik desítek vsí a několik městeček. Dodnes lze stopy po dolování zlata v okolí Myslíva nalézt. Tehdy byla pravděpodobně založena i ves Myslív, i když první písemné zmínky o ní jsou až z roku 1352. Dominantou Myslíva je původně románský kostel Nanebevzetí Panny Marie z počátku 13. století. Kostel později prošel gotickou barokní přestavbou. Nedaleko kostela stojí barokní fara z první poloviny 18. století.

Obec byla dlouholetým působištěm malíře a spisovatele Ladislava Stehlíka, který zde učil v letech 1930-1945. Stehlík za svůj život napsal celou řadu básnických sbírek a za jeho největší dílo lze považovat trilogii Země zamyšlená, která je nepřebernou studnicí příběhů z tohoto kraje. Stehlík knihu i sám ilustroval. Památku Ladislava Stehlíka připomíná pamětní deska na budově bývalé staré školy, kde dnes sídlí obecní úřad. Myslív je východiskem do přírodního parku Plánický hřeben. Západně od vsi v lese Kákově najdeme Čertovu studánku, v níž podle pověsti vztekle bublá čert, který tu v zemi zmizel, když byl pokropen svěcenou vodou.

Pramen: Řezníčková Zdeňka, leták Mikroregion Slavník, vydal AgAkcent s.r.o., 2013

Bílá paní
Dva sousedé z Myslíva šli k soudu. Každý se vydal svou cestou, i když ještě donedávna byli spolu jedna ruka. Teď se vadili kvůli nějaké hlouposti. Pan soudce měl víc rozumu než ti dva dohromady a přiměl je ke smíru. I sedli si do hospody a vše notně zapili. Pak se konečně vydali domů. Když přišli na kamenný můstek mezi Štipoklasy a Nehodívem, spatřili ve tmě bílou postavu. Otočili se na patě a utíkají do blízkého lomu s vápenkou. Za ni se oba schovali, ani nedýchají. Pak jeden z nich vystrčil hlavu a běda! Bílá paní stojí naproti a prstem hrozí. „To máme z těch paragrafů, kdybychom se nesoudili …, teď si pěkně ležíme v posteli,“ zašeptal druhý. „Ba věru,“ připustil jeho druh. V té chvíli se bílá paní ztratila a oni bez nehody došli domů.

Sázka očepec

Vedle pahorku za Kazy stojí na vrchách kaplička. Kdysi tu vysbírali všechno kamení, neboť přišel mor a muselo se pohřbívat za vsí. Pan farář pak na tomto místě nechal postavit kapličku. U ní se po nějakém čase začala zjevovat mrtvá bába se starodávným čepcem. Jednou se v sousední Loužné vsadili v místní hospodě. Kurážná děvečka se rozhodla o půlnoci pro ten čepec dojít. A opravdu tu sázku vyhrála. Jenže do rána zemřela a čepec zmizel.

Vodnická ovce

Jednou o žních si sedli ženci do stínu dubů na hrázi rybníka. Tu se kolem nich začala motat zaběhlá ovce. Všichni mysleli, že patří pasákovi, který nedaleko při potoce pásl ovčí stádo. Jeden hospodář ovci chytil a uvázal ke stromu. Když se šlo z pole, odvedl si ji domů a dal do chlívku. Ženě však nic neřekl a ráno odešel do práce. Když svačili a šel si pak k potoku umýt ruce, uviděl tu ovci zas. Jenže při ní leželo dítě v peřince. A tu s úlekem poznal, že je to jeho vlastní. Hned pomyslel na hastrmana a jeho kousky. Vzal dítě do náruče, jenže ovečka se k němu lichotila tak, že svou myšlenku zavrhl. Snad že by poblíž pracovala také jeho žena? Radši se sebral a nesl své dítě domů. Tam už běhala selka celá zoufalá, vždyť se jí dítě ztratilo, sotva na chvíli vylezla na půdu a v truhle cosi hledala. Tu se hospodář ohnal po ovci holí. Ta však uskočila a náhle z ní byl šeredný mužíček, který utíkal ze vsi pryč. Jenže po dvou týdnech dítě zemřelo. Lide si s ustrnutím povídali, že to jistě byla pomsta vodníkova.

Zlatohlav od Myslíva

Zlatohlav čili ohnivý muž se také zjevoval v lese sedláka Brožíka. Ještě po letech vyprávěl jeden staroušek, jak jej zlatohlav prohnal. To jednou s kluky pásli ještě za šera poblíž lesa. Tu najednou mezi ně vyběhl zlatohlav s hlavou ohnivou, takže se všichni rozutekli. Jen on prý se mu posmíval, takže ohnivý muž se velmi nahněval a hnal jej až téměř do vsi.

Dudák v jámě vlčí

Je tomu už dávno, co žil v Myslívě velice šikovný dudák. Jeho umění bylo široko daleko známé, a tak si jej lidé zvali, aby jim o svátcích zahrál. Jednou šel hrát na konec masopustu do Neuraz. Všichni rozjařeně tancovali a když přišla půlnoc, dudák skončil, neboť nastávala doba postní. Mladá chasa však nedbala, penězi dudáka zanášela, takže nakonec hrál až skoro do rána. A to je ještě musel rychtář rozehnat.

Temnou lesní cestou si to dudák spokojeně vykračoval, v šátku mu zvonily peníze, jen hlava se mu trochu motala od nemírného pití. Tak nebylo divu, že zabloudil a spadl do vlčí jámy, které v těch dobách byly po lese nastraženy. Když se na dně probral z úleku a spočítal si všechny kosti, zrovna jej zachvátila hrůza. Naproti sobě spatřil divoké oči vlčí. Rázem vystřízlivěl a počal se modlit ke všem svatým. Zatím co odříkával modlitbičku, vzpomněl si, že prý vlci mají rádi muziku. A už spustil pěknou skočnou, takže po chvíli počal vlk kolem dudáka vesele skákat. A tak náš dudák musel hrát až do svítání. Teprve tehdy jej přišel vysvobodit hajný, přilákaný tou zvláštní lesní muzikou. Vlka zabil, dudáka z jámy vytáhl a domů doprovodil. Tam, v teple u kamen, se pak dudák dušoval, že už nikdy nebude o masopustním úterý hrát přes půlnoc.



Dudákova hruška

Na cestě z Myslíva ke Zborovu stála prý dříve staletá, téměř již suchá hruška. O ní se říkalo, že v její koruně straší. Sedával tam na větvi ohnivý dudák. Kdo jeho hudbu slyšel, ten byl jako očarován a přicházel do všelikých pokušení. Proto lidé neradi kolem hrušky jezdili. Jen jeden sedlák z Myslíva chodíval tam tu čarovnou muziku poslouchat, až se z toho celý pomátl.

Pramen: všechny pověsti Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Mrákov Smolov

Mrákov - Smolov - místní část obce

Smolov je místní částí obce Mrákov.

Mrákov

Mrákov - obec

Mrákov patří mezi 11 nejstarších chodských vesnic rozložených na jihozápadním pomezí Čech. Obec Mrákov leží asi 5 km od Domažlic.První písemná zmínka o existenci chodské vsi Mrákov se objevila v listině, vydané v Praze roku 1325 králem Janem Lucemburským, která zaručovala zvláštní práva domažlických Chodů. Podle úročného rejstříku z roku 1531 v něm stálo 17 usedlostí.

Mrákov patřil mezi 11 nejstarších chodských vesnic rozložených na jihozápadním pomezí Čech. Jejich obyvatelé vykonávali strážní službu k ochraně zemské hranice a obchodních stezek vedoucích do města Domažlice. Mrákov byl stejně jako ostatní chodské vsi svobodnou obcí zodpovídající se pouze královské moci, zastoupené domažlickými purkrabími.

Farní úřad Mrákov byl zřízen guberniálním nařízením v roce 1785 oddělením od domažlického děkanství. V roce 1782 vydal císař Josef II tzv. Josefinský dekret, kde bylo uvedeno, že kostel měl být maximálně 1 hodinu cesty. Mrákovští farníci patřili až do roku 1790 ke kostelu Všech svatých v Domažlicích. 24. října 1790 byl císařem Leopoldem jmenován první mrákovský farář páter Alexandr Demuth. 20. prosince 1790 je v dřevěném mrákovském kostelíku sloužena prvně mše. V letech 1811 - 1813 byl na návsi na místě dřevěného kostelíku vystavěn nový zděný kostel, zasvěcený sv. Vavřinci.

Mrákov navštívila řada osobností politického, vědeckého a kulturního života. Pro svá díla zde čerpali náměty a informace František Palacký a jeho zeť František Ladislav Riegel, Karel Jaromír Erben, básník Antonín Klášterský, jako doma se tu cítil Jindřich Šimon Baar. Význam Mrákova vzrostl v průběhu českého národního obrození, kdy ves navštěvovala a náměty ke knize Pohorská vesnice zde načerpala Božena Němcová. Dnes šíří místní folklór mrákovský taneční soubor. V chaloupce u Bílků několikrát poseděla i národní spisovatelka Tereza Nováková a spisovatelka z nedaleké Kdyně Hana Štěpánková.

Obec je charakterizovaná štíhlým jehlancem kostelní věže, která je opěvovaná ve známé chodské písničce.

Pramen: Historie a současnost Zemědělského obchodního družstva Mrákov, 2010.

Původně některých pramenů se vesnice nazývala Mrdákov (německy Mrdak), podle staročeského slova mrdat - kývat se, pohybovat se ze strany na stranu. Na konci 19. stol. se však nechala přejmenovat na „slušnější“ Mrákov.

Mokrosuky

Mokrosuky - obec

První písemná zmínka o obci se objevuje v historických pramenech v roce 1418, kdy byla součástí velhartického panství. Připomíná se zde mlýn, dvůr a později i tvrz. při rozdělení panství kolem roku 1560 byla ves připojena ke kolineckému statku Václava Vintíře z Vlčkovic. Pak se zde připomínají Perglarové z Perglasu. Během třicetileté války byl výnos ze statku používán pro císařský pluk Martina de Hoeff - Huerty, který získal Velhartice. Roku 1679 se majitelem Mokrosuk stal Arnošt Vojtěch Račín a ves byla připojena k panství Hrádek. Vodní tvrz byla ve vsi postavena někdy v 15. století. Později byla přestavěna a rozšířena do podoby dnešního renesančního zámku. Ve druhé polovině 20. století sloužil zámek veřejným účelům. Nyní je v soukromém vlastnictví. Obec Mokrosuky spravuje také dvě osady Lešišov a Pozorku.

Nejznámějším rodákem je prof. MUDr. Václav Vojta (1917 - 2000), dětský neurolog, který se výrazně zasloužil o rozšíření znalostí v oboru dětské neurologie a kineziologie. Je autorem metody reflexní lokomoce (zvaná Vojtova metoda), která se používá především k léčbě dětí s dětskou mozkovou obrnou.

V Mokrosukách a okolí se nachází několik památných stromů. Přibližně šestisetletá lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) roste na západním okraji vsi u bývalého hospodářství u Pavlíčků (v současné době rekreační chalupa) při silnici na Hory Matky Boží. Za války prý bylo do dutiny v jejím kmenu ukrýváno obilí. U lípy se měla zjevovat v podobě mlhavého přízraku vyhnaná dcera jednoho ze zámeckých pánů.

Přibližně čtyřsetletý dub letní (Quercus robur) se nachází na východním konci vsi u fotbalového hřiště a křižovatky cest do Lešišova a na Sušici. Pod mokrosuckým dubem jsou prý pochováni švédští vojáci z třicetileté války. Těmto místům se proto říká Na hřbitově nebo U svítivých hlav.

Památným stromem je také Lešišovská lípa, která je třetí nejmohutnější lípou malolistou v západních Čechách.

Pramen: Martin Kříž, vysvětlující tabule v Mokrosukách

Mochtín Těšetiny

Mochtín - Těšetiny - místní část obce

Těšetiny jsou místní částí obce Mochtín.

Mochtín - Lhůta - místní část obce

Lhůta je místní částí obce Mochtín. Její katastrální území je na rozloze 1,27 km². Osada Lhůta vznikla za doby zavádění německých osadníků do naší země. Jména osady pochází ze starodávného a staroslovanského slova "Igota", což znamenalo lehkost, ulehčení, svobodu. Lhůta byla osadou svobodnou. Každý, kdo chtěl získat a zúrodnit pozemky, musel se domluvit s osazovatelem a slíbit, že je bude obdělávat. Na 28 let obdržel pozemek zdarma a potom platil úrok nebo se vykoupil.

Zdroj: www.mochtin.cz

Mochtín Kocourov

Mochtín - Kocourov - místní část obce

Kocourov je místní částí obce Mochtín.

Mochtín

Mochtín - obec

První písemná zmínka o obci Mochtín je z roku 1398. K obci náleží další vsi: Bystré,Hoštice, Hoštičky, Kocourov, Lhůta, Nový Čestín, Srbice, Těšetiny, Újezdec.
V originálu projevu řídícího učitele Em. Prexlera, předneseného dětem při stromkové slavnosti v roce 1914 je historie obce popsána takto: Mochtín s okolím založen byl v nejdávnějších dobách, to jest v dobách pohanských......

Tam ty vypínající hřbety brdské "Kostelce", které tvoří rozhraní mezi horstvem Šumavy a Brdy, jsou zaniklou vesnicí, bezpochyby v dobách husitských válek vypleněnou. Zde, jakož to nejvyšším bodu celého okolí, měli předkové naši, pohané, svoje "zároviště" čili modlitebnu, kde bohům svým obětovali a jim poctu dle způsobu svého náboženství vzdávali. Pohanství však znenáhla ustupovalo křesťanství. Tak i v okolí našem tu a tam předkové naši přistupovali ke křesťanství. Pohané však nechtíce tomu přáti, počali své modloslužebny, čili zároviště, rozšiřovati a zdobiti. Tak i bylo v zaniklé obci na Kostelcích.

Pověst však praví, co přes den se vystavělo, přes noc ztraceno - ano i celé zdivo. A kam se to podělo? Celá stavba tajnou mocí přenesena byla do blízkých Kydlin, tehdy vetšinou již křesťanských, a z té v podobě nynější vystavěn chrám křesťanský, kterž mezi nejstarší v širém okolí lze počítati.

Do doby té klade se i založení Mochtína a mnohých obcí v okolí našem, zvláště Těšetin, Srbic, Oujezdce a Kocourova.... Známo, že v dobách husitských válek byl i Mochtín s okolím pod Protivou z Tešetína místem krvavé bitky s císařským vojskem, táhnoucím na husitské Klatovy. Za doby císařovny Marie Terezie a jejího syna Josefa II. zde povstaly teprve pravé selské statky, však ale pro ně také větší roboty, starosti a lopoty. Jen málo, a to obyčejně hostince byly robot zbaveny, ale za to starati se musely, aby pivo z panských pivovarů čepovaly. Mochtín byl velká ves s 31 čísly. Císař František I. nechal stavět v roce 1808 od Domažlic přes Klatovy do Třeboně silnici a to směrem nejkratším. Aerární silnice vedla přes Mochtín k Horažďovicům. V raném Mochtíně počal nový ruch.....(konec citace).

První zmínky o naší obci jsou velmi kusé. Pravděpodobnost jejího vzniku je mnohem starší, nejsou však písemné doklady z té doby. Proto bereme v úvahu první dochované a dosažitelné rukopisy. Mochtín je ves původu prastarého, která byla v nejstarších dobách samotným statkem. V roce 1398 koupil Mochtín pan Půta z Dolan. Není nám známo, proč se osada Mochtín nalézá v berním rejstříku kraje plzeňského až od roku 1379 jako osady jiné a mladší než Mochtín.
Vycházíme z opatření v Zemských deskách I., str. 84, kde A.Vavrušková píše pod č.218: "Jan Sádlo z Kladrubce prohlásil, že dědictví někdy své v Mochtíně, dvory kmecí a platy, což tu měl, s dědinami, lukami, rybníčkem v Horšivě i se vším panstvím, to vše, což ještě sám měl a držel a prve před shořením desek někdy Volfovi Sedleckému z Oujezdce v desky zemské kladl, v týchž a také tak, jak smlouva mezi týmž Janem a nadepsaným někdy Volfem učiněna a zpečetěna téhož léta a dne v desky zemské památné, která též prvá v deskách byla vložena...

Dále je uváděn rok 1544 ve věci poručenství nad dětmi a statky Volfa Sedleckého z Oujezdce - Markétě z Pluhu."

Z citovaného záznamu je zřejmé, že před tímto letopočtem někdy shořely Zemské desky a při projednávání před jeho milostí a vladyky bylo obnoveno a dokázáno, že osada Mochtín již dříve existovala, ale není učiněn nový záznam se skutečným rokem vzniku.

V r. 1951 uvádí Dr. Antonín Profous v publikaci "Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny" k naší obci: "Mochtín (lid. Mochtíno, v Mochtíně, do Mochtína, mochtínskej), ves 5 1/2 km jv. od Klatov;1398 Brzyenko de Skaly in Mochtina villa int. vendidit Puote de Dolan, RT I.,579; 1403 in villa Mochtyno, DD. 14/150;1543(1527) Jan Sádlo z Kladrubecz a w Hosticzych prodal lidi své w Mochtinie.....tíž lidé mochtinsstij, DZ. 43 A 19;1789 Hft Teinitzl: Mochtin, Schaler XII, 33".
Politická obec Mochtín se skládala z osad Mochtína, Těšetin a Lhůty.
Pramen: www.mochtin.cz

První česká cikorka
30. březen 1804 byl pro obec Mochtín velmi významný. Byla zde založena továrna na kávovou náhražku - zrnkovou kávu nahrazuje čekankový kořen. Zakladatelem továrny byl bývalý rotmistr Vilém Gunter z Hildesheinu v Prusku. Dne 24.6. 1805 byla smlouvou založena společnost Gunter - Solnický -Thelm- Parvonič. Vavřinec Solnický byl majitelem sponerovského dvora a usedlostí 19,20,25 a 32.

Toto vše i pozemky prodal uvedené společnosti za 26 000 zlatých. Roku 1857 paní Johana Gunterová postoupila uvedený majetek 5 dědicům Gunterovým za 18 671 zl. a 25 kr. Výrobě se dařilo a podnikatel kromě čekanského kořene používal k výrobě umělých kávovin i cukrovky a obilí. S velkým úspěchem vyráběl fíkovou kávu, oceněnou na výstavách doma i v cizině v letech 1873 a 1874. S té doby pochází známý epigram od českého humoristy F. J. Rubeše: "Nač nám třeba Orientu, celé Arábie, výdyť my máme Mochtín, vivat česká cikorie."

Dne 28.1. 1890 vydražila továrna objekt s pozemky v Mochtíně spořitelna Plzeňská za 65 480 zl., a v roce 1891 kupuje tento majetek Martin Navara a další. (Např. v roce 1925 je majitel Vojtěch Tichý). V roce 1892 je výroba cikorky přemístěna do Klatov, kde v r. 1915 továrna vyhořela. Byla znovu postavena a až do r. 1948 v ní byla vyráběna káva a cikorky značek MILI, Bajo, Verena, Ideál, Mandlová káva a další.

Pramen: www.mochtin.cz

Jak mochtínský šenkýř chtěl, aby mu Špiritůsek nosil peníze

Na počátku vlády císařovny Marie Terezie ve čtyřicátých letech 18. století prý mezi prostými lidmi vzkvétalo čarování a podivná víra ve Špiritůstka - tajemnou bytost, která měla zasvěceným přinášet bohatství. Vrchnost takové případy prý ráda vyšetřovala, už jen kvůli svému pobavení. Panští, obecní či krajští úředníci však jejich nadšení nesdíleli, neboť měli se stíháním a vyslýchání vyznavačů těchto podivných pověr mnoho práce. Navíc jich prý bylo opravdu hodně. Dopadení pak byli na řadě míst (například v Klatovech, Nýrsku, Švihově i v Janovicích nad Úhlavou) vězněni, vyšetřováni a přísně trestáni. Jedním z nich byl i mochtínský hospodský.

Mochtínská hospoda (25) stávala u hlavní silnice a o hosty zde tak rozhodně nouze nebyla. V roce 1728 ji koupil od Bartoloměje Mayera za 4 500 zlatých Jakub Pollauf z Hartmanic. U hospody často stavěli formané a vyprávěli o tom, co kde zažili a co je ve světě nového. Jednou nový šenkýř zaslechl vyprávění formanů, kteří přijeli z Neukirchenu v Bavorsku. Ti vyprávěli, že tam sedláci chytli Špiritůstka, který jim dokáže přičarovat peníze. To Pollaufa zaujalo, neboť po zakoupení hospody si nadělal spoustu dluhů, ze kterých se ne a ne dostat. S velkým zájmem se jich tedy vyptával na podrobnosti. Od vedlejšího stolu bedlivě poslouchal i jakýsi student a nějaký cizinec jménem Josef. I těm vidina snadno získaných zlaťáčků učarovala.

Formani, když viděli zájem svých posluchačů, ochotně odpovídali na všechny otázky. „Jakýsi stařec ve Stodě Špiritůstka i popsal. Má prý podobu švába a Neukirchenští ho mají doma ve skleničce.“ tvrdili. Vyprávění šenkýře i zbylé dva posluchače nadchlo. Posléze zjistili, že se o záhadnou bytost zajímají i další lidé, kteří už založili i tajnou společnost a scházejí se v Klatovech v jedné hospodě. Zde vymýšleli plány, kterak Špiritůstka získají a jak od něj získají peníze. Mochtínský šenkýř se k nim se svými dvěma novými kumpány připojil. Existence tajné společnosti se však dlouho neutajila a o její členy se začaly zajímat úřady. Úředníci si mezi sebou psali, že celá banda se dala zaslepit satanášem a že po Špiritůstkovi se shání zejména štěpánovský šenkýř Mikuláš Fousek, který měl být náčelníkem spolčení. Fousek byl vychytralý a hned po založení tajného společenství chtěl dělat pokladníka. Spiklenců mělo být kolem čtyřiceti a každý musel Fouskovi zaplatit 1 zlatý a 30 krejcarů.

Do čarodějnického procesu se Špiritůstkem bylo zataženo mnoho lidí. Kromě šenkýřů z Mochtína a Štěpánovic třeba řemenář Jakub Brož, David a Josef Chvojkovi z Kamýku, Mates Kopp z Lomce a mnozí další. Úřady na společenství udělaly zátah a při vyšetřování vyšly najevo neuvěřitelné historky. Například David Chvojka tvrdil, že baron Trenkl a jakýsi Kousek, oba ze Švihova, mu přislíbili, že mu řečeného Špiritůstka opatří, když on jim za něj zaplatí 100 tolarů a 200 zlatých rýnských. Mikuláš Fousek zase při výslechu vypravoval jak si pro Špiritůstka jeli s mochtínským šenkýřem Pollaufem. „Na den sv. Petra a Pavla jsme přišli od vsi Červené Dřevo do celnice ve Svaté Kateřině. Když jsme tu seděli po obědě za stolem u výběrčího, přišli k naší společnosti sedláci z Bavor. Jeden z nich nám pak tvrdil, že má Špiritůstka, ale že ho nedá, dokud nepřijde kněz, který mu pomůže se ho zbavit. Tvrdil, že už dál nemůže snést pomyšlení, že má doma takovou pekelnou bytost,“ vyprávěl vyšetřovatelům Fousek.

Sedlák si však vyžádal určitého kněze, který byl zrovna až v německém Řezně (26). Šenkýř z Mochtína cítil, že už má Špiritůstka na dosah. Nasedl tedy před celnicí na koně a uháněl na něm za tím páterem až do Řezna. Kněze ovšem nenašel, koně zběsilou jízdou uštval a na cestě jej musel nechat. S potupou se pak vrátil zpět domů pěšky.

Jakub Pollauf byl posléze odsouzen k propadnutí hrdla za to, že jakési kamení za zlato vydával. Trest mu byl však cestou milosti změněn a on jen strávil nějakou dobu ve vězení. Tak mochtínský šenkýř Špiritůstka nedostal, koně ztratil, byl zavřený a ještě peníze, po kterých tak toužil, aby mohl zaplatit dluhy, nedostal. Po návratu mochtínskou hospodu prodal a posléze se stal šenkýřem v Ostřeticích.

Pověst, ve které vystupují reální lidé, zachytil v rukopise Rodové obce Mochtína z roku 1935 regionální badatel Karel Polák z Bezděkova. Nejde o zcela typickou pověst, ale z větší části o pravdivý příběh, který se hodně dlouho tradoval a přibarvoval, až se pověstí stal.

25. Mochtínský krčmář Mikuláš Řepka je připomínán v matrice kydlinské farnosti v roce 1661. Na přelomu 17. a 18. století vlastnila hospodu čp. 1 rodina Mayerů. Z tohoto rodu pocházel i básník JUDr. Rudolf Mayer (1837 - 1865). Hostinec zde fungoval až do 20. století. Dnes je areál někdejší formanské hospody rozdělen na tři čísla popisná a slouží k bydlení.
26. Řezno, německy Regensburg, centrum bavorského vládního obvodu Horní Falc.

Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.

Mlýnské Struhadlo foto Ivo Šašek

Mlýnské Struhadlo - obec

První písemná zmínka o obci je z roku 1376. Obec Mlýnské Struhadlo leží v nadmořské výšce 498 m v údolí, kterým protéká říčka Bradlava. Trvale zde žije jen asi okolo 50 obyvatel. První písemná zmínka o obci je z roku 1376. Jedinou kulturní památkou je na návsi stojící drobná udržovaná kaplička s věžičkou. Při procházkách po okolí je zajímavým cílem nedaleký Flosmanův mlýn nebo tzv. Palackého kámen. Víceúčelová nádrž je využívána jako koupaliště, v její blízkosti jsou hřiště na plážový volejbal, nohejbal a fotbal.

Pramen: leták Mikroregion Plánicko, 2012

Měčín - Třebýcina - místní část obce

Třebýcina je místní částí města Měčín. Třebýcina se nachází 5 km západně od Měčína. První písemná zmínka pochází již z roku 1245. Vesnice leží nad nivou potoka Třebýcinky. Ve vsi se nachází kaple sv. Vojtěcha z roku 1877. Z původní zástavby se zachovaly zděné vjezdové brány a roubené špýchary u čp. 1 a 4 a roubená stodola u čp. 7.
Jihovýchodně od vesnice při cestě do Nedaniček je samota Hladová.
Pramen: www.mecin.cz

Měčín - Radkovice - místní část města

Radkovice jsou místní částí města Měčín. Radkovice leží 3 km východně od Měčína. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1379. Vzhledem k okolním sídlům se jedná o poměrně vysoko položenou vesnici. Na malé svažité návsi stojí kaple Anděla Strážce z roku 1884 a nedaleko od ní budova bývalé školy z roku 1898. Severním směrem se nachází areál bývalého panského dvora rozparcelovaného v 1. třetině 20. století.
Pramen: www.mecin.cz

Měčín Petrovice

Měčín - Petrovice - místní část města

Petrovice jsou místní částí města Měčín. Petrovice se nachází 4 km jihovýchodně od Měčína. První písemná zmínka pochází z roku 1245. Na jihozápadní straně rozlehlé návsi s rybníkem se nachází ojedinělý soubor památkově chráněných zděných vjezdových bran bývalých zemědělských usedlostí z poloviny 19. století.
Na protější straně návsi tvoří dominantu nejspíše raně gotická kaple sv. Vojtěcha s památným kamenem u vnější stěny presbytáře, spojeným svatovojtěšskou tradicí s pobytem sv. Vojtěcha v těchto místech při jeho cestě z Říma do Prahy.
Nedaleko kaple stojí část bývalé renesanční tvrze, později upravené na školu a po jejím zrušení na obytný dům. Pod návsí se u silnice Klatovy - Nepomuk nachází barokní pískovcová plastika sv. Jana Nepomuckého s datací 1713.
Východně od vesnice, v lese nedaleko bývalé hájenky ,,V Lázni"je památný kámen spojovaný s pobytem historika Františka Palackého v těchto místech v polovině 19. století. U hájenky stojí nad studánkou s radioaktivní vodou kaplička sv. Václava. Poslední zbytek malých lázní vzniklých zde v první třetině 19. století, a které zanikly v roce 1848.
Pramen: www.mecin.cz

Měčín Osobovy

Měčín - Osobovy - místní část města

Osobovy jsou místní částí města Měčín. Osobovy leží 5 km východně od Měčína. Osobovy byly původně osadou obce Radkovice.
První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1560. Vesnice zde existovala dávno před tímto rokem a patřila nepomuckému cisterciáckému klášteru. Na počátku 18. století se stala součástí žinkovského panství a v polovině 18. století zde vznikl velký hospodářský dvůr. Jeho hospodářské objekty pocházející z konce 19. století jsou dominantou této malé vesnice.
Ve vsi je rybník a kaple sv. Aloise.
Severně nad vsí se nachází výrazný přírodní útvar Osobovská skála.
Pramen: www.mecin.cz

Měčín - Nedaničky - místní část města

Nedaničky jsou místní částí města Měčín. Nedaničky leží 3 km jihozápadně od Měčína. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1373. Jádro vsi nacházející se na úpatí vrchu Ptín tvoří malá náves s kaplí Panny Marie Bolestné z roku 1867.
Památkově chráněným objektem je roubený špýchar u čp. 13.
Na jihozápadním konci vesnice stojí pomník obětí 1. světové války zroku 1937.
Pramen: www.mecin.cz

Měčín - Nedanice - místní část města

Nedanice jsou místní částí města Měčín. váže se k nim následující pověst:

Napravený husar
Zima v lednu 1844 byla opravdu tuhá. Převážně dřevěné chalupy Trní byly zaváté téměř až po střechy sněhem. Mrzlo až praštělo a foukal studený vítr, který roznášel sněhové vločky, jež se sypaly z tmavě šedivých nízkých mračen. V takovém nečase se nedalo dělat nic jiného, než sedět doma nebo v hospodě u kamen a doufat, že počasí se nakonec alespoň trochu umoudří. V sednici stavení u Baslů v Trní (1) seděla podivná dvojice - starý hospodář a husar. Bylo nedělní odpoledne. Hospodář se vrátil z bohoslužby v kostele sv. Mikuláše v Měčíně a cestou zpět pořádně vymrzl. Nebylo mu proto do hovoru a ještě ke všemu seděl vedle člověka, který mu byl jen na obtíž. U něho a u všech hospodářů v sousedních Nedaničkách a Nedanicích byli ubytováni protivní a nadutí husaři z uherského pluku Palatinal (2). Vrchnost jim je sem nasadila za malé provinění. Když by měl člověka v uniformě, který proti němu seděl a natahoval ruce ke kamnům někomu popsat, použil by asi výrazy jako rváč, surovec, nadutec či zloděj. Husar pocházel odněkud od Tokaje, z vesnice napůl maďarské, napůl slovenské. Trochu tedy uměl slovensky a tímto jazykem se domlouval s hospodářem i dalšími vesničany. Když něco potřeboval, lámal slovenštinu, když poroučel, a to bylo velmi často, řval neurvale maďarsky. Mluvit se s ním mnoho nedalo, protože jen nadutě odsekával, jakoby chtěl ukázat, že je velký pán. A tak ti dva seděli u společných kamen a mlčeli. Husar nakonec vytáhl z kapsy čibuk, nacpal si jej a chtěl si zapálit, ale neměl čím. Jediný oheň byl v kamnech, a tak prostě jen trochu více nadzvedl loket a bouchl jím do dvířek od kamen, která se rozletěla. Z otvoru pak vytáhl uhlík a zapálil si čibuk. Zbylým uhlíkem pak zlomyslně zamával hospodáři pod nosem a pak si sedl trochu dál a spokojeně bafal. Z poškozených dvířek však unikal kouř, který záhy zcela zaplnil nízkou místnost, až se v ní nedalo téměř dýchat.

Husar se podíval vyzývavě na sedláka. Ten jeho drzý pohled mlčky přijal. Několikrát oba škytli, oči jim začaly slzet. Už chtěl hospodář vstát a opravit poškozená dvířka, když tu cizí voják vyřešil situaci po husarsku. Prostě vstal a vykopl v protější stěně jedno ze dvou malých okének. Sklo se rozlétlo po místnosti. Hospodáře to rozzlobilo, ale nedal na sobě nic znát a k překvapení husara klidně vstal a kopl do druhého okénka, které bylo blíž k husarovi. Ze světničky sice rychle unikal kouř a dalo se opět dýchat, zato se dovnitř vkradla zima. To husara náramně pohněvalo. Pustil se do hospodáře, proč okno rozbil. Ten ho klidně vyslechl a povídá: „Nu, co dělali oni, já dělal taky.“

Dny utíkaly a husar pořád bydlel u Baslů. Obyvatelé Trní se ho báli a snažili se mu vyhýbat. Nakonec to hospodář už nevydržel a zašel do Nedanic k panu „vachmajstrovi“, jak říkali zdejšímu rychtáři, a na husara si zde stěžoval. Ten se nad hospodářem smiloval a rozhodl o přeložení husara k sedlákovi Rymusíkovi z Nedaniček, u kterého předpokládal, že si s husarem poradí lépe.

Tak se milý husar stěhoval. Složil si své věci a jel. Ani se nepodíval na toho, kterého tolik trápil. Když vjížděl do brány statku u Rymusíků (3), spatřil ve vikýři služku, jak se mu smála. Vjela do něj zlost. „Husarovi se smát!“ Bodl ostruhami koně, který vyskočil na kopu hnoje, ale do vikýře nemohl. Husara dopálilo, že ani kůň ho neposlouchá. Vytáhl bičík, přetáhl jím koně a znovu zkoušel skok do výše. Ale zase mu to nevyšlo. Zkusil to ještě několikrát, ale marně. Jen děvečka se smála víc a víc. Posléze toho zanechal a koně uvázal v kůlně. Rozlícen vrazil do sednice, ze které před ním všichni utekli a dokonce i jinak „zlý“ sedlákův pes neštěkal jako obvykle a zalezl raději pod lavici. Jediný kdo neutekl, byl sedlák Rymusík, který byl znám po celém kraji jako velký silák. Dobře poznal, koho má před sebou. Takových chlapíků spořádal za mlada najednou pět. Husar už o něm také ledacos slyšel, a tak ho napadlo, že by si hned svoji sílu mohli poměřit. Sedlák nechtěl s husarem nic mít. Věděl, že jej přemůže, ale obával se jen pomsty. „Mám jenom strach, pane husare, abych jim nic neudělal“, řekl mu klidně. To však husara ještě víc rozpálilo a chtěl o to více porovnat síly se sedlákem. Sedlák musel chtě nechtě souhlasit a husar se na něj vrhl. Rymusík ho zvedl ze země a položil do postele. Husar řekl, že to byla jen náhoda, že uklouzl a znovu se vrhl na sedláka. Ten ho popadl, nadzvedl, zatřásl jím jakou souškou v lese a pleskl jím na postel. Ta výstražně zapraskala a trochu se zahoupala. Husar se ale rychle oklepal a už znovu útočil na sedláka. Byl už nadmíru rozzloben a chtěl se svým protivníkem udělat krátký proces. Ale Rymusík už toho měl také dost. Ke všemu ho ještě husar kousl. Tentokrát si vojáka nadhodil do vzduchu a vší silou s ním praštil do postele. Ta s rachotem zapraskala a s husarem se sesypala na zem. Voják omdlel.

Rymusík si v první chvíli myslel, že soka zabil. Dobře si uvědomoval, co by ho čekalo za zabití císařského husara. Naštěstí přišel k sobě, ale dlouho potom postonával. Moc nejedl ani nepil. A nikomu neřekl, jak k úrazu přišel. Ostatně by se mu u pluku vysmáli. Lidé však zpozorovali velkou změnu, jako by se všechny husarovy špatné vlastnosti změnily v dobré. Po čase se Rymusík přece jen pochlubil, kdo zlého husara napravil. Postel už ovšem nesestavil - byla rozbita přespříliš.

Pověst poprvé vyšla ve vlastivědném časopisu Pod Zelenou Horou (roč. III), Přeštice 1935. Pověst poskytl Roman Tykal z Měčína.

1. Malá osada Trní leží východně od Nedanic (tehdy Velké Nedanice). Nedanice, Nedaničky i Trní spadaly do farnosti v Měčíně, kam byly i přiškoleny. Trní - usedlost u Baslů má dnes čp. 22.
2. V letech 1843 - 1845 byl 12. uherský husarský pluk Palatinal dislokován v Klatovech. V bouřlivém roce 1848 došlo v Klatovech k několika potyčkám mezi obyvatelstvem a eskadronou Palatinálních husarů z pluku č. 12, kteří posléze dezertovali do Uher. K této události se váže celá řada historek i literárně zpracovaných především ve druhé polovině 19. století.
Husar, maďarsky huszár, byl původně příslušník tělesné stráže uherského krále Matyáše Korvína, později příslušník vojenské lehké jízdy v uherské části habsburské monarchie. Poté byli husaři zavedeni i v jiných armádách. Nápadní byli obzvláště barevnou uniformou s kabátcem, který se mimo zteč nosil pověšený přes rameno.
3. Nedaničky - u Rymusíků, dnes čp. 13.

Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.

Měčín Hráz

Měčín - Hráz - místní část města

Osada vznikla v 1. polovině 18. století na hrázi Velkého rybníka, pod panským dvorem zvaným Peklo nebo Rudice. Vrchnost z Červeného Poříčí tehdy umožnila několika svým poddaným, aby si zde vystavěli chalupy. Rybník, na jehož hrázi byly chalupy postaveny, je zachycen na mapách z prvního vojenského mapování v letech 1764 - 1768. Rybník se rozkládal jižně od nynější osady hráz až k samotě hladová pod Třebýcinkou. Později byl zrušen, vysušen a přeměněn na louky a pole.

Koncem 18. století měla Hráz sedm čísel popisných, panský dvůr v Rudici se tehdy podle popisu v pamětní knize poříčského velkostatku skládal ze čtyř traktů. Zděné stodoly se sýpkou , kryté šindelem, zděného ovčína, krytého šindelem a došky, dřevěné obytné budovy ovčáckého mistra, kryté rovněž šindelem a došky a z dřevěných prasečích chlívků s kurníkem, krytých šindelem. Mléčný sklep se nacházel za obydlím ovčáckého mistra a studna uprostřed dvora, obojí bylo kryto šindelem.

Rudický dvůr o výměře 146,04 ha byl v roce 1925 rozparcelován přes odpor zaměstnanců. Část pozemků byla rozdělena, takže si je mohli koupit domkáři z Třebýciny a Hráze. Část pozemků zůstala jako zbytkový statek, který obhospodařovali noví majitelé. Za německé okupace byla na statek uvalena nucená správa, která byla zrušena až dekretem prezidenta republiky v roce 1946. Ovšem již v roce 1948 byla znovu uvalena národní správa. V pozdějších letech užívalo objekty dvora JZD Měčín a po roce 1990 byl statek restituován.

Pramen: podle článku Romana Tykala Hráz, Vlastivědný sborník jižního Plzeňska Pod Zelenou horou 2/06

Měčín - Bíluky - místní část města

Bíluky jsou místní částí města Měčín. Vesnice se nachází jihovýchodně od Měčína. První zmínka o vsi je z roku 1373. Náves je zachována půdorysně i vzhledově v poměrně čisté podobě. Uprostřed rozlehlé návsi protéká malý potůček pramenící v polích nad vesnicí.
V obci stojí kaple svatého Jana Křtitele z roku 1874.
Pramen: www.mecin.cz

Měčín

Měčín - město

První písemná zmínka o obci je z roku 1361. Městečkem byl Měčín již roku 1413. Měčín se nachází mezi Žinkovami a Švihovem, asi od konce 14. století, jako sídlo, které vzniklo kolem statku rodu Drslaviců. Tvrz, která zde vznikla, byla v 16. století přestavěna tehdejšími majiteli Kavky z Říčan na renesanční zámek. Zámek získal svoji barokní podobu v 18. století. Měčínský kostel sv. Mikuláše pochází také ze 14.století a z gotického období se zachoval presbytář s křížovou klenbou. Do barokního slohu byl kostel přestavěn v roce 1777.

Obec se rozkládá na zhruba 50 hektarech severovýchodně od Klatov. Leží v údolí mezi třemi městy, v minulosti důležitými správními středisky - Klatovy, Nepomukem a Přešticemi. Nejvyššími vrcholy v okolí jsou Chlumec (616 m), Hora (567 m), Ptín (573 m), Bočanův vrch (506 m), Bor (533 m), Holý vrch (568 m).

Není znám přesný letopočet, kdy získal Měčín titul městečka, ale zmínka, v níž je titul užit, se našla v kronice z roku 1413. Městečko Měčín náleželo ještě kolem roku 1839 k žižkovskému panství, v polovině 19. století bylo součástí okresu Nepomuk a později patřil k okresu Přeštice. K okresu Klatovy náleží od roku 1960. V roce 1945 byl Měčínu statut města zrušen. Opět obnoven byl zákonem České národní rady v roce 1992.
Pramen: www.mecin.cz

Mezihoří foto Ivo Šašek

Mezihoří - obec

Obec Mezihoří leží mezi vrchy Tuhoštěm a Bělčem a je prastarou osadou z doby hradištní. První písemná zmínka je z roku 1548, kdy se ves jmenovala Mezhorzy. V roce 1563 prodal majitel švihovského panství Heralt Kavka z Říčan celou ves Humprechtu Černínovi z Chudenic. Od roku 1662 držela ves Anna Magdalena Černínová z Harasova.

K nejvýznamnějším památkám obce patří kaplička z roku 1775. Kaplička má zvonek, který občané roku 1918 uschovali, aby nemusel "na vojnu".

V Mezihoří se nacházejí dva rybníky. Na návsi menší, nazývaný obecní, a za vsí velký, Panský. Panský rybník má přibližně 6 ha. V blízkosti obce a především kolem rybníka se natáčela slavná česká pohádka Tři oříšky pro Popelku. Za svou sovou Rozárkou jezdila Popelka do ovocného sadu v tzv. "Pekle", kde stávala dřevěná kůlnička, a do Panského rybníka spadla macecha se svojí dcerou Dorou.

Mezihoří je také známé z historické povídky Aloise Jiráska "Z Čech až na konec světa", neboť zde žil na své tvrzi zeman Václav Šašek z Mezihoří, jenž doprovázel na cestách pana Lva z Rožmitálu.

Nad Panským rybníkem vyniká ostrým tvarem vrch Tuhošť, který je pravděpodobně vyhaslou sopkou a dle starých pamětníků bylo z nitra vrchu slyšet silné dunění. Vrch Tuhoště skrývá ještě dnes četná tajemství. V minulosti sem někteří badatelé mylně kladli jedno z možných umístění Vogastiburgu, tedy místa, kde v roce 630 zvítězil v kruté třídenní bitvě vůdce slovanských kmenů Sámo nad franckým králem Dagobertem. Zbytky valů a příkopů na vrcholu jsou považovány buď za zbytky slovanského správního střediska, nebo součást dřívějšího keltského hradiště. Roku 1885 zde byly na severním svahu nalezeny 3 mohyly a objeveny předměty ze železa, bronzu a zlata, z čehož lze soudit, že vrchol Tuhoště byl osídlen mocným a bohatým rodem či kmenem.

Na vrchu Běleč byla vyhlášena přírodní rezervace, jejíž území představuje jeden ze zbytků přirozených lesních společenstev Branžovského hvozdu. Zalesněný hřeben s nejvyššími vrcholy prahorních sopek Doubravou (727 m) a Bělčí (712 m) je charakteristickým geomorfologickým fenoménem tohoto území.

Pramen: Běleč mikroregion, vydalo Běleč z.s.p.o., 2013

Mezholezy - obec

První písemná zmínka o vsi se váže k roku 1379. Obec leží v malebné kotlině potoka Dubovky na trase Kdyňsko - Černíkov, 5 km od Kdyně. První písemná zmínka je z roku 1379. Na návsi stojí před obecní kapličkou památníček obětem selského povstání připomínající povstání mezholezkých proti vrchnosti roku 1666.

Kdysi dávno se v Mezholezích troubilo na mušli, což mělo zažehnat krupobití a bouřky, nikdo se jí nesměl dotknout holýma rukama, neboť hrozilo, že ztratí svou zázračnou moc, kterou ji prý obdařil sám papež. Dodnes je jedna z těchto mušlí uložena ve sbírkách domažlického muzea.

Ze starých vesnických chalup je nejzachovalejší roubená usedlost čp. 38. V lese nad rybníčkem jihozápadně od vsi, v poloze U jedličky, stávala počátkem 18. století sklárna na výrobu korálků k růžencům.

Necelý kilometr od Mezholez leží malebná osada Luh se čtyřmi chalupami a pěknou kapličkou, která stojí mezi vzrostlými lípami u silnice směrem na Černíkov. Stejným směrem se dostanete i k oblíbenému a hojně navštěvovanému koupališti Úžlebec.

Obec Mezholezy pořádá pravidelně různé kulturní akce pro své občany i návštěvníky. Krajina v okolí je vhodná pro turistiku a projížďky na kole.

Zdroj: leták Kdyňsko, vydalo Sdružení obcí Kdyňska, r. 2009

Maňovice

Maňovice - obec

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1366. Místo, kde Maňovice stojí, bylo pravděpodobně osídleno již před rokem 1300. Maňovice dostaly své jméno podle rodu rytířů z Maň, kteří bojovali ve službách Přemysla Otakara I a za své služby obdrželi vesnici od panovníka. Poslední držitel z tohoto rodu je Mařík Maň a je zapsán latinsky jako Marzicon Man a v jiném záznamu zase jako Marsson Manion r. 1386, kdy vesničku prodává Slávkovi a ten Zdeňkovi z Oslec r. 1394 (Zdenko de Oslecz) a od té doby vesnička patřila k panství (statku) Oselce.

Na kraji obce vyhlíží ze skály uměle dotvořený útvar - maňovický drak.

Pramen: Klozar Karel - Maňovice 1366 - 1986 - Městská knihovna Horažďovice

Jsou Maňovice sedmým rodištěm krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad?

Karel Klozar

Na počátku padesátých let minulého století, v době, kdy v našich domácnostech nepřekáželi zlodějové času, vymývače mozků a pohody, nesoucí název „televizory“, scházívali se u nás ve světnici tehdejší zemědělské usedlosti sousedé. Byli to hospodáři i chalupníci a vyprávěli tak, jak byli oni zvyklí z dob, kdy ještě nebylo v domácnostech ani rádio. Zejména krásné byly zimní večery, když kvůli nedostatku vody, která zamrzla v přehradách, byl i nedostatek elektřiny a docházelo k jejímu vypínání na vesnicích, většinou večer od 18 do 20 hodin. To se pak zapálily svíčky, lucerny a petrolejky a v krásném přítmí a při praskání dřeva v kamnech začali sousedé vyprávět příběhy - jak ty strašidelné vymyšlené, tak i pověsti ústně předávané po staletí, které popisovaly skutečné události. Jednou z pověstí byla i ta o vypálení Oseka a jeho přesídlení do Maňovic. Osek byla vesnička asi jeden kilometr jihovýchodně od Maňovic, kde stál i dvorec pana Buška, kterému vesnička byla poddána. Byl to pán zlý na poddané a vysloužil si přezdívku Vlk z Oseka. První písemná zmínka o něm je z 23. 4. 1366 v listině sepsané u pana Buška v Oseku, který byl ve sporu o hranice svých pozemků s farářem z Velkého Boru – potažmo se zderazským klášterem - a na pomoc k určení hranic byl přizván i kmet Mach z Maňovic, který tato místa a tedy i hranice mezi Osekem a Maňovicemi dobře znal. Spor byl sice písemně vyřešen, ale ústně prý pokračoval i nadále až do dob, než byl Osek vypálen husity. Tehdy se říkalo, že ho vypálil Žižka, ale nikdo nevěděl, zda vojsko vedl Žižka osobně či některý z jeho hejtmanů. (Žižka toho dne dobýval také hrad Rabí a Prachatice).

Událost měla proběhnout tak, že v Maňovicích byla v oné válečné době určena stálá hlídka, která pozorovala pohyby vojsk od Maňovic směrem k jihu. Pozorovatel, zda jich bylo více a střídali se, to se také už neví, pozoroval krajinu z kopce tehdy zvaného Strážná hora (dnes nese název Soudná). Pohyby vojsk byly dobře pozorovatelné, protože je doprovázel kouř a plameny z míst, kde husité zrovna vypalovali. Pozorovat bylo možno vypálení předměstí Strakonic, Prachatic, Malého Boru, hradu Rabí a dalších vesnic mezi Strakonicemi a Sušicí. Jednoho dne se vojsko začalo pohybovat po cestě od Velkého Boru k Jetenovicům a na nějaký domluvený signál byly na jižním okraji Maňovic zapáleny předem přichystané hromady chvojí, které vytvořily silnou kouřovou clonu. Jedni říkali, že to bylo proto, aby Maňovice nebyly vidět a vojsko je minulo, jiní říkali, že to mělo vojsko oklamat vyvoláním dojmu, že Maňovice jsou již vypálené. Vojsko k nim nedorazilo a v místech, kde stála kdysi vesnička Počepice – to jest místo, kde se dodnes říká Pučevnice, se vojsko uhnulo mírně na východ a sešikovalo se na poli za velkým kamenem. Odtud byl jen malý kousek do Oseka ke dvorci pana Buška, který pravděpodobně stál na vršku zvaném Kabelík. Zda tam stála i vesnička, to se také neví. Vojsko, které táhlo od Rabí na Lažany a Klášter u Nepomuka, se tedy před Maňovicemi uhnulo směrem na Osek, vesničku i dvorec pana Buška vyrabovalo a vypálilo. Do Maňovic prý přijela jen nějaká vojenská hlídka, aby zjistila co se zde děje, a pak vojsko odtáhlo z Oseka na Lažany, které minulo (údajně zde byly tak husté lesy a cesty tak nepřehledné, že zámek v Lažanech vojevůdci prostě přehlédli). Vojsko pak pokračovalo na Nepomuk, kde vypálilo Klášter 25. 4. 1420. Hlídka na Strážné hoře, zmíněné kouřové signály a změna tažení vojska - místo do Maňovic do Oseka, to prý bylo předem domluveno, a podle jednoho podání mělo dojít k oklamání vojska v tom smyslu, že Maňovice už jsou vyrabovány a vypáleny a nebylo by zde co rabovat, proto se vojsko uhnulo na Osek. Druhé podání hovořilo o tom, že toto domluvené znamení měl být signál právě k tomu, aby vojsko do Maňovic nevstoupilo ani omylem a nevypálilo je proto, že se tam na zemanském statku u Hlaváčů ukrýval král. Tato varianta podání byla potlačena kvůli tomu, že vypravěč si za ni vždy vysloužil posměch. Co by tady v Maňovicích dělal král a který vlastně? Pravda někdy opravdu vypadá neuvěřitelně a varianta s kamufláží vypálené vesnice se zdála přece jen přijatelnější.

Další pověst o ukrytém pokladu na vrchu Soudná vypráví o tom, že na zemanský statek u Hlaváčů přijeli nějací páni, kolem vesnice zapálili ohně a to poté, co poklad, který tam před tím přivezli, ukryli někde za statkem Hlaváčů, možná i v lese pod Soudnou. Zkrátka nějací páni něco tajně přivezli na zemanský statek, kde se to snažili ukrýt. Že by tím pokladem mohlo být malé dítě, to nikoho ani nenapadlo proto, že malých dětí bylo tehdy ve vesnici asi ze všeho nejvíce.

Touto ideou jsem se začal zabývat již v roce 1986, při sepisování první knihy s názvem Maňovice 1366 – 1986 díl I. Od neolitu do r. 1900. Historické prameny však byly uloženy ve státních archivech a přístup k nim byl velmi obtížný zejména pro badatele, který nebyl studentem historie ani jiné vysoké školy.

Teprve v letošním roce na popud pana Václava Fuxe, který se narodil ve mlýně v Horažďovicích, jsem se začal vážně zabývat jeho tvrzením, že se tam narodil také král Jiří z Poděbrad. On prý toto slýchával od různých lidí v Horažďovicích, a to převážně od vzdělaných, kteří se zabývali historií Horažďovic a okolí.

Stačilo už jenom poskládat známá fakta, přidat příběhy z pověstí a doplnit logicky vyplývajícími úvahami - a k šesti místům, která jsou označována za místa narození krále Jiřího, náhle přibylo sedmé a pravděpodobně to nejvíce záměrně utajované.


Autor: Karel Klozar

O maňovickém draku

V Maňovicích u vozové cesty stojí kamenný drak. O této potvoře se vypravuje, že za dávných časů žil nad vsí ve skalách. Byl tak zlý, že jej musela jeho sousedka, stará čarodějnice proměnit v kámen. Dlouho ležel na cestě, překážel a lámal sedlákům kola vozů. Nakonec zavolali sousedé faráře, kámen z cesty odvalili a aby už nikomu ten kamenný drak neškodil, zasadili mu do hlavy posvěcený křížek. Od těch dob je od něj pokoj.

O draku podruhé

Kdysi se jeden z pomocníků pekla rozhodl vydrápat na světlo Boží. Byl to drak, který vystrčil svou hlavu u Maňovic. Když však chtěl vylézt celý, jeden statečný muž jej udeřil křížem do hlavy. V tom okamžiku obluda zkameněla, takže z povrchu kouká jen hlava, zatímco tělo zůstalo v zemi.

O draku potřetí

Místní chalupník Raška byl postižen slepnutím. Prosil o Boží pomoc s tím, že když se uzdraví, postaví u cesty kříž. Když se pak zdravýma očima rozhlížel po okolí Maňovic, viděl v úvoze veliký balvan a protože mu připomínal dračí hlavu – symbol svého trápení, nechal ji kameníkem Kališem upravit. Do dračí hlavy byl pak zasazen kříž s nápisem léta Páně 1906.

Bylo – nebylo

Obec Maňovice prý založil loupeživý rytíř Man, který tu v okolí bral pocestným jejich kabely. Odtud se místní les jmenuje Kabelík. Jiní zase praví, že vesnice vznikla poté, když husité obrátili v popel nedalekou tvrz pana Buška z Oseka. Ten pak přenesl své sídlo sem a kolem později vznikla ves.

Proklatý poklad

Jednou naším krajem táhla nepřátelská vojska. Vesnice se měnily ve spáleniště a tvrze v trosky. Utíkali kmáni i páni a brali s sebou své cennosti. Tak se také několik družin zastavilo v Maňovicích, aby zde jejich vůdci rokovali, jak své poklady zachránit. I rozhodli se využít strachu z blížících se vojáků a nechali klamně ve vsi založit několik obyčejných ohňů. Vyděšení sedláci, kteří již byli na útěku, odhodili své rance v lese a všechno to spěchalo nazpátek hasit domněle hořící ves. Toho využili páni, majetek pobrali a spolu se svými poklady nechali zakopat na tajném místě zbylými pacholky. Ty pak usmrtili, aby nikdo nevěděl o tom místě. Zanechali tam jen tajná znamení na čtyřech kamenech a ujeli. Okradení Maňovičtí byli pak přepadeni ještě cizím vojskem, a tak tak uchrámili svou ves před skutečným vypálením. Když cizímu hejtmanovi líčili, jak byli svými pány okradeni, vojáci se obrátili k panským tvrzím a všechny je v okolí zničili ohněm. Tak zanikla nejen tvrz maňovická, ale i sídlo pánů v Oseku.

Kde se přichází v Maňovicích na svět

V krajině plné kamení těžko se hospodaří. Co to dá jen práce všechny balvany, kameny, valouny i placáky odstranit z cest, polí a luk. I rozhodli se obyvatelé Maňovic, že se dají do díla společnými silami. Vypadalo to, že kamení snad neubývá a lidé začali reptat. Co nešlo s pomocí Boží, to se snažili poslat k čertu. A skutečně s jedním mladíkem dohodl se pekelník na pomoci. Pozdě soused naříkal. Čert po provedené práci nadzvedl jeden velký kámen, kde ústila cesta do pekla a nešťastníka tam strčil. Ale v pekle se ošívali, neboť nebyl vyhotoven úpis. Za to museli pekelníci dávat obci zvláštní daň. Každé dítě, které se v Maňovicích narodilo, přišlo na svět dírou pod velkým kamenem.

Hejkal

V lesích kolem rybníka Zákupu pokoušel jeden hejkal sedláky, kteří jeli ze mlýna s namletou moukou. Kdo by na něj volal nebo napodoboval jeho houkání, tomu by natloukl holí, koně splašil, vůz rozlámal a mouku rozházel po okolí.



Vesnická strašidla
Při zdejší kapličce prý byli kdysi pohřbíváni lidé. O půlnoci se v blízkém lochu scházívali kostlivci a pak přepadali kolemjdoucí, kteří se po klekání opozdili. Také ve vsi strašívala ohnivá svině. Kdo ji potkal, toho mohla sežrat nebo rozdupat, případně spálit ohněm. Také o bezhlavém rytíři se povídalo. Kdo ví?

Pramen: všechny pověsti - Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Malý Bor Týnec

Malý Bor - Týnec - místní část obce

Týnec je místní částí obce Malý Bor. Nachází se asi 2,5 km na jihovýchod od Malého Boru.

V místních jménech se Týnec objevuje poměrně často. Ve středověkých městech se jednalo o chráněný prostor, kde hosté, například cizí kupci, nacházeli za poplatek (ungelt) ochranu. U menších osad se jednalo velice pravděpodobně o místa hrazená - otýněná, opevněná kůly. Centrum obce Týnec bylo údajně původně severněji v lokalitě u Černého křížku. Ves však kdysi celá vyhořela. Obyvatelé se pak rozhodli vystavět nové domy v lokalitě, která byla více chráněna před větrem. V sousedství Návesního rybníka se nachází areál bývalého alodiálního dvora, který vlastnil kníže Kinský, tehdejší vlastník horažďovického panství. V prosinci roku 1955 měl v kině Alfa v Praze premiéru film Strakonický dudák. Režisér Karel Steklý si jako rodnou ces Švandy dudáka vybral právě Týnec, malebnou vesničku s typickým rybníkem a starou barokní vesnickou architekturou.

Pramen: Řezníčková Zdeňka, leták Mikroregion Slavník, vydal AgAkcent s.r.o., 2013

Poklad v cihelně

Blízko vsi Týnec stávala cihelna. Ale dávno tomu, co se zde pálily cihly. Teď byla opuštěná a říkalo se, že tam straší. Uprostřed cihelny byla hluboká studna s ukrytým pokladem. Nikdo jej však nedokázal vyzvednout, neboť zlato se ukazovalo jen o půlnoci a ve dne se vždy propadlo. Ani v noci však to s pokladem nebylo jednoduché. Kolem studny běhala kobyla a z tlamy jí šlehaly plameny. Kdo by se k pokladu přiblížil, ten by shořel. Když začali cihelnu bourat, poklad se navždy propadl a s ním zmizela i jeho ohnivá strážkyně

Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Malý Bor Malé Hydčice foto Radana Šašková

Malý Bor - Malé Hydčice - místní část obce

Malé Hydčice jsou místní částí obce Malý Bor. První známá písemná zmínka o obci je z roku 1045, kdy je kníže Břetislav I. věnoval Břevnovskému klášteru, v jehož vlastnictví byly Malé Hydčice téměř nepřetržitě až do roku 1420, kdy přešly do vlastnictví pánů z Rýzmberka. V roce 1558 je ves už uvedena jako součást horažďovického panství. Ve vsi byl mlýn o jednom kole s říčním jezem a v okolí vznikly i dvě cihelny. Na návsi stávala dřevěná kaplička, jejíž zvon visí dnes v kapličce v nedalekém Týnci. Na levém břehu náhonu pod bývalým mlýnem roste památná lípa malolistá, stará asi 250 let. Obvod kmene je 447 cm, koruna dosahuje výšky 25 m.

Pramen: Řezníčková Zdeňka, leták Mikroregion Slavník, vydal AgAkcent s.r.o., 2013

Vodníče
V hydčickém mlýně byla jedna žena v šestinedělí. Jakmile se jí po porodu trochu ulevilo, vyšla si na chvíli na sluníčko a dítě nechala zavinuté za prostěradly na své posteli. Když se za chvíli vrátila, uslyšela dětský pláč. Postel však byla prázdná a podle zvuku našla dítě pod ní. Dala mu honem pít, aby jej utišila, avšak to neměla dělat, neboť to bylo dítě podvržené divou ženou. Kdyby totiž dítě nechala ještě chvíli plakat, divá žena by si jej zase odnesla zpět. Takto vyrůstalo dítě mezi lidmi a brzy se vyjevil jeho původ, neboť vůbec nerostlo, jen hlavu mělo velikou, zkrátka hotová šereda. Zato chuť k jídlu mu nechyběla a polykalo ukrutné množství kaše, nic jiného. Když mu bylo sedm let, ještě nechodilo ani nemluvilo. I vydali se zarmoucení rodiče za Pannou Marií Strašínskou. Když přecházeli řeku u Žichovic, ozval se z řeky huhňavý hlas: „Kubo, kam jdeš?“

K úžasu rodičů se kluk ozval týmž hlasem: „Nesou mne do Strašína, abych mohl jíst ještě víc kaše.“ Táta zůstal stát jako opařen, avšak hned shodil kluka do řeky volaje: „I ty kluku jeden, už jsi se dost kaše nacpal a ještě nemáš dost!“ Tu matka propukla v pláč, že se jí syn utopil. Vtom vyběhl z vody pěkný a čiperný hošík, asi tak sedmiletý a volal: „Tatínku, maminko, kdepak jste?“

Rodiče rázem pochopili tu výměnu dětí a teď již radostně všichni tři putovali na Strašín, aby tam poděkovali za ten šťastný konec svého trápení.

Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Malý Bor Hliněný Újezd

Malý Bor - Hliněný Újezd - místní část obce

Hliněný Újezd je místní částí obce Malý Bor. Hliněný Újezd je poprvé zmiňován spolu s některými dalšími okolními vesnicemi v darovací listině ze dne 18. října 1045, adresované knížetem Břetislavem I. Břevnovskému klášteru. V minulosti mělo jméno vsi různou podobu. Na starých zemských mapách má třeba název Oldenburg.

V berní rule z roku 1654 je ves uvedena jako součást horažďovického panství Ludmily ze Šternberka a zaznamenává jen 3 nepříliš movité rolnické statky.

Hliněný Újezd získal svůj přívlastek "hliněný" podle několika cihelen, které byly v jeho okolí. Hrnčířská hlína z obecní, panské i soukromé cihelny se vozila až do Sušice. V panské cihelně se vyráběly kromě cihel i střešní tašky. Kolem roku 1900 cihelny postupně zanikaly.

V Hliněném Újezdu vzniklo jedno z prvních jednotných zemědělských družstev v kraji.

Na křižovatce cest v severní části vsi stojí vysoká hranolovitá zděná boží muka z 1. poloviny 18. století. Spolu s návesní kapličkou jsou zapsána v seznamu nemovitých kulturních památek.

Pramen: Řezníčková Zdeňka, leták Mikroregion Slavník, vydal AgAkcent s.r.o., 2013.

Poddaní a svobodní
Kdysi se vyprávělo po chalupách, že v Hliněném Újezdě jsou z nejstarších rody Ferdů a Němců. Již před husitskými válkami byli zde jejich předkové usazeni a šikovností svou se vykoupili z roboty. Jejich potomci pak sloužili jako zbrojnoši na Rabí a byli u toho, když slavný hejtman Žižka přišel při obléhání hradu o oko.

Jak vznikl Hliněný Újezd

Nedaleko Horažďovic dostal jeden šlechtic od českého krále kus země. Co okolo na koni objel, to dostal. Tak i nová ves dostala jméno od toho ježdění… Újezd. A protože v okolí byla dobrá hlína, která se hodila hrnčířům ze širokého okolí, a tímto zemitým způsobem vlastně vesnici proslavila, mají tu od té doby Újezd Hliněný.



Neposedný zvonek
Aby lidé z Hliněného Újezda věděli, kdy mají poledne nebo kdy je čas na klekání, pořídili si zvonek. A protože neměli kapličku, zvonilo se na sloupech u Ferdoc dvora. Když při jednom požáru sloupy shořely, zvonek putoval na blízkou hrušeň. Aby ten zvon nemuseli pořád stěhovat, nakonec si újezdští i tu kapličku přece jen vystavěli.

Pramen: všechny pověsti - Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Malý Bor

Malý Bor - obec

První písemná zmínka o obci je z roku 1243. Obec - dříve městečko Bor Panský, později Bor Menší - má velmi starou minulost. Na kraji obce na mírném návrší na hřbitově stojí jednolodní kostel sv. Máří Magdalény. Původně pozdně románský, kolem roku 1200 (podvojená okénka ve věži, tribuna), byl goticky přestavěn (severní boční kaple v roce 1396).

V patře věže jsou dvě půlkruhová okénka s hlubokou špaletou, kolem jižní strany dvě středověké figurální nástěnné malby lučišníků. Východní část kostela byla renesančně zaklenuta v 17. století, západní část byla upravena ve století osmnáctém. I když mobiliář kostela pochází většinou z 18. století, upoutá na hlavním oltáři socha Černé madony přenesená sem z horažďovické Lorety. Zajímavá je i kamenná středověká křtitelnice a náhrobníky z let 1613 a 1708.

Fara s renesančním jádrem byla přestavěna do dnešní podoby v 19. a 20. století. V ohradní zdi se nachází pozdně gotický portál, gotické kamenné články byly použity i na dlažbu schodiště vedoucí ke kostelu. poloha kostela s jeho románským původem nabízí domněnku, že kostel mohl být tribunový.

V roce 1420 zde byla svedena vítězná bitva husitských vojsk se spojenými vojsky katolického panstva. V tét době byla vypálena tvrz, pravděpodobně vodní, která stála při potoce v lokalitě nazývané "V zámcích" v dolní části obce. Škola u kostela pochází z roku 1781, pozornost vzbudí i několik zajímavých statků s barokními štíty.

Pramen: Střípky Horažďovicka - pro Sdružení obcí Slavník vydal AgAkcent s.r.o. 2001.



První stopy člověka na Maloborsku spadají do samého sklonku doby bronzové, což dokládají nálezy bronzových předmětů v blízkém okolí. První písemná zmínka o obci se objevila roku 1243 na listině Bavora I. ze Strakonic. Jádro vsi se rozkládá na svahu jižně nad potokem a nejvyšší místo zaujímá kostel. Druhá část leží za potokem a nazývá se "Kuchyňka". Kromě toho jsou na západním konci vsi ještě dnes zřejmé zbytky tvrziště se stopami příkopu. Dominantu Malého Boru tvoří původně románský kostel sv. Maří Magdaleny z doby kolem roku 1200. Kostel prošel později gotickými a renesančními úpravami. Boční kaple jsou postavené na starších základech z roku 1396. V posledním patře věže jsou podvojná románská okénka. Uvnitř věže v patře se dochovaly středověké figurální malby dvou lukostřelců. Uvnitř kostela je kamenná středověká křtitelnice a náhrobníky z roku 1613 a 1708. Hlavní oltář se sochou Panny Marie pocházející z bývalé Lorety v Horažďovicích, byl upraven roku 1787. V sousedství kostela stojí fara s dochovaným pozdně gotickým sedlovým portálem v ohradní zdi. Její dnešní podoba je z 19. a 20. století. Obec vstoupila do dějin především jako místo vítězné bitvy, v níž porazili husité vedení Janem Žižkou nepřátelské vojsko katolického panstva. Toto vítězství zajistilo husitům politické ovládnutí jižních Čech.

Pramen: Řezníčková Zdeňka, leták Mikroregion Slavník, vydal AgAkcent s.r.o., 2013

Věrnost Čadů
U Malého Boru při potoce stávala pevná tvrz. Na ní hospodařil a nad okolím vládl pan Oldřich. Za husitských válek se přidal k protivníkům husitů. To nemohlo zůstat bez odezvy, a tak jednoho dne přitáhl k jeho tvrzi samotný hejtman Žižka. Husité pana Oldřicha oblehli a rozhodli se jej vyhladovět. Zásoby obléhaných se tenčily, i přemýšlel zeman o tom, že se vzdá. Nejprve si však zavolal svého věrného služebníka Čadu. Dal mu do ochrany rodový poklad zavinutý v plátně a novou listinu: „Zde je psáno, že ti daruji dvorec, který leží hned vedle mé tvrze. Také tě osvobozuji ode všech poddanských povinností, krom opatrování mého rodového pokladu. Buď se pro něj vrátím já osobně, nebo časem moji synové.“ Tvrz padla a byla do základů vypálena. V bojovém zmatku se podařilo panu Čadovi uprchnout i s pokladem. Když boje v okolí skončily, usadil se na svém přiděleném dvorci a začal hospodařit. Jen poklad mu dělal starosti. I rozhodl se jej ukrýt do nedaleké studánky. Jenže pro poklad se už nikdo nikdy nevrátil a rod Čadů musel svůj domov po několika staletích opustit, neboť jeho paličatost byla nové pobělohorské šlechtě na obtíž. A tak se usedlost zase stala poddanskou, jen jméno jí zůstalo jako odkaz věrného rodu. Říká se tam i dnes U Čadů.

Panna Maria na cestách

Za dávných časů stála u Horažďovic na Loretě pěkná kaple. Když tam židé zřídili svůj hřbitov, církev katolická nechtěla mít v jeho blízkosti svůj chrámek. Proto odnesli zdejší sochu Panny Marie do kostela na Malý Bor. Avšak ráno kostelník s hrůzou zjistil, že je socha pryč. Běžel s tím hned za panem farářem, ten za panem děkanem do města a pan děkan do kaple loretánské. A hle, socha stála zpět na oltáři, učiněný zázrak! Proto se důstojní pánové usnesli, že přenesou sochu s plnou parádou v procesí a s vyzváněním zvonů. Poté se Panna Maria spokojila, a tak tu sošku máme v Malém Boru podnes.

Na Kuchyňce

Když husité v čele se samotným Žižkou obléhali tvrz v Malém Boru, místní lidé tím velice trpěli a navíc neměli co jíst. Vojevůdce nechal zpřístupnit polní kuchyni a sedláci si k ní chodili pro jídlo. Od těch časů se tomu místu říká Na Kuchyňce.

Formanský kříž

Od Horažďovic k Malému Boru vede táhlý vrch. Zde většinou povozy zpomalovaly a to byla vhodná chvíle pro pocestné lupiče. Jednou tudy jel ze Strakonic do Klatov jeden forman s těžkým nákladem. Slunce již zapadlo, když tu uslyšel holubí vrkání a z druhé strany cesty zase odpověď. Jenže pozdě večer přece holubi nelétají! A už se k němu sbíhají lapkové a natahují ruce po ohlávkách koní. Duchapřítomně začal práskat do spřežení i do lupičů, koně zabrali a už byli ve vsi. V maloborské hospodě pak vyprávěl o svém dobrodružství a později nechal v místech přepadení postavit formanský kříž. Jako poděkování za záchranu i jako ochranu budoucím.



O ženském klášteře

Na západní straně vsi, při malém palouku, říká se tam V Zámcích. Tu prý stával klášter jeptišek, který později sám Žižka rozbořil. Z něj vedla do kostela podzemní chodba. Sestry v klášteře chovaly ryby v sádkách a patřila jim i pole, dnes zvaná Šarovská a také malá loučka Na Krichovce, kde byly původně jeptišky pohřbívány.

Pramen: všechny pověsti Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Loučim foto Ivo Šašek

Loučim - obec

Loučim leží v polovině cesty mezi Klatovy a Domažlicemi a je vstupní branou do Kdyňské kotliny a dolního Chodska. První zmínka je z roku 1357.

Již tehdy byl gotický kostel Narození Panny Marie nejoblíbenějším poutním místem v celém Pošumaví. Je zde uschována kopie sošky tzv. Černé loučimské Madony, která má v hlavě zaseknutý meč. Původní, podle pověsti zázračná, soška je uchována v nynějším františkánském klášteře v bavorském městečku Neukirchen beim Heiligen Blut (Nové Kostely). Na hřbitově u kostela je pochován český básník a spisovatel, představitel májovců, Rudolf Mayer.

Dále se zde nachází fara v barokním slohu z 2. poloviny 18. století, státem chráněné lípy, socha sv. Jana Nepomuckého, pomník Mistra Jana Husa a stará roubená chalupa (čp. 3) zapsaná v seznamu kulturních památek.

Obec i její okolí nabízí krásné výhledy na panorama jihozápadní Šumavy a dobře značené turistické cesty okolními lesy.

Pramen: leták Kdyňsko, vydalo Sdružení obcí Kdyňska, r. 2009

Loučim – rodina obrů vystavěla kostel
Podle pověsti vystavěla zdejší kostel Narození Panny Marie obří rodina. Materiál brali z místní Černé skály, a když stavbu dokončili, odešli. Další pověst praví, že název obce vznikl podle loučení obyvatel s obry.

Přímo v Loučimi to mají popsáno takto:

Kerak stavěli obří v Loučimě kostel

V loučimě stijí staryj kostel. Stavěli ho obří. Bul to táta s mámou, syn ha dcera. Vostávali v houdolí pod židovským břítovem, haby se mohli pořádně natáhnout, hdyž si lehli. Tám míli místa dost ha bula to pro ně jako postel. pod hlavou míli kopeček zrovna pod židovským břítovem ha nohy míli v dolíku, co je dnes most k Lipkovu. Buli to pořádný a hodný lidi. Pomahali, hde viděli, že to jenom tak snadno nejde. Haby tu vostála po nich teký ňáká památka, postavili na nejpěknějším kopci túze pěknyj kostel.

Máma ha dcera nosily v zástěrach kamení, syn ha táta stavěli. Šlo jim to dobře od ruky, buli to fortelný lidi. posbírali tu šecko zbytečný kamení, Černá skála jim bula túze dobrá, tam míli to větší na základy. Hdyž buli hotovi, dali si jenom stoličku pod nohy, haby mohli dát kříž na věž. Tak buli velký. Hudělali morcky pěknyj kostel, že takuvyj nebul v celým vůkolku. Postavili ho na kopci, vodkyd je vidět daleko haž do Babor. Slunce svítí celyj den na kostel ha hdyž zvoní na věži, je to slyšet haž někam ke Klatovam. Do Loučima chodili lidi z daleka do kostela, protože tenkrat bul kostel nejbliz jenom v Klatovech, na Brůdku hu svatýho Václava ha v Domažlicích.

Tenkrat se eště vesnicka pod kostelem Loučim nemenovala. To haž vodcházeli obři, hdyž huž každýmu pomohli ha kostel postavili, rozloučili se se všema vosadníky ha proto se menuje vesnice Loučim.Toceví, takový lidi hodný ha pořádný šli šichní vyprovodit. Obří šli někam ke Klatovam. V první vesnici za Loučimem, kam přišli, políbili obří šecky Loučimský ha tak se vod tich čás menuje ta vesnice Libkov. Voni někteří lidi říkají, že se menuje Lipkpv vod toho, že tu bejvalo lip jako smrčin v lese, hale tůto říkají tepřiva, co předělávají mena některýjm vosadam.

Tak máme túze pěknou památku na obry, hdyž tu hu nás vostávali.

Černá madona

K loučimskému kostelu se váže také příběh tzv. České Madony z Neukirchenu.
Gotická Madona, pravděpodobně z poslední třetiny 14. století, práce českého mistra, snad původně pochází z kostela v Loučimi. Za husitských válek byla převezena do Nových Kostelů (Neukirchen bei Hl. Blut) na bavorské straně hranice, kde je dosud.

Další pověst vypráví, že Madona stála na oltáři loučimského kostela. Za husitských válek ji v roce 1420 jakási zbožná žena odnesla do Nových Kostelů, aby ji tak zachránila. Jeden husitský hejtman však sošku v Kostelích objevil. Chtěl ji zničit, a tak ji vzal a odhodil do nedalekého pramene. Neporušená soška se však hned vrátila na svoje místo do kostela.

To se opakovalo třikrát... Muž tedy zkusil dřevěnou sošku rozsekat svým mečem. Podařilo se mu rozetnout Madoně hlavu, ale z rány začala téci krev. Hejtman se polekal, chtěl ujet, ale kůň se však nemohl pohnout z místa. Teprve, když hejtman uznal svoji chybu, kál se a slíbil Madoně nápravu, mohl odjet.

Podobná verze pověsti o Panně Marii Loučimské

Příběh Panny Marie Loučimské se odehráva v období husitských válek. Tato zázračná soška se nacházela v obci Loučim. Obyvatelům Loučimi bylo jasné, že vtrhnou-li husité do vesnice, zničí mariánský stánek.

Husité brzy vyplenili Klatovy a začali se obracet do vzdálenějšího okolí a neuštřili ani Loučim. Oddaný husita Jan Nákvasa tupil před lidem katolickou víru a vychvaloval Jana Husa. Obyvatelé Loučimi však zůstali věrni staré víře a husité s nimi svedli krutou bitvu. Tuto bitvu ovšem husité prohráli.

V roce 1419 byl Jan Nákvasa upálen a klatovští husité se rozhodli jeho smrt pomstít. Tehdy vyrazili do Loučimi s jediným cílem, obrátit loučimský poutní chrám v sutinu. Loučimští věděli, že nebudou moci husitům dále odolávat, a tak se rozhodli, že zázračnou sošku ukryjí v pomezních hvozdech na hranicích s Bavorskem a tím ji uchrání před zničením.

Procesí doneslo sošku na bavorskou půdu, kde byla ukryta do dutého kmene mohutné lípy blízko hluboké studánky. Nikdo však nepomyslel, že soška, kterou odnesou, se do Loučimi již nikdy nevrátí.

Kronika Loučimi dále vypravuje, že husitský vůdce Ctibor Krčma, známý husitský rváč, rychtář z Votavy, objevil sošku při svých hlídkách podél bavorské hranice.Ve své vášni hodil sochu do blízké studně. To udělal Krčma třikrát, ale socha se pokaždé vrátila zpět na své původní místo. Krčma vytasil měč a chtěl sochu rozštípat. Ťal sochu do hlavy. Z rány se dřevěné soše začala linout krev. Když spatřil Krčma krev na sošce, lekl se chtěl ujet. Jeho kůň se však nemohl hnout z místa. Krčma padl na kolena a prosil o smilování. Podařilo se mu hnout z místa, až když prosil za odpuštění svého činu a zřekl se husitského učení.

Po skončení husitských válek se soška dostala do Neukirchenu b.Hl.Blut, kde se nachází dodnes.

Prameny : Leták Česko - bavorská poutní místa a http://www.loucim.cz/

Ještě jednou o loučimské Madoně

O tajemství víry i o síle mezi nebem a zemí vypráví pověst o sošce černé Madony, která od nepaměti stávala na oltáři loučimského kostela (51). Když se v listopadu roku 1419 blížilo k Loučimi husitské vojsko, které vypalovalo vesnice a rabovalo v kostelech, rozhodli se zdejší obyvatelé svoji sošku ukrýt v lesích. Vhodný úkryt našla selka Zuzana Haladová v dutině mohutné lípy u studánky až na bavorské straně Šumavy.

Později měl do vsi přijet známý husitský výtržník Ctibor Krčma, který se rozhodl sošku najít a zničit. Objevit tajný úkryt se mu nakonec podařilo, sošku vyndal a hodil ji do studánky. Ta se ale záhy objevila znovu v dutině stromu. To se opakovalo ještě třikrát. Husita tedy tasil meč a zaťal ho do ní. Z rány vytryskla krev. Krčma na ten zázrak hleděl s hrůzou. Chtěl uprchnout, ale jeho kůň se vůbec nepohnul z místa. Padl tedy na kolena a prosil o smilování, poté se napravil a dožil v chaloupce u hrazení loučimského hřbitova.

O zázraku se dozvěděli Bavoři a místo, na kterém se udál, nazvali „U svaté krve“. Vystavěli zde nejdříve kapli, později kostel a františkánský klášter „U Svaté krve v Nových kostelích“ („Neukirchen beim Heiligen Blut“) (52). Loučimští si nechali udělat novou Madonu, na paměť se zaseknutým mečem, ale na starou nezanevřeli, chodí od té doby za zázračnou Madonou na pouť do Neukirchenu. Od roku 1990 se také konají jednou za dva roky, vždy v sobotu před svátkem sv. Martina, pravidelná poutní procesí z Neukirchenu a okolí na mši do loučimského kostela.

Koncem 19. století mnohem starší pověst literárně zpracoval P. František Wildmann, který jí dal romantický nádech a zakomponoval do ní i skutečné historické postavy. (Zdeněk Procházka - Loučim: kapitoly z dějin obce, Domažlice, rok neuveden). Legenda se však vyvíjela postupně a její první známá verze je z roku 1590 (Ulrich Murr - „Neukirchner Bilderbogen”, Neukirchen b. Hl. Blut).

51. Gotický kostel Narození Panny Marie je nejvýznamnější památkou obce. Vznikl zřejmě v první polovině 14. století za Příchovských z Příchovic, věž pak až v 16. století. Podle pověsti však kostel postavili obři. Vnitřní vybavení pochází zejména z 18. století. V podlaze kostela jsou zapuštěny staré sešlapané náhrobky pohřbených šlechticů. Součástí kostela byla původně i kaple sv. Kateřiny, kde je dnes zákristie.
52. Poutě mají v Neukirchenu dlouhou tradici. V roce 1606 byl Neukirchen oddělen od farnosti Eschlkam a povýšen na samostatnou farnost. V roce 1656 založili františkáni v bezprostřední blízkosti kostela klášter. V knize zázraků z roku 1671 je vyjmenováno 70 míst, z toho třetina českých, z kterých přicházela procesí do Neukirchenu. Soška Madony pochází z Čech, z doby kolem roku 1400. (Ulrich Murr - „Neukirchner Bilderbogen”, Neukirchen b. Hl. Blut).

Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.

Libkov

Libkov - obec

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1379. V historických pramenech je ves uváděna poprvé v roce 1379. Jádro vsi tvoří vejčitá náves s rybníčkem, osazená lipami a oživená památníkem upomínajícím na Mistra Jana Husa. Ve vzdálenosti 1,5 km od Libkova se nachází vyhledávané poutní místo Dobrá Voda u Pocinovic.

Křenice

Křenice - obec

První písemná zmínka o obci je z roku 1339. Obec se nachází v kopcovité krajině severního výběžku klatovského okresu. Obec se skládá z místních částí: Křenice, Kámen a Přetín.
Nejvýraznější památkou Křenic je tvrz ze 13. století, která se nachází v hospodářském dvoře. Její podoba se měnila střídáním majitelů. Tvrz zachovalá do dnešní doby je pravděpodobně novější, z poloviny 16. století.
Dnešní tvrz si zachovala pouze obvodové zdivo na ploše přibližně 30 x 15 m. Vnitřní prostory byly zcela vybourány v 18. stol. při přestavbě na sýpku a dnes uvnitř najdeme tři dřevěná patra typická právě pro sýpku. Na jižní stěně se dochovaly zbytky renesanční sgrafitové výzdoby. Její původní podobu naznačuje jen dvoupatrové stavení s vysokou valbovou střechou.

Obec Křenice byla nejspíše od počátku v majetku rodu Drslaviců. Tvrz zde stála snad již ve 13. stol., písemně však byla potvrzena až ve 14. stol. Od poloviny 14. stol. byl vlastníkem Chotěšovský klášter, který v 15. století statek prodal. Od poloviny 16. stol. byl majitelem Jetřich Valečský z Vřesovic. Za Vřesovců byla ve druhé polovině 16. stol. v místě poplužního dvora postavena nová tvrz, snad na místě staré. Koncem 17. stol. se majitelem stal Jan Heřman Černín a připojil Křenice k Ježovům. V 18. stol. byla tvrze přestavěna na sýpku. Dnes je budova tvrze v soukromých rukou.

Dominantou Křenic je barokní kaple Panny Marie z roku 1873. Kaple stojí na vrchu nad obcí a je od ní krásný výhled na zdejší krajinu

Pramen: Běleč mikroregion, vydal Běleč z.s.p.o. 2013

Kvášňovice

Kvášňovice - obec

První písemná zmínka o ní pochází z roku 1364. Obec Kvášňovice byla založena řádem cisterciáků ve 12. století. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1364, avšak nejstarší stavbou je kostel sv. Bartoloměje postavený již kolem roku 1240.

Obec byla pravděpodobně založena řádem cisterciáků už ve 12. století. První písemná zmínka o obci Kvášňovice je sice až z roku 1364, ale o tom, že je mnohem starší, svědčí i stavba kostela sv. Bartoloměje. Kostel, který je dominantou obce, byl postaven v letech 1240-1260 v pozdně románském slohu, kolem roku 1400 byl goticky přestavěn a v letech 1751-1768 byl ještě barokně upravený. Nejhodnotnějším prvkem této památky je románský portál na jižní straně lodi z doby okolo roku 1240, stavebně spadající do okruhu tzv. burgundské gotiky. Kostel je památkově chráněný, stejně jako nedaleká budova barokní fary z poloviny 18. století. Blízko kostela stojí na kamenném podstavce dřevěná výklenková kaplička se sochou sv. Jana Nepomuckého. Socha světce v rochetě a v typickém postoji byla zhotovena roku 1832 na památku toho, že se obci vyhnula morová nákaza.

V blízkosti obce se nacházejí tři lomy a několik rybníků. Jedním z nich je Kozčínský, dříve Kvášňovský rybník, lidově zvaný "Kvášňovák". Na mapách tzv. I. vojenského mapování z let 1764-1768 je tento název uveden. Na mapě stabilního katastru z roku 1837 je však již rybník nazvaný Končínský. Při polní cestě z Kvášňovic do Defurových Lažan roste památná lípa velkolistá, jejíž výška je 23 m a obvod kmene měří 383 cm. Její stáří se odhaduje na 270 let.
Mezi Kvášňovicemi a Oselci se nacházela zaniklá ves Neustupovice. Později zde byla jen samota Stupovka, ale i ta je již v roce 1536 uváděná jako pustá.

Pramen: Řezníčková Zdeňka, leták Mikroregion Slavník, vydal AgAkcent s.r.o., 2013

Smrt přišla dřív
Jednou v zimě vyšel si rolník Chalupa do Nekvasov k muzice. Mrzlo, jen praštělo, ale v hospodském sále bylo útulno. Zatím doma byla jeho žena jako na trní. Když se po půlnoci nevracel, vyběhla za ves, aby tam hospodáře vyhlížela. Tu přišel na ní spánek, i usedla na kraj cesty a po chvíli usnula. Do východu slunce zmrzla. Nešťastný pantáta nechal v těch místech postavit křížek s letopočtem 1852.

Divný kostel

O kvášňovickém kostele svatého Bartoloměje si staří povídali, že jej kdysi měli po delší čas v držení helvíti. Byl totiž na jeho cínové kopuli kohout a spolu s ním i dvouramenný kříž.

Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Kovčín

Kovčín - obec

První písemná zmínka o obci Kovčín je z roku 1551. V blízkosti obce se nachází od roku 1614 největší rybník v západních Čechách s výměrou 104 ha a 119 m dlouhou hrází.

Název obce měl v minulosti různou podobu: Kozčín, Kožczyn, Kozczino, Kozcžina, Dorf Kocžina, Kowcžín, Koktschin, Kowtschin, Kowčín. Uprostřed kruhové návsi stojí malá osmiboká kaplička se zvoničkou, která je zasvěcena sv. Janu Nepomuckému. Obci dominuje velká budova školy z roku 1924, na níž krátce působil jako učitel Miloslav Lesný, vlastním jménem Miloslav Blažej Lederer. Byl to především malíř krajinář, ale také pedagog, režisér ochotníků, autor nekolika výtvarně zdařilých kolekcí loutek, kulis, dovedný fotograf a současně člověk s nesmírně širokým kulturním rozhledem, který byl i dobrým klavíristou a houslistou. Při návštěvě Kovčína stojí za pozornost i nedaleký největší rybník v západních Čechách. Založen byl roku 1641. Dříve se mu říkalo také Kvášňovský. Patříval kdysi k lažanskému panství, ale podle pověsti jej baronka Des Foursová prohrála v kartách s hrabětem z Janovic. Na tomto rybníce je také jedna ze dvou lokalit v západních Čechách, kde se rozmnožuje racek chechtavý, proto bylo jeho zdejší hnízdiště vyhlášeno jako přechodně chráněná plocha.

Pramen: Řezníčková Zdeňka, leták Mikroregion Slavník, vydal AgAkcent s.r.o., 2013

Kout na Šumavě foto Jan Šašek

Kout na Šumavě - obec

První písemná zpráva o statku koutském je z roku 1515. Je tím míněna "tvrz", č.p.1 a "dvůr", č.p.59. O vsi Kout se píše v roce 1514. Než však vznikla ves Kout existovala na severním okraji obce (nyní Rajčůr) osada Brandýs. Její vznik lze datovat do počátku vzniku hradu Rýzmberk, tj. do roku 1279. Její význam spočíval ve vybírání mýtného při cestě z Bavor. Později docházelo k postupnému zastavování obce směrem na jih. Tím zanikl název Brandýs.

Ves Kout patřila šlechtě, která sídlila na hradu Rýzmberk od 13. století, předtím bylo sídlo na Příkopech. Majiteli panství byl rod Stadionů, později pak rodina barona Schönborna.

Obec se rozkládá na úpatí hradu Rýzmberka, asi v polovině cesty mezi Domažlicemi a Kdyní. V písemných pramenech se s Koutem setkáváme teprve v roce 1544. Na konci 16. století získávají ves majitelé hradu Rýzmberka. Po třicetileté válce, ve které se z pevného hradu stává zřícenina, se správním centrem rýzmberského panství stává Kout. Na základě těchto změn dochází k rychlému rozvoji dosud nepříliš významné vísky. K renesančnímu sídlu postupně přibývají hospodářské objekty panství, sýpky, mlýny, vinopalna, pivovar, kaple postupně přebudovaná na kostel a posléze i vrchnostenský zámeček s parkem situovaný na okraji obce.
Mnohé z těchto staveb se zachovaly dodnes. Na návsi stojí četnými úpravami poznamenaná renesanční tvrz, k níž přiléhá novější přístavba, ve které je umístěn obecní úřad. V jeho blízkosti se vypíná kostel sv. Jiří, který je kuriózně vybudován na pivovarských sklepích. Z průmyslových objektů se zasluhuje zmínky starý pivovar. Zámek obklopený parkem je dnes využíván jako rekreační zařízení a škola v přírodě. Nad západním okrajem vsi se vypíná nízký hřeben s glorietem zvaným Klobouk, od něhož se otevírají pohledy na obec, která má být pro své cenné památky vyhlášena památkovou zónou.
Zdroj: Domažlicko. Nakladatelství Českého lesa v Domažlicích.

Kolinec - Ujčín - místní část městyse

Místní část městyse Kolinec - Ujčín se nachází 2 km od městysu. Název Ujčín je odvozen z osobního jména Ujka. Ujčínu se dříve říkalo Oučín. Od nepaměti zde stávala tvrz, která splynula v novějších dobách se stavením poplužního dvora. Na konci 16. století byla tvrz přestavěna na renesanční zámek.

Autor: Martin Kříž

Kolinec - Tržek

Kolinec - Tržek - místní část městyse

Tržek je místní částí městyse Kolinec.

Kolinec Smrčí

Kolinec - Smrčí -místní část městyse

Smrčí je místní částí městyse Kolinec.

Kolinec Mlázovy

Kolinec - Mlázovy - místní část městyse

Místní část Kolince Mlázovy, dříve nazývaná Mlázov, leží 12 km jihovýchodně od Klatov.
Ves, která byla centrem drobného šlechtického statku, se poprvé připomíná roku 1369. Vznikla zde tvrz a později zámek, ve kterém byla škola kanceláře JZD, byty a skladiště. Nyní slouží citlivě zrekonstruovaný zámek jako zámecký penzion.

Turisticky vyhledávanou atrakcí je Pohádková chalupa Mlázovy pro milovníky pohádek a strašidel. Okolím vede naučná stezka Mlázovsko. U zámku najdeme původně raně gotický kostel sv. Jana Křtitele.

Jméno Mlázovy je údajně po zakladateli, pražském kanovníku jménem Mláz. Ves Mlázovy vznikla zřejmě v průběhu 13. století, zmínka o ní je z počátku 14. století. Nejstarší doloženou stavbou je kostel sv. Jana Křtitele (významná gotická památka Klatovska), později byl barokně upravený, do 20. století sloužil jako zámecká kaple, je zmiňován roku 1369.

Tvrz, která zde od 14. století stála, vlastnily méně známé rytířské rody, např. Mlázovští z Těšnice a Vintířové z Vlčkovic. Další z majitelů Jindřich, se v letech 1618 - 1620 účastnil povstání českých stavů proti Ferdinandovi II. Dále tvrz a statek vlastní Korálkové z Těšínu, Pernklo ze Schönreithu, roku 1694 Příchovští z Příchovic. Vilém Bernklau (Pernklo) ze Schönreithu nechal roku 1721 namístě tvrze vystavět barokní zámek, z původní tvrze se zachovaly pouze dva sklepy situované mimo půdorys zámku.

Velkým přínosem pro Mlázovy byli rytíř František Václav Veith s manželkou Emerikou roz. Deymovou, kteří roku 1829 koupili celé panství za 27 450 zlatých a za jejich hospodaření statek doznal velkého rozkvětu - nechal mimo jiné postavit školu, faru a chudobinec. V Mlázovech tehdy žilo asi 300 obyvatel a ve vsi byli například tři krejčí, obuvník, kovář, sládek, dva obchodníci se smíšeným zbožím, cestář a řezník. Přikoupen byl statek Bernartice a Hradiště. majitel panství byl také vlastenec - roku 1834 nechal svým nákladem vystavět klasicistní faru a školu s bohatou knihovnou. V letech 1851 - 1906 byl majitelem c.k. vojenský auditor Bernard Kleist s manželkou Marií.

Jedním z nejznámějších majitelů byl hrabě Taffee, původem Ir, který zámek koupil v roce 1907, vlastnil také panství Nalžovy (dnes nalžovské Hory), kde vybudoval romantickou repliku hradu Ballymote. Za jeho éry se mlázovských zámeckých skleníků vozily růže až do Vídně k císařskému dvoru.

Posledním majitelem byl Dr. Dušan Zachystal, který v roce 1947 zámek a celé panství prodal obci. V době socialismu byl areál zámku ve vlastnictví obce, JZD a dalších osob. Byla v něm obuvnická výroby, škola, sýrárna, byty, truhlárna a podobně. Ve dvoře zámku stával i pivovar, později byl přestavěn na lihovar, byl zbourán v 50. letech.

Roku 2000 zámek a některé další objekty odkoupila od obce rodinná společnost Šperl s.r.o. ze Sušice. Rekonstrukce severního klasicistního křídla zámku na zámecký penzion proběhla v roce 2006 - 2007.

K zámku přiléhá anglický park, se zajímavými dřevinami, k jeho zásadní obnově došlo v roce 2001 - 2002.

Mezi zámkem a farou kdysi nebývaly dobré vztahy, protože zámečtí pánové měli ve sklepích na faře ledárnu, takže i v létě byla na faře strašná zima. Údajně existuje tunel mezi zámkem a farou, ale nikdo ho zatím neobjevil.

Spisovatel Karel Matěj Chod (1860 - 1927) měl k Mlázovům blízký vztah a umístil sem děj některých svých děl. V Mlázovech na faře sloužila jeho sestra a s ní tam žila i jeho matka. Ta je také pochována na mlázovském hřbitově, je zde její náhrobek.

Z dalších zajímavostí je třeba uvést hřbitovní kapličku, barokní sochu sv. Jana Nepomuckého na návsi. V č.p. 38 bývala dříve obecní sýpka, později přestavěná a zvýšená o patro a nazývaná vila. Téměř zaniklá restaurace č.p. 39 byla opravena v letech 1999 - 2000.

Rudolfovská alej

Za stodolami bývalého velkostatku lemuje komunikaci mezi Mlázovami a Jindřichovicemi dubové stromořadí. Tyto duby nechala vysázet majitelka velkostatku marie Kleistová roku 1881 na památku svatby rakouského korunního prince Rudolfa (syna císaře Františka Josefa I.) s dcerou belgického krále Leopolda, Stefanií.

Už jenom nejstarší obyvatelé Mlázov pamatují z vyprávění svých předků, že namísto mokrých luk na jižním okraji obce bývala rozsáhlá soustava rybníků - vznikla zřejmě na přelomu 15. a 16. století - v době největšího rozkvětu českého rybníkářství. po českých rybách (hlavně kaprech), byla velká poptávka a to i v zahraničí, zejména v sousedním Bavorsku.

Na mapě českého území, vzniklé na základě I. vojenského mapování "Josefovského" z let 1764 - 1768 a 1780 - 1783 zabírá tato soustava prostor od hráze naproti hřbitovu až k cestě ke Sluhovu na západ od Mlázov. Pod hrází posledního rybníka Mlýnského stával mlýn, zbouraný až v 70. letech 20. století z důvodů rozšíření silnice do Kolince.

Na mapách vzniklých o sto let později, však z celé soustavy zbývají již jen drobné rybníky, přibližně dle současného stavu. Část rybníků v Čechách v 19. století ustoupila rozšiřování polí a luk pro pastvu dobytka související s rozšiřující se zemědělskou výrobou. Snaha o obnovení části rybníků před několika lety byla z nových majetkových důvodů dotčených pozemků neúspěšná.
Pramen: vysvětlující tabule v Mlázovech

Kolinec Malonice

Kolinec - Malonice - místní část městyse

Malonice jsou místní částí městyse Kolinec.

Kolinec Lukoviště

Kolinec - Lukoviště - místní část městyse

Lukoviště je místní částí městyse Kolinec.

Kolinec Jindřichovice

Kolinec - Jindřichovice - místní část městyse

Jindřichovice jsou místní částí městyse Kolinec. První zmínka o vsi je z roku 1381, kdy tu zemřel Drha, kterému se přezdívalo Černobýl a Dobrohost. Část vsi vlastnil také Přibík, který zemřel roku 1382. Ze vsi pocházel i Oldřich, kterého zajal Oldřich z Rožmberka. Oldřich z Jindřichovic byl vězněn na Novém hradě. Posléze byl propuštěn. Drslav z Jindřichovic byl v letech 1397-1418 purkrabím ve Velharticích. Drslav byl pravděpodobně synem Oldřicha. Jan Jalovic z Jindřichovic si roku 1411 vzal Lidmilu, která věnem získala Újezd. Bydlel tu Petr z Jindřichovic, řečený z Velhartic, roku 1455 tu žila šedesátiletá panna Kateřina, Jan z Jindřichovic držel roku 1450 Hradec.

Od poloviny 15. století vlastnil statek a tvrz Stach z Běšin. Po něm se statek stal majetkem Mikuláše z Ledče, který byl prvním královským písařem. Roku 1479 vlastnil statek Vyntíř z Vlčkovic. Roku 1516 byla tvrz rozdělena mezi Vyntířovi syny. Mareš a Beneš si rozpůlili tvrz, dvůr, ves Jindřichovice a ves Brod. Mareš koupil později i druhou polovinu. Celý majetek prodal Mikuláši Ucháčkovi z Krčína, který roku 1543 zemřel a zanechává po sobě dvě dcery Uršulu a Dorotu. Dorota získala Jindřichovice, Uršula Brod s velkým rybníkem. Uršula si vzala Sezimu Protibořského z Vrtby. Jindřichovice získal její syn Václav z Vrtby.

Po Václavově smrti vlastní statek jeho bratr Jan. Ten roku 1609 předal Jindřichovice tvrz, dvůr a ves, vsi Brod, Sluhov, Úloh a Hory Matky Boží svému synovi Janovi Hroznatovi, který se účastnil povstání. Od roku 1631 vlastnili statky bratři Jan Adam a Sezima Jan. Později vlastnil Sezima statky sám. Po něm nastoupil jeho synovec Beneš Hroznata, který byl pánem v Třebomyslicích. Beneš Hroznata zemřel roku 1686, statek měl získat jeho syn Jan Václav. Než se stal Jan Václav plnoletým, byly Jindřichovice roku 1689 prodány Jiřímu Vojtěchovi Janovskému z Janovic na Oselci a Kotouni a jeho manželce Markétě z Dobrše. Od roku 1796 vlastnili statek Kryštof Volkman. Jeho syn František prodal statek roku 1826 Aloisii Helversenové z Helvershaimu.

Roku 1908 koupil statek Karel Novák a v roce 1914 koupil tvrz Václav Chroust, statkář z Kolince.

V roce 1951 byla tvrz zabavena státním statkem a ZD.

Tvrz byla vrácena roku 1991 v rámci restituce Václavu Chroustovi v zdevastovaném stavu. Postupnou rekonstrukcí a renovací je tvrz vrácena do její poslední historické podoby.

Kolinec

Kolinec - městys

K soustavnému osídlení údolí řeky Ostružné (v Kolinci často zvané Pstružné), v místě dnešního Kolince, dochází pravděpodobně v první polovině 13. století.
Kolinecko, stejně jako celá oblast Pošumaví, bylo osídleno poměrně pozdě. Hlavními příčinami pozdního osídlení bylo drsné klima nevhodné pro zemědělství, hornatý terén a husté zalesnění. K výraznějšímu zalidňování dochází až v 6. století, kdy na území Sušicka přicházejí Slované. Tehdy pravděpodobně vznikla i slovanská sídliště na místě dnešního městečka.

K soustavnému osídlení údolí řeky Ostružné (v Kolinci často zvané Pstružné), v místě dnešního Kolince, dochází pravděpodobně v první polovině 13. století. Začátek tohoto osidlování můžeme spojit s datací stáří základního zdiva kolineckého kostela, jehož stavba byla dokončena přibližně v roce 1180.

Původní osadu Kolinec sevřenou mezi vrchy Rovina (722 m) a Vidhošť (795 m) založili rýžovníci zlata neboť zdejší říčka Ostružná byla, stejně jako blízká Otava zlatonosná.

O dlouhé historii současného městyse svědčí jeho dominanta, kostel svatého Jakuba, jehož původní zdivo je datováno až do roku 1180.

Městečko bylo od svého založení majetkem českých královen, o čemž svědčí i jednoocasá lvice se zlatou zbrojí ve znaku.

Kolinec se může pochlubit i několika slavnými rodáky, jako byl Dr. Matyáš Borbonius, lékař Petra Voka a vysoké české šlechty nebo Mistr Šimon Skála, děkan artistické fakulty české univerzity.

Prameny: Mikroregion Střední Pošumaví, vydal AgAkcent s.r.o., http://www.kolinec.cz/

Klatovy Štěpánovice

Klatovy - Štěpánovice

Štěpánovice jsou místní částí města Klatovy.

Klatovy Věckovice

Klatovy - Věckovice - místní část města

Věckovice jsou místní částí města Klatovy.

Klatovy Tupadly foto Ivo Šašek

Klatovy - Tupadly - místní část města

Tupadly jsou místní částí města Klatovy. První zmínka o vsi je z roku 1331, kdy patřila k Bezděkovu. Krátce na to se stala majetkem Stojmíra z Trubce a jeho syn ji vlastnil až do konce 14. stol. Někdy v této době je předpokládán vznik tvrze. Když byl statek roku 1548 prodáván, je tvrz připomínána již jako pustá.

Pramen: Úlovec J., Hrady zámky a tvrze Klatovska, Libri, 2004

Pověst říká, že ves přišla ke svému názvu následujícím způsobem. Kdysi dávno sbírala jedna babka v lese dříví. Když naplnila celou nůši zjistila, že ji neunese. V rozčilení vykřikla: "Aby mě čert vzal!" V tu chvíli přiletěl čert a stařenku popadl a nesl jí do pekla. Té se tam však samozřejmě nechtělo. Různě se vzpouzela, až čertovi z pařátů vypadla. Ten pak rozčileně poletoval nad krajinou a pokřikoval na ostatní čerty, co mu pomáhali s hledáním: "Tu padla! Tu padla!" Nikdy ji ale nenašli a název vsi byl na světě.

Klatovy Tajanov foto Ivo Šašek

Klatovy - Tajanov - místní část města

Tajanov je místní částí města Klatovy.

Klatovy Střeziměř

Klatovy - Střeziměř - místní část města

Střeziměř je místní částí města Klatovy. Její historie není průběžně doložena a předpokládá se, že vznikla ve 14. století.

Klatovy Sobětice

Klatovy - Sobětice - místní část města

Sobětice jsou místní částí města Klatovy.

Klatovy Lažánky foto Ivo Šašek

Klatovy - Lažánky - místní část města

Osada Lažánky je místní částí města Klatovy.

Klatovy Křištín

Klatovy - Křištín - místní část města

Křištín je místní částí města Klatovy. Vesnice je poprvé písemně zmíněna v roce 1361. Zajímavostí je gotický kostel sv. Matouše s freskami z téhož období a roubené stavení.

Klatovy Kydliny

Klatovy - Kydliny - místní část města

Kydliny jsou místní částí města Klatovy. Kydliny jsou poprvé zmiňovány v roce 1352. Ve středověku zde v místě dnešních domů čp. 4,5 a 29 stávala šlechtická tvrz. Vzhledem ke stáří kostela, který vznikl v románském slohu už během 13. století, má vesnice je určitě ještě větší minulost. Kostel byl ve 14. století přestavěn goticky, z té doby taky pochází zajímavé kněžiště s křížovou klenbou

Klatovy Kvaslice

Klatovy - Kvaslice - místní část města

Kvaslice jsou místní částí města Klatovy.

Klatovy Kosmáčov foto Ivo Šašek

Klatovy - Kosmáčov - místní část města

Kosmáčov je místní částí města Klatovy.

Klatovy Kal

Klatovy - Kal - místní část města

Kal je místní částí města Klatovy.

Klatovy - Čínov foto Ivo Šašek

Klatovy - Čínov - místní část města

Čínov je místní částí města Klatovy. V Čínově žije a tvoří známý kovář Miloslav Trefanec. O jeho práci byl natočen pořad České televize v rámci cyklu Toulavá kamera, který můžete shlédnout na adrese: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=7

Klatovy Drslavice

Klatovy - Drslavice - místní část města

Drslavice jsou místní částí města Klatovy. V Drslavicích se nachází tvrz ze 14. století, její zbytky jsou zastavěny do budov hospodářského dvora.

Jižně od vsi stál památný Dobrovského dub (Přibližně 220 let starý dub rostl jižně od vsi a obvod jeho kmene měřil 534 cm. Strom byl vysoký 27 metrů, s dutým kmenem a prosychal. V roce 1990 podlehl vichřici a padl. Dub ve svých dílech zmiňovali Ladislav Stehlík nebo V.A. Šmilovský.
Jeho název však byl především spojován s působením Josefa Dobrovského v regionu. obvod kmene měl 534 cm) a u rybníčku Drslavický klen (stáří 200 let, obvod kmene 420 cm).

Klatovy Dobrá Voda

Klatovy - Dobrá Voda - místní část města

Dobrá Voda je místní částí města Klatovy. Nad Dobrou Vodou se nachází nejvyšší bod ležící na území města Klatovy. Je jím vrch Boudovka s nadmořskou výškou 729 m n.m.

Klatovy Dehtín

Klatovy - Dehtín - místní část města

Dehtín je místní částí města Klatovy.Nachází se severně od Klatov při silnici do Přeštic.

Klatovy Beňovy

Klatovy - Beňovy - místní část města

Beňovy jsou místní části města Klatovy. Ve vsi se nachází památný strom - Beňovská lípa a ruina tvrze.

Klatovy foto Jan Kavale

Klatovy - město

Královské město Klatovy bylo založeno Přemyslem Otakarem II. roku 1260 na místě, kudy procházela ve 13. století obchodní stezka, spojující Čechy s Bavorskem. Rozvoj řemesel, obchodu a četná privilegia českých panovníků pak přinesly městu mnohé zisky, takže se Klatovy stávají v 16 století jedním z nejbohatších měst Českého království. Období rozkvětu ukončila třicetiletá válka. V jejím průběhu přicházejí do Klatov jezuité, kteří po dobu následujících téměř 150 let výrazně ovlivnili dějiny města, z něhož zároveň učinili významné centrum vzdělanosti.

Po roce 1685 se Klatovy stávají také významným poutním místem, když katolická církev potvrdila, že zdejší obraz Panny Marie ronil krev.

V 2. polovině 18. století se stalo město sídlem krajského úřadu. V průběhu 19. století se v Klatovech začínají pěstovat a šlechtit karafiáty, které město proslavily daleko za hranicemi naší vlasti. Dnes má město Klatovy asi 23 000 obyvatel a patří k turisticky nejatraktivnějším městům v předhůří Šumavy.

Pramen: Informační brožura města Klatovy pro podporu cestovního ruchu "Turistické informace Klatovy a okolí".

Pořady o Klatovech z cyklu Toulavá kamera najdete na http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=4 a  http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=17

Kejnice foto Jan Kavale

Kejnice - obec

První písemná zmínka o obci Kejnice je z roku 1045. V obci je zajímavá kaplička Panny Marie na návsi a archeologické naleziště na vrchu Stráž.

Kdyně Vítovky

Kdyně - Vítovky - místní část města

Vítovky jsou místní částí města Kdyně.

Kdyně Smržovice

Kdyně - Smržovice - místní část města

Smržovice jsou místní částí města Kdyně. První písemná zmínka o Smržovicích je z roku 1379

Kdyně - Prapořiště - místní část města

Prapořiště je místní částí města Kdyně. První písemné zmínky o vsi pocházejí z roku 1452.

Kdyně Podzámčí

Kdyně - Podzámčí - místní část města

Podzámčí je místní částí města Kdyně. Vesnice je poprvé zmiňována v roce 1654 pod názvem Riesenberg a pravděpodobně v ní žila čeleď z hradu Rýzenberku.

Kdyně Hluboká foto Jan Šašek

Kdyně - Hluboká - místní část města

Hluboká je místní částí města Kdyně. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1404.

Kdyně Dobříkov

Kdyně - Dobříkov - místní část města

Ves Dobříkov je místní částí města Kdyně. První písemná zmínka o vsi Dobříkov pochází z roku 1379. V současné době v něm žije asi 70 obyvatel, ale v minulosti byl významnou obcí, ve které žilo v 19. století přes 400 obyvatel.

V Dobříkově byl již v 18. století pivovar a stával zde mlýn. V roce 1903 byla místním sborem dobrovolných hasičů zakoupena dřevěná stříkačka, která je jako rarita stále majetkem místního sboru, vybaveného novou technikou.

Do vsi se vjíždí pod železničním viaduktem, který zde stojí více než 120 let a ze stejné doby je i místní nádraží.

Kdyně foto Jan Šašek

Kdyně - město

Kdyně se v písemných dokladech poprvé připomíná v roce 1384 v souvislosti s farním kostelem, stojícím na vrchu v severní části dnešního města. Podle staré pověsti se původní osada rozkládala na jižním svahu tohoto vrchu při lesním (Kojetickém) potoce.

Ves byla součástí rýzmberského panství. Hrad Rýzmberk založil někdy mezi léty 1260 – 1270 Děpold Drslavic, zřejmě na přání Přemysla Otakara II., jako pevnost, střežící zemskou stezku, která procházela Všerubským průsmykem. Nejpozději v té době už patrně existovala i Kdyně. Na její starý původ ukazuje jak její název, odvozený od praslovanského výrazu pro vlhké, mokré místo, mokřinu, tak skutečnost, že Kdyně už ve svých nejstarších dobách měla dva kostely. Vedle gotického kostela sv. Mikuláše tu stával až do 17. století starší kostel, zasvěcený sv. Petrovi (patrocinium sv. Petra je velmi časté v počátcích křesťanství v našich zemích, v 10. – 12. století).

Již v roce 1508 nazývají písemné prameny Kdyni městečkem. Ještě v roce 1543 existovala původní Kdyně. Později ji však zcela zničil požár. Zůstaly stát jen oba kostely, fara a dvůr s panským stavením. Této skupině budov se začalo říkat Stará Kdyně, protože hned po požáru jihovýchodně odtud vyrůstá Kdyně nová. Hlavní příčinou založení Kdyně na novém místě nebyl možná ani tak požár, jako spíše nevýhodnost polohy dosavadního městečka vůči významné cestě z Domažlic do Klatov, která nahradila dávnou stezku k Všerubskému průsmyku, vedoucí od severovýchodu k jihozápadu, přes Starou Kdyni a ves Kojetice (zanikla kolem roku 1581), kolem Nového Herštýna, v té době již rovněž pustého. Ke vzniku Nové Kdyně muselo dojít před rokem 1581, kdy se prvně uvádí název Stará Kdyně. Už Nové Kdyně se patrně týkalo privilegium Maxmiliána II., kterým v roce 1570 udělil městečku znak, týdenní trh a dva výroční trhy.

V písemných pramenech se Nová Kdyně poprvé připomíná k roku 1586. I ona byla poddanskou obcí rýzmberského panství. Základ jejího půdorysu tvořilo velké obdélníkové tržiště, kterým procházela cesta z Domažlic do Klatov. Na tržiště navazovaly v jeho severovýchodním a severozápadním rohu dvě rovnoběžné ulice. Na svém severním konci se zmíněná západní ulice rozdělovala na dvě cesty, jednak směrem k severozápadu k hradu Rýzmberku a k severovýchodu do zaniklé vsi Kojetice. Kdyňský urbanismus lze považovat za projev pozdní gotiky. Městečko nebylo patrně nikdy obehnáno hradbami. Mělo ale tu výhodu, že obě ulice, vedoucí k náměstí (od Domažlic a od Brnířova), se daly dobře uzavřít branami.

V 16. století se ve Kdyni vybíralo clo z vína, piva a koní, dopravovaných přes zemskou hranici. Pobělohorský držitel rýzmberského panství, které v té době mělo své sídlo v Koutě, Filip Krac ze Scharffensteinu, udělil v roce 1624 Kdyni důležitá práva a svobody. 30. listopadu 1637 je potvrdil sám císař Ferdinand III. A po něm i všichni Kracovi nástupci. V roce 1671 potvrzuje předešlé výsady Jan August hrabě ze Solmis, v roce 1677 Wolf Maxmilián, svobodný pán z Lammingenu a posléze v roce 1710 Jiří Jindřich Stadion, který v roce 1696 koupil koutské panství od Lammingenovy vdovy Polyxeny. Privilegii z roku 1624 se kdyňští zprošťují nevolnictví. Nemají již nikdy být nikomu poddáni. V roce mají pracovat jen 6 dní o žních, 6 dní orat a jezdit. (Tuto povinnost měli všichni majitelé domů i podruhové.) Mají právo a moc soudní a judikální jako jiná svobodná města v Čechách. Trestní záležitosti jsou ale ponechány panství a císařské moci. Kdyňským se mimo jiné povoluje jakýkoli obchod mimo obchodu se solí, povoluje se jim přijímat do obce cizí osoby a jiné z obce propouštět, smějí svobodně kupovat a prodávat nemovitosti. Svůj majetek smějí odkazovat a vkládat o tom zápisy do městských knih – a dostávají i jiné výsady.

V roce 1654 měla Kdyně (Stará i Nová) celkem 46 domů.

Roku 1781 stihl Novou Kdyni ničivý požár, při kterém lehla popelem celá jižní a východní strana náměstí včetně radnice. Spolu s radnicí shořela i četné písemnosti a městská privilegia. Proto 22. února 1784 císař Josef II. kdyňská privilegia obnovil, včetně dobytčích trhů, kterými Kdyně proslula po širokém okolí. Roku 1787 udělil Josef II. městečku 1 týdenní trh a několik trhů výročních. Poslední potvrzení kdyňských privilegií je z 29. května 1795 od císaře Františka II.

14. dubna 1801 byl ve Kdyni zvolen první rychtář. Stal se jím mydlář Josef Pittermann. Do té doby dosazovala rychtáře vrchnost sama.

Roku 1805 utrpěla Kdyně škody při vpádu Francouzů.

V roce 1812 navštívil městečko na své cestě po Čechách císař František I. Kdyňští jej uvítali s velkou slávou.

V roce 1835 si podala Kdyně žádost, aby se mohla nazývat městem. Na základě této žádosti povýšil 2. dubna 1840 Ferdinand V. Kdyni na město.

Když v roce 1848 bylo vytvářeno nové administrativní uspořádání země sítí politických a soudních okresů, podala Kdyně písemnou žádost o to, aby se mohla stát sídlem jednoho z nových soudních okresů. Krajská komise žádosti vyhověla. 1. července 1850 vznikl politický okres Domažlice, skládající se ze dvou soudních okresů: domažlického a novokdyňského. Soudní okres sídlil ve Kdyni až do roku 1949. V létech 1855 – 1868 byla Kdyně i sídlem okresního úřadu (okresní hejtmanství).

Nejrozšířenějším řemeslem bylo ve Kdyni odedávna platýnkářství, to je výroba mlýnských pytlíků. Na konci 18. století pracovalo ve Kdyni v tomto oboru 24 mistrů, 36 tovaryšů a 11 učedníků. V roce 1678 založili Lamingenové ve Kdyni textilní manufakturu, prokazatelně nejstarší v Čechách. Roku 1769 prodali Stadionové manufakturu vídeňskému obchodníkovi a bankéři Jakubu Matyáši Schmidtovi, který ji rozšířil a začal v ní vyrábět vlněné látky. Brzy poté pracovalo v manufaktuře už 200 lidí a dalších 1.400 domácích tkalců po kraji. V roce 1825 zaměstnávala přádelna na 500 lidí a přes 6.400 domácích tkalců. Roku 1853 je pokládána za největší továrnu na Plzeňsku.

Rozvoj přádelny přinesl růst celé obci. V roce 1826 měla Kdyně 164 domů a 1428 obyvatel. V roce 1869 stálo ve městě už 224 domů s 1.998 obyvateli.

Od roku 1866 působila ve Kdyni živnostenská pokračovací škola.

Další důležitou etapu v životě města znamenalo postavení pošumavské železnice v roce 1888.

V polovině 19. století se ve Kdyni ustavila židovská náboženská obec. Ve městě se tehdy k ní hlásilo 68 osob, tj. 3,1% z celkového počtu obyvatel. V roce 1863 si židovská náboženská obec postavila synagogu s rabinátem a školu (je jí tato budova).

Od přelomu 19. a 20. století panoval ve Kdyni čilý stavební ruch, podnícený zejména Augustinem Kohoutem a Emilem Tšídou. Dřívější město tvořily převážně dřevěné, neomítnuté a nebílené domy s pavlačemi. Téměř před každým domem byla zahrádka na zeleninu. Tuto zástavbu nahradily novostavby jedno až dvoupatrových činžovních domů a dalších budov na náměstí a zděných přízemních domů v přilehlých ulicích, které postupně stíraly historickou podobu města a vtiskly mu sice jednotný, na svoji dobu moderní, z hlediska architektonického ovšem nevýrazný charakter.

Pramen: http://www.kdyne.cz/

Kasejovice

Kasejovice - město

První písemná zmínka o městu je z roku 1264. Městečkem je od roku 1350. V této době se zde těžilo v okolí zlato a byl postaven kostel sv. Jakuba. Městys bohatl díky poloze na hlavní zemské silnici Plzeň - Písek - České Budějovice. Od roku 1465 až do r. 1848, čili téměř 400 let patřilo městečko pod blízkou obec Lnáře.

Od 17. století je v obci malá židovská populace, jenž žila do 30. let 18.století volně mezi ostatními a v létech 1730-1848 byli Židé nuceni žít zvlášť ve své vlastní čtvrti-ghettu blízko dnešní školy. Zde se soustředili kolem místní synagógy, jenž od II. světové války slouží díky Václavu Mentbergerovi jako muzeum se soustředěnými zachráněnými exponáty. Ghetto je z velké části nepoškozeno, mnoho domů je stále původních. Počet židů v obci byl většinou kolem 150 obyvatel, což tvořilo v některých dobách až přes 11 procent populace.

Městečko bylo v 19. století postiženo silným vystěhovalectvím do Ameriky a do velkých měst. I místní židovstvo stagnovalo a roku 1890 byla židovská obec zrušena a komunita zahrnuta pod město Březnici. Přesto v roku 1878 dostává městys statut města.

Ve městě je mnoho památkově chráněných a cenných domů. Nad městem je významný židovský hřbitov, dodnes nepoškozený .

Pramen: http://www.kasejovice.cz/

Duchové ve mlýně

U Mikšovských ve mlýně (45) měl starý mlynář čarodějnou knihu (46), ze které někdy četl různá zaklínadla a vyvolával tak duchy. Knihu měl však před zvědavými lidmi dobře ukrytou. Jednou v neděli dopoledne, když odešli všichni lidé z mlýna do kostela sv. Jakuba, přišel nějak na knihu hospodářův synek a začal si s ní, aniž by co tušil, předříkávat. Vtom se objevili duchové a ptali se ho, co pán poroučí. Hoch nevěděl překvapením, co se s ním děje a co si má s duchy počít, a proto jim nedal žádnou odpověď. Ti, když neměli, co dělat, popadli hocha za ruce a počali s ním tancovat. Zprvu pomalu, ale potom stále rychleji a rychleji.

Starý Mikšovský v kostele při mši nějak vycítil, že chlapec čaruje a utíkal domů, co mu síly stačily. Tam našel chlapce v divném reji s duchy, a když je s námahou zahnal, spatřil, že chlapec má vykroucené nohy. Zůstal také od té doby mrzákem, že i o jeho svatbě museli dovézt do kostela kočárem.

Pověst zachytil a zpracoval kasejovický sběratel, historik, písmák a badatel Václav Mentberger.

45. Mlýn u Mikšovských stál na okraji Kasejovic ve směru na Hradiště. Mlýn fungoval do srpna 1925, kdy přišla velká voda, která zničila rybníky nad ním i samotný mlýn. Dnes stojí jen obytné stavení, které má čp. 208.
46. Většina čarodějných knih, tzv. grimoárů, pochází pravděpodobně ze 17. a 18. století. Grimoár je magická kniha s popisy základních čarodějných praktik. Někdy jsou také označovány jako čertovy knihy. Tyto knihy jsou v pověstech často ukryty v mlýnech. Podobnou pověst známe například o mlýně v Újezdě u Plánice, kde díky ní zbohatl zdejší mlynář (Josef Biskup - Z šera minulosti I., Bezděkov u Klatov 1936).

Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.

Kaničky - obec

Obec Kaničky se nachází v Chudenické pahorkatině, skryta v údolí Starého potoka. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1379. Své jméno odvozuje od příjmení Káně či Kaňa, jednalo se tedy o ves lidí Káňových, jejíž původ je pravděpodobně raně feudální.

V 16. století patřila ves pánům z nedalekého hradu Roupova. O století později přešla k chocomyšlskému panství a spolu s ním pak roku 1711 k panství chudenickému, kde zůstala až do roku 1945. V obci žije 36 obyvatel, čímž se Kaničky řadí mezi obce s nejnižším počtem obyvatel. V 19. století byly v obci čtyři větší selské statky.

Ke kulturním památkám v obci patří kaple Panny Marie z 60. let 19. století, která stojí na návsi. Architekturou průčelí připomíná sýpku v nedalekých Únějovicích.

Za pozornost stojí také roubený špýchar, starý přes 250 let. Na kamenném lochu je usazeno roubené patro kryté šindelovou střechou. Přístup zajišťuje venkovní schodiště. Roubená sýpka je součástí bývalého selského dvora, ve kterém se nachází několik dalších objektů a který reprezentuje tradiční selský dvůr této oblasti.

V obci naleznete také další stavby lidové architektury. Severovýchodně od obce můžete obdivovat barokní Kaničský mlýn. Původní kaničářský mlýn byl postaven na potoce pod Bubnovcem. Byl celý dřevěný. Při velké vodě byl však vodou odnesen, zůstala jen část kamenných základů. Po této katastrofě byl v roce 1757 postaven mlýn kamenný na místě, kde stojí dodnes. Jeho současná budova se zdobeným štítem však byla postavena až v roce 1852, což dokládá umístění tohoto letopočtu na vstupním portálu. Tento mlýn byl obsazen rodem Pavlíků do roku 1948, kdy byl znárodněn i s pilou na řezání krovů a prken, která stála vedle mlýna.

Před mlýnem se nachází stavba barokní kapličky.

Obec žije svým kulturním životem, o který se ve velké míře starají dobrovolní hasiči.

Pramen: Běleč mikroregion, vydalo Běleč z.s.p.o., 2013.

Ježovy Trnčí

Ježovy - Trnčí - místní část obce

Ves Trnčí leží jihozápadně od obce Ježovy, které je místní částí. V blízkosti osady je lom na stavební kámen.

Ježovy - Chlumská

Ježovy - Chlumská - místní část obce

Chlumská je místní částí obce Ježovy. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1251.

Ježovy

Ježovy - obec

Ježovy leží v krásné kopcovité krajině nedaleko Švihova. V obci bývaly vladyčí statky, přičemž jistý Jež, asi nejvýznamnější osoba, tu měl jeden z nich a podle něho dostala ves název Ježov. První zmínky o obci jsou z roku 1251, kdy ves obdržel Bohuslav z Ježova. V této době zde vznikla stará gotická tvrz.

V 15. století byla postavena tvrz nová, která byla obehnána vodním příkopem. V 17. století byly Ježovy prodány Černínům z Chudenic, kteří tvrz přestavěli v moderním renesančním duchu a později v barokním slohu podle architekta Marka Antonia Gilmettiho. Posledními šlechtickými majiteli byli Morzínové, kteří Ježovy připojili k merklínskému panství. V současné době je zámek v soukromém vlastnictví a není veřejnosti přístupný.

Na nepravidelné návsi před zámkem stojí barokní kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1838.

Nedaleko návsi byl v roce 1920 postaven pomník s bustou T. G. Masaryka.

Novodobou historii připomíná železobetonový kryt, který byl vybudován československou armádou v letech 1937 - 1938 jako součást tzv. 3. obranné linie. Okolní opevnění byla po podepsání Mnichovské dohody československou armádou zničena, toto však vzhledem k blízkosti obydlí zůstalo zachováno.

Asi 2 kilometry severně od obce v lese zvaném Dolejší se nachází mohylové pohřebiště.

Pramen: Běleč mikroregion, Běleč z.s.p.o., 2013.

Chudenice

Chudenice - městys

Městečko Chudenice se nachází přibližně 15 km severozápadně od Klatov v samém srdci Kdyňsko-chudenické vrchoviny v nadmořské výšce 488 m n.m. První zmínka o Chudenicích se vztahuje k místnímu kostelu a tradičně je datována rokem 1200. První skutečná písemná zpráva o Chudenicích pochází z roku 1291.

Podle archeologických nálezů byl však prostor dnešního Chudenicka osídlen již v polovině 5. století. V roce 1592 povýšil císař Rudolf II. na žádost Humprechta Czernina Chudenice na městečko.

Dne 7. dubna 2006 byla Chudenicím udělena vlajka a následně byl titul městečka, v pozměněné podobě „městys“, obnoven. Do správního obvodu Chudenic spadají obce Slatina, Lučice, Bezpravovice a Býšov a osady Bělýšov a Vyšensko.

Nejcennější památkou v Chudenicích je farní kostel sv. Jana Křtitele, který pochází z 1 pol. 14. století. Nejcennějším prvkem kostela je hlavní oltář, jehož obrazy vytvořil roku 1505 tzv. Mistr chudenického oltáře. Neméně zajímavé jsou fresky v triumfálním oblouku z poloviny 14. století či nástropní freska z roku 1759.

Druhou nejzajímavější památkou v Chudenicích je Starý zámek, kolébka rodu Czerninů z Chudenic. Ve stavební historii Starého zámku se promítají tři důležité mezníky. První zásadní úpravu prodělala stará gotická tvrz po husitských válkách, kdy byly využity nové poznatky o palných zbraních, a celý areál byl doplněn baštami, které doplnily její fortifikaci. Velmi zásadní proměnou prošlo staré nepohodlné feudální sídlo na konci 16. století za Humprechta Czernina, kdy byla tvrz přestavěna na pohodlnější renesanční zámeček. Z této doby pochází nejen sgrafitové fasády na části objektu, ale také půvabný Andělský pokoj a Černá kuchyně. Dnešní podobu zámku vtiskla až pozdně barokní přestavba za Prokopa Czernina, která proběhla roku 1776 pod vedením architekta Karla Ballinga. Zámek je v majetku městyse Chudenice a je veřejnosti přístupný. Návštěvníci si mohou v interiérech prohlédnout regionální muzejní expozici, czerninskou zámeckou expozici vybavenou původním nábytkem, rodnou síň Jaroslava Kvapila, expozici Dobrovského a farnosti Chudenice.

V Chudenicích je mnoho příkladů charakteristické lidové architektury. Zajímavou památkou nedaleko městečka je pozdně barokní kaple sv. Anny, kde se každoročně slaví v den svátku této světice velká pouť pod širým nebem, jejíž součástí je také procesí od kostela sv. Jana Křtitele.

Z daleka je viditelná rozhledna Bolfánek, tyčící se nad Chudenicemi. Je to původní věž kostela sv. Wolfganga, který stával na kopci Žďár od nepaměti. Kámen v tzv. Šlépějové kapli, stojící v těsné blízkosti Bolfánku, napovídá, že se jedná o staré, pravděpodobně keltské kultovní místo.

Kostel byl dekretem císaře Josefa II. roku 1786 zrušen a nejpozději po roce 1810 zbořen až na věž. Ta byla roku 1

845 upravena na rozhlednu.

Pod Bolfánkem stojí empírový zámek Lázeň, který nechal do dnešní podoby upravit po roce 1864 majitel panství Eugen I. Czernin. Zámek obklopuje anglický krajinářský park, který je veřejnosti volně přístupný stejně jako nedaleké arboretum a národní přírodní památka Americká zahrada, založená Czerniny v roce 1842. Kromě desítek krásných a zajímavých dřevin se zde mohou návštěvníci těšit na jednu z nejstarších jedlí douglasových na evropském kontinentu či evropský unikát dřín květnatý.

Milovníci piva jistě uvítají návštěvu minipivovaru Stará škola vedle kostela sv. Jana Křtitele.

Chudenice jsou rodištěm spisovatele, dramaturga, režiséra a ředitele činohry Národního divadla v Praze Jaroslava Kvapila (1868 - 1950). Jaroslav Kvapil byl v kraji, který ho inspiroval k napsání libreta k opeře Rusalka i pochován.

V letech 1816 - 1828 býval hostem v Chudenicích zakladatel české slavistiky Josef Dobrovský (1753 - 1829). Josef Dobrovský jako nejvýraznější postava českého osvícenství působil na zámku jako vychovatel. Jeho jméno nesou i významné stromy v okolí, v Polení je to známá Dobrovského lípa a v Drslavicích v roce 1990 podlehl vichřici Dobrovského dub. Ve vlastních Chudenicích je to Dobrovského lipová alej.

O pobytu Dobrovského v kraji psal například Alois Vojtěch Šmilovský (1837 - 1883). Po Šmilovském je rovněž v Chudenicích pojmenována alej.

V blízkosti je i Chudenická bažantnice, která byla vyhlášena za chráněné území již v roce 1933.

Pramen: Běleč mikroregion, vydal Mikroregion Běleč z.s.p.o., 201

O Chudenicích byl natočen pořad České televize z cyklu Toulavá kamera, který najdete na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=21

Chudenice Lučice

Chudenice - Lučice - místní část městyse

Lučice jsou místní částí městyse Chudenice.

Chodská Lhota Štefle

Chodská Lhota - Štefle - místní část obce

Štefle jsou místní částí obce Chodská Lhota.

Chodská Lhota Výrov

Chodská Lhota - Výrov - místní část obce

Část osady Výrov je součástí obce Chodská Lhota.

Chocomyšl - obec

První písemná zmínka o obci je z roku 1365. Obec Chocomyšl leží při východní hranici domažlického okresu mezi Kolovčí a Chudenicemi. V pramenech se poprvé objevuje v roce 1365, kdy jí vlastnil Václav, syn Buška z Chocomyšle. Tvrz je zde uvedena v roce 1545, kdy ves držel bavorský rod rytířů z Wildenfelsu.

V roce 1711 zakoupili zadlužený statek Černínové. Podle berní ruly z roku 1654 bylo ve vsi 5 sedláků (šestý grunt je uveden jako pustý), 4 chalupníci a 7 zahradníků, z nichž jedno hospodářství bylo uvedeno také pusté. Ve vsi ještě byl panský dvůr, konírna, krčma, vinopalna a židovna. V roce 1757 měla Chocomyšl 18 hospodářských usedlostí. V roce 1930 se obec skládala ze 41 chalup, ve kterých žilo 207 obyvatel.

Uprostřed obce stojí socha sv. Jana Nepomuckého označená G.W.A 1708. Znaky umístěné na jejím soklu připomínají Františka Ignáce Vunšovice, který statek v roce 1708 zakoupil, ale již o dva roky později ho musel pro dluhy prodat. Pozadí sochy dotváří citlivě opravená roubená chalupa.

Za první republiky postavili občané obce v zeleni na návsi pomník padlým, na kterém jsou jména deseti vojáků, kteří zahynuli na bojištích první světové války a československý znak.

Mimo zámku zaujme návštěvníka vsi mohutná hráz rybníka posázená starými duby. Také cesta k zámku je stíněna lipovou alejí.

Pramen: vysvětlující tabule na návsi v Chocomyšli

Chodská Lhota foto Radana Šašková

Chodská Lhota - obec

Chodská Lhota patří mezi jedenáct nejstarších chodských vsí, které jsou uvedeny v listinách krále Jana Lucemburského z 16. března 1325. Tam se o nich píše jako o strážních vsích, při obou stezkách domažlických, na jihozápadní hranici Českého státu. Je to první písemná zmínka o vsi Lhotka Villa Chodonum. Je ale předpoklad, že obec vznikla při kolonizační vlně již v desátém století. Další zprávy o Lhotě se nachází v Berní rule, roku 1379, 1579, 1697, 1789 a v Koutském archivu až do roku 1839. Název Lhota vznikl pravděpodobně od slova lhůta, což znamenalo, že dotyčná ves byla po smluvenou dobu ( lhůtu ) osvobozena od placení všech daní a poplatků. Byla to dočasná odměna ( úleva ) za práci s vymýcením lesa, obděláním půdy a založením vsi. V některých historických pramenech se vyskytuje německý název Mehlhut.

Název vsi Lhota, Lhotka byl v minulosti dosti rozšířen, a proto se později k tomuto názvu často připojoval přívlastek podle tvaru vsi, její polohy, nebo příslušenství k vrchnosti. Současný název Chodská Lhota je používán od roku 1945.

Všechny chodské vsi byly nejdříve příslušny k rýzmberskému panství. Na začátku 17. století se dostaly do zástavy, a ke konci tohoto století připadly do dědičného práva pánů Lamingerů z Albernreuthu. Ves Lhota byla zapojena do známého povstání, které bylo potlačeno v roce 1693. V berní rule z roku 1654 je Lhota uváděna jako součást panství Újezd sv. Kříže. V tereziánském katastru z druhé poloviny 18. století je uvedeno, že ves Lhota měla 58 hospodářů, 3 mlynáře, 4 tkalce, krejčího, ševce, bednáře a mistra kovářského. Ve vsi tehdy byly rybníky na čtyři kopy ryb. V té době spadá Lhota pod panství Kout - Trhanov v majetku Stadionů. Lhota byla přifařena k Loučimi, kam také chodili děti do školy až do roku 1827, kdy se začalo vyučovat ve Lhotě. V roce 1877 si Lhotští postavili školu, zprvu jednotřídní, později dvojtřídní.

V roce 1899 byl ve Lhotě založen sbor dobrovolných hasičů. V roce 1928 byla započata stavba zdejší sokolovny, téhož roku byl do Lhoty zaveden elektrický proud.

Pramen: http://www.chodskalhota.cz/

Chlistov foto Ivo Šašek

Chlistov - obec

Ves Chlistov je poprvé připomínána ve výčtu vesnic klatovského děkanství kolem roku 1350. její založení je však možno hypoteticky klást až na přelom 12. a 13. století. Později byla rozdělena mezi několik šlechtických rodů. Z roku 1471 je zpráva o chlistovské tvrzi, kterou tehdy držel s částí vsi Petr Čejka z Chlistova. Pak zde síslila celá řada dalších rodů - Lehomští, Štěnovští z Kadova, Netvorští z Březí, Grügelhomové a další. Stará gotická tvrz byla později přeměněna na barokní jednopatrový záměček. Stával v hospodářském dvoře, nyní už zámecká budova neexistuje.

Ves byla v minulosti často rozdělena mezi několik majitelů. Například v 17. století byl jeden díl vsi připojen k týneckému panství, druhý k malonickému statku a třetí patřil majitelům zámečku. Významnou památkou obce je gotický kostel Povýšení sv. Kříže. Jeho jádro zřejmě vzniklo ještě v románském slohu. O tom by svědčila skutečnost, že původní věž kostela zničená požárem v první polovině 19. století, měla v patře románská okna.Současnou podobu kostel získal v letech 1898 - 1899, kdy byla přistavěna i nová věž.

Chlistovská škola byla založena zřejmě už na sklonku 18. století (zrušena byla v roce 1978). V jedné z jejích budov dnes najdeme kanceláře obecního úřadu. V obci bývala četnická stanice a kampelička. Zdejší sbor dobrovolných hasičů byl založen v roce 1895.

V Chlistově žila v 19. století poměrně velká židovská komunita, která zde měla od roku 1834 synagogu. Ta byla zbořena v polovině 60. let. Při synagoze fungovala škola a dodnes je pod kopcem Hora volně přístupný židovský hřbitov z roku 1869.

V zástavbě Chlistova se dodnes dochovalo několik roubených domů.

Pramen: vysvětlující tabule v Chlistově

Chanovice Újezd u Chanovic

Chanovice - Újezd u Chanovic - místní část obce

Újezd u Chanovic je místní částí obce Chanovice. Újezd u Chanovic má dvě kapličky, jednu ve vesenici a druhou u pramene sv. Vojtěcha. Vodě ze studánky jsou přisuzovány léčivé schopnosti. První dochovaná zmínka o vsi je z roku 1366.

Autor: Martin Kříž

Chanovice Holkovice

Chanovice - Holkovice - místní část obce

Holkovice jsou místní částí obce Chanovice. Z nejstarších období českých dějin jsou informace pro historii jednotlivých vesnických lokalit samozřejmě omezené, ačkoliv tehdejší obyvatelstvo Holkovic jistě sdílelo nejpodstatnější události či přírodní pohromy doby. Určité poznatky o vzniku a vývoji vesnice nám nicméně může dát třeba půdorys sídla nebo jeho název. Jméno Holkovice nejpravděpodobněji znamená ves lidí Holkových a vzniklo z holek či holec - toto slovo mělo význam bezvousý, mladý člověk, chlapec, hoch, ale také nahý či otrhaný člověk.

V pramenech je ves Holkovice doložena od 14. století - uvádí se, že v roce 1378 vlastnil v Holkovicích nějaké zemanské zboží Bušek z Holkovic (v pramenech: Busco de Holkowycz). Predikát (z Holkovic) by naznačoval existenci nějakého panského sídla (například tvrze nebo rezidenčního dvora), ale pokud existovalo, nedochovaly se po něm žádné zprávy ani terénní pozůstatky. Další zmínky o Holkovicích jsou z roku 1395 (v deskách dvorských "in villa Holkowiczich, lodoco de Holkouicz"). Dozvídáme se z nich, že před 8. říjnem 1395 zemřel v Holkovicích Beneš s manželkou Luckou a jeho zboží (poplužní dvůr v Holkovicích a další příslušenství s věnem řečené Lucky) odúmrti připadlo na krále. Provoláno to bylo v Sušici a zboží připadlo panovnickým rozhodnutím Budenovi ze Stražovic, proti tomu se ale ohradil lodocus z Holkovic, který nakonec zboží v Holkovicích získal. Tento lodocus se v roce 1398 uvádí s predikátem ze Žihobec, což naznačuje, že tam vlastnil další nemovitý majetek.

Na samém konci 14. století se lokalita zřejmě dostává do majetku rodiny Markvartů z Nepomuku, která ve prospěch nepomucké farnosti upsala část výnosů z holkovického majetku - s jistotou víme, že velká část nemovitostí v obci patřila pod duchovní správu v Nepomuku až do 19. století. V polovině 15. století (1454) jistý Matěj z Nepomuku s manželkou Kateřinou zřídili ve farním kostele sv . Jakuba v Nepomuku oltář sv. Mikuláše a připsali k němu roční plat 10 kop českých grošů na vydržování klerika, jehož měl vybírat (prezentovat) děkan svatovítské kapituly na Pražském hradě. 9 kop z tohoto platu měli odvádět obyvatelé Holkovic. Později roku 1460 Jakub z Holušic, který se oženil s vdovou Kateřinou, potvrzuje dalším listem platnost nepomucké fundace. Tento list je společně s listinou z roku 1454 opsán v gruntovní knize Holkovic z 18. století a ve výtahu uvídí následující: "Václav z Krumlova, děkan svatovítské kapituly v Praze, vysvědčuje ve prospěch Matěje z Nepomuka a jeho manželky Kateřiny, že předložili listinu krále Ladislava Pohrobka na povolení oltáře sv. Trojice, P. Marie a sv. Mikuláše v kapli farního kostela v Nepomuku pro spásu duše jich i jejich předků ve výši 9 kop ročního platu, vázaného na vsi Holkovicích, rybníčky tamtéž, s loukou u Nepomuka "za lázní", polem a domem "vedle dvoru aneb placu farního" v Nepomuku. Z platu má být vydržován oltářník, patronátní právo nad oltářem určují děkanu hradu Pražského." Majitelé holkovického zboží z Nepomuku tedy věnovali výnos feudální renty z Holkovic kněžímu (oltářníkovi), který měl u oltáře sloužit mše. Výběr tohoto duchovního (jinými slovy patronátní právo nad oltářem) měli mít - podle přání Matěje a Kateřiny - na starosti děkané svatovítské kapituly na Pražském hradě. O oltáři sv. Mikuláše v kostele sv. Jakuba v Nepomuku, spojeného s historií Holkovic, píše ve svých dějinách Nepomuka historik Alexandr Berndorf. Podle něj byl tento oltář někdy kolem roku 1786 přenesen do kostela sv. Jana Nepomuckého v Nepomuku.

Také Josef Smitka uvádí, že ves Holkovice patřila od 14. století kostelu sv. Jakuba v Nepomuku (s vyjímkou Novákovského a Klečkovského gruntu, které patřily k horažďovickému panství). Podle něj byli držitelé Klečkovského gruntu osvobozeni od potažní i pěší roboty, museli se ale starat o kostel sv. Buriana ve Velkém Boru a odvádět mu dva zlaté.

Fundace z roku 1454 položila základ samostatnému statku Holkovice, který setrval v nezměněném stavu až do zániku feudalismu. pro historii Holkovic je však důležité, že ho tvořila pouze větší část vsi, zatímco dva selské grunty (a později několik chalup) podléhaly vrchnosti v Horažďovicích. Toto rozdělení vsi sahá hlouběji do minulosti. Horažďovické panství existovalo již ve 14. století, avšak není jisté, kdy se jeho součástí stala i část Holkovic, prameny uvádějí příslušnost holkovického majetku k tomuto panství teprve v době Švihovských z Rýzmberka, kteří Horažďovice drželi v dlouhém intervalu let 1483 - 1621. Není vyloučeno, že sem holkovický díl vplynul s panstvím Velký Bor, alespoň by se tak dalo usuzovat z velkoborského urbáře.

Urbář statku Velký Bor (1571) uvádí, že ke statku Velký Bor patřil poplužní dvůr, mlýn s pilou, fara a ves Jetenovice s poplužním dvorem, Dobrotice, dvůr Osek a dva selské grunty z Holkovic. "V souvislosti s upřesněním poddanských povinností držitelů Klečkovského gruntu ze vsi Holkovice, majících za povinnost pečovat o kostel sv. Buriana ve Velkém Boru, byli konšelskou radou města Horažďovic vyslýcháni dva svědkové, dvaaosmdesátiletý Jan Drha a osmdesátiletý Jan Voráč. Zápis uvádí...tak starožitný osoby to byly, že o berlách chodily...Na položené otázky mimo jiné odpověděli, že...ves Velký Bor náležela dříve Elišce rozené z Rýzmberka a ona dala chrám sv. Buriana do opatrování Klečkům z Holkovic, bratřím Jiříkovi a Petrovi a jejich potomkům, kteří dva zlaté k chrámu ročně odváděli, to že oni slýchávali."

Majitel horažďovického panství Ferdinand Švihovský v roce 1619 podpořil volbou Fridricha Falckého českým králem a po bělohorské bitvě v listopadu 1620 tak musel uprchnout ze země. Horažďovické panství bylo následně zkonfiskováno a v roce 1622 koupeno Adamem ze Šternberka. Šternberkové vlastnili panství téměř 100 let (do roku 1719), dalšími majiteli pak v letech 1719 - 1834 postupně byli: Filipína, hraběnka Thunová, rozená Harrachová, knížata z Mansfeldu a Fondi, Václav Maria, hrabě z Pöttingu, Löwensteinové. Od roku 1834 se posledními šlechtickými majiteli panství stali Kinští z Vchynic a Tetova (a vlastnili je až do roku 1945).

Nicméně většina vsi náležela už od dob pozdního středověku pod nepomuckou faru a později děkanství, jak bylo zmíněno dříve. Kostel sv. Jakuba v Nepomuku, stojící dnes na Přesanickém náměstí, byl postaven ve 12. století, poblíž stávala budova fary a později nepomuckého děkanství. Původně šlo zřejmě o stavbu dřevěnou, zděná budova děkanství z roku 1678 pak v polovině 18. století vyhořela a následně byla postavena současná budova děkanství podle plánů známého barokního stavitele Kiliána Ignáce Dienzenhofera.

Pro dějiny Holkovic jsou zajímavé údaje o děkanském hospodářství zmiňující i povinnost Holkovických. Víme, že například v roce 1686 patřilo k děkanství pod 119 strychů polí, 3 věrtele chmelnice, 3 rybníky a luk na 26 vozů sena a 16 vozů otavy. Další pozemky patřily filiálnímu kostelu sv. Petra a Pavla v Milči (filiální je kostel, při němž není zřízena farnost, a který patří do správy faráře sídlícího jinde, v tomto případě pod správu nepomuckého děkanství). Mnohé vesnice z okolí (např. Maňovice, Kramolín, Želvice) i někteří nepomučtí měšťané odváděli děkanství své desátky, měli například dodávat určené množství obilí, vajec a drůbeže. Holkovice odváděly církevní desátek své příslušné farnosti (Malý Bor nebo Velký Bor), nepomuckému děkanství ale byly povinovány robotou.

Majitelé holkovického zboží sice v roce 1454 stanovili poživatelem platu z Holkovic oltářníka při oltáři sv. Mikuláše, ale faktickou vrchností se postupem doby stali samotní představitelé nepomucké farnosti, titulovaní od 17. století děkané. Prvním nepomuckým děkanem se stal Kašpar Drauškovius (Drausek), dalšími byli do roku 1871 Šebastián Karel Král, František Antonín Suchý, Jan Václav Sperát, Jiří Stanislav Riedl, Matouš Josef z Meronic, Augustin Passer, Jan Pánek, Václav Voráček, Jan Chrysostom Němejc, Arnošt Puschman, František Boubela, Josef Zeman. jejich působení bylo různě dlouhé a ovlivněné jejich osobností i dobou - prvního z nich, Kašpara Drauškoviuse, bychom mohli označit za barokního učence (sepsal například životopis sv. Vojtěcha, založil v Nepomuku bratrstvo sv. Barbory), poslední dva, Františka Boubelu a Josefa Zemana zase za vlastence a národní buditele. Augustin Passer a Jan Pánek měli svou účast na událostech spojených se svatořečením Jana Nepomuckého, první z nich se zúčastnil otevření světcova hrobu v Praze roku 1719, druhý pořádal v Nepomuku velké oslavy při příležitosti svatořečení Jana Nepomuckého. Lze předpokládat, že se jich mohli zúčastnit i někteří obyvatelé Holkovic, vzdálených od Nepomuka zhruba 15 kilometrů.

V čele obce stál již od středověku rychtář. V době raného novověku fungoval vlastně jako vrchnostenský úředník a vrchností byl také jmenován nebo alespoň potvrzován. pokud byl volen. K jeho povinnostem patřilo dohlížet na obecní záležitosti, urovnávat spory i dbát na vykonávání roboty, za to býval osvobozen od roboty, mohl vést krčmu a získávat podíl z pokut a soudních apelací. Pomáhat mu měli volení konšelé, v Holkovicích je například v jednom období zaznamenáno, že obecní správu doplňoval jeden konšel a jeden starší. Dva grunty, Klečkovský a Novákovský, příslušející k horažďovickému panství spravoval rychtář z Velkého Boru. Z toho vyplývá, že v Holkovicích měli kompetenci dva rychtáři různých vrchností.

Ze starších dob pochopitelně jména rychtářů neznáme anebo jsou jejich výčty neúplné, podobně je tomu i v Holkovicích. Jistý seznam můžeme vytvořit na základě gruntovních knih. Podle nich byl v roce 1691 rychtářem Jan Mácha, roku 1724 se uvádí Vít Kořán a v roce 1739 Jakub Bártík. V roce 1752 to byl Vojtěch Škeřil a v roce 1764 Jakub Kořán, pro roky 1771 a 1772 se setkáváme se jménem Bartoloměje Kořána. Minimálně v letech 1779 - 1788 pak další z rodu Kořánů Tomáš, 1835 "pro změnu" Jan Kořán... I na základě tohoto neúplného výčtu je zřejmé, že se rychtáři stávali ti nejvýznačnější sedláci obce pocházející z gruntů a z několika málo selských rodin.

Počet obyvatel je obtížnou otázkou už proto, že pro Holkovice nám mnoho starších údajů chybí (například berní ruly). Určitou představu si lze udělat na základě údajů tereziánského katastru, který pro polovinu 18. století uvádí, že v Holkovicích se nachází 16 domů. V roce 1850 pak podle sčítání lidu žilo v Holkovicích 346 obyvatel.

Pramen: Holá Petra, Klásek Petr, Pícka Bedřich, Smolík Luboš, Holkovice v proměnách času, vydala Obec Chanovice, 1. vydání.

Chanovice Dobrotice

Chanovice - Dobrotice - místní část obce

Dobrotice jsou místní částí obce Chanovice. První písemná zmínka pochází z roku 1336.Dobrotice patřily od 14. století až do roku 1571 do majetku hradu ve Velkém Boru. Dobrotice představují návesní typ obce. Je pro ni typické velké množství kamenných křížků. Dalším jejich významným vlastníkem bylo do roku 1848 horažďovické panství. Od roku 1850 byly samostatnou obcí v okrese Horažďovice, v letech 1869 - 1930 v okrese Strakonice. V roce 1950 opět obcí v okrese Horažďovice, v letech 1961 - 1970 obec v okrese Klatovy. Od roku 1971 osada Obce Chanovice.

Pramen: www.chanovice.cz

Chanovice Defurovy Lažany

Chanovice - Defurovy Lažany - místní část obce

Defurovy Lažany jsou místní částí obce Chanovice. První písemná zmínka pochází z roku 1366. Mezi nejstaršími vlastníky je připomínán již výše uvedený Bašek Šilhéř a v letech 1389 - 1406 Volfart. Později se tu usadili Lažanští z Bukové, z nichž roku 1483 je znám Oldřich a jeho manželka Dorota z Prostého, pravděpodobně v letech 1496 - 1509 zde působil jejich syn Hynek z Bukové. V roce 1496 je poprvé uváděna zdejší gotická tvrz. Po celé 16. a 17. století se poměrně rychle střídá vlastnictví Defurových Lažan. Ze zajímavých majitelů je nutno uvést Švihovské z Ryžmberka (1615 - 1658). V 18. století patřily dlouho rodině Desfours, od níž dostaly své jméno. K Oselcům přikoupeny v roce 1823, majetkově patří k tomuto panství až do roku 1918. Od roku 1850 byly samostatnou obcí v okrese Horažďovice, od roku 1869 v okrese Strakonice. V roce 1950 opět obcí v okrese Horažďovice, v letech 1961 - 1970 obec v okrese Klatovy. Od roku 1971 osada Obce Chanovice.
Defurovy Lažany a okolí charakterizují desítky historických rybníků.
Pramen: www.chanovice.cz

Chanovice Černice

Chanovice - Černice - místní část obce

Černice jsou místní částí obce Chanovice. První písemná zmínka pochází z roku 1393.Prvními známými vlastníky zemanského zboží v Černicích byli vladykové a bratři Mikuláš Puchník, Dobrohost a Volfart. Připomínají se na samém konci 14. století, kdy zastávají různé úřednické a šlechtické funkce. Např. Mikuláš byl v letech 1385 - 1402 arcibiskupským generálním vikářem a kanovníkem několika kostelů. V roce 1402 byl dokonce zvolen arcibiskupem, ale zemřel před uvedením do tohoto úřadu.

Pozdější majitelé zdejší obce v 15. století již nejsou známi. Pravděpodobně v tomto období je obec připojena k Oselcům. Roku 1543 je popisována místní tvrz jako pustá. Po státní reformě a reorganizaci prováděné od roku 1850 se stávají Černice součástí Obce Defurovy Lažany (1869), po roce 1970 osada Obce Chanovice.
Černice jsou nejvýše položenou vesnicíc obce Chanovice.
Vývoj názvu lokality:
Poprvé se v roce 1393 uvádí jako „Dobrohostone, milite de Czernctzicz“; vedle tvaru Č(e)rnice se vyskytují v historii osady také tvary Črnič a Č(e)rnčice; jsou to vždy obměny ve jméně téže osoby, podle níž byla ves pojmenována (Črna, Černý, Črnec, Črnek); jméno Černice tedy znamenalo ves lidí Č(e)rncových nebo Č(e)rnkových;
Tvar Černice vznikl asi nějakým administrativním omylem.
Pramen: www.chanovice.cz

Hradiště Bezděkov

Hradiště (Plzeň - jih) - Bezděkov - místní část obce

Bezděkov je místní částí obce Hradiště. Nachází se asi 3 km od obce Hradiště.

Hradiště (Plzeň - jih) - obec

Hradiště, jedna z nejstarších vsí na Blatensku, je připomínána prvně roku 1228 jako majetek kláštera sv.Jiří na Pražském hradě. Koncem 16.století zde vznikla tvrz, kterou postavil buď Zikmund Chrt ze Rtína /1579 – 1583/ nebo jeho nástupce Jan nejst. Chanovský z Dlouhé Vsi. Kolem roku 1655 získal Hradiště klášter dominikánek na Starém Městě Pražském, který jej však již roku 1659 prodal Aleši Ferdinandovi, svob. pánovi Vratislavovi z Mitrovic. Od jeho dcery Evy Konstancie, provdané Morzinové koupil statek Hradiště – Vyšehrad /tvrz, pivovar, hospodářský dvůr a celou ves/ Humprecht Jan, hrabě Černín z Chudenic a natrvalo jej připojil ke Lnářům. Stará hradišťská tvrz byla využívána jako sýpka a dochovala se pouze část sklepů a jedna větší místnost v patře.
V obci bylo několik mlýnů, z nichž nejstarší je připomínán již v roku 1442. Poblíž obce se nachází prehistorické pohřebiště se žárovými hroby ze starší doby laténské. Nejvýznamnější pamětihodností v okolí Hradiště je však kostel sv.Ondřeje v Bezděkově, který pochází z konce 13. století, úpravy doznal ještě v 16. a 18. století, ve vsi stávala již ve 13. století tvrz.

Hradiště (okr. Domažlice)

Hradiště (Domažlice) - obec

Ves Hradiště leží osm kilometrů severně od Kdyně v nadmořské výšce 421 metrů. Poprvé je zmiňována v roce 1379 v Berním rejstříku Plzeňského kraje jako majetek pana Ratimíra („Hradisscze villa domini Ratimiri“).
Roku 1382 se majitelem Hradiště stal Ješek Kozí hlava z Pnětluk. V polovině 15. století vlastnila jistá práva na Hradiště Anna z Chřínova. Už od počátku 16. století byla ves rozdělena mezi více majitelů. Část patřila ke statku Lštění, část byla vložena do desek zemských jako součást statku Chocomyšl.

Také Berní rula z roku 1654 uvádí Hradiště rozdělené na dva díly. První díl (9 sedláků a 2 chalupníci) patřil ke statku Srbice a  Únějovice Jana Karla Žákavce. Tato část byla už v roce 1656 připojena ke statku Kanice. Druhý díl (2 sedláci) patřil královskému městu Domažlice.

Stejně rozdělené figuruje Hradiště i v Tereziánském katastru z roku 1757. Část vsi (14 hospodářů a kovář) patřila ke statku Kanice, který patřil Janu Josefovi Hildprandtovi z Ottenhausen. Pro něj byli poddaní z Hradiště povinni dva až tři dny v týdnu robotovat. Pro zbylé 4 hradišťské hospodáře bylo vrchností město Domažlice, kterému zde kromě vrchnostenských práv patřil i mlýn s jedním kolem, stoupou a pilou. Ve vsi je zmiňována i krčma. V jedné chaloupce na selské usedlosti žil žid, který se živil obchodem s plátnem, peřím a kůžemi.

Správně zůstalo Hradiště rozděleno až do roku 1850. Podle Sommerova topografického popisu z roku 1839 příslušelo 11 domů s 67 obyvateli k panství města Domažlice, 64 domů s 399 obyvateli pak ke statku Kanice.

V roce 1850 se Hradiště stalo samosprávou obcí okresu Kdyně ( později Domažlice).

R. 1862 zde žilo 380 českých obyvatel v 69 domech a 4 izraelité. Ves byla přifařena i přiškolena ke Lštění.
Pramen: www.obechradiste.cz

Hradešice Smrkovec

Hradešice - Smrkovec - místní část obce

Smrkovec je poprvé zmíněn roku 1366. Tehdy držel ves jakýsi Kostano ze Smrkovec, který měl i vlastní erb s vyobrazením stříbrného okouna na paví kytě. Třicetiletou válku ves přežila bez větších ztrát, na rozdíl od nedalekého Malého Boru.

V roce 1850 zde žilo 223 obyvatel, v roce 2000 už jich bylo jen 82.

Na návsi stojí kaple zasvěcená sv. Janu Křtiteli. U kaple se nachází kříž a pomník obětem první světové války.

V těsné blízkosti vesnice byl založen Smrkovský rybník, někdy nazývaný také Velký Smrkovec nebo Záhumenský. Východně od Smrkovce leží rybník Velký Břežanský nebo také Březatinský. Severně od obce se rozkládá vrch Slavník (627 m n. m.), k němuž se váže řada pověstí a na jehož vrcholu se nachází soustava ohromných balvanů, které byly v lidové tradici považovány za pohanské oltáře. Někdy se také uvádí, že tento vrch ležel na samé hranici někdejšího slavníkovského území.

Pramen: Řezníčková Zdeňka, Leták Mikroregion Slavník, vydal AgAkcent s.r.o., 2013.

O hastrmanech a hastrmankách

Jednou šel jeden chlap na louku hlídat kopence. Když se blížila půlnoc, viděl u rybníka prát dvě ženské prádlo. Tu se ulekl, že by to mohly být hastrmanky a hned chtěl vzít nohy na ramena. Ale vydržel tam až do rána. Když přišel domů a vyprávěl, co zažil, žena se mu jen smála. I poslal ji tedy za sebe hlídat, aby viděla. Kurážná selka na louce chvíli okolkovala a pak se vydala k rybníku. Tuze by jí zajímalo to vodnické prádlo. Vtom se na hrázi něco začalo kmitat a on to sám hastrman. Žena se dala na útěk a mužík za ní. Co ona krok, to hastrman dva. Tak tak doběhla domů. Od té doby oba manželé tvrdí, že každý má svého vodníka

Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Hradešice Černíč

Hradešice - Černíč

Černíč je místní částí obce Hradešice. První záznam existenci Černíče je z roku 1377.
Ves náležela stejně jako Hradešice k Rabí, později k Nalžovům, nakonec patřila pánům z Horažďovic. Prvotní tvar Černče znamenal Černcova ves (červený nebo ryšavý). Kvůli obtížné výslovnosti se později ustálil na tvaru Černec nebo Černice. Podoba Černíč je novějšího data.

V 17. století patřila nalžovskému panství Ferdinanda Václava Švihovského z Rýzmberka a nakonec se stala součástí horažďovického panství. Roku 1654 bylo ve vsi zaznamenáno celkem 15 usedlostí z toho 11 selských gruntů. V rámci Horažďovicka představuje Černíč památkově poměrně hodnotné sídlo.

Na návsi, která má stejně jako hradešická oválný tvar, stojí kaplička zasvěcená sv. Martinovi, která byla prohlášena na kulturní památku. Přímo u kapličky stojí památník obětem I. světové války.

Pod Černíči se kdysi rozkládal také největší rybník v kraji zvaný Velký, podle některých pramenů Vlkonických. 7. července 1854 se po vydatných deštích protrhla jeho hráz. Následná povodeň způsobila velké škody až v Horažďovicích. Rybník nebyl už nikdy obnoven.

Pramen: www.hradesice.cz

Sedlák a vodník
Pode vsí nachází se rybník, o němž se vyprávělo, že zde byla žena jednoho lakotného sedláka do vody vtažena a utopena. Tento se však neštěstím ještě více zatvrdil a nebylo s ním k vydržení. Jednou jel tudy již pozdě v noci se svým povozem. Když se přiblížil k rybníku, uviděl malého hocha, jak sedí na hrázi a píská si. Muž zadržel koně a šel se podívat blíž. Ale nikde nic, jen žáby skřehotají. A tu naproti přes vodu uviděl opět to zjevení. Sedlák se rozzlobil, doběhl na to místo a udeřil hocha bičem. Tu se ozval tak hrůzostrašný ryk, že se sedlák lekl, omdlel a převrátil se do vody. Když jej ráno čeleď našla, plulo po hladině už jen jeho mrtvé tělo.



Lesní hudba
Jeden z Černíče jezdíval na Sušici. Jednou v lesích za vsí uslyšel podivuhodnou hudbu a k tomu zpěv: „Smrkoví, jedloví, kraj světa nenajdeš takový!“ Potom se sousedům svěřoval, že nikdy v životě neslyšel nic tak dojímavého.

Pramen: obě pověsti Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Hradešice foto Radana Šašková

Hradešice - obec

První písemná zmínka o Hradešicích je z roku 1360, a to v souvislosti se zdejším kostelem Proměnění Páně. Ve 14. století patřila vesnice pánům z Janovic, později v letech 1374-1422 Vilémovi z Čachrova a poté jeho synovi Jencovi. V 16. století byla součástí rábského panství a od roku 1591 patřila panství Nalžovy. Hradešice byly roku 1995 vyhlášeny vesnickou památkovou zónou. Jedním z důvodů vyhlášení vesnické památkové zóny je neobvyklé urbanistické řešení ve tvaru latinského kříže. Jádrem vsi je pravidelná náves, na které se kdysi hrávalo ochotnické divadlo, jehož tradice byla v nedávné době obnovena. Barokní fara byla sídlem obecního úřadu a knihovny, které byly v roce 2012 přestěhovány do zrekonstruované budovy bývalé školy. V sousedství fary stojí budova bývalého hostince U Panušků, kde v roce 1880 zavedl hostinský Karel Panuška jako první v Čechách výrobu uherského salámu. Za vlády Marie Terezie se začaly stavět nové kvalitní silnice. Jedna z nich, tzv. císařská silnice č. 21 z Českých Budějovic přes Strakonice do Klatov, oddělila od vlastní obce část s kostelem, hřbitovem a bývalou školou. V Hradešicích se narodil básník, redaktor a překladatel jazyka Vladimír Stuchl. Je autorem několika básnických sbírek.
Na severním okraji obce stojí farní kostel Proměnění Páně z druhé poloviny 14. století, který je zapsán na seznamu nemovitých kulturních památek. Dobu jeho vzniku dokazují i dochované zbytky gotických fresek v původní klenbě. Umístění kostela a kruhová zeď kolem hřbitova naznačují, že měl kdysi i obranný charakter. Věž kostela skrývá také jeden technický unikát, a to funkční věžní hodiny od Václava Krečmera z roku 1899. V ČR se dochovaly asi jen troje věžní hodiny tohoto typu. U vchodu na hřbitov je hrob hradešického rodáka Msgre. ThDr. Antonína Melky, papežského preláta, profesora bohosloví a náboženského spisovatele.
Při silnici přibližně 2 km za Hradešicemi určitě nikdo nepřehlédne kapli svatého Antonína Paduánského, která je zařazena mezi posvátná a poutní místa diecéze českobudějovické. Už na Müllerově mapě Čech z roku 1720 je zde zaznamenána poustevna sv. Antonína. Kapli, původně zasvěcenou patronce horníků sv. Barboře, nechal v roce 1787 postavit František Taaffe. Od roku 1809 je součástí kaple novogotická rodinná hrobka rodiny Taaffů. Vedle kaple roste 400 let starý dub, nejstarší v kraji.

Pramen: Řezníčková Zdeňka, leták Mikroregion Slavník, vydal AgAkcent s.r.o., 2013

Johančin odkaz
Ve slovutném rodě pánů Švihovských nastala za třicetileté války náboženská pře. Paní Johanka totiž tajně přála českým bratřím a vůbec to byla slitovná a dobrodušná paní. Když pak zemřela, nesměla být pohřbena v rodové hrobce ve Stříbrných Horách, ale její tělo bylo převezeno do hradešického kostela. Dle jejího kšaftu byla do rakve uložena se zlatým řetězem zdobeným démanty. V Hradešicích se vypráví, že tak učinila z dobrého důvodu. Až bude zdejším lidem nejhůře, mohou si šperk vyzvednout, a tak se zbavit bídy.

Svatá na zádech

V Hradešicích jednou shořel dům. V kamenném výklenku se jako zázrakem zachovala trochu očazená dřevěná socha svaté Anny. Při opravě domu pomáhal jeden zedník, který si sochu vyprosil. Když mu ji pak dali, vzal jí na záda, přitáhl si milou svatou Annu páskem k tělu a odnesl do Zahrádky, kde našla nový domov v místní kapličce. A protože už tam byl svatý Jan Nepomucký, nebylo těm dvěma aspoň smutno.

Divá žena

Jedné ženě v Hradešicích se narodilo dítě. Avšak zapomněla mu dát na peřinku růženec. Proto k němu mohly zlé síly. Když si jednou odběhla do chléva, vloudila se do světnice divá žena, že jí dítě vymění. Hospodyně se vrátila včas, a tak ta ženská dělala jako že prosí o kousek chleba i své vlastní dítě ukazovala, zavázané v ranečku. Avšak hospodyně, jata neblahým tušením, žebračku vyhnala. Ještě se za ní dívala oknem, když náhle strnula. Ženská své dítě pohodila na mezi a zmizela. Když hospodyně přiběhla k šátku a rozvázala jej, vysypaly se jí do klína samé třísky.

Pramen: všechny pověsti - Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.



SVATÝ ANTONÍN

Františka, vnučka odsouzencova

V kryptě u Antoníčka odpočívají mnozí z rodu hrabat Taaffů. Mezi nimi i Františka. Její děd William Earl of Nithsdale byl ve Skotsku obviněn z velezrady proti králi Jiřímu I. V lednu 1713 byl pak zajat a odsouzen k smrti. V noci před popravou bylo dovoleno jeho manželce, aby jej ve vězení v Toweru navštívila. Zde přemluvila svého muže, aby se převlékl do jejích šatů a místo ní opustil vězení. Vůz venku čekající dopravil ho k Temži a ve tři ráno byl již v Calais. Na místě muže byla ráno v kobce objevena lady Nithsdalová. Na vyšší rozkaz však byla propuštěna a odjela za svým manželem do Francie. Ostatní spiklenci však byli téhož dne popraveni. Lady tato byla babičkou Františky, dcery lorda Rellowa, kterou si pak za ženu vzal roku 1772 František Taaffe.

Bez naděje

Když při válkách o dědictví rakouské přišli Francouzi do Pošumaví, mnozí z nich se již domů nevrátili. Jeden důstojník padl poblíž Nalžov a protože byl šlechtického původu, dali na polní hrob vytesat krásný náhrobek. Zobrazili na něm srdce, z něhož vyrůstá jetelový kříž. Jen kotva chyběla jako znamení naděje. Vždyť naděje nebylo, aby věrný syn Francie byl pohřben ve své vlasti. Později byl kamenný kříž přenesen a postaven vedle kaple svaté Barbory, kde se dnes říká u Antonína. Dodnes na něm můžeme vidět znamení lásky a víry. Jen po naději ani stopy.

Přítel dítek, živých i mrtvých

Je to už dávno, kdy na cestě z Horažďovic do Klatov jezdívaly koňské povozy. Na dohled Stříbrných Hor stála kaplička U svatého Antonína – přítele a vychovatele dítek. Jednou tudy jeli páni v kočáře. Otec se synem v zeleném a s flintami. Starý muž v dobré náladě z pěkných úlovků poručil kočímu zastavit právě u kaple. A že se poděkuje Pánu Bohu. Jak však vystupoval z kočáru, nechtěně zavadil o kohoutek pušky a vyšla rána. Jeho syn byl na místě mrtev. Strašná novina se rozlétla okolím a nešťastný otec trpce litoval své neopatrnosti. Do konce života vždy v den tragédie navštěvoval kapli a prosil svatého Antonína o slitování.

Poustevníkův dub

Vedle kaple u svatého Antonína roste rozložitý dub. Kdysi tu prý bydlel poustevník, který se modlil za duše hříšníků. Snad se jmenoval Antonín. Na místě jeho skromné poustevny pak páni nechali postavit pěknou kapli.

Pramen: všechny pověsti Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

Hrádek Zdouň

Hrádek - Zdouň - část obce

Zdouň je samota s kostelem sv. Vavřince mezi Hrádkem a Tedražicemi.
Starobylý kostel Zdouň se nachází na návrší v katastru obce Tedražice. Kostel je tak jedním z posledních svědků bývalé velké rýžovnické osady Vzduny a nalézá se nad říčkou Pstružnou (dnes snad i mylně nazývanou Ostružnou).

Tato románsko - gotická stavba pochází ze třetího čtvrtletí 13. století. Výše uvedená osada Vzduny se rozprostírala kolem celého návrší a je již zmiňována ve 13. století. Dalším méně známým svědkem zaniklé osady je studna, která se nachází u silnice (naproti nově vybudovanému parkovišti).

V osadě se dříve nacházela tvrz, která byla situována jihozápadním směrem přímo v ose kostela (dnes se na tomto místě nachází tzv. nový hřbitov). Z této tvrze vedl uzavřený průchod přímo do kostela, jak o tom svědčí dnes již zazděný průchod ve věži.

Co se týče majitelů tvrze, víme o nich jen tolik, že na této tvrzi seděl v roce 1257 Dlouhomil ze Zdouně a Boru. Po něm v roce 1290 Svojše a v roce 1312 Oldřich ze Zdouně. (jednalo se zřejmě o děda, otce a syna). Pro ilustraci nutno dodat, že Svojše ze Zdouně později vystavěl hrad v Buděticích. V pozdějších letech byla tvrz přeměněna v klášter. V 16. století se tu připomínají kněží pod obojí. Svědčí o tom i mnohé náhrobní nápisy v chrámu. Posledním farářem na Zdouni byl Tomáš Berle, a to kolem roku 1590.

V 17. století, v době třicetileté války, klášter na Zdouni i bývalá osada Vzduny vyhořely. V listinách kláštera v Doksanech je zmínka o mniších přišlých ze Zdouně, a to po zničení tamního kláštera. V tehdejší době byly stavby vesměs dřevěné konstrukce, takže požáru unikl jen kostel. Podle jiných pramenů došlo k zániku samotné osady již mnohem dříve, a to v 15. století v době husitských válek.

Kostel na Zdouni patří k nejstarším kostelům v kraji. V historických listinách je již v roce 1314 připomínán jako farní. Také kostel na Zdouni měl status plebánie (předchůdkyně farnosti), to znamená, že zajišťoval nejen věci duchovní, ale měl důležitou činnost pedagogickou. V té době školy neexistovaly, číst a psát v tehdejší době uměli jen kněží. Ve Zbynicích údajně bývala zpočátku jen kaple Panny Marie.

Ve čtyřpatrové zdouňské věži visí dva zvony. Ten větší váží 350 kg a je o průměru 85 cm. Na zvonu není označeno jméno zvonaře, a ani rok odlití. Podle dochovaných písemných pramenů byl tento zvon odlit ve 14. století. Na zvonu je nápis gotického písma: Mateus + Lucas + Matous + Johannes. Druhý zvon je mnohem menší, jeho váha je 90 kg. Ani u tohoto druhého zvonu není známo jméno zvonaře. Na rozdíl od prvého zvonu je u tohoto znám přesný rok jeho ulití a to 1402. Na zvonu je nápis opět gotickým písmem 2. Maria Regia Pia - Anno Domin M CCCC II dne R. Pod tímto nápisem je zde umístěna gotická ozdoba.

Patronem na Zdouni je sv. Vavřinec, který byl jáhnem papeže Sixta II. Po papežově násilné smrti byl Vavřinec císařem Valeriánem vyzván k vydání bohatství církve. Vavřinec si vyžádal tři dny na to, aby mohl tento úkol splnit. Za tu dobu veškerý majetek rozdal chudým. Když byl císařem požádán, aby mu majetek předal, předstoupil před císaře a přivedl s sebou nesmírný počet chudáků, lidí zmrzačených, trpících a slepých a prohlásil: "Toto jest majetek církve." Za tuto vzpouru byl dne 10. srpna 258 v Římě odsouzen k smrti upálením zaživa na rožni.

Okolo kostela na tzv. zdouňském hřbitově se po mnoho let pochovávali zemřelí z Tedražic a Hrádku, ačkoliv farní hřbitov byl ve Zbynicích. V době epidemie moru, kdy hřbitov zcela logicky nemohl stačit, pochovávalo se z celého okolí do míst zvaných "V Bobčičkách". Je to v místech, kudy vede vlevo pěšina kolem Zbynné směrem na Sedlečko. Toto místo je nyní osázeno stromovím a označeno kamenným křížem. V době cholery se údajně pochovávalo v místech nazývaných "V Hrobí". Jedná se o místo po pravé straně řeky Pstružné, kde se nachází hromadný hrob. Obdobný hromadný hrob se nachází po levé straně silnice, místo je označeno křížkem, za obcí Hrádek ve směru jízdy na Tedražice. Podle nejstaršího ústního podání místních pamětníků, jež slyšeli z vyprávění otců a dědů, vypukla v letech 1848 - 1850 v Hrádku a okolí cholera a mrtvé již na hřbitově nemohli pochovávat. Mrtvoly plátnem přikryté rozváželi na trakaři na různá místa za vsí, kde je hromadně ukládali do vykopaných hrobů a mrtvoly posléze byly zasypány vápnem.

Později tento hřbitov nemohl kvůli omezenému prostoru poskytovat své služby oběma obcícm. Okresní úřad v Sušici roku 1928 zdouňský hřbitov uzavřel a mohlo se zde pochovávat jen s povolením. Bez tohoto povolení se pochovávalo ve Zbynicích. Mezi obcemi Tedražice a Hrádkem bylo dohodnuto, že se zdouňský hřbitov rozšíří. Od místního kostelníka a hrobaře pana Karla Jandy ze Zdouně byl zakoupen pozemek (současný nový hřbitov). Při prováděni zemních prací (projekt i vlastní stavbu prováděl stavitel Josef Kotál ze Sušice) se přišlo na staré základy se zbytky dřevěného uhlí a úlomky popelnic. Z toho lze vyvodit, že to nejspíše byly základy bývalé zdouňské tvrze. Na jaře roku 1930 byl nový hřbitov dokončen a vysvěcen.

Ve zdouňském kostele jsou pochováni: Petr Markvalt (od roku 1520), pán na Tedražicích, Brikcí Margolt ( od roku 1559), Perglas z Perglasu (od roku 1583) a Kašpar Arnošt ze Štokova (od roku 1552), který měl v Tedražicích několik poddanských usedlostí.

Na starém zdouňském hřbitově u jižní kostelní zdi je pochován i významný spisovatel František Pravda, vlastním jménem Vojtěch Hlinka (17.4.1817 - 8.12.1904). František Pravda od roku 1847 žil v Hrádku u Sušice, kde působil jako hraběcí vychovatel až do své smrti. Do světa literatury vstoupil v roce 1848 novelou Dvě svatby najednou. V Štulcově Blahověstu byly vydávány hojně povídkové práce, mezi mnohými například Sebrané povídky pro lid, Povídky kraje atd. Kromě povídek napsal i mnoho divadelních her. František Pravda spolupracoval i se slezskými buditeli, jako například Antonínem Vaškem - otcem Petra Bezruče. Na tzv. výstavbě povídek se u Františka Pravdy učili i pozdější významní autoři, kterými byli například J.Š. Baar nebo K.V. Rais. Posledně jmenovaný ho dne 17.4.1897 společně s Aloisem Jiráskem a Jaroslavem Kvapilem u příležitosti jeho osmdesátých narozenin v Hrádku navštívili. Některé Pravdovy spisy byly přeloženy do mnoha cizích jazyků (němčiny, dánštiny, maďarštiny, slovinštiny a dalších).

Pramen: Darebný Karel, Blažek Zdeněk, Tedražice historie a současnost, vlastní náklad, 2011

Hrádek Zbynice

Hrádek - Zbynice - místní část obce

Zbynice jsou místní částí obce Hrádek. První písemná zpráva o vsi je z roku 1226 v souvislosti s Doksanským klášterem. Nedaleko vsi se nachází chráněná přírodní památka Zbynické rybníky.

Hrádek Tedražice

Hrádek - Tedražice - místní část obce

Tedražice jsou místní částí obce Hrádek u Sušice.
Vesnička Tedražice leží poblíž Sušice a neoficiálně se dělí na dvě části: Tedražice - Ves a tzv. Luh, někdy též nazývaný Luho. Ves byla do roku 1961 samostatná a vystřídala se zde řada starostů.

Tedražice jsou doposud zahaleny velkým neznámem. Zánikem osady Vzduny, v jiných pramenech nazývané též Zduná nebo Zdouňky, která pravděpodobně patřla zdouňským šlechticům, patřily Tedražice k velhartickému panství. Ves je poprvé zmiňována v roce 1395. Někdy bývají Tedražice zmiňovány jako Zedražice anebo Stědražice.

Roku 1400 byly Tedražice z velhartického panství vyňaty a majitelem se stává blíže neurčený a neznámý Děpold. Po něm se objevuje Jan z Tedražic pocházející pravděpodobně ze sušického rodu Mutrplos, který je písařem královské dvorní kanceláře, roku 1475 je zaznamenáno, že Jan zvaný z Tedražic kupuje dům U Hada, který se nacházel nedaleko Anežského kláštera a byl zabaven Kostkům z Postupic, kteří se vzbouřili proti Jiřímu z Poděbrad. Roku 1485 kupuje Jan další dům v Celetné ulici v Praze. Když se stává protonotářem královské kanceláře, je zde již podepsán jako Jan Mutrplos z Tedražic.

Jan podle tehdejších zvyklostí přijal za své sestřence a erbovní strýce ke svému erbu, a to Petra Markolta a Jana Pavla z Nové Vsi. Přijetí těchto měšťanů ke svému erbu znamenalo pro Jana značný příjem, a proto tento akt uskutečnil. Je jasné, že potřeboval peníze k nákladnému životu v Praze. Už byl značně zadlužen u přátel a svých příbuzných. Proto se rozhodl ze Sušice odejít a tedražické zboží prodat.

Roku 1491 zapsal svůj majetek na Jana Pavla z Nové Vsi a Petra Markolta. Určitou část dlužil ještě Janu Joštovi z Leskova. Janova dvacetiletá držba skončila. Jan definitivně Sušicko opustil a zboží tedražické přechází na Jana Pavla z Nové Vsi a Petra Markolta. Dluh Janu Joštovi je vyrovnán.

Z rozhodnutí Petra Markolta dostali Tedražice jeho synové Brikci a Diviš, dcera Anna a zbylí bratři měli být vyplaceni nebo poděleni jiným majetkem Petra Markolta. Dva bratři, kteří získali Tedražice, hospodařili společně a až v roce 1535 se rozhodli si majetek rozdělit. Oba bratři žili společně na dvou dílech, ale ještě není v této době žádná zmínka o tedražické tvrzi, ale musí se hledat pod názvem poplužní dvůr.

Roku 1553 prodávají Markoltové část Tedražic Janu Dlouhoveskému, který již držel Zavlekov a Lhotu (Lipovou Lhotu) a roku 1560 Markoltové v Tedražicích končí. Jan Dlouhoveský držel Tedražice po dalších deset let a později získal i ves Lhotku, která patřila k Tedražicím od roku 1544, kdy byla zakoupena od Břetislava Švihovského.

Záhy prodává Jan Dlouhoveský veškerý majetek na Tedražicích Janu Novohradskému z Kolowrat, ten si však tento majetek ponechává necelý rok a prodává celý tedražický majetek Volfovi Gothardovi Perglasovi z Perglasu.

Ten zároveň s tvrzí, dvorem a vsí Tedražice koupil i tvrz Zdouň s osadou Vzduny. Na rozdíl od předchozího majitele Perglas z Perglasu drží Tedražice několik destiletí. Udělal z nich centrum svého majetku. Zde se již mluví o sídelní tvrzi. Perglas držel i nedaleké Mokrosuky, později k nim získal i Velhartice a majetek na Klatovsku a Prácheňsku.

Byl dobrým hospodářem, takže se jeho majetek neustále rozrůstal. Došlo k velkému rozvoji Tedražic, mluví se o přestavbě tvrze - začátek výstavby zámku - a byl opravován kostel na Zdouni. Zachovala se zpráva, že 3. června 1584 přišla velká bouře a uhodilo do kostela, kde malíř připravoval právě vymalovanou rohovou archu a tuto chtěl umístit na oltář, blesk ho zabil a tuto archu, která stála 70 kop českých, na kusy rozbil. Volf byl ženat s Magdalénou Janovskou z Janovic. Volf s ní uzavřel smlouvu o pojištění jejího věna na tedražickém statku. Volf, vědom si svého blízkého konce, zemřel roku 1615, ponechal si pouze ves Lhotku s příslušenstvím a statek Mokrosuky a přímé držení Velhartic.

Po smrti manžela Magdaléna Janovská připojuje ke svému zboží ještě Mokrosuky a Kolinec a přesídlí a žije v Kolinci. Magdaléna držela všechny tyto statky až do času stavovského povstání v letech 1618 - 1620, přímo se ničeho nezúčastnila, ovšem císařský velitel don Baltazar de Marradas zabral po obsazení Sušice statky Kolinec i Tedražice. Magdaléna si stěžovala a v roce 1622 se zmínila, že Kolinec jí byl vrácen tak vyplundován, že nemá prakticky žádnou cenu. Magdaléna byla jedna z mála, jejíž prosba byla vyslyšena a byl jí tedražický statek vrácen. Nyní se objevuje dcera Magdaléna Grizelda z Perglasu, dědička tedražického zboží. Celý statek tehdy tvořila tvrz Tedražice se všemi a všelijakými pokoji a dalšími staveními a příslušenstvím. V roce 1668 už je zmiňována věž zámku s kaplí a další přístavbou.

Po různých směnách a transakcích rodů Janovských se konečně roku 1690 stává držitelkou celých Tedražic Isabela Emilie Švihovská. Její syn František Antonín, který obdržel tento majetek od ní, velice rád cestoval po cizích zemích a roku 1694 v cizině umírá.

Jeho otec Jaroslav Florian Švihovský z Rýzmberka požádal o svolení k sloučení svého majetku s majetkem svého zemřelého syna. Zmíněný jaroslav Florian, který mimo toto zboží vlastnil i nedaleko ležící Čejkovy, Neprochovy a Krutěnice a především bohaté panství Nalžovské, kde měl své hlavní sídlo, se náhle však dostal do finančních těžkostí a roku 1722 se jeho situace natolik zhoršila, že roku 1722 odkoupil některé části jako Nalžovy, Tedražice a další Jan Norbert von Pötting, a tak Tedražice opět přináležely k nalžovskému panství.

Správa veškerého majetku přešla na panství v Nalžovech, šlechta přestala zámek používat k bydlení a objekt sloužil výhradně k zajištění hospodářství. Od něho je koupil v roce 1769 hrabě Rudolf Taafe a Tedražice se tak stávají majetkem hraběcího rodu Taafe z Irska. Centrum správy veškerého majetku tohoto rodu bylo v Nalžovech. Pro zajímavost jeden z členů hraběcího rodu Eduard Taafe byl za císaře Františka Josefa I, 14 let ministerským předsedou rakousko - uherské monarchie.

Za zmínku stojí rovněž i mohutné sklepy v zámečku, odkud pak vedly chodby hloubené v zemi bez výstuže na různé strany. Dnes jsou tyto chodby většinou zasypány.

Učitel Petr Šafránek byl velice talentovanýcm hudebníkem. Když nebylo dost obživy v okolí, odešel se svým bratrem Kajetánem jako čvrtý člen kvarteta do Pruského Slezska, kde se živili hudbou a Petr při zaměstnání studoval na učitelském semináři ve Vratislavi.

Po náhlé smrti bratra Kajetána se vrací do Tedražic, působí zde jako hudebník a šetří nato, aby mohl dál studovat na gymnáziu v Klatovech a v Českých Budějovicích. Ve dvacátých letech 19. století získává učitelskou aprobaci. Jako vynikající hudebník je pozván koncertovat k Černínům do Chudenic, kde ho pozná hrabě Taafe z Nalžov. Přemlouvá Petra, aby vstoupil k němu do služeb. Petr odchází do Nalžov, kde působí jako písař, ale se svou prací není spokojen a odchází na školu do Těchonic.

Po třech letech již jako známý a ceněný učitel odchází na školu do Stříbrných Hor. O jeho věhlasu se dozvěděl i Dr. Josef Klostermann, působící jako zámecký lékař v Žichovicích, a požádal učitele Šafránka, zda by připravil jeho syna na gymnázium do Klatov. Petr Šafránek svolil a Karel Klostermann, pozdější významný spisovatel, i se svým nerozlučným přítelem Bertíkem Körbelem, synem správce žichovického panství, se nastěhují do Stříbrných Hor. K nim ještě přibude syn lesmistra z Lovčic František Havlíček. Nyní musí Petr Štěpánek ukázat, co umí. Povedlo se a chlapci s úspěchem sloužili přijímací zkoušky na gymnázium v Klatovech.

Za celoživotní pedagogickou a osvětovou práci získává uznání od biskupské konsistoře v Českých Budějovicích a císař František Josef I. mu propůjčuje řád - stříbrný záslužný kříž s korunkou. Svoji životní pouť končí na Stříbrných Horách, kde je pohřben.

Druhým významným mužem narozeným v Tedražicích byl František Stupka (narozený v čp. 31). Dne 18. ledna 1879 se v rodině mistra ovčáckého v Tedražicích Stupky narodil syn František ( v té době bydleli u Sulků).

Jeho otec byl dost výbušné povahy a po neshodách s panským správcem dává výpověď. Odchází s partou hudebníků pracovat k cirkusu Hagenbeck a bere s sebou i syna Františka. Život u cirkusu mu nevyhovuje, proto se usazuje ve městě Štýru, kde si najde zaměstnání v továrně. Po večerech vyučuje hudbě několik žáků a syn František se začne učit kovářem.

Po návštěvě tety z Nalžov, která přemlouvá otce Stupku, aby František zkusil přijetí na konzervatoř, otec svolí a teta odjíždí s maldým Františkem do Prahy na přijímací zkoušky.Jaké bylo jeho umění jako houslisty těžko posoudit, ale když vezmeme v úvahu jeho práci kováře, nebylo to zřejmě vynikající. I přes to byl na konzervatoř přijat, zřejmě díky benevolenci ředitele Benevitze.

Františka se naštěstí ujímá proslulý hudebník Otakar Ševčík pocházející z Horažďovic. Velice si Františka oblíbil, všmožně mu pomáhá a po studiu mu zaopatří místo koncertního mistrav Oděské opeře. V Oděse založí konzervatoř a z posluchačů orchestr. Zde se musí poprvé postavit za dirigentský pult, který se mu stal osudným.

Po osmnácti letech se navrací do Čech a púsobí spolu s Josefem Talichem jako dirigent České filharmonie. později diriguje i Moravskou filharmonii.

Při častých návštěvách Sušice, kde žila jeho sestra, nikdy neopomene podívat se do Tedražic k Sulkům a ke své sestřenici Barboře Darebné. Dnes jeho ostatky odpočívají na vyšehradském Slavíně.

Pramen: Darebný Karel, Blažek Zdeněk, Tedražice historie a současnost, vlastní náklad, 2011

Hrádek Odolenov foto Radana Šašková

Hrádek - Odolenov - místní část obce

Odolenov je místní částí obce Hrádek.
Podle historických pramenů celý Svatobor sloužíval jako shromaždiště k pohanským obřadům řadu století. Poslední zmínky o těchto shromážděních sahají až do začátku 11. století. Pod Svatoborem byla objevena pohřebiště původní slovanské osady Sušice datované nálezem denáru z doby Vratislava I. (1061 - 1092). Nález obsahoval také perly, jež se v Čechách vyskytovaly poměrně zřídka a jsou dokladem rozvinutých obchodních kontaktů.

První písemná zmínka o vsi Odolenov pochází z roku 1573, kdy se dozvídáme, že ves náleží ke statku Hrádeckému. Vůbec první písemná zmínka o prameni pochází od Vojtěcha Chanovského, když v latinském spise "Šlépěje nábožnosti české" vydaném v roce 1659, mluví o studánce Vodolenské a o jejím působení. Bohuslav Balbín píše v roce 1679 o zázračných účincích vody z pramene na Svatoboru.

Z dalších pramenů se dozvídáme, že roku 1748 nechal Jan Ferdinand hrabě Desfours, asi sto kroků od hrobu Vodolenky, postavit kapli k poctě Panny Marie Pomocné. Tento hrob byl ještě v těch letech označen dřevěnou mříží a byl uctíván. Při výstavbě kaple byl hrob zničen. Kaple byla vysvěcena 18. června 1750 od P. Vácslava Weissenregnera, děkana sušického a čestného panovníka staroboleslavského.

V roce 1776 napsal známý zbynický farář František Hruška německy obsáhlý rukopis "VODOLENKA". Spis daroval Anně Marii hraběnce Desfoursové. Tento spis je v současné době uložen ve sbírkách sušického muzea. Uvádí v něm několik popisů zázračných uzdravení. Baronka Antonie Sturmfederová v roce 1853 započala s úpravami lázní, ale i přes její velkou snahu a velké investice nebyla návštěvnost lázní o mnoho zvýšena.

V roce 1867 navštívil Odolenku skladatel Bedřich Smetana na pozvání jeho přítele a kapelníka Národního divadla pana Angra ze Sušice. Často sem chodíval s přáteli z okolí i František Pravda - hrádecký kněz a spisovatel. Léčil se tu i spisovatel Ivan Klicpera, jehož pravidelně navštěvoval jak František Pravda, tak i Dr. Josef Gabriel. Klicpera tu napsal dvě pověsti z okolí: Na stráži a Vodolena.

V areálu se nacházel hostinec, který byl v provozu ještě několik let po druhé světové válce. Po jeho uzavření areál několik let pustl. Na počátku 60-tých let minulého století se začalo s budováním pionýrského tábora. Tento tábor je v provozu až do dnešních dnů a prošlo jím tisíce dětí.

Pramen: vysvětlující tabule v Odolenově.

Páter Chanowsky ale píše takto: Čtvrt míle od města Sušice směrem ke slunce západu je vysoká hora a les zvaný Svatobor, tam se nachází pramen na vodu velmi bohatý, ke kterému z různých důvodů lidé se ubírají, aby tu své oči umyli a se vykoupali a vše v posvátné úctě a sem také svatá procesí vedli. Původ tohoto pramene jest následující, jak jsme zpravováni. Jedna pamětihodná panna nemocná byla k smrti, vyhledala tedy své přátele, aby po její smrti její tělo na vůz naloženo bylo a dva bíli voli zapřaženi, kteří i s vozem bez průvodčího na místo dojeli, a ona tma pohřbena a kde do dnešních dnů jako znamení jejího hrobu pramen vytryskl. Tento pramen se nazývá Wodolenka.

Pramen: vysvětlující tabule v Odolenově

Hradek Čejkovy

Hrádek - Čejkovy - místní část obce

Čejkovy jsou místní částí obce Hrádek. Nacházejí se asi 3,5 km severovýchodně od Hrádku v chráněné přírodní oblasti Buděticko

Hrádek

Hrádek - obec

V říčce Ostružná se rýžovalo zlato a v okolí obce byly stříbrné doly.

Zbynice jsou uváděny od roku 1169 a Čejkovy dokonce od roku 1045. Do roku 1479 obec příslušela k hradu velhartickému.

Hrádek, jako celé panství, se dědil z pokolení na pokolení a nebo prodával jiným. A tak se koncem 14. století (1391) přes obě dcery Jana z Velhartic dostaly Velhartice a také Hrádek do rodu pánů z Hradce.

I v době vlády pánů z Hradce na Velharticích patřil Hrádek k panství a měl své purkrabí. V letech 1407 a 1408 to byl purkrabí Matěj a v roce 1415 Ojíř z Vlčkovic.

V roce 1452 po smrti Oldřicha z Hradce bylo panství prodáno Děpoltovi z Rýzmberka. 15. července 1479 Vilém Švihovský z Rýzmberka vydal listinu, podle které se po velkém požáru obnovuje městečku Hrádku zákupní právo a vymezují další povinnosti i svobody. Po požáru byla opuštěna tvrz a zanikl i purkrabský úřad na Hrádku.

Během 1. poloviny 16. století přišel Hrádek do rukou různým majitelům, kteří prodejem panství vyrovnávali své dluhy. Až v roce 1565 koupili polovinu Hrádku Račínové z Račína a z Čejkov a roku 1588 dokoupili druhou. Po roce 1590 byl pravděpodobně vybudován renesanční zámek na místě středověkého hrádku.

V roce 1686 koupil "statek Hrádek a Mokrosuk, tvrz Hrádek s dvorem poplužním Hrádeckým a s městečkem Hrádkem" Jan Heřman Černín z Chudenic.



Z majitelů Hrádku v 18. století stojí za zmínku Jan Ferdinand, hrabě Desfours z Montu a Athienville. Statek Hrádek koupil roku 1731. Ještě v tomtéž roce začal přistavovat ke starému renesančnímu zámku nový barokní zámek. Roku 1746 bylo k hrádeckému panství připojeno velhartické. Hrádecké panství bylo označováno jako Hrádek Desfours a bylo sídlem panské správy.

Jan Ferdinand Desfours vystavěl na vrchu Svatobor, v místě pramenu léčivé vody, kapli. Při silnici Hrádek - Sušice nechal postavit sochu sv. Jana.

Bedřich Desfours nechal postavit ve dvoře zámku kapli sv. Valburgy se vstupem ze zámku i zvnějšku. Po smrti Bedřicha se stala dědičkou Františka Romana Desfoursová. Po její smrti a smrti jejích dětí převzal panství její manžel Karel Theodor Sturmfeder (1827).

Karel Strumfeder se podruhé oženil. Jeho syn Otakar byl psychicky narušený hoch, v dětství se o něj staral místní učitel Ondřej Šváb (pozdější ředitel školy) a od roku 1847 František Pravda. Po smrti Strumfedera zůstal Hrádek čtyřem dětem jeho dcery Otílie. Za děti vedl správu panství Karel Henn.

V roce 1898 převzal panství Bohumil Henneberg-Spiegel a spravoval ho až do své smrti roku 1934.

Zámek je dochován dodnes.

Pramen: http://www.hradekususice.cz/

Horažďovice - Třebomyslice

Horažďovice - Třebomyslice - místní část města

Třebomyslice jsou místní částí města Horažďovice. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1381. Je v ní zaznamenáno, že v místním statku zemřela paní Anna, vdova po vladykovi Oldřichovi. Tvrz v Třebomyslicích je zmiňována v souvislosti s různými majiteli až do roku 1699, kdy byla prodána s panstvím hraběti Václavu Vojtěchovi ze Šternberka, který ji spojil s horažďovickým panstvím. Tvrz přestala být v 18. století obývána a zanikla.
V 19. století, kdy horažďovické panství získal hrabě Bernard Rummerskirch, byl na blízkém vrchu Chrast vybudován patrový Gloriet. Jednalo se o šestibokou stavbu, kde v přízemí byla umístěná kuchyně a v patře jídelna pro účastníky honů pana hraběte a pro vycházky. Z romantického objektu se dodnes dochovaly pouze obvodové zdi.

Horažďovice Komušín

Horažďovice - Komušín - místní část města

Komušín je místní částí města Horažďovice.

Horažďovice Horažďovická Lhota

Horažďovice - Horažďovická Lhota - místní část města

Horažďovická Lhota je místní částí města Horažďovice. Katastrální území Horažďovické Lhoty je 2,97 km².

Horažďovice Babín

Horažďovice - Babín - místní část města

Babín je místní částí města Horažďovice. Katastrální rozloha Babína je 3,12 km².

Horažďovice foto Ivo Šašek

Horažďovice - město

Město ležící v údolí Otavy v Horažďovické pahorkatině. Horažďovice byly založeny roku 1279 na místě starší osady, připomínané roku 1251 pod hradem Práchní při obchodní stezce. Oblast byla již tehdy známa rýžováním zlata. Za husitských válek patřilo město do svazku husitských měst.

Ve středověku Horažďovice prosluly chovem perlorodek, které se v Otavě nacházejí dodnes. Chov se udržel až do I. poloviny 20. století.

Horažďovice jsou rodištěm houslového pedagoga Otakara Ševčíka (1862 - 1935)

Kraj okolo Horažďovic byl obýván již odedávna, o čemž svědčí keltský název řeky Otavy. Počátek města je spjat s hradem Práchní z 12. století. Jeho založení a pojmenování snad souvisí s knězem Gorazdem, nástupcem sv. Metoděje. Roku 1997 byl prohlášen sv. Gorazd patronem města. Osada ležící na zemské stezce z Prahy do Bavorska, byla povýšena na město králem Václavem II. v roce 1292. V tuto dobu byl majitelem místní tvrze rod Bavorů ze Strakonic. Za panování Půty Švihovského z Rýzmberka a Švihova byl vybudován klášter minoritů a městský vodovod (1503), sloužící až do roku 1932. Noví majitelé - Šternberkové - přispěli ke znovuvzkříšení města i přes rozsáhlé požáry, které ho v letech 1619, 1627 a 1635 postihly. Za jejich stoletého panství byl přestavěn kostel i zámek. Také radnice byla postavena znovu a sloužila až do roku 1926. V letech 1719 - 1834 se majitelé města poměrně rychle střídali. V roce 1834 bylo panství koupeno knížetem Rudolfem Kinským ze Vchynic a Tetova. Jeho rod byl majitelem až do roku 1945.

Horažďovice byly vyhlášeny otavskými perlami. Při velkém suchu v roce 1775 byly perlorodky přeneseny do mlýnského náhonu, kde byly chovány uměle a velmi se jim tu dařilo. Vypovídá o tom i jedna z expozic v zámeckém muzeu. Prohlídkový okruh se každým rokem prodlužuje a ve věži se nachází i výstavní galerie.

V současné době jsou Horažďovice třetím největším městem okresu Klatovy. Leží v nadmořské výšce 427 m a mají cca 5 800 obyvatel.

Pramen: Informační leták města Horažďovice

O Horažďovicích byl natočen pořad České televize v rámci cyklu Toulavá kamera, který je k dispozici na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=9

Hnačov foto Jan Kavale

Hnačov - obec

První písemná zmínka o obci Hnačov je z roku 1411.

Hlavňovice Suchá

Hlavňovice - Suchá - místní část obce

Suchá je místní částí obce Hlavňovice.

Hlavňovice Radostice

Hlavňovice - Radostice - místní část obce

Osada Radostice je místní částí obce Hlavňovice.

Hlavňovice Pích

Hlavňovice - Pích - místní část obce

Osada Pích je místní částí obce Hlavňovice. Nejstarší zmínka o osadě Pích je ze 16. století, i když zřejmě místo bylo osídleno již dříve. Její název byl údajně odvozen z výrazu "píchnutý v horské rozeklanině za lesy". Po třicetileté válce bylo místo opuštěno. Usedlosti č.p. 1, 3, 4 a 5 byly později osídleny osadníky z německého Nuzerova. V č.p. 2 byl v dřívějších dobách výčep piva a rychtářský a konšelský úřad. Ostatní popisná čísla vznikala v průběhu 19. století.

Pramen: Sbor dobrovolných hasičů Pích 1960 - 2010, vydal SDH Pích, srpen 2010

Hlavňovice Milínov

Hlavňovice - Milínov - místní část obce

Milínov je místní částí obce Hlavňovice. Narodil se zde Matyáš Lerch. Matematik Matyáš Lerch.

Matyáš Lerch se narodil 20. února 1860 v Milínově. Nejprve působil jako profesor v zahraničí, potom byl jmenován řádným profesorem české techniky v Brně, roku 1920 pak přešel jako profesor na nově zřízenou Masarykovu univerzitu. Stal se také čestným členem Jednoty českých matematiků a fyziků, v roce 1909 mu byl udělen čestný doktorát filozofie pražské univerzity. V akademickém roce 1908-1909 působil jako děkan strojního inženýrství na brněnské technice. Měl být dokonce jmenován rektorem brněnské techniky, ale kvůli postupující cukrovce musel toto místo odmítnout. Jeho publikační činnost byla nemocí také omezena, přesto ještě v tomto období publikoval 31 odborných článků. Roku 1921 byl jmenován členem České akademie věd.

Pramen: Jana Gregorová - www.hlavnovice.cz

Hlavňovice Libětice

Hlavňovice - Libětice - místní část obce

Libětice jsou vsí s řadou zajímavých stavení u Hlavňovic. Osada zřejmě vznikla roku 1336. Základem osady byl pravděpodobně panský dvůr, který vznikl pro potřeby Hlavňovického velkostatku. V místě č.p. 2, 3, 13 a 14 stával údajně pivovar v č.p. 14 byly pivovarské sklepy. Existenčně byla osada závislá na majiteli dvora a teprve po zrušení nevolnictví v roce 1848 si mohli obyvatelé kupovat vlastní pozemky.

Pramen: Sbor dobrovolných hasičů Pích 1960 - 2010, vydal SDH Pích, srpen 2010

Hlavňovice Horní Staňkov

Hlavňovice - Horní Staňkov - místní část obce

Horní Staňkov je místní částí obce Hlavňovice.

Hlavňovice - obec

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1428, kdy patřila k Velhartickému panství. Historie některých osad kolem Hlavňovic je podstatně starší. První zmínky jsou již z 11. století. V roce 1598 získal zdejší statek pan Kocz z Dobrše jehož potomci žili v Hlavňovicích až do roku 1945. K hlavňovicům náleží osady: Cihelna. Častonice, Čeletice, Horní Staňkov, Javoříčko, Libětice, Milínov, pích, Přestanice, Puchverk, Radostice, Suchá, Zámyšl a Zvíkov. Dominantou obce je kostel sv. Jana Nepomuckého ze 17. století.

Nejvyšší bod území Na vrchu u Keplů leží v nadmořské výšce 975 m.

V osadách Zvíkov nebo Puchverk je možno zhlédnout zajímavé objekty zachovalé lidové architektury. Roubená chalupa ve Zvíkově je prohlášena za kulturní památku.

Pramen: Mikroregion Střední Pošumaví, vydal AgAkcent s.r.o.

Hejná

Hejná - obec

Obec leží v Horaždovické pahorkatině. První písemná zmínka o obci Hejná je z roku 1045, kdy kníže Břetislav I věnoval břevnovskému klášteru 17 vesnic z Prácheňského kraje a mezi nimi i Hejnou. Tomuto klášteru právně ves náležela až do roku 1543, i když od roku 1420 byla na základě rozhodnutí krále Zikmunda v zástavní držbě pánů Švihovských z Rýzmberka. Správním centrem kraje byl královský hrad na nedaleké Práchni, který v roce 1315 daroval král Jan Lucemburský Bavorům ze Strakonic.

Zdejší poddaní měli povinnost odvádět poplatky z píce, vajec, sýrů a drůbeže. Většinu obcí v okolí zbavil této povinnosti roku 1346 jeden z majitelů Práchně a Horažďovic Vilém ze Strakonic. Pouze Hejná a Nezamyslice platily až do do počátku 18. století tzv. opícné, tedy daň z píce. Některé prameny uvádějí pojem "opecné", tedy daň z pece. K tomu pojmu se váže známá pověst o opici pana Půty Švihovského, za jejíž zabití prý museli hejenští odvádět tzv. "opičné", čili opičí daň. Této povinnosti zbavila obec na věčné časy teptve v roce 1714 hraběnka Klára Bernardina Šternberková, pozdější majitelka panství.

Období třicetileté války bylo pro Hejnou stejně nelehké jako pro celou zemi. Krajem táhla císařská i nepřátelská vojska provázená vražděním, vypalováním domů, rekvizicemi, válečnými kontribucemi a hladomory. Do toho ještě přišly neúrody, hlad a morové epidemie. Nekatolíci byli pronásledováni a mnoho jich opustilo svou vlast. Tři čtvrtiny pozemků v Čechách změnily díky konfiskacím majitele a pro nedostatek pracovních sil ještě byla utužována robota na panstvích. V roce 1679 vypukl v Čechách další hladomor, na jehož následky zemřely tisíce lidí. V témže roce bylo také velké sucho a následující rok byla zničena úroda velkým krupobitím. V srpnu 1693 zasáhl celou Evropu ničivý nálet ohromného nožství stěhovavých sarančat, který postihl jižní a západní Čechy.

Začátkem 20. století pracovala v obci řada spolků. V roce 1905 vznikl Spořitelní a záložní spolek pro Hejnou a okolí a v roce 1908 byl založen Sbor dobrovolných hasičů. Od roku 1907 zde byla i obecní knihovna a činnost vyvíjeli i divadelní ochotníci. Působily zde i další spolky, např. Místní odbor Národní jednoty Pošumavské, Národní střelecká jednota, Honební spolek a lesní družstvo. V roce 1902 byla v obci zřízena dvoutřídní obecná škola. Do té doby navštěvovaly děti školu v Nezamyslicích. Zpočátku se vyučovalo v jednotlivých staveních. Teprve v roce 1903 byla postavena vlastní budova školy. Škola v Hejné byla zrušena v roce 1970.

V polovine 13. století byl na svahu vrchu Pučanky postaven románsko - gotický kostel sv. Jakuba a Filipa. Kostel je jednoduchá jednolodní stavba a původně byl zasvěcen jen sv. Jakubovi Většímu. Presbytář je sklenut renesanční hřebínkovou klenbou a dochovaly se i pozdější barokní úpravy. Původně patřil hejenský kostel do farnosti maloborské, od roku 1787 byla Hejná přidělena k farnosti nezamyslické. V obci stojí obdélná kaplička s půlkruhovým závěrem z 18. století zasvěcená sv. Janu Nepomuckému a boží muka pravděpodobně z 18. století.

V okolí Hejné se nachází stará památná rýžoviště zlata, nedaleko teče řeka Otava s bohatou historií voroplavby, perel a lososů, je zde i vápenkářská tradice.

Hejná má od roku 1998 i svůj znak: červeno-zeleně rozdělený štít, vlevo v červeném poli tři šikmo položené stříbrné ostrve nad sebou, každá o třech sucích, vpravo v zelené části zkřížené stříbrné špičáky. Zelená barva znázorňuje lesy v okolí Hejné, špičáky jsou symbolem hejenského vápencového lomu, který byl důležitým prvkem v životě obce. Ostrve připomínají, že Hejná patřila břevnovskému klášteru benediktinů.

Pramen: Mgr. Zdeňka Řezníčková, vysvětlující tabule naučné stezky Velké Hydčice - Hejná - Nezamyslice

Hartmanice Zadní Chalupy

Hartmanice - Zadní Chalupy - část města

Zadní Chalupy jsou samotou mezi Mochovem a Hořejším Těšovem. Spadají pod město Hartmanice.

Hartmanice_Vlastejov

Hartmanice - Vlastějov - místní část města

Vlastějov je místní částí města Hartmanice.Vysoko položený Vlastějov umožňuje za příznivého počasí krásné daleké výhledy. V jihovýchodním směru se objevují postupně Hartmanice s vrchem Hamižnou, i vzdálené Kašperské Hory s dvojvěžím Kašperku, horou Ždánovem a táhlým hřbetem Javorníku. Směrem na východ je možno spatřit Loučovou a tři vrcholy Stráže: Loučovskou 751 m, Stráž 755 m a Volšovskou s 790 m. V severovýchodním výhledu dominuje Svatobor s nadmořskou výškou 845 m, rozhlednou a televizní věží.

Život zdejších obcí je od nepaměti spojen se zemědělskou činností, která začínala současně s příchodem prvních stálých obyvatel. Více se rozvinula při rozmachu sklářství, kdy se jednak zvýšil počet obyvatel, jednak skláři vytěžili velké lesní plochy, které se vypálením a vyklučením posléze proměnily v pole a louky.

Od 19. století se stalo zemědělství nejdůležitějším nosným prvkem obživy všech obyvatel oblasti snad s vyjímkou zaměstnanců několika pil, mlýnů, pivovarů a drobných řemeslnických a obchodních podnikatelů. Zatímco jinde postupně docházelo k spojování a seskupování menších panství do větších celků, zde v hospodářsky poměrně chudém a zaostalém kraji zůstala feudální rozdrobenost až do konce 2. světové války. Místní majitelé drobných panstvíček byli většinou vlastníky jedné vsi, případně několika dalších samot. V drsných podhorských podmínkách zpravidla pěstovali žito, oves a brambory a zabývali se chovem dobytka. Vznikl pro ně i krajový název "ovesní baroni".

Stejně jako v minulosti je i dnes Vlastějov, podobně jako většina okolních obcí a osad, místem soustředěného zemědělského podnikání. Téměř celá cest je v této části Pošumaví lemována loukami a pastvinami s pasoucím se dobytkem. O necelé dva kilometry níže pod Vlastějovem leží ves Jiřičná se zámečkem, zachovanými budovami bývalého pivovaru, pivovarskou studnou rondelového typu a nedalekým hradištěm na Hrnčíři.

V úseku od obou Těšovů přes Vlastějov je možno se držet Farmářské stezky, která zde téměř kopíruje odbočku bývalé Zlaté solné stezky.

Odedávna platilo, že v Čechách je sůl nad zlato. Šumavu v raném středověku protínalo několik obchodních stezek. Nejstarší z nich vedla z Podunají od dnešního bavorského Deggendorfu přes Rinchnach, Gsenget (dnes je zde turistický hraniční přechod), Prášily a Dobrou Vodu do Hartmanic. Tato část Zlaté solné stezky je spojena se jménem mnicha benediktina sv. Vintíře, prvního hlasatele idejí vzájemné úcty, spolupráce a dobrých sousedských vztahů mezi Čechy a Němci. V Hartmanicích se stezka větvila do dvou směrů. Jedna z větví (tzv. výšinná) pokračovala přes Krušce a Stráž do Sušice a odtud dál podél Otavy. Druhá větev pokračovala k Velharticícm a dále směrem do vnitrozemí. povrch stezky byl pečlivě udržován tak, aby pohodlně prošel kůň, soumar, s nákladem několika prostic soli.

Pramen: vysvětlující tabule ve Vlastějově

Hartmanice Vatětice

Hartmanice - Vatětice - místní část města

Vatětice jsou osadou spadající pod město Hartmanice.

Hartmanice Palvínov

Hartmanice - Palvínov - místní část města

Palvínov je místní částí města Hartmanice.

Hartmanice Mochov

Hartmanice - Mochov - místní část města

Mochov je místní častí města Hartmanice. První písemná zmínka o osadě Mochov je již z roku 1336. Koncem 15. století, přesně v roce 1494, se u Mochova rozhořela pravděpodobně první sklářská huť v této části Šumavy. Výrobou lesního skla začala dlouhá sklářská historie na Šumavě.

Důležitým předpokladem rozvoje sklářské výroby ve zdejší oblasti byla přítomnost křemene a dostatek laciného paliva v okolních rozsáhlých lesích. Dřevo sloužilo nejen k vytápění pecí, ale také k získávání důležité suroviny, potaše z popele, přídavku ke snadnějšímu utavení křemičitého písku a ovlivňujícímu kvalitu skla.

Zdejší sklo bylo "tvrdé", tedy výhodné pro řezání. pro zisk jednoho kilogramu potaše se spálilo asi tisíc kilogramů dřeva. Vyčerpání dřeva v blízkém okolí nutilo skláře se stěhovat s hutí hlouběji do lesa. Některé sklárny tak v minulosti připomínaly kočovný tábor. Teprve tam, kde byly nejvydatnější zdroje potřebných surovin, vznikaly větší podniky trvalejšího charakteru.

Ve starých sklářských hutích v této oblasti se často také vyráběly barevné korálky - páteříky, využívané k sestavování růženců. Podle motlitby Otče náš - Pater noster - vznikl název korálků. Hutím, kde převažovala jejich výroba, se říkalo páteříkové.

Archeologický průzkum prokázal na Šumavě výrobu dalších drobných skleněných předmětů, jako knoflíků, medailonků, prstýnků, umělých kamenů, lustrových ověsků, hodinových sklíček, skel do brýlí, zrcadel a tabulového skla. Vyspělejší sklárny se zabývaly výrobou skla foukaného, nápojového a dekorativního.

Při hledání křemenné žíly skláři navazovali na své středověké předchůdce - horníky. Na mnoha místech Šumavy pokračovali v těžbě v pozapomenutých důlních dílech. Vytěžili všechen křemen a vytvořili tak povrchové obrovské jámy, často ve tvaru jakýchsi kotlů. Za křemenem pokračovali i do hloubky bývalých šachet a štol. Vznikly prohlubně podobné propastem, na jejichž dnu vydrží zimní sníh často po celé léto. Jámy dostaly proto jméno "sněžné". Jedna tzv. Jírova se nachází v lese přímo nad Mochovem, jiné jsou u Hořejšího Těšova, Hořejšího Krušce nebo na hoře Křemelné.

Mochovskou zvláštností je skupina starých modřínů chráněná státem.

Pramen: vysvětlující tabule v obci Mochov.

Hartmanice Loučová

Hartmanice - Loučová - místní část města

Loučová je místní částí města Hartmanice. Ves je prvně zmiňována v roce 1389. Na místním zámku se scházeli čeští vlastenci.

Číháň Plánička místní část obce foto Ivo Šašek

Číhaň - Plánička - místní část obce

Plánička je místní částí obce Číhaň. Až po zrušení roboty r.1848 odpojena od Plánického panství a připojena k Číhani.

Hartmanice - Kochánov - místní část města

Kochánov je jedním z kralováckých dvorců, které byly roztroušeny po Šumavě. Nachází se ve výšce 880 metrů nad mořem na úpatí hory Radkov. Podle osady je nazván přírodní park v okolí. Nedaleko Kochánova u samoty Sova jsou jedny z posledních umrlčích prken, která se na Šumavě dochovala do dnešních dnů.

Hartmanice Keply

Hartmanice - Keply - místní část města

Keply jsou jedním z výchozích míst na putování po Šumavě, ať již pěšky nebo na kole. Osada Keply představovala jeden z vjezdů do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda. Dnes je je jedním z důležitých nástupních míst do CHKO a NP Šumava. Samotný název osady má pravděpodobně kořeny ve starém slovanském pojmenování koní. Keply spadaly pod Kochánovskou rychtu. Stával zde dříve barokní statek, ze kterého se zachovaly pouze zbytky zdiva. V 15. a 16. století zde fungovaly dvě skelné hutě Stará Huť a Sova. Vyráběly se v nich páteříky, umělé perly a korále.

Po druhé světové válce byla celá oblast odsunem obyvatel z části vylidněna. K úplnému vylidnění došlo zakrátko, když byl v hraniční oblasti vyhlášen vojenský výcvikový prostor. Pro tento prostor platil nejen běžný vojenský režim, ale vzhledem ke střežené blízké hranici bylo území ještě pod přísnějším dozorem. V důsledku toho na území vojenského výcvikového prostoru ze světa zmizelo několik desítek vesnic, osad a samot. Nestojí již Zhůří, Stodůlky, Velký Bor, Nová Studnice, Gsenget ani Ždánidla, zmizel Frauentál i Skelná.

Zůstaly zachovány jen Prášily, i když ne v původním rozsahu. Počet obyvatel oblasti se z několika tisíc zredukoval na necelých 200.Pro obyvatele Keplů se zde postavil jeden velký vícepodlažní dům. Měl představovat typ nové socialistické vesnice. Dřívější rozsáhlou zemědělskou minulost připomínají zbytky velkého barokního statku.

Vojenský výcvikový prostor byl zrušen v roce 1991 a celá oblast se otevřela možnosti normálního vývoje.

Kromě pohnuté historie zaujme návštěvníka i typický reliéf této části Šumavy, značně odlišný od níže položených oblastí Přírodního parku Kochánov. Keply a okolí spadají geologicky do území Šumavských plání, což je největší náhorní plošina v České republice. Ty představují u nás ojedinělý typ náhorních plošin v nadmořské výšce 900 až 1000 m. Náhorní planiny se vlní v mělkých depresích s častým zastoupením mokřadů, plochá údolí meandrujících řek střídají hluboce zaerodovaná údolí se zpěněnými peřejemi. Takto rozčleněná plochá krajina je plná mrazivých kotlin a údolí, ve kterých se zachycuje studený vzduch stékající po svazích hor. A tak v některých místech mrzne i v letních ránech. Proto tu rostou druhy rostlin typické pro polohy horní hranice lesa a horské louky (např. prha chlumní, hořec panonský). Část luk v okolí Keplů a Staré Hutě jsou v létě využívány jako pastviny pro dobytek.

Pramen: vysvětlující tabule Keply

Hartmanice Javoří

Hartmanice - Javoří - místní část města

Javoří je místní částí města Hartmanice. Do roku 1960 bylo Javoří součástí obce Těšov u Sušice.

Hartmanice Hořejší Těšov

Hartmanice - Hořejší Těšov - místní část města

Osada je místní částí města Hartmanice. Ves leží nad údolím Pstružného potoka.

První písemné zmínky o Hořejším Těšovu jsou z roku 1428. Jeho vznik je spojován s těžbou zlata ve zdejších horách. Tehdy krajina pomalu a jistě začínala měnit svoji tvář. Dříve hřebeny a strže pokryté pralesem jsou víc a víc obnažovány, svahy hor jsou proděravěny množstvím štol, výkopů a načechrány mnoha stovkami hromad vykopané zeminy. Velké štoly vznikají kolem Hamižné u Hartmanic na hřbetu mezi Hořejším Těšovem a Mochovem. V té době však tyto vsi zřejmě ještě nestály. Vždyť první písemná zmínka o Horejším a Dolejším Těšově pochází až ze zmiňovaného roku 1428.

Oblast Hartmanicka však nepochybně vzkvétala a rozvíjela se, a zcela jistě tu žilo a pracovalo mnoho lidí. Snad ani ne stovky, spíše tisíce horníků a jejich rodin tehdy zaplavily zdejší území. Rozkvět zastavila až třicetiletá válka, po které území hospodářsky upadlo.

V berní rule z roku 1654 jsou uvedeni dva rolníci a tři zahradníci, dva pusté grunty, k nim role ladem ležící (celkem 41 str.). Celkem je tu uváděno na 84 str. rolí a k nim 19 kusů dobytka. Půda je písčitá a hubená (chudá). V roce 1869 tu žije 380 obyvatel a v roce 1930 už 306 a v roce 1991 jen šest stálých obyvatel.

Před Hořejším Těšovem se otvírá vyhlídka na Kašperskohorsko a Hartmanicko, na vzdálenějším horizontu je vidět prales Boubín. Při prohlídce vsi upoutají návštěvníky zachovalé objekty lidové architektury.

Nad Hořejším Těšovem se nachází jedna z velkých sněžných jam, pozůstatek středověkého dolování zlata i novověké těžby křemene pro sklárny.

Pramen: leták k Farmářské stezce vydaný společností AgAkcent s.r.o. v roce 2002.

Hartmanice Hořejší Krušec

Hartmanice - Hořejší Krušec - místní část města

Hořejší Krušec je místní částí města Hartmanice. Ve vsi se nachází zámek z roku 1800, který je v soukromém vlastnictví.

Hartmanice Dolejší Těšov

Hartmanice - Dolejší Těšov - místní část města

Osada Dolejší Těšov je místní částí města Hartmanice. Stejně jako osada Hořejší Těšov vděčí tato ves za svůj vznik těžbě zlata. V pozdějším období se ves stala střediskem velkého zemědělského statku, který se nacházel v místě zdejšího zámku.

Charakteristickým rysem osídlení Hartmanicka byla malá šlechtická sídla, často o jedné nebo dvou vsích, s malým zámkem, či tvrzí uprostřed. Takový byl vedle Dolejšího Těšova i Palvínov, Kundratice, Hořejší Krušec, Loučová, Chlum a další. Tím se zdejší vývoj značně odlišoval od vsí na "Královském". Tam žili Kralováci s výsadami, které jim zdejší podanní mohli jen závidět.

Proslulost obci za první republiky přineslo těšovské žito, vyhledávané pro svoji kvalitu nejen jako žito chlebové, ale i jako osivo. Zejména známé bylo Rümkerovo zimní žito. Z horského prostředí si odnášelo výraznou otužilost vůči povětrnostním vlivům, možným chorobám i vysoké výnosy. Další chloubou tehdejšího těšovského statkáře dr. Rudolfa Zieglera i rodiny Ellederovy bylo simentálské stádo skotu, zejména pak kráva "Prinz", která v roce 1928 dosáhla rekordní republikové mléčné užitkovosti a to 11 738 kg a 407,78 kg tuku. Produkce mléka, másla, sýrů a chov jatečných zvířat charakterizovaly přednosti zdejšího zemědělství. Na konci 18. století tvořila Šumava se svým podhůřím největší oblast zajišťující produkci masa v republice.

Zajímavý byl i osud zdejší menšinové školy. Až do roku 1920. kdy byla v Dolejším Těšově otevřena jedna třída české zemské národní školy, chodila většina českých dětí do zdejší německé obecné školy. Samostatné budovy státní české menšinové školy se obec dočkala až v roce 1923. Za zmínku stojí, že těšovská škola byla první českou školou postavenou po vzniku samostatného Československa na území Sudet. Byla postavena podle projektu, který byl tehdejším ministerstvem veřejných prací uznán jako vzorový pro stavbu menšinových škol. Škola byla uzavřena v září 1938 a znovu otevřena ve školním roce 1945/46. Počet žáků v těšovské škole však neustále klesal, až byla v roce 1978 zrušena. V souvislosti s tímto rozhodnutím byla značným nákladem upravena silnice a most, aby do Těšova mohl pro žáky zajíždět autobus a odvážet je do školy v Hartmanicích. V současné době je budova školy v soukromém vlastnictví a funguje jako penzion.

Pramen: Informační tabule v Dolejším Těšově

Hartmanice Dolejší Krušec

Hartmanice - Dolejší Krušec - místní část města

Dolejší Krušec je místní částí města Hartmanice. Poprvé je zmiňována a písemně potvrzena v 1. polovině 14. století.Historie zámku však začíná až v polovině 16. stol., kdy se majiteli panství Dolejší Krušec stali Cílové ze Svojšic. Právě Beneš Cíl ze Svojšic je pokládán za zakladatele statku s tvrzí neboť již roku 1556 se připomíná s přídomkem na Dolejším Krušci. Ač se následník rodu Cílů, Heřman Cíl neúčastnil povstání, byl mu majetek v letech 1618 až 1620 odebrán a prodán Johance Malovcové, rozené z Bukovan.

V 1. polovině 18. stol. vlastnil statek Gottfried Daniel Wunschwitz, který zemřel roku 1741 a Wunschwitzové drželi statek ještě do roku 1748, kdy jej museli pro finanční potíže prodat. Ve druhé polovině 18. století je krátce statek také v rukou rodu Villani. Majitelé panství se později střídali a až roku 1938 koupili statek Anna Broschová a František Xaver Brosch, kteří na statku hospodařili až do prosince 1949, kdy byli na základě dekretu zbaveni majetku a statek převzal Státní statek Hartmanice. Dnes je zámek v majetku soukromé osoby.

Pramen: Úlovec J., Ohrožené hrady, zámky a tvrze Čech, Libri, 2003, 1. díl, A - M

Hartmanice Dobrá Voda

Hartmanice - Dobrá Voda - místní část města

Dobrá Voda je osada města Hartmanice, od kterého je vzdálena asi 2 km jižním směrem. První zmínky o osadě Dobrá Voda pocházejí z roku 1602.

Dobrá Voda u Hartmanic i nedaleká Vintířova skála jsou starými poutními místy. Hlavním bodem úcty byla v Dobré Vodě asi jeden metr vysoká socha sv. Vintíře, původně prý umístěná na stromě nedaleko světcovy poustevny. Později tato dřevěná plastika z konce 15. století našla své místo na oltáři dobrovodského kostela.

Vzhledem k rostoucímu přílivu poutníků, se v roce 1706 rozhodl baron František Karel Villani, pán na Kundraticích a Dobré Vodě, pro výstavbu kamenného kostela na místě starší kaple vystavěné urozeným pánem Jiřím Čejkou z Olbramovic. Kostel brzy získal faru a v roce 1754 se mu zvětšuje prostor přístavbou lodi a konečně v roce 1777 vzniká na východní straně věž z cibulovitou bání.

V osadě stával od roku 1754 kostelík a u pramene „zázračné vody“ byly prosté lázničky. Od konce 18. století Dobrá Voda patřila k prášilskému dvoru.

Zmiňovaná voda ze studánky u kostela proslavila Dobrou Vodu již ve 14. století. Údajně na přímluvu samotného Vintíře u Boha získala moc uzdravovat lidi i zvířata, což dalo podnět ke zřízení lázní.

Po dlouhá desetiletí zde společně žily tři etnické skupiny: česká, německá a židovská. Tato oblast byla do roku 1989 téměř čtyři desetiletí součástí a zároveň správním střediskem rozsáhlého vojenského výcvikového prostoru Dnes je Dobrá Voda opět významným poutním místem, kam ročně zavítají desetitisíce návštěvníků.

Ve vesnici je dnes Muzeum dr. Šimona Adlera, majitele zdejší sklárny, jenž v roce 1944 zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi.

Hartmanice Chlum

Hartmanice - Chlum - místní část města

Chlum je místní částí města Hartmanice.

Hartmanice - město

Městečko Hartmanice ležící ve Svatoborské vrchovině je prvně připomínáno počátkem 14. století, kdy se zde těžilo zlato. Město Hartmanice vzniklo v místě, kde stávala na Březnické cestě spojující Čechy s Bavorskem, celnice. Celnice je doložena již z roku 1331. Kromě toho se obyvatelé živili dolováním zlata v okolí města, především v okolí hory Hamižné, kde je dneska zřízena naučná stezka.

V 16. století již byly Hartmanice královským horním městem, jež bylo zničeno v době třicetileté války a zůstalo pusté až do poloviny 17. století.

Církevní dominantou Hartmanic je kostel svaté Kateřiny, který byl do dnešní podoby upraven v 18. století.

Socha sv.Jana Nepomuckého byla vztyčena v roce 1731.

Židovské osídlení Hartmanic a okolí připomíná bývalá synagoga postavená v roce 1883. Na blízké Dobré Vodě bylo v roce 1997 zřízeno Muzeum Dr. Šimona Adlera, které připomíná život židovských komunit v celých západních Čechách.

O Hartmanicích a okolí byl Českou televizí natočen pořad v rámci cyklu Toulavá kamera, který je k dispozici na adrese: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=12

Frymburk

Frymburk - obec

První písemná zmínka o obci Frymburk pochází z roku 1318. V blízkosti se nachází zbytky tvrze. Byla založena v 16. století Janem Vojslavem z Branišova, jeho potomkům zkonfiskována a prodána Alžbětě Kolovratové z Lobkovic. Od té doby součást žichovického panství, ztratila funkci panského sídla a stala se součástí hospodářského dvora.

Dražovice Pod hrází

Dražovice - Pod Hrází

Osada Pod Hrází je místní částí obce Dražovice.

Domoraz foto Ivo Šašek

Domoraz - obec

První písemná zmínka o obci Domoraz je z roku 1045. Pamětihodností v obci jsou kromě kapličky svaté Anny, také boží muka.

Dolany Řakom

Dolany - Řakom - místní část obce

Ves pod kopcem Doubrava. Na buližníkové skále na východním svahu Doubravy se nacházelo pravěké hradiště. Z Řakomi je pěkný výhled do údolí Doubravy. K hradišti se váže následující pověst. U hradiště Lísek si stavěli gigantickou stavbu obři. Dodnes jsou z ní vidět základy. Když obři zemřeli, rozhodli se lidé je pohřbít v lese. Hrob ale vykopali příliš mělký, takže kosti obrů se nacházely dlouho po okolí.

Dolany Výrov

Dolany - Výrov - místní část obce

Osada Výrov ležící jihovýchodně od Klatov je místní částí obce Dolany. Ves Výrov byla zmíněna na přelomu 14. a 15. století dvakrát za sebou v dobových dokumentech. První byl v roce 1391 vzpomenut jistý Jindřich z Výrova (Henrici de Wyrow). Kolem roku 1550 je ves zapsána jako Wayrow a pak se dalších 400 let píše jako Weyrow.
Názvu Výrov bylo použito poprvé v roce 1848.
Původně Výrov spadal pod Malechov po jeho připojení k Dolanům, stal se jejich místní částí.

Dolany Sekrýt

Dolany - Sekrýt - místní část obec

Sekrýt je osada, která je místní částí obce Dolany.

Dolany Malechov

Dolany - Malechov - místní část obce

Ves Malechov je místní částí obce Dolany. První dochovaná zmínka o Malechovu (Malechovu dvoru) pochází cca z r. 1350. Již v polovině 14. století je zaznamenána ves Malechov nalézající se mezi Dolanami a Švihovem, ovšem tehdy zapsána jako Malechow.

Na místě dnešní vsi bývával kdysi dávno asi poplužní dvůr (pozn. autora - panský dvůr s pozemky k němu náležejícími, k poplužnímu dvoru náležely tzv. kmetcí dvory, tj. selské dvory s rustikálními pozemky) patřící jistému Malechovi, přičemž Malecha bylo už tehdy příjmením. Jeho nositel byl pravděpodobně nižšího vzrůstu, neboť název Malech, Malecha se vztahuje k obecnému přídavnému jménu malý.

V Ottově encyklopedii se o Malechovu píše jako o vsi v Čechách při Bradlavce (též Bradlenka, obecněji Úhlava, něm. Angel = česká řeka, vznikající na jižním úpatí hory Můstku, severně od Pancíře, přijavši na levý břeh výtok Černého jezera, Potok jezerní, teče směrem skoro severním překrásným údolím ke Klatovům, odtud kolem Švihova a Přeštice a vlévá se 6 km jižně od Plzně u vsi Doudlebce do Radbuzy, pozn. autora – citace z Ottovy encyklopedie). Hejtmanstvím a okresem patřil pod Klatovy, farou pod Dolany, poštou pod Švihov.

V r. 1380 je evidován jako příslušenství hradu Švihova. Zdeněk Kavka z Říčna prodal Malechov r. 1569 Mikuláši Měsíčkovi z Výškova. Měsíčkové z Výškova zde seděli až do r. 1670, následně byl přikoupen ke Švihovu, v r. 1706 jej získali chudeničtí Černínové. V letech 1869 – 1950 je veden jako samostatná obec v okrese Klatovy, od r. 1961 je části obce Dolany v okrese Klatovy.

Pramen: Obec Dolany

Dolany Komošín

Dolany - Komošín - místní část obce

Komošín je místní částí obce Dolany. V místě stál dnes již zaniklý hrad. Na jeho základech byla vystavěna obytná stavení, v nichž jsou zachovalé gotické sklepy. Na místě objeveny v jednom ze dvorů zbytek věže.

Dolany Andělice foto Ivo Šašek

Dolany - Andělice - místní část obce

Ves Andělice je místní částí obce Dolany.

Dolany

Dolany - obec

Obec Dolany se poprvé připomíná v roce 1232 v Ottově naučném slovníku. Obec Dolany leží v údolí řeky Úhlavy 6 km severně od města Klatovy. Poprvé je ves připomínána v roce 1232, kdy patřila Drslavovi z rodu Drslaviců. Od roku 1238 je ves uváděna jako sídlo jedné větve pánů z Rýzmberka. V letech 1237 - 1245 se "z Dolan" psal Drslav se synem Sezemou. Byli příbuzní Švihovských z Rýzmberka.

V Ottově naučném slovníku se dočteme, že z Dolan u Klatov pocházela panská větev Drslaviců, jejíž členové rodem i sídlem byli nejbližší příbuzní pánů Švihovských a měli též společný erb: „štít nazdél rozdělený a v pravé, nebo levé polovici, jeho červené tři bílé pruhy příčné, na helmě byla dvě rozložená křídla červená, s týmiž třemi pruhy, jakými na štítě přepažená.“

Tento rod se ve vsi udržel až do 15. století a vybudoval zde i své sídlo - vodní tvrz, která původně sloužila pouze hospodářským účelům. Teprve o několik let později byla přistavěna obytná část. Objekt byl obehnán vodním příkopem. Tvrz poté často měnila majitele a prošla řadou úprav.

V 18. století vlastnila dolanský statek jezuitská kolej v Klatovech. Jezuité tvrz rozšířili a upravili pro své potřeby.

Po zrušení jezuitské koleje spadly Dolany pod královskou komoru, od níž roku 1805 Dolany koupil hrabě Czernin z Chudenic.

V posledním století byla tvrz rozprodána soukromým majitelům k bydlení, ale nyní chátrá. Z původní stavby se dochovala věžovitá stavba starého paláce, vyčnívající ze středu obytných stavení. Vodní příkop byl zasypán a změněn v zahradu.

Dominantou obce je kostel sv. Petra a Pavla z roku 1384. Roku 1796 byla provedena jeho celková rekonstrukce, kdy z původní gotické stavby byla ponechána pouze věž a zbytek kostela přestavěn do barokního slohu.

Prostor návsi doplňuje socha sv. Jana Nepomuckého a pomník padlých z roku 1920.

V obci se dochovalo několik staveb lidové architektury, z nichž nejvýznamnější je usedlost čp. 16.

Vysoko nad řekou Úhlavouna ostrohu stával hrad Komošín ze 14. století. Střežil zdejší zemskou stezku z Bavorska ke hradu Švihov a dále na Plzeňsko.V 15. století přestal být obýván a od té doby pustl.

Doalny se mohou pochlubit bohatou ochotnickou a loutkářskou tradicí. V současné době připravují 2 hry ročně.

Pramen: Běleč mikroregion, vydalo Běleč z.s.p.o., 2013

Dlažov Soustov

Dlažov - Soustov - místní část obce

Soustov je místní částí obce Dlažov.

Dlažov Nová Víska foto Ivo Šašek

Dlažov - Nová Víska - místní část obce

Nová Víska je místní částí obce Dlažov.

Dlažov Buková

Dlažov - Buková - místní část obce

Buková je místní částí obce Dlažov.

Dlažov foto Ivo Šašek

Dlažov - obec

Dlažov patří bezesporu mezi nejzajímavější osady na Kdyňsku právě svými dějinami a bohatou minulostí.

Ves ležící na východním svahu návrší svatomarkétského zdobeného na vrchu kapličkou již z daleka viditelnou,bývala osadou značně rozlehlou. Svoji polohou nad údolím úhlavským, poblíž zemské brány a zemské cesty klatovsko- domažlické byla téměř na ráně. První zmínka o obci je z roku 1379 a to jako majetek několika držitelů. (z kroniky obce)
V berních listinách Plzeňského kraje nalezneme v Dlažově tři zemany – Sezimu, Heřmana a Vojtěcha. Rod ani příjmení nebylo uvedeno. Sezimův díl byl největší – měl 2 celé lány a dvůr. Heřmanův a Vojtěchův díl měl každý ¾ lánu. Ostatní usedlíci byli jejich poddaní. Panovala tu soustava lánová již ovládlo německé právo manské. V Dlažově se na dvorech dříve českých usazují Němci. Až po roce 1410 se Dlažov stal majetkem pána na Klenové Přibíka z Klenového a Němci museli za jeho vlády z Dlažova utéci.
Roku 1426 stihla Dlažov strašlivá pohroma od německého vojska. Dlažov byl Němci vypálen a to proto, že byl v rukou husity Přibíka z Klenového. Po válkách husitských stal se majitelem dvora v Dlažově Čech jménem Jan Štěpánovic. Roku 1561 byla část Dlažova prodána Oldřichu Janovskému z Janovic, který byl synem Smilova, který měl Soustov. Druhou část Dlažova držel Oldřichův bratr Vladislav Janovský z Janovic. Kromě toho jsou v Dlažově dva dvory, které vznikly po husitských válkách. Na jednom hospodařil Jan Jílek a na druhém Petr Hronek.

Zdroj: http://www.dlazov.cz/

O Dlažovu a Pocinovicích byl natočen Českou televizí pořad v cyklu Toulavá kamera, který najdete na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=5

Čímice

Čimice - obec

První písemná zmínka o obci Čimice je z roku 1543. Obec na Nezdickém potoce. Na návsi lze nalézt kapli sv. Cyrila a Metoděje, vystavěnou ve stylu selského baroka, ze stejného stavebního slohu je i řada usedlostí v centru obce. Na nedalekém návrší Lomec se nachází sporé pozůstatky středověké tvrze. Poblíž obce se nachází i oblíbené Čimické (Žichovické jezírko). Z návrší ve směru na Chmelnou romantické výhledy do okolí.

Číhaň Nový Dvůr foto Ivo Šašek

Číhaň - Nový Dvůr - místní část obce

Nový Dvůr je místní částí obce Číhaň. První zmínky jsou z roku 1720 ze Zdebořické matriky. V té době patřil obcí do Zdebořic a ne do Číhaně. Po zrušení roboty v roce 1848 byl Nový Dvůr připojen k Číhani.

Číhaň foto Jan Kavale

Číhaň - obec

Obec má tři části Číhaň, Nový Dvůr a Pláničku. Na území obce pramení říčka Bradlava, která se později stává Úslavou. Osidlování probíhalo od 16. století.
Na návsi obce stojí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1720, zvonička a památný strom - lípa malolistá stará cca 200 let. Historickými objekty jsou i dvě kapličky - na kopci Bukovák a v osadě Plánička. V roce 1552 je již obec Číhaň zapsána v zemských deskách. Původní název Číhaná byl odvozen od slova "číhání" - místa, kde se číhalo na lovnou zvěř.

Červené Poříčí

Červené Poříčí - obec

Obec se nachází asi 15 kilometrů severně od města Klatovy. První zmínka o obci je z roku 1318. Od 18. století je používán název Červené nebo též Korunní Poříčí.

První zmínky o Červeném Poříčí v historických pramenech se objevují na počátku 14. století, kdy v listinách vystupují Jaroslav z Poříčí a jeho bratr Drslav. Majitelé poplužního dvora poříčského a vsi v období vrcholného středověku nejsou příliš známí. Vystupuje zde Radislav z Kocova, který ves vlastnil kolem roku 1411.

Po něm se pak objevuje pan Jan z Rýzmberka a Rábí v roce 1473. V tu dobu se Poříčí připojuje ke švihovskému panství, kde zůstává až do Jindřicha z Rýzmberka, který prodává poplužní dvůr a ves Jindřichovi Mladotovi z Jimanic. V roce 1569 mění opět ves, dvůr a tvrz majitele. Společně s mlýnem v Jiníně prodává Jindřich Mladota ves Poříčí Mikuláši Šicovi z Drahenic. Tento majitel zahájil stavbu zámku, ale v roce 1571 zemřel.

Poté se poříčského panství ujal Adam Šic z Drahenic. Jako hospodář se ukázal úspěšný a k poříčskému panství postupně připojil obojí Třebýcinu, Kokšín, Vosí, Jinín a Kbel. Po jeho smrti v roce 1591 pokračuje v dobrém vedení hospodářství jeho bratr Albrecht.

Díky jejich úspěšnému hospodaření se tradovalo krajem pořekadlo:

[/b][i]Borovský jemnost pán Koc má peněz moc.
Poříčský jemnost pán Šic, ten jich má ještě víc.

[b]Zdroj: http://www.cerveneporici.cz/ - Z knihy o Červeném Poříčí

Černíkov Slavíkovice

Černíkov - Slavíkovice - místní část obce

Slavíkovice jsou prvně připomínány v roce 1364, kdy náležely k hradu Pušperku.

V následujících stoletích patřila ves nebo její části okolní šlechtě, nejčastěji k Úsilovu.

Na konci 16. století se zde objevuje rod Vidršpergárů a zůstává zde až do roku 1720.

V roce 1624 se Slavíkovice stávají samostatným statkem, při něm se v roce 1716 uvádí i panské sídlo.

V roce 1758 obec koupil a připojil ke svému bystřickému panství Karel Josef Palm.

V roce 1839 panství koupil Karel Antonín Hohenzollern.

V roce 1789 byla ve vsi zřízena základní škola a v letech 1924 - 1964 fungovala v obci lidová škola zemědělská.

Od roku 1850 je ve Slavíkovicích sídlo fary.

V letech 1869 - 1890 byl používán jako úřední název obce Slavíkov.

V roce 1827 byl na místě původní kaple na návsi postaven kostel sv. Josefa, dělníka.

V lesíku nad křižovatkou severovýchodně od vsi je kaple sv. Vojtěcha.

Nejhodnotnějším objektem ve vsi z historického hlediska je špýchar z 18. století v objektu čp. 55. Po obvodu návsi je několik domů původní lidové architektury.

Na návsi stojí pomník padlým v první světové válce.

[b]Osobnosti a rodáci

Josef Kozina (1830 - 1849) velkostatkář, vlastenec, šiřitel obrozeneckých myšlenek

Páter Josef Rybička (1864 - 1948) kněz, pedagog a propagátor turistiky.

František Wildmann (ve Slavíkovicích působil v letech 1873 - 1886) farář, spisovatel, zajímal se o historii regionu, napsal publikace "Dějiny tvrzí v osadě Slavíkovické" a "Pomněnky", kde zachytil místní zvyky a pověry.

Anežka Formánková, pilotka, jako první žena v ČSR složila pilotní zkoušky II. třídy pro velká letadla, získala oprávnění k řízení velkých letadel s více než 10 cestujícími na palubě.

Jan Vlček (*1940) výtvarník, grafik, ilustrátor.
Pramen: Informační tabule obce Černíkov

Černíkov - Rudoltice - místní část obce

Asi jeden kilometr jižně od Černíkova leží ves Rudoltice, rozložená kolem protáhlé návsi s rybníčkem. Na návsi stojí pamětní kříž z roku 1873 a pozdního založení je také rozsocha se zvonkem. Sejpy zachované pod vsí na potoce připomínají, že se tu rýžovalo zlato.

Podle něj vlastnili ves čtyři vladykové. V 15. století patřila část vsi k panství Pušperk, druhá část byla součástí statku Bezděkov. V Berní rule, soupisu majetku z roku 1654, hospodařilo v Rudolticích 10 sedláků a jeden zahradník. V té době vlastnil ves Jan Chlumčanský, majitel statku Poleň. Počet hospodařících se nezměnil ani při pořizování soupisu majetku pro Tereziánský katastr, kdy už celá ves náležela k panství Chudenice.

Z první poloviny 19. stolet , kdy se užíval oficiální název Hrdoltice, jsou k dispozici konkrétní údaje o Rudolticích: ve 23 domech žilo 175 obyvatel. Živili se zemědělstvím. Ve vsi byl jeden hostinec.

Rudoltické děti navštěvovaly školu v Černíkově. V roce 1948 byla sice v Rudolticích zřízena měšťanská škola, protože zde nebyla vhodná budova, byla umístěna v Černíkově.

Všichni obyvatelé Rudoltic byli české národnosti, římskokatolického vyznání a patřili do poleňské farnosti.

V roce 1850 po zrušení patrimoniální správy se staly Rudoltice samosprávnou obcí v politickém okrese Domažlice, v letech 1855-1869 v té době existujícím okrese Kdyně. Tehdy byl také zaznamenán nejvyšší počet obyvatel v obci, 190.

Po osvobození v roce 1945 bylo dění v Rudolticích dáno celostátními trendy. Vznikl národní výbor a Rudoltice jako převážně zemědělská obec zažívala také kolektivizaci. Jednotné zemědělské družstvo tu vzniklo přetvořením ze zemědělského strojního družstva 22. 8. 1952. Brzy však v družstvu propukla krize a následoval jeho rozpad. Znovu začali zemědělci společně hospodařit 29. srpna 1957. Od počátku roku 1961 se stalo rudoltické družstvo součástí ekonomického celku JZD Podhoří v Černíkově. V roce 1976 byly sloučeny s Černíkovem, částí obce Černíkov zůstaly i v 90. letech. Po zrušení okresních úřadů spolu s Černíkovem a dalšími jeho částmi připadly Rudoltice k rozšířené obci a obci s pověřeným úřadem Klatovy. Aktuální stav obyvatel je v Rudolticích 39.
Pramen: http://www.cernikov.cz/

Černíkov - Nevděk - místní část obce

Nevděk je osadou obce Černíkov.Poprvé je ves Nevděk zmiňována v písemných pramenech při panství Týnec v roce 1584 jako "ves nová Newdiek".
V 17. století je zmiňována jako ves pustá.
Na počátku 18. století byla obnovena jako část bystřického panství.
Při vstupu do vsi je křížek datovaný z roku 1582.
Pramen: informační tabule obce Černíkov

Černíkov

Černíkov - obec

První písemná zmínka o Černíkovu pochází z roku 1379. V Berním rejstříku Plzeňského kraje je uvedeno v latině crnikonis, pincernae imperatricis. Hovoří se tu o Černíkovi, číšníkovi české královny Johany Bavorské, manželky Václava IV., po kterém ves, jejíž část vlastnil, byla údajně pojmenována. V dokumentech z následujících let se uvádějí další podoby názvu vsi: Czrnyekow, Czarnykow, Czernykow. Ze 16. století je doložen lidový název Černejkov.
V nejstarších dobách tu zřejmě vznikla tvrz, lokalizovaná dnes na mírně vyvýšené místo u rybníka, kde stával údajně také panský pivovar. Ze spoře dochovaných pramenů zachycujících nejstarší historii se dovídáme, že v roce 1379 držel druhou část vsi Dluhomil. Na počátku 15. století, v roce 1410, patřila část vsi k Novému Herštejnu a také Čeněk, zeman sedící na zdejší tvrzi, podléhal pánům Herštejnským. Dalším z pramenů známým držitelem Černíkova byl Jetřich z Čiremperka. Jeho přídomek bude s největší pravděpodobností určitou formou našeho Černíkova. Už ve druhé polovině 15. století jsme svědky další změny, Černíkov a sousední Úsilov získali bratři Výrkové z Rýzmberka. V této neklidné době byly vedeny četné pohraniční boje s bavorskými šlechtici a tehdy značně utrpěl také Černíkov. Po těchto událostech se stala ves součástí zboží Švihovského. Další transakce je doložena z roku 1519, kdy “na den sv. Františka prodal Jindřich z Ryžemberka a ze Švihova v Černejkově tvrz, dvůr poplužní s poplužím a ves celou, Babice ves pustou.....Mikuláši Nebílovskému z Drahobuze za 725 kop míšeňských. Celý vyjmenovaný majetek pak přešel k Poleňskému panství, v té době tvrz zchátrala a v roce 1592 už jako pustá byla připojena k Ježovu a s ním v 18. století získali Černíkov Černínové z Chudenic.
Původně patřili Černíkovští farností do Úboče, tam také odváděli desátek. Ten pak platili úbočskému faráři i později, v 18. století, kdy byli přifařeni do Poleně.
Pramen: http://www.cernikov.cz/

Břežany

Břežany - obec

První písemná zmínka o obci Břežany je z roku 1319. Břežany jsou obcí, která se rozkládá pod vrchem Slavník (627 m) na jehož úpatí byly učiněny archeologické nálezy z doby bronzové. Předpokládá se, že toto území patřilo Slavníkovcům až do doby jejich vyvraždění Přemyslovci.
Břežany jsou známy svou charakteristickou lidovou architekturou a byly jako jedna z prvních vesnic na Klatovsku prohlášeny venkovskou památkovou rezervací. Pozornost návštěvníka zaujmou zejména areály selských statků čp. 1, 2, 3 a čp. 50 se zděnou architekturou lidového baroka tak zvaného blatského typu.

Na návsi je kaplička sv. Jana Nepomuckého s rozměrnou sochou světce. V lesíku nad obcí je úpravná barokní kaple sv. Anny postavená v roce 1760 pod patronací horažďovického panství. V kapli je strop se štukovým zrcadlem, oltář z první poloviny 18. století s obrazem sv. Anny od J. Konrada z roku 1760. Oltář byl obnoven v roce 1791 a 1893.
Při silnici do Malého Boru jsou chráněná boží muka.
Jižně od vesnice se rozkládá Velký břežanský rybník o výměře 26 ha.
Pramen: Střípky Horažďovicka, 2001, pro sdružení obcí Slavník vydal AgAkcent, s.r.o.

Bukovník foto Ivo Šašek

Bukovník - obec

Historie obce sahá až do 13. století. První zmínka o obci je z roku 1251, kdy žil na místním panském sídle Dobeš z Bukovníka. V 19. století byla obec známa loutkáři.
Zakladatel světového cirkusu Kludský pocházel z Bukovníka, z chalupy u Počtů. Dostal od císaře Františka Josefa I. zvěřinec jako dar proto, že vychoval pro c. k. armádu 12 synů – vojáků. Kludský později věnoval bukovnické škole vycpané lvíče. Rodinní příslušníci se ke svému rodišti hlásili a občas v Bukovníku později hostovali s pojízdným biografem.
Pramen: Novák Ladislav, Obec Bukovník, 2011

Budětice Vlkonice

Budětice - Vlkonice - místní část obce

Vlkonice jsou místní částí obce Budětice

Budětice Lipová Lhota foto Ivo Šašek

Budětice - Lipová Lhota - místní část obce

Lipová Lhota je místní částí obce Budětice. Ve vsi se nachází bývalý zámek, který je dnes v soukromém vlastnictví.

Budětice

Budětice - obec

Ves Budětice byla původně královským majetkem. Získal jí Držislav od krále Václava I. (1230 - 1253). Dalšímu majiteli Dluhomilovi potvrdil její držení král Přemysl II. roku 1254. Po Dluhomilově smrti si dědictví rozdělili jeho synové Svojše a Bohuslav. Svojše dostal Vzdouň a přibyl mu ještě Kolinec, Bohuslav obdržel Budětice a Bor. První písemná zmínka o obci je z roku 1290, kdy se uvádí jako majitel Bohuslav z Budětic. Předpokládá se, že v té době již stál hrad na kopci Čbán. Předpokládá se, že dřívější sídlo pánů z Budětic stálo při empirovém románském kostele ve vsi. Pozdně románský kostel se zachovanou věží a portálem z poloviny 13. století, barokně upravený roku 1676 stojí v obci dodnes. Pramen: vysvětlující tabule v Buděticích.

Brnířov

Brnířov - obec

Obec vznikla postupně při potoce, který pramení pod Dobrou horou (640 m) . První dochovaná zmínka o obci je z roku 1508 v souvislosti s prodejem hradu Rýzmberk. V soupisu majetku, který tímto prodejem přecházel na pana Břetislava Švihovského z Rabí a Rýzemberku je zkomolen název obce na Břevňov. Vzhledem k existenci hradu, kde byla posádka i 30 vojáků, se nechá předpokládat, že historie obce je starší.
Pramen: Marta Zemanová, Brnířov 500 let obce, 2008

Název Brnířov
Název Brnířov pravděpodobně také souvisí s hradem. Předpokládá se výrobce rytířských brnění, středověký brnieř, měl na potoce hamr a kolem další pozemky. Takže to bylo brnířovo a odtud vznikl název obce.
Pramen: Marta Zemanová, Brnířov 500 let obce, 2008

Bolešiny Slavošovice

Bolešiny - Slavošovice - místní část obce

Slavošovice jsou místní částí obce Bolešiny. Ves 3 km východně od Klatov. O názvu obce se tvrdí, že vznikl odvozením od vsi lidí Slavošových. Mají zde víceúčelové zařízení, ve kterém se nachází požární zbrojnice, společenská místnost a prostora, která sloužila do konce roku 2004 jako obchod. V roce 2007 vznikla z bývalého obchodu klubovna, kde se scházejí maminky s dětmi. O rok později zde bylo vybudováno dětské hřiště. V roce 2008 bylo uzavřeno partnerství mezi Slavošovicemi u Klatov a stejnojmennou obcí u Libína v jižních Čechách. Existují jen tyto dvě obce s tímto názvem.
Pramen: www.bolesiny.cz

Bolešiny Pečetín foto Jan Kavale

Bolešiny - Pečetín - místní část obce

Pečetín je místní částí obce Bolešiny. Obec se nachází 8 kilometrů na severovýchod od Klatovy. První písemná zmínka o Pečetíně je z roku 1524. Název Pečetín je odvozen od dnes už neexistujícího jména Pečata a signalizuje, že tu kdysi dávno býval majetek, pravděpodobně dvůr, nositele tohoto jména.
Sbor dobrovolných hasičů zde vznikl v roce 1927. V současnosti má 17 členů.

Bolešiny Domažličky foto Ivo Šašek

Bolešiny - Domažličky - místní část obce

Domažličky jsou místní částí obce Bolešiny. Ves, která leží 7 km od Klatov, vznikla někdy na počátku 14. století. Nedávno zde byla opravena kaplička a místní hasičská zbrojnice. Působí zde také myslivecké sdružení (42 členů).

Pozoruhodností v této obci je Mlýn Podhora. V roce 1922 ho zakoupila rodina Krůsova a v provozu byl až do roku 1961. Posledním mlynářem byl Josef Krůs (1914 - 1995). Mlýn byl opakovaně rekonstruován. V roce 2006 v mlýně vzniklo malé rekreační zařízení a v následujícím roce bylo ve mlýně zřízeno muzeum malé vodní elektrárny, kterému dominuje Francisova turbína.
Pramen: www.bolesiny.cz

Bolešiny foto Ivo Šašek

Bolešiny - obec

První písemné zmínky o Bolešinech jsou z roku 1524, kdy Bolešiny Chrást (zašlá ves) a Pečetín patřili pod panství Zelenohorských. Další písemnou zmínku je možné datovat do roku 1566, kdy Bolešiny patřily rodu Kaffunků z Poborovic. Cenná písemná zpráva je z roku 1584, kdy ves vlastnili pánové ze Štenberka, kteří ji získali dělením panství Zelenohorského a Plánického. Štenberkové prodali ves v roce 1612 panu Přibíkovi, Kocovi z Dobrše a osada se stala součástí obytského panství. V roce 1789 se majitelem Bolešin stal hrabě Thun. Od roku 1827 byla obec majetkem Maltézských rytířů. Samotná obec Bolešiny je poměrně mladá. Přesto však ve světě historiků a znalců nejstaršího osídlení naší vlasti jsou známy nálezy z jejího okolí. U silnice u osady Čínovec stojí nepřehlédnutelná památka - kaplička Na Stráni zasvěcená Panně Marii. Okolím Bolešin prochází dvě naučné stezky "Toulky okolím Bolešin I. a II. ( každá v délce 2,5 km), které mapují pozoruhodnosti zdejšího kraje. V Mlýně Podhora poblíž Domažliček můžete navštívit muzeum malé vodní elektrárny.
Pramen: http://www.bolesiny.cz/

Biřkov Zderaz

Biřkov - Zderaz - místní část obce

Osada Zderaz, lidově nazývaná Chvojí, byla založena v roce 1789. Se starobylým pojmenováním vesničky Zderaz se setkáváme v roce 1789, kdy je zapsána jako Zdaras, a stejně je tomu i v roce 1839. Zderaz se vedle Zdaraz objevuje až v roce 1848, ale v letech 1854-1921 je to opět Zdaraz. V roce 1921, kdy došlo v nové republice k revizi místních jmen, je stanoveno pojmenování Zderaz.

Biřkov

Biřkov - obec

Obec Biřkov má 132 obyvatel a 56 domů. Je položena asi 416 m nad mořem. V Biřkově stávala pevná tvrz Drslaviců, která již ve 13. století byla sídlem Břetislava z Biřkova. Nejstarší zmínka o rodu Biřkovských z Biřkova, podána nám listina, kterou královna Kunhuta roku 1245 ku prodeji Přeštic své svolení dává.

Další zpráva o vsi Biřkově pochází z roku 1339, kdy se připomíná Ota z Biřkova, který se psal také z Vřeskovic, podle blízké vsi, která mu rovněž patřila. V polovině 14. století koupil ves s tvrzí Bohuchval z Hrádku, který v roce 1379 prodal Biřkov neznámému vladykovi Alšovi. Na počátku 15. století je držel Petr z Chrástu, řečený Prase, kterému patřily i některé vsi v okolí Plzně. Po smrti jeho manželky Markéty, jíž Petr statek zapsal, jej jako odúmrť získal od krále Ladislava v roce 1454 Vilém z Mečkova. Po něm byl držitelem Biřkova Jan Pokonický z Dlouhé Vsi. Poněvadž zemřel bez potomků, vyžádal si roku 1485 tvrz i statek na králi Vladislavovi II. Jan z Roupova a připojil je k Roupovu. Od té doby asi na tvrzi nikdo nebydlel, ta pomalu chátrala, takže v roce 1607 při prodeji roupovského panství Janovi z Klenové se výslovně uvádí jako pustá.

Do správního obvodu Biřkova spadá také vesnička Zderaz, jež se lidově nazývá Chvojí. V její blízkosti se v lese nachází mohylové pohřebiště.

Pramen:http://www.birkov.cz/

Běšiny Úloh

Běšiny - Úloh - místní část obce

Úloh je místní částí obce Běšiny

Běšiny Rajské

Běšiny - Rajské - místní část obce

Osada, která je místní částí obce Běšiny, je poprvé uváděna v roce 1380 jako Reysko, Regsko. V roce 1654 měla název Reyska, později Rejska, Reiskow, naposledy Rajsko. Správný název dnes je Rajské. Pramen: Historie obce Běšiny, vydala obec Běšiny k 625. výročí první písemní zmínky v roce 2002

Běšiny

Běšiny - obec

Běšiny leží 11 km jihovýchodně od Klatov v údolí Drnového potoka. V současné době v obci, jejíž správní území zahrnuje obce Běšiny, Hořákov, Hubenov, Kozí, Rajské a Úloh o celkové rozloze 16,02 km2 žije trvale 840 obyvatel. Běšiny jsou původu prastarého, první písemné zmínky pocházejí z roku 1379, kdy ves byla majetkem zemanského rodu pánů Běšínů z Běšin, kteří zde sídlili do 17. století. Po nich patřily Běšiny Lamingenům z Albenreuthu a po Kocech z Dobrše je od roku 1678 vlastnili Krakovští z Kolowrat a připojili je k panství Týnec.Původně stávala v Běšinech zemanská tvrz, která byla v první polovině 17. stoletípřestavěna na renesanční zámek, z něhož se dodnes zachovala budova panské sýpky. Nad vchodem do prvního poschodí jsou znaky Koců z Dobrše a Nebílovských z Drahobuze. V polovině 19.století byl v těchto prostorách zřízen lihovar. Kromě obilného lihu žita a pšenice se zde pálila vyhlášená Běšinská ovocná pálenice z místních druhů ovoce - jablek, hrušek, švestek a dalšího ovoce.

Od samotného založení se v obci konaly bohoslužby v gotickém kostele svatého Bartoloměje, který byl vybudován na stejnojmeném vrchu mezi Běšinami a Podolím. V roce 1579 kostel vyhořel a v roce 1788 byl zrušen, opuštěn a časem zchátral. Dnes je často navštěvovanou zříceninou.Po uzavření kostela byl hlavní oltář přeložen do zámecké kaple v Běšinech, nynějšího farního kostela Navštívení Panny Marie. Oltář dosud stojí u kostelních dveří. V roce 1995 proběhla po třicetileté přestávce renovace kostela. Věž dostala novou střechu z měděného plechu.

Jedním z posledních majitelů panství byl pan Jindřich Kolowrat - Krakovský. V době jeho panování byl v obci veřejný vodovod a sokolovna s rozsáhlými cvičišti.

Pramen: Informační leták obce Běšiny

Běhařov foto Ivo Šašek

Běhařov - obec

Ves Běhařov je v pramenech poprvé doložena v roce 1352, kdy tu již stála tvrz vladyků z Běhařova. Podle raně gotické architektury zdejšího kostela sv. Prokopa se nechá usuzovat na osídlení místa nejpozději ve druhé polovině 13. století.Ves byla v té době rozdělena na tři zemanské statky, které roku 1379 drželi Bušek, Lvík a Sezema. Jejich potomci vlastnili statek až do počátku 16. století. V 80. letech 14. století se v pramenech uvádí Jindřich z Běhařova, který v roce 1382 získal od krále Václava IV. Jako odúmrť také jeden ze dvou statků v Pňovanech na Stříbrsku a byl posledním známým členem tohoto rodu. Další držitelé Běhařova se připomínají až v 16. století. Roku 1510 jej vlastnil Jindřich z Malovic a roku 1527 Johanka z Hognestu. Ta v roce 1533 vdávala dceru Markétu ze Žihobce za Bernarda Barchance z Baršov a prodala Běhařov svému zeti. Již v roce 1543 prodal Bernard tvrz, dvůr a ves Běhařov s částí sousedních Miletic a pustou tvrzí Budislavičkami Janu Sádlovi z Kladrubec. Od roku 1546 téměř až do konce 1. století seděli na Běhařově Fremutové ze Stropčic, za nichž se v roce 1590 připomíná běhařovská tvrz jako velmi sešlá. Od vladyků ze Stropčic získali statek Měsíčkové z Výškova, kteří jej v roce 1631 postoupili Lidmile Kateřině Gerštorfové, od níž ho koupil roku 1651 Karel Heřman Koc z Dobrše a připojil Běhařov ke svému panství Bystřice nad Úhlavou, s nímž prodělával Běhařov další majetnické osudy. V roce 1783 vykoupili Hubatiové z Kotnova Běhařov z panství v Bystřici a pustili se do stavby zámku. V polovině 19. století byl Běhařov opět připojen k Bystřici. Zámek koupil v roce 1918 malíř Alois Kalvoda, který zde provedl několik stavebních úprav. Po roce 1945 byl zámek znárodněn a byl jednou z budov Okresního ústavu národního zdraví v Klatovech. Dnes je v soukromých rukou. Pramen: www.beharov.cz

městské památkové zóny

Rabí

Rabí - město

Rabí je městem v podhůří Šumavy, o kterém pochází první písemná zmínka z roku 1380.zajímavý kostel svatého Jana Nepomuckého, Kostel nejsvětější trojice, židovský hřbitov, radnice na náměstí a synagoga.
Statut města byl obci Rabí navrácen 1. dubna 2010.
Historické jádro je od roku 1992 vyhlášeno městskou památkovou zónou.

O státním hradu Rabí byl natočen pořad v cyklu Toulavá kamera, který najdete na:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=5

vesnické památkové zóny

Dobršín

Dobršín - obec

Náves v Dobršíně obklopují nízké zděné domy s širokými průčelími a vstupními branami. Rozlehlé usedlosti z 19. století doplněné špýchary (sýpkami) zastupují starší »špýcharový typ«. Ta stavení, jejichž sýpky jsou umístěny odděleně, patří k typu »franckému". Historie obce sahá do středověku, první zmínka je z roku 1372, název obce z konce 16 století. V té době vzniká dodnes urbanisticky zachovalé středověké jádro obce, náves s architektonicky a památkově cennou zástavbou. Z těchto důvodů je centrální část obce vyhlášena za památkovou rezervaci lidové architektury. Střed obce tvoří původní zástavba - špýcharské domy a selské stavení, které jsou zařazeny jako památky I. a II. kategorie. V horní části návsi je novogotická návesní kaple z roku 1869, památka I. kategorie.

Pramen: http://www.dobrsin.cz/

Chanovice

Chanovice - obec

Nejstarší známý písemný doklad o existenci Chanovic byl nalezen v regisrech papežských desátků. Tam je roku 1352 zmíněn chanovický kostel a označen za farní. Z jiných pramenů poznáváme jména bratrů Batíka vyntíře. V zápise z roku 1357 jsou uvedeni jako patroni tohoto kostela jsou nejspíš také majiteli zdejšího vladyckého sídla.

V roce 1467 se panství dostává do majetku Jana Lhoty Mladšího z Dlouhé Vsi.

Vladykové z Dlouhé Vsi pobývali na Prácheňsku již ve 13. století. Rod se během 14. a 15. století rozdělil do několika větví. (Dlouhoveští, Chanovští, Kraselovští, Častolárové), sídlící především v Plzeňském a Prácheňském kraji. Od poloviny 17. století se Chanovští objevují v různých významných funkcích krajských a královských úřadů, neboť jako katolíci zůstali v době třicetileté války věrni císařské straně, podobně jako ostatní spřízněné rody, a nepostihla je konfiskace majetku či úděl exulantů. Roku 1818 byl tento rod povýšen do panského stavu.

Prvním držitelem panství a nositel jména Chanovský byl s největší pravděpodobností Wolfgang Chanovský z Dlouhé Vsi a na Chanovicích, který převzal majetek po svém otci kolem roku 1505. To on přestavěl malou gotickou tvrz a patrně i hospodářské budovy přilehlého poplužního dvora. Důvodem rekonstrukce tvrze byl možná i předchozí požár, jehož následky doložil archeologický výzkum.

Ze čtyř Wolfgangových synů vynikl Adam (1504 - 1598), nejen proto, že byl dvakrát ženat a z těchto svazků vzešlo šest synů, ale také proto, že rozmnožil rodový majetek. Z nově získaného vlastnictví byla nejzadřilejším činem koupě panství hradu Rabí v roce 1570. Chanovští z Dlouhé Vsi vlastnili pak tuto hradní pevnost až do roku 1708.

Chanovice zdědil druhý z Adamových synů, petr. Po jeho smrti roku 1600 spravovali Chanovice poručníci mladého Petrova syna. V roce 1606 se konečně Jan Jindřich svého majetku ujal. Pravděpodobně kolem roku 1610 půjčil císaři Rudolfu II slušnou částku a během následujících desetiletí se zdárně vypracoval mezi výrazné osobnosti své doby. V letech 1629 - 1634 se stal zemským místosudím, vykonával funkci purkrabího Hradeckého kraje a v roce 1640 byl jmenován podkomořím Českého království, což byla vysoká úřednická hodnost. Chanovice prodal kolem roku 1620 svému strýci Kryštofovi.

I Kryštof zastával funkci purkrabího hradeckého kraje a zemského soudce. Mimo jiné podporoval svého synovce Vojtěcha, který je známý spíše jako Albert Chanovský (1581 - 1643). Tento katolický farář, řadový příslušník Tovaryšstva Ježíšova, jezuitský učitel a misionář působil v cizině, ale hlavně v Čechách, především na Plzeňsku a Prácheňsku. Díky jeho přímluvě později sponzorovali hrabě z Martinic, hraběnka z Kolovrat a další šlechta z Klatovska výstavbu semináře, koleje i chrámu Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce v Klatovech.

Kryštof sepsal roku 1627 Kšaft, jímž přesně stanovil, jak má být rodový majetek po jeho smrti rozdělen.

Chanovice připadly Janu Vilémovi mladšímu, synovi nám už známého Jana Jindřicha. Vilémův syn, František Václav, pak pravděpodobně nechal v Chanovicích barokně upravit kostel Povýšení Svatého Kříže. Spolu s manželkou věnovali kostelu stříbrnou bohatě zdobenou nádobu na hostie, která je mimo jiné ozdobena jejich rodovými erby. Nově upravený kostel byl slavnostně vysvěcen 14. září 1688 pražským biskupem Janem Ignácem Dlouhoveským, který byl ve své době vlivným mužem svého stavu. Patřil mezi přímé potomky Adama Chanovského.
To už se ale 250 let držby chanovického panství jedním z významných českých rytířských rodů chýlí ke konci. V roce 1717 pordává Vilémův vnuk, Václav Josef, svobodný pán z Dlouhé Vsi, chanovický zámek Rumerskirchům.

Páni z Rumerskirchu byl německý rod, přijatý roku 1681 do rytířského stavu Českého království. Ferdinand Jáchym, svobodný pán z Rumerskirchu, byl císařským radou, purkrabím Pražského hradu, přísedícím dvorského a komorního soudu, v letech 1739 - 1741 hejtmanem Prácheňského kraje. Rod Rumerskirchů získal roku 1783 panský a roku 1803 hraběcí titul. Kromě Chanovic vlastnil i Horažďovice, Cerekvice a Větrný Jeníkov.

V Chanovicích vybudovali Rumerskirchové v letech 1740 - 1764 barokní špýchar, provedli druhou barokní úpravu kostela Povýšení Svatého Kříže, stavbu nové fary a pravděpodobně i částečnou přestavbu zámku a hospodářských budov. V roce 1781 zasáhl areál rozsáhlý požár. Poškozen byl zámek, hospodářské budovy, kostel, fara byla pravděpodobně nejponičenější. Následovalo další období obnov a přestaveb.

Z této doby pocházejí mimo jiné i sochy sv. Martina a sv. Donáta (1727), které dodnes stojí na svých místech na území obce.

Pro současnou podobu zámku má význam rekonstrukce v letech 1811 - 1838, se kterou hned po koupi panství začal Franz Becher. Díky jeho synovi pak změnil svoji podobu zámecký park.
I Daubkové, následující majitelé, vlastnící chanovický zámek v letech 1871 - 1889, se o zámecký areál starali: zámek vybavili kvalitním mobiliářem a podpořili uměleckou výzdobu kostela. jejich zásluhou byla také postavena škola.

V období počátku 20. století se zámek podrobuje menším stavebním úpravám. Posledním majitelem se stává baron František Goldegg, který zemřel po dramatických událostech 7. května 1945. Na základě Benešových dekretů se zámek ve stejném roce stává majetkem obce.

Od roku 1947 je sídlem druhého stupně základní školy. V 70. a 90. letech 20. století probíhala v zámeckém areálu stavební obnova pod dohledem odborníků státní památkové péče. Nyní je v v majetku Obce Chanovice kromě kostela celý areál zámku.
Autor: Smolík Luboš, Chanovice, vydala obec Chanovice

O Chanovicích byl natočen Českou televizí pořad v rámci cyklu Toulavá kamera, který je k dispozici na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/7599-regiony/?r=520&o=522&strana=10